Čeho se mám bát

Autorka: Elisse

3.kapitola – Co to znamená ?

BELLA

V hlavě jsem si opakovala všechny události , které byly pro můj život důležité , dobré … Napadlo mě jich hodně. Třeba , že jsem se rozhodla odstěhovat do Forks , kde se strhla lavina nejlepších okamžiků mého života. Jenže to mě z přemýšlení vytrhlo zavrčení. Pohlédla jsem na vlkodlaka. Byl černý , stihl se změnit mezitím co jsem přemýšlela. Vzpomněla jsem si na dříví a napadl mě ďábelský plán , který stejně asi nevyjde. Způsobíte něco vlkodlakovi , když ho praštíte do hlavy dřevem ? Nebyl čas o tom přemýšlet a tak jsem udělala nepatrný krok ke kůlně. Dal se těžko postřehnout , ale vlk zahlédl mou nohu a tak se vyřítil dopředu. Dělili nás od sebe 3 metry. Kde je Edward ? Slyšel mě ?

,, Edwarde ,“ zaječela jsem těsně před tím , než mě vlk povalil na zem.  Vymrštila jsem ruku a chtěla ho praštit , ale on byl rychlejší a zakousl se do ní. Bylo to 100x horší než kdyby mě kousl James. Jeho zubu jeli hlouběji a hlouběji až jsem je ucítila na kosti , kterou v pohodě přelomil. Nemohla jsem si odpustit zakřičení bolesti. Kost protrhla mou kůži a vyprostila se na horu. Když jsem to viděla zmocnila se mě hysterie. Jen ten pohled mi způsoboval bolest. Jenže samotná zlomenina tolik nebolela. Bolelo spíš to , že Edward nepřiběhl. Vlk pustil mou ruku a začal se škytavě smát. Vlkodlak se smál ? Musela jsem mít halucinace. Celé moje tělo bylo složeno pod jeho hmotností , která byla opravdu veliká. Bála jsem se , že mi přeláme žebra. Tlak však zmizel , když nějaká síla odmrštila vlkodlaka na strom , který se s rachotem přelomil v místě , kam vlkodlak dopadl.

,, Bello ,“ naříkal Edward. Byl tu , zachránil mě. Tedy , ne doslova.

,, E- edwa ,“ zajíkala jsem se a pak zavřeštěla , protože ruka začala tak pálit , že jsem myslela , že upadne. Bylo by to lepší , protože ta kost venku , která trčela z té krvavé rány byla přímo deprimující a zároveň bolestivá.

,, Bude to v pořádku ,“ přemlouval sám sebe. Věděla jsem, že je to lež.

Chtěla jsem ho pohladit po tváři a tak jsem zvedla svou nezraněnou ruku. V půlce pohybu jsem ji však přestala cítit a tak bezvládně padla k zemi. A tak postupně začalo ochrnovat celé mé tělo. Jen hlava se dokázala otáčet a mluvit.

,, Necítím své tělo ,“ mluvila jsem klidně , protože už jsem necítila tu bolest. Já totiž opravdu necítila nic. Bohužel jsem pohlédla na svou zraněnou ruku .Pocítila jsem bolest. Neviditelnou ,ale byla tam. Uvnitř v hlavě. V mém podvědomí tam někde čekala. Čekala na tu správnou příležitost , aby mohla zlomit mé srdce v polovině a tím zničila celou mojí existenci. Zavřela jsem oči , čím jsem ulevila svým očím. Ozval se rachot dalšího přelomeného stromu a pak naštvaný , ale přesto tak nádherný hlas : ,, Co se s ní stane ?“

Někdo se škodolibě zasmál. ,, Zapomíná …“

Cože ? Já zapomínám ? A na co ? Má to v sobě skrytý význam ? Otevřela jsem znovu oči. Ale spatřila jsem jen rozmazané barvy. Vše se ztrácelo , jen můj pud sebezáchovy byl stejný. Bohužel fungoval asi jinak , než měl , protože jsem se chtěla zvednou. Náhle nohy poslouchaly , ruce taky. Nemotorně , ale přesto , jsem vstala. Trošičku se se mnou zatočil svět , ale nohy stále stály pevně na zemi. Udělala jsem rychlý krok , když v tom se objevilo mezi rozmazanými barvami jasné světlo , které mě oslepilo. Vydala jsem se za ním a když jsem stála těsně u něj, chtěla jsem nechat alespoň jednu stopu , než do něj vstoupím.

,, Ať už Edwarde zapomenu , nebo ne , musíš mě najít a přimět mě , abych tě znovu milovala , protože já to bez tebe nevydržím. Pokud zmizím , řekni Charliemu , že jsem od vás utekla a že mě přivedeš zpět , což uděláš. Miluju tě !“ To byla má poslední slova , než jsem vstoupila do toho velkého zářivého kola , které mě pohltilo a pak … jsem zapomněla , kdo jsem, co jsem nebo kdo je to Edward. Teď bylo důležité , abych se dostala zpět do reality.

,, Bello , co to bylo ?“ křičel na mě a já se znovu probrala. Asi jsem se nějak přestala soustředit na naši hádku. Možná jsem dokonce na těch pár vteřin usnula.

,, Ty jsi tak … nepředstavitelně umíněný ,“ křičela jsem na něj. A byla to pravda , protože Scott BYL nepředstavitelně umíněný a neuvěřitelně pesimistický člověk. Dokonce jsem se bála , že založí klub ,, školních pesimistů v čele s tím největším bručounem – mnou“ , což by byl ten největší kýč , jaký naše střední škola zažila.

,, A ty jsi zase tak neuvěřitelně optimistická ,“ oplatil mi útok a napodobil můj výraz. Já jsem optimistická , rozhodně víc než on , ale na tom není nic špatného , protože být optimistou ti zaručuje šťastný – možná i dlouhý – život !

,, Na tom není nic špatného ,“ bránila jsem se.

,, Kdo říkal , že ano ,“ usmál se a přitáhl si mě k tělu. Věděla jsem , že hádka skončila , prozatím. S ním bylo lehké zakončit hádání dobře.

Se Scottem jsem se seznámila nedávno. Jsme přátelé , nejlepší pokud nepočítám Angelu nebo Jessicu a Mika k tomu. Jenže Mika a Jessicu už jsem jaksi za přátele nepovažovala , protože po tom nešťastném incidentu , o kterém právě teď nehodlám vyprávět , protože znám drbny , jsme se rozhádali a neskončilo to dobře. Vlastně to skončilo tragicky. Probrečela jsem dva večery a posmrkala jsem celkem 10 balení kapesníků. Charlie odmítal přijít ke mně do pokoje , dokonce odmítal poslouchat za dveřmi můj zoufalý pláč míšený z hysterií. Jenže teď už prostě přátelé nejsme a tím hasne to o čem jsem se chystala mluvit.

,, Pojďme Bells , nebo přijdeme pozdě na oběd ,“ pokusil se mě popohnat , jenže jeho tempo , bylo pro mě nebezpečné tempo. On byl totiž takový ten běžec na dlouhé vzdálenosti a podával si s dalšími blázny , kteří tento sport podporovali , štafetu , kterou musel donést dalšímu bláznovi , který dalšímu dokud někdo nevyhrál. Podle mě naprosto nesmyslný sport !

Nasadil to svoje rychlostní tempo a jak mě tak držel za tu ruku , tak jsem , jak už mívám ve zvyku , zakopla. Pustil mojí ruku ,ale šel dál. Až po chvíli si uvědomil , že jaksi ztratil moje prsty a zastavil se. Po dlouhé chvíli , kterou jsem proseděla na zemi a hleděla na jeho záda , se otočil a když mě spatřil , začal se smát. Takhle jsme tam chvíli seděli-stáli a sledovali jeden druhého. Já naštvaně – trapně , on vesele – pobaveně.

,, Co kdybys si ty své vtípky schoval na potom a zvedl mě z té podlahy , abych mohla dojít do jídelny dřív , než se zvednu sama a nakopnu tě do zadku ,“ zasmála jsem se nakonec napřáhla ruku , aby se jí mohl chopit a vytáhnout mě nahoru.

,, Víš , že se mi líbí , když si naštvaná ?“ zařehtal se a uchopil mojí ruku a zatáhl. Já jsem se vyhoupla nahoru ,ale on přepadl dolů na záda. Zasmála jsem se a rozeběhla k jídelně. Za chvíli byl vedle mě a udržoval se mnou tempo. Byl rychlý , ale znala jsem rychlejší. Třeba … nevzpomínám si. Teď vážně ne.

Popadla jsem tác a přispěchala k okýnku u kterého jsem nabrala trochu ovoce a vodu. S tím vším jsem se dobelhala ke stolu k Angele a Benovi.

,, Ahoj ,“ pozdravila jsem je vesele. Vzhlédli od nějakého časopisu. Scott se posadil vedle mě a zakousl se do palačinky.

,, Ahuj ,“ zahuhňal s plnou pusou.

Angela nám němě podstrčila časopis , který si do teď četli.

Ve Forkském lese zabiti další 3 středoškoláci , hlásal nadpis. Dál už jsem nemohla číst a strčila to Scottovi pomalu do talíře. Tento měsíc už to bylo celkem 12 středoškoláků a všichni se obávali , že to jednou budou oni , o kom se bude tenhle článek v časopisu Záhady (?) psát.

Měla jsem neblahý pocit , že to budu jednou já o kom se tam bude psát , protože stejně – jsem nemotorná takže se mnou bude snadné se vypořádat. Zakousla jsem se do jablka a přemýšlela o tom. Poslední dobou jsem HODNĚ přemýšlela. Dokonce se Charlie ptal , jestli se mi něco nestalo , protože jsem prý tak tichá. Ne , všechno bylo v pořádku , krom těch vražd v tom , do minulého měsíce , nudném městečku ve státě Washington .

Po obědě jsem nasedla do svého náklaďáčku a vyjela z parkoviště. Cestou domů jsem přemýšlela , kdy na mě přijde řada. To jsem ale ještě nevěděla , kdo za tím stojí !