Čeho se mám bát

Autorka: Elisse

2.kapitola – Kde je to psisko ?!

BELLA

Když jsem si večer před spaním promítala zítřejší den , dostala jsem super nápad. Jenže jsem ho hned v další vteřině zapomněla.

,, Spíš Bells ?“ ozval se ode dveří Edwardův tichý , sametový hlas.

Mlčela jsem , stejně ke mně půjde a probudí mě. Jenže dveře znovu vrzly a zavřely se. Edward odešel ! On se mnou nebyl , neležel u mě a nehladil mě po vlasech , ani nedělal nic jiného , co by připomínalo , že mě má rád. A on mě má rád ! Převalila jsem se na druhý bok a hledala okno. Venku byla tma , kterou ještě podporoval les okolo. Dole byli slyšet zřetelné kroky. Venku se ozvalo pronikavé zavytí , které projelo mým tělem a přeházelo jej od základů. S pomocí rukou jsem se posadila a sledovala venkovní tmu. Žádné obrysy , ani jeden náznak toho , že by venku byl člověk , v našem případě vlk či vlkodlak.

Kroky dole utichly , ale nic dalšího se nedělo. V této pozici jsem vydržela ještě pět minut , než se ozvalo další zavytí , které mě již donutilo zvednout své nemotorné , bledé tělo. Přešla jsem až k oknu a připlácla svou tvář na tabulku. Venku jsem zachytila pohyb. Zadržela jsem dech a sledovala obří hordu masa , jak se přibližuje k zadnímu oknu. Odtrhla jsem se od okna a zakopla o pantofle , což způsobilo , že jsem se rozplácla na postel. Ještě , že tam ta postel byla , jinak bych si nabyla čumák , samozřejmě záda , ale já bych se ještě stihla otočit a v té rychlosti to na svůj nos napálit. V okně se mihl stín , další. Bylo jich tu víc – chudák Edward – což znamená , že je tu přesila , což znamená , že Edward bude mít co dělat , aby je odehnal a já budu mít co dělat , abych se v tom zmatku udržela na nohou ! Řinkot skla mě přinutil , abych vyskočila na nohy a rozběhla se k oknu. Dole už se nic nehýbalo – byli uvnitř !!! POMOC !

Dveře se rozlétli a uvnitř stál on – Jacob.

,, Co tu sakra děláš ,“ vyjela jsem na něj. Stál , zíral na mě a falešně se usmíval.

,, Ou Bello ,“ přešel ke mně.

,, Táhni psisko ,“ vletěl do pokoje Edward a za ním se řítili další vlkodlaci. Strhli ho na zem.

,, Ne ,“ vykřikla jsem a přeběhla přes pokoj , abych pomohla Edwardovi. Ale jak ?

Zatnula jsem ruku v pěst a jednoho vlkodlaka praštila do zad. Nic ! Zkusila jsem to znovu , tentokrát větší silou. Edward vrčel , vlkodlaci taky. Já hrůzou pomalu ani nedýchala.

,, Jacobe ,“ zaprosila jsem , když se vlkodlak nehnul ani po druhém mém úderu.

,, Same ,“ křikl k vlkodlakům. Oba dva se zarazili. Edward pohotově vyskočil na nohy a chtěl se rozběhnout ke mně , jenže do cesty se mu postavil Jacob. Jacobe ! Moje nohy neudrželi mé roztřesené tělo. Jdi pryč Jacobe , zmiz odsud. Nechte nás všichni být …

,, Bello , klid ,“ konejšil mě Edward. Až po chvíli mi došlo , kde jsem , kde ležím.

,, Kde je … kde je to psisko ?“ křičela jsem , abych působila důležitě. Nedovolila bych si Jacoba nazvat psiskem ,ale on mi zrovna TEĎ kazil život. Můj šťastný život s upírem.

,, Odešli , dobrovolně ,“ pousmál se Edward a vzal mě do náručí.

,, Půjdu po svých ,“ zkusila jsem metodu “nezranitelná“ , což v mém případě byla BLBOST !

Edward se nejdřív tvářil nechápavě a potom se rozesmál.

,, Co ? Máš pocit , že bych cestou srazila květináč , který tu ani není ?“ zašklebila jsem se a hrála uraženou.

,, Já si myslím , že by jsi se přerazila o neexistující skříň a pak padla zmoženě do postele celá rozlámaná ,“ rozesmál se a položil mě do postele.

,, Edwarde , co jsi myslel tím – odešli dobrovolně -?“

,, Tím jsem myslel , že odešli aniž bych je musel nutit !“

Vymrštila jsem se z postele a přelétla přes hranu , ale Edwardovi ruce byli zase rychlejší , než můj obličej. Jednou mě bude muset vysvětlit , jak se to dělá.

,, Odešli dobrovolně ,“ mumlala jsem si pořád dokola. Nedokázala jsem to prostě pochopit. Přišli sem , vtrhli k nám , napadli Edwarda a pak odejdou , jako-by se nic nestalo. Jsou vlkodlaci normální ? Jak veliký mají asi mozek , nebo  mají 2 žaludky jako kráva ?

,, Jsi OK ?“ zajímal se Edward a položil mě zase zpět.

,, Jen …“ přemýšlela jsem ,, … už se těším domů ,“ dopověděla jsem nepravdivě a otočila svoje tělo zpět k oknu. Ucítila jsem Edwardův dech na tváři a pak se mě zlehka dotkly jeho rty. Zamumlal něco jako ,, Dobrou noc“ a odešel. Znovu mě nechal samotnou ! Děje se snad něco , že musí být stále pryč ? Za celý týden se ode mě ani na krok nehnul a teď … Nedokázala jsem dopovědět co se děje. Mám se něčeho bát ?Čeho se mám bát ?

Přestala jsem nad tím přemýšlet a ponořila se hluboko , až moc hluboko , aby tam viděl i ten nejlepší věštec , což stejně nemohl. Moje srdce zuřivě bušilo , když vzpomínalo na tu spoustu vlkodlaků , ale ve skutečnosti byli jen 3 – Jacob , Sam a ten třetí nevím kdo další.  Jenže nad tím už jsem nehodlala přemýšlet. Ne dnes , ne zítra. Možná příští úterý , ale ne někdy v blízké době. Teď půjdu spát a žádní vlkodlaci mi do snů lézt nebudou. Ať se jdou bodnout.

Slunce mezi stromy vůbec neprosvítalo , takže les byl ponořený v šeru , což Edwardovi neskutečně vyhovovalo. A proč ne ? Mě ostatně taky , protože jsem nemusela vidět jeho nablýskané tělo. Ještě víc bych si připadala divně – divně jako , že bych se cítila obyčejně !

Zakroutila jsem svou hlavou a přetáhla přes svou hlavu tílko. Byla mi zima. Šílená , ale ne tak velká , abych se nemohla přitulit k Edwardovi. Natáhla jsem na sebe ještě šortky a rozběhla se dolů. Snažila jsem se zakrýt husí kůži ,ale moc se mi to nepovedlo. Jak se mám zbavit husí kůže ?

Edward stál u plotny a něco vařil. Pohrával si s plnou hrstí soli.

,, Snad to nehodláš tolik osolit ?“ zděsila jsem se.

,, Proč ne ?“ zeptal se udiveně.

,, Tolik soli by ničí žaludek nepřežil ,“ zdůraznila jsem poslední slov.

Jeho ústa se roztáhla do úsměvu a sůl vyhodil z okna.

Skočila jsem a zachytila aspoň něco málo z toho co letělo.

,, Zbláznil jsi se ?“ pokusila jsem se působit klidně. ,, To můžeme ještě použít. Sůl není zase tak obyčejná.“

,, Ale není ani výjimečná ,“ zdůraznil a šťouchal do vajíčka na pánvi.

,, Jdu pro dřevo a zatopím. Je mi docela zima ,“ přiznala jsem a vydala se pro lehkou bundu. Strhla jsem ji z věšáku takovou silou , že se ostatní bundy zatřásly. Skočila jsem na lesní zem a vydala se k nedalekému skladu dříví. Byla to celkem krátká cesta , ale zima byla k nevydržení. Kůlna byla otevřená a tak jsem se protáhla úzkými dveřmi a popadla pár polínek.

,, Ale , ale …“ ozvalo se zvenčí. Zmrzla jsem a polínko ,co jsem měla v ruce mi vypadlo. Jen chvíli trvalo než jsem obnovila své dýchání a nahodila srdce. Uvolnila jsem svou náruč a dřívka se rozsypala na zem. Strčila jsem do dveří , které se nebezpečně zakymácely.

,, Kdo jsi ?“ vyjela jsem na návštěvníka. Doufala jsem , že Edward přiběhne.

,, Zkus hádat ,“ zakřenil se a stáhnul svůj obličej do nebezpečné masky.

,, Jsi normální člověk ?“ zkusila jsem jinou taktiku.

,, Bello , Bello , ty jsi tak hloupá !“

,, Jsi … vlkodlak ?“ zkusila jsem jinou možnost. Pokývnul hlavou a změřil si mě od hlavy k patě.

,, Teď udělám něco , za co mě ti tvoji dva hrdinové zabijí ,“ zařehtal se a jeho hlas se rozlehl po celém lese.

,, Dva hrdinové ?“ nechápala jsem.

,, Edward a Jacob.“

,, Jacob není můj hrdina ,“ vyštěkla jsem. Byla to nechutná lež. Všichni si myslí , že Jacob je něco důležitého. Z části mají pravdu. Je to přítel , tedy byl , než se Edward vrátil. Teď je to jen vlkodlak v La-Push.

,, No dobře. Udělám něco , co se tvému hrdinovi nebude líbit ,“ zachechtal se neznámý a připravil se ke skoku.

,, Edwarde ,“ zaječela jsem , když mi došlo co chce neznámý vlkodlak udělat. Chce mě kousnout !