Casus Belli

Autorka: Hollis

IX: Pravda

Trvalo mi téměř hodinu, než jsem se zklidnila natolik, abych přestala vzlykat.
Přitáhla jsem si kolena k tělu a objala jsem si je pevně rukama, že jsem skoro nemohla dýchat. Strnule jsem pozorovala nohu u postele a čas od času mrkla. Můj mozek se zatím úspěšně bránil faktům. Prostě mě odřízl, nedokázala jsem myslet a to bylo v tu chvíli asi nejlepší, protože jinak bych se už dočista zbláznila.
Prostě jsem jen zírala a napnutě poslouchala všechny zvuky v domě. Každý sebemenší pohyb, všechno.
Zazvonil telefon. Vyděsilo mě to.
„ Matte!“ Timmy to vzal a zněl dost naštvaně.
Unikl mi podivný přidušený sten a já se ještě víc skrčila. Muselo to být tím stresem, že jsem ho tak dobře slyšela, nebo musel mluvit nesnesitelně nahlas.
„ Jo, je doma,“ přisvědčil. „ Nevím. Silně pochybuju o tom, že by ho přeprala, i když by byla schopná to zkusit.“ Chvíle ticha. „ V pořádku?“ zasyčel nevěřícně. „ Samozřejmě, že není v pořádku, pitomče! Tuhle akci jsme grandiózně zvorali! Vždyť to málem nepřežila!“ Určitě se bavili o mně, nechtěla jsem to slyšet, ale nešlo to. „ Jak je na tom? Jak asi myslíš!“ Evidentně byl na toho Matta naštvaný. „ Sesypala se. Je vyděšená! A víš co? Já se jí vůbec nedivím.“ Povzdechl si, najednou byl ustaraný. „ Matte, ona ví, že jsem tam byl. Poznala to. Mám strach, že udělá nějakou pitomost. Bojím se na ni i promluvit.“ Pitomost? Myslí si, že se zabiju? Nebo že uteču? Bylo by to chytré, ale já nemohla. Nemohla jsem tu tátu nechat, ani malého Bena a Beccu. Vždyť oni určitě nic netuší. Nemohli by přece ... Alespoň oni musí být normální! Všichni tu nemůžou být příšery! „ Nevím. A jestli to neudělal on, tak já ano a kašlu ti na všechny zákazy! Potřebuje vědět, co se tu děje, nebo jí hrábne!... Podíval ses jí někdy do očí? Ona je silná - tohle zvládne, o to se neboj. Je jeden z mála lidí, kteří to unesou, o tom jsem přesvědčenej.“ Zase dlouhé ticho. „ Nikomu to neřekne. Všimla si na mě už pár divných věcí a mlčela,“ přemlouval ho. „ Dobře, díky,“ řekl nakonec a zavěsil.
Trochu je to probralo z mého transu.
Vyškrábala jsem se na nohy, ale byla jsem na nich dost nejistá. Přidržela jsem se prádelníku, abych nespadla.
Chvíli jsem jen tak stála, koukala do země a zhluboka dýchala. Nebyla jsem si jistá, jestli chci slyšet, co mi chtěl Timmy říct. Jestli chci vědět pravdu. A nebyla jsem si ani jistá, jestli to unesu, jak přesvědčoval toho kluka.
Škubla jsem s sebou a vrátila se zpátky do „reality“. Hráz, co zatím bránila myšlenkám, povolovala a já zatím ještě nechtěla myslet – nebyla jsem připravená. Musela jsem něco dělat! Cokoliv.
Podívala jsem se, jak vypadám. Kalhoty jsem měla špinavé, jak jsem se válela po zemi a svetr na tom nebyl o nic líp.
Převlékla jsem se a snažila se ignorovat třas rukou.
Bylo by lepší, kdybych se umyla, ale bála jsem se vyjít z pokoje. Cítila jsem se strašně unavená, ale neusla bych, i kdybych se o to pokusila.
Nelehla jsem si do postele, přišlo mi to nepatřičné a z nějakého zvráceného důvodů mi přišla nebezpečná, příliš otevřená.
Sebrala jsem z ní polštář a deku a dotáhla to do kouta naproti dveřím.
Hodila jsem polštář na zem a posadila se na něj, deku jsem si přehodila přes ramena a pevně si ji přitáhla k tělu. Opřela jsem se hlavou o stěnu a tentokrát pozorovala klíč v zámku. Bylo dobré se soustředit na jednu věc a ten zbytek prostě vynechat. Pomáhalo to.
V přízemí bouchly dveře a já s sebou trhla. Nevšimla jsem si, že už se stmívá. V pokoji bylo šero.
„ Ahoj!“ uslyšela jsem volat Beccu. Ztuhla jsem. Becca s tátou a Benem byli dnes na návštěvě u svých starých známých, Boltonových. Byli to docela milí lidé. Pan Bolton přednášel na universitě jako táta a jeho dcera, Sarah, se přátelila s Rebeccou. Minulý týden tu byli na večeři.
„ Ahoj,“ odpověděl Timmy nejistě.
„ Kde je Emma?“ zeptala se vesele.
„ Ehm,“ protáhl nervózně „ Emma. Jo. Ona totiž...“
„ Timmy?“ To byl táta.
„ Nebylo jí dobře,“ vyhrkl rychle, „ říkala... Říkala, že si půjde lehnout.“ Docela přijatelná výmluva, ale nemůžu se tu schovávat navěky. Rozhodně bych teď ale nedokázala jít dolů a dělat, že se nic neděje.
„ Půjdu se na ni podívat,“ prohlásila Becca ustaraně.
„ Ne!“ vykřikl Timmy zároveň s mou zděšenou myšlenkou stejného obsahu. „ Hm. Ona... spí,“ dodal po chvíli. „ Před chvíli jsem za ní byl.“ Lhát uměl docela přesvědčivě, to se musí nechat. Má v tom praxi, pomyslela jsem si mrzutě a znovu se vmáčkla do kouta.
„ Kde se v tobě bere najednou ta péče?“ zeptal se táta, evidentně mu nevěřil. No, i slepý by si všiml, že mezi námi to dost skřípalo, nemohla jsem mu to vyčítat. Stejně tak jsem se nemohla rozhodnout, jestli budu Timmymu vděčná, že se je snaží udržet dole kvůli mně, nebo na něj budu dál naštvaná a budu se ho bát a budu mu vyčítat, že jsem kvůli němu spadla z útesu, i když byl zrovna obrovský vlk.
Trhla jsem s sebou.
Jasně. Budu na něj dál naštvaná a budu se ho bát, ale ten útes zvážím. Ostatně já mu do ruky – tlapy – zabodla větev. Stejně mi to všechno bude na nic.
Slyšela jsem, jak ještě něco řeší, ale moc jsem je neposlouchala. Zase jsem hypnotizovala klíč.
Odemknout, či neodemknout. Toť otázka.
Bože! Jestli to ta půjde dál, opravdu se zblázním! V duchu jsem si přehrávala dnešní odpoledne a připadala si tak trochu jako masochista.
Nakonec jsem si nebyla jistá, kdo vlastně útočil a kdo bránil. A proč? A co jsou zač? Jak do toho všeho zapadám já? Šli po mně? Ne... To zase nesedělo s tím, co Timmy říkal. A Chris mi taky nechtěl ublížit, myslím. Zachránil mě. Ale... byli nebezpeční. A nebyli normální. Byli to stvůry. Oba. Rozdíl byl v tom, že Timmyho jsem neměla moc ráda, za to Chrise strašně moc a o to bylo horší. Jemu jsem věřila...
„ Neměli by jsme ji vzbudit na večeři?“ navrhla Becca a na chvíli přerušila mé bolestné úvahy. Zvedla jsem hlavu.
„ Radši ne,“ nesouhlasil Timmy okamžitě, „ může si vzít potom, když bude chtít, ne?“
Znovu jsem položila hlavu na kolena.
„ Hele, Timmy, co se tu zase děje?“
„ Vůbec nic, Jimme,“ odpověděl nevinně.
„ Nedělej ze mě vola!“ vybuchl.
„ To bych si nedovolil. Klidně za ní běž, pro mě, za mě. Říkám ti, že spí. Nemyslíš, že kdyby byla vzhůru, tak příjde dolů?“ zeptal se klidně.
Něco zlostně zabručel, ale nikam nešel.
Jak dlouho se tu chci schovávat? A před čím? Před obrovským vlkem? Pochybuju, že by Timmy něco zkoušel tady doma. Čekám, že Chris zazvoní u dveří? Nejsem přece paranoidní!? Doufám...
Musím se sebrat! Musím se rozhodnout, co budu dělat... Musím -
Nechci! Stulila jsem se do klubíčka. Já nechci! Chci, aby to všechno bylo normální a nikde nebyly žádné příšery. Abych tu teď neseděla skrčená v koutě naprosto mimo a nebála se každého hlasitějšího zvuku. Měla jsem za to, že z tohohle jsem se už vyléčila. Proč nemůžu mít normální život? Proč zrovna já?
Někdo zaklepal na dveře.
Napnula jsem se a dívala se na ně, jako by měly v příští vteřině vybuchnout. Chvíli bylo ticho, ale pak se zase ozvalo klepaní. Tiché, že jsem měla pocit, že se mi to snad jen zdá.
Ideální pro mé pocuchané nervy.
„ Emmo,“ uslyšela jsem Timmyho tichý naléhavý hlas, ale klidný, vemlouvavý. „ Nic se ti nestane, slibuju, otevři, prosím.“
Pár vteřin jsem to zvažovala.
Nechtělo se mi moc ničit tu jedinou ochranu, kterou jsem si tu mohla vytvořit, ale zase jsem potřebovala vědět, co se tu děje a podle rozhovoru, který měl, jsem věděla, že je ochotný mi odpovídat a přinejmenším mi neublížit, jak sliboval. Ovšem, kdo by věřil člověku, který se dokáže změnit v obrovské zvíře?
Ta nejistota byla ale příšerná. Třeba pro to všechno existuje nějaké rozumné logické vysvětlení… Jak by mohlo! Tohle se nedá vysvětlit, pokud člověk nechce myslet na pohádky a kouzla, nebo spíš na horory. Jenže jak je potom možné, co jsem viděla?
Zvědavost nakonec zvítězila. Koneckonců. Nemohla jsem tu sakra být zavřená napořád! A měla jsem hlad...
Opatrně jsem otočila klíčem a pak hned ustoupila od dveří. Vrátila jsem se do svého hnízdečka v koutě a zabalila se do deky.
Timmy zrovna vešel, když jsem zvedla hlavu.
V pokoji byla tma, ale nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo. Neomylně mě našel, jako kdyby i jeho oči byly už přivyklé tmě, přitom z chodby přicházelo světlo a bodalo mě do očí, než zavřel.
Paráda. Nemám kam utéct.
Vykročil ke mně.
„ Zůstaň tam, prosím,“ zašeptala jsem. Můj hlas zněl podivně chraptivě, patrně od toho pláče. Proč ho prosím? Mám před sebou sprostou nestvůru… Přinejmenším sprostého nevlastního bratra…
Zarazil se, ale poslechl. V rukách si pohrával s nějakým podélným předmětem. Znervózňovalo mě, že se jeho ruce tak rychle hýbají.
Všiml si, že na ně zírám.
„ Říkal jsem si, že třeba budeš mít hlad,“ nadhodil a hodil mi to.
Nechápavě jsem po tom natáhla ruce a chytila to. Byl to balíček sušenek. Skvěle, ty mi alespoň nepodráždí žaludek. Od rána jsem nic nejedla a moje snídaně... Ta byla pryč.
„ Dík,“ houkla jsem a otevřela ho. Sebrala jsem první sušenku, hned navrchu a celou si ji strčila do pusy. Pak jsem zaváhala. „ Neotrávil si to, že ne?“
Zasmál se. „ Ne.“ Posadil se na zem a opřel se zády o dveře. „ Vypadáš strašně,“ podotkl. Jo, určitě v to v té tmě bezvadně vidí.
„ Ty taky nejsi žádnej fešák,“ odsekla jsem a začala chroupat další sušenku. Tentokrát trochu víc civilizovaně.
„ Ehm,“ začal. „ Moc mě to mrzí, Emmo.“
Zasyčela jsem. „ Jestli ještě někdo řekne, že ho to „moc mrzí“, zakroutím mu krkem!“ zamumlala jsem naštvaně. „ To mi opravdu moc pomůže, že vás to všechny strašně mrzí!“ Zase jsem začínala být hysterická. Měla bych se zklidnit. Nacpala jsem si do pusy další sušenku a zuřivě ji drtila v ústech na prach. „ Řekl jsi tomu klukovi, že mi to vysvětlíš. Mluv!“ poručila jsem, když jsem si byla jistá, že nezačnu křičet. Nebylo by moc chytré sem přivolat tátu, nebo Beccu. Oba dva jsme mluvili šeptem.
„ Slyšelas to?“ zeptal se překvapeně. Byla jsem ráda, že mu nevidím do obličeje.
Povzdechla jsem si a přejela si prsty po spánku. „ Mám pocit, že slyším snad úplně všechno,“ postěžovala jsem si. „ Jsem jak nějaká přerostlá rádiová anténa.“
„ To je mi líto.“ Vrhla jsem po něm zlý pohled – jako kdyby to mohl vidět. Zase zasmál. „ Promiň.“
„ Mmm – hmm,“ zamumlala jsem a začala jsem si pohrávat s okrajem deky. „ Co jsi?“ zeptala jsem se a zněla o poznání klidněji, než když jsem tu samou otázku pokládala Chrisovi. Možná proto, že u Timmyho mi to bylo prakticky úplně ukradené, pokud mě nebude přímo ohrožovat, ať si třeba nechá narůst křídla.
„ No,“ protáhl. „ To se dost těžko vysvětluje, víš. Zapletla ses do pořádně nebezpečné hry!“
„ To jsem si stačila všimnout,“ zabručela jsem sarkasticky. „ Zrychli to.“
„ Tak jo.“ Zaznamenala jsem nějaký pohyb na jeho straně a instinktivně jsem se napnula. „ Kolik ti toho řekl on?“
Přikrčila jsem se. „ Myslíš Chrise?“ ujišťovala jsem se roztřeseně a do očí se mi zase začaly sbírat slzy.
„ Chrise!“ odfrkl si, jako kdyby mu přišlo dost podivné, že má jméno. „ Jo, patrně jo.“
„ Neřekl mi nic. Nedala jsem mu k tomu moc příležitostí a vykládal něco o pravidlech,“ povzdechla jsem si. Připomnělo mi to, že jsem o něj přišla. Sama jsem ho poslala pryč.
„ Aha,“ hlesl.„ Nevím, jak ti nejlíp vysvětlit, ale tak asi nejlíp to vystihuje – vlkodlak.“
„ Co vlkodlak?“ Zamračila jsem se do tmy.
Zachichotal se. Opravdu velmi velmi vtipné! „ Já jsem vlkodlak,“ upřesnil. „ Jako člověk, co se dokáže proměnit ve vlka, chápeš.“
Vzpomněla jsem si, že něco podobného mi Nicca vykládala a taky se tím strašily v Ohiu děti. Fajn, v Oregonu je to skutečnost…
Nadechla jsem se. „ Kolik vás je? Takových, jako ty?“ Uvědomovala jsem si, že odvádím pozornost od důležitých informací, které mě děsily.
Vlkodlak.
„ Smečka má pět členů. Viděla jsi…“
Neochotně jsem přikývla. „ Smečka,“ opakovala jsem. Pět vlků a každý z nich byl vlastně kluk. Možná jsem je znala… „ Jak… jak jsi k tomu přišel?“ Zajímavá formulace. Jako by to dostal v nějakém dárkovém balíčku.
„ Hmm, narodil jsem se s tím. Je to v genech. Pro většinu lidí z našeho kmene je to jen součást legend. Pro ty z nás, kteří máme tu smůlu, že jsme přímí potomci těch prvních „vlků“, je to život.“
„ Becca o tom ví?“ zeptala jsem se prudce. Byla jeho máma, pokud je to v genech, znamená to, že ona taky…
„ Ne,“ nesouhlasil hned a smutně si povzdechl. „ Teda vlastně to ví, ale neví. Všechno je to v našich legendách, jak jsem řekl, ale nikdo jim nevěří. Samozřejmě, že zná ty legendy, ale neví, že jsou založeny na pravdě a příjdou jí směšné. Je to tak lepší, samozřejmě. Ale je dost nepříjemné, že jí musím pořád lhát. Mám ji rád, víš, ale od té doby, co... Pořád se hádame.“

Zakabonila jsem se. Měla jsem už tak dost problémů, ještě aby na mě házel ty svoje, ale nedokázala jsem ho nelitovat. Někde v koutku. Opravdu v maličkém temném koutku.

„ Takže ona je člověk,“ ujišťovala jsem se.

„ Já jsem taky člověk,“ podotkl mrazivě.

„ Ty jsi vlkodlak,“ opravila jsem ho klidně a začala chroupat další kolečko. Bylo docela snadné s ním takhle mluvit, snadnější, než jsem si myslela. Možná mi to ještě tak docela nedocházelo. „ Hm. Co přesně obnáší to – být vlkodlak?“ zeptala jsem se zvědavě a navíc bych moc ráda věděla, proč tam dnes byli.

„ Jak to myslíš?“ Téměř jsem dokázala vidět jeho zmatený obezřetný výraz.

„ Myslím to tak, proč jste na nás dnes zaútočili? Nebo to si jen tak běháte po lese a hledáte další nestvůry s nic netušícími lidmi?“

„ Nezaútočili jsme na vás,“ odpověděl kysele, „ snažili jsme se ti akorát zachránit život, mohla bys projevit trochu vděku.“

Zvedla se ve mně vlna vzteku. „ Vděku?“ opakovala jsem nevěřícně. „ Děláš si srandu? Ráda bych ti připomněla, že to byl nakonec Chris, kdo mě „zachránil“,“ můj hlas nabral uštěpačný tón, „ a před čím jste mě chtěli zachraňovat? Dokud jste se tam neobjevili, vypadal a choval se jako člověk!“ Nebýt toho, mohla jsem snad ještě teď žít ve sladké nevědomosti a neseděla bych tu a nevedla s Timmym tenhle šílený rozhovor.

„ Mysleli jsme, že ti chce ublížit! Nakláněl se k tobě tak blízko. Vůbec nevíme, co od něj máme čekat. Chtěl tě zabít!“

„ Nechtěl!“ oponovala jsem rozzuřeně.

„ Jak to můžeš vědět?“

„ Říkal to,“ odsekla jsem a pak si uvědomila, jak hloupě to zní. Vždyť ani já sama tomu nevěřím, přesto jsem cítila potřebu ho před ním bránit. „ A kdyby to chtěl udělat, patrně by to udělal. Co je vůbec on zač?“ zeptala jsem se nakonec neochotně. Nemohla jsem tuhle otázku už déle odkládat. „ A proč vy jste proti němu? Nemají nadpřirozené nestvůry držet spolu?“

„ Ne,“ odtušil naštvaně. „ My nejsme nestvůry, jak ti to mám sakra vysvětlit, Emmo?! To oni! My jsme tu kvůli nim, máme chránit lidi. Před nima.“

„ Ta ochrana je docela sporný bod.“ Nakrčila jsem nos. „ Ale pořád jsi mi neřekl, kdo jsou oni? Je jich víc? Taky... Hm, to by mě patrně nemělo překvapovat. A proč si myslíš, myslíte, že jsou pro lidi nebezpeční?“

„ Protože jsou. Ze své podstaty prostě jsou, oni lidi zabíjí.“

Ztuhla jsem a prsty, které dosud žmoulaly okraj deky se zastavily a křečovitě ho sevřely. „ Kdo jsou?“ zopakovala jsem vyděšeně.

Slyšela jsem, jak hlasitě vydechl. „ Pijou krev,“ řekl znechuceně, „ živí se jí. Říká se jim upíři.“

O tom už jsem taky něco málo slyšela. „ Jako lidskou?“ zajíkla jsem se.

„ Jo,“ přisvědčil, „ teda většina z nich. Tihle tvrdí, že si dokázali najít jiný zdroj,“ připustil neochotně. „ Loví prý zvířata a dokážou na tom přežívat, proto jsme je tu nechali, protože se zdálo, že to opravdu dodržují a ovládají se. A docela si svůj revír hlídají. Od té doby, co tu jsou, jsme neměli s žádnými jejich druhu problémy. Jenže pak se tu najednou objevil ten blonďák! Zaručili se za něj, že prý patří k nim. Ale pak se během pár týdnů začal motat kolem tebe. A no promiň, ale vážně jsem nechtěl čekat, až si z tebe udělá fruiko.“ Jeho černý hůmor byl poněkud morbidní.

Přinutila jsem se znovu nadechnout. „ Chris tu nebyl už předtím?“

„ Ne,“ souhlasil nespokojeně. Možná jsem podle něj nezněla dost vyděšeně a znechuceně. „ Vlastně přijel ten samý den, co ty. Proto jsem na tebe nepočkal. Musel jsem o tom říct ostatním. Rád bych věděl, kde byl předtím,“ zamumlal si pro sebe, ale já jsem to slyšela.

Vzpomněla jsem si na ten den. Přišel mi příšerně vzdálený. Něco mi došlo, drobnost. Odkašlala jsem si. „ Přijel se mnou z Ohia.“

„ Cože?!“

„ Ehm,“ znejistěla jsem. „ Všimla jsem si ho už v letadle z Columbusu.“

Když jsem si to takhle dala dohromady, napadla mě naprosto bláznivá myšlenka. Můj stín zmizel, když jsem se začala vídat s Chrisem a ten den, kdy jsem praštila Timmyho, se mi zdálo, že Chris vystoupil z toho stínu. Můj stín se mnou šel přes celé státy, stejně jako Chris. Je možné, že by Chris byl můj stín?

Ne, samozřejmě, že ne. Byla to jen náhoda...

„ To musela být náhoda,“ prohlásil Timmy, ale nezněl moc přesvědčivě.

Zamyšleně jsem okusovala poslední sušenku po okraji a Timmy taky mlčel.

„ Měla by ses vyspat,“ promluvil nakonec do ticha.

Smuchala jsem obal od sušenek do kuličky. „ Tvá péče je opravdu dojemná,“ pronesla jsem jízlivě, „ ale opravdu pochybuju o tom, že bych usnula. Zrovna teď jsem na pokraji nervového zhroucení. Ale tobě přeji dobrou noc.“ Ušklíbla jsem se pro sebe.

Mě zřejmě čeká bezesná noc plná temných úvah. Nějak se s tím vším budu muset vypořádat a smířit.

„ Hm, díky,“ zamumlal a vyškrábal se na nohy. „ Kdybys něco potřebovala... no... Vím, že to nechceš slyšet, ale je mi to vážně líto. Nemělas do toho být zapletená.“

Neodpověděla jsem, znovu jsem si opřela hlavu o stěnu a zírala před sebe. Kdo ví? Možná jsem se chtěla vrátit do stavu „ bezmyšlenek“.

Zavrtěl smutně hlavou a vyklouzl ven. Pečlivě za sebou zavřel.

Složila jsem si hlavu do dlaní a znovu se rozbrečela. Trochu se mi ulevilo, ale stejně to nestačilo.

Slyšela jsem, jak Becca ukládá Bena a říká, že se na mě půjde aspoň podívat.

Setřela jsem si hranou ruky tváře a doklopýtala k posteli. Hodila jsem na ni polštář a přikryla se dekou až po bradu. Snažila jsem se pravidelně dýchat.

Chodbou se k pokoji přibližovaly kroky. Pevně jsem zavřela oči.

Dveře se potichu otevřely a dovnitř pronikla trocha světla. Pak se stejně tiše zavřely.

Znovu jsem se sbalila do pevného klubíčka. Už jsem nedokázala nemyslet. Naopak. Myšlenky se mi v hlavě chaoticky míchaly a spojovaly se. Spousta věcí, co se stala, do té doby, co jsem sem přijela, se dostala do úplně jiného světla a dostaly hrůzostrašný nádech.

Nehybně jsem ležela, s očima neustále otevřenýma jsem zírala do tmy a napjatě poslouchala všechny zvuky jako předtím. Pomalu všechno utichlo. Celý dům usnul.

Posadila jsem se a nepřítomně jsem si natáčela jeden z pramenů vlasů na prst. Nesmylsnost toho počínaní mě brzy vytočila a já zuřivě vyskočila na nohy. Začala jsem přecházet po pokoji, ale měla jsem nepřekonatelné nutkání se neustále ohlížet. Sedla jsem si na okraj postele a prohrábla si vlasy.

Bolelo to.

Spustila jsem ruku a podívala se do dlaně. Nic jsem neviděla, pochopitelně. Natáhla jsem se a rozsvítila lampičku u postele. Světlo mě chvíli pálilo do očí. Několik vteřin jsem mžourala, než jsem si po hodinách strávených v temnotě přivykla světlu.

Otočila jsem obě ruce na kolenou dlaněmi vzhůru a prohlédla si je. Měla jsem je špinavé a mezi skvrnami od bláta, byly i další, karmínově červené. Jak jsem padala, musela jsem si je odřít. Strach naprosto odboural bolest, do teď. Ne, že by strach byl menší, jen jsem byla proti němu už tak nějak otupělá a vracel se ten zbytek. Důležité bylo, že jak jsem zase napnula kůži v dlaních, oděrky, které se zacelily špinavými strupy, popraskaly a znovu jimy začala prosakovat krev.

Sakra! Proč se nemůžu hojit tak rychle jako Timmy? Při vzpomínce na tu krátkou ukázku hned po návratu domů se mi zahoupal žaludek.

Začala jsem zhluboka dýchat, abych nevolnost překonala. To se mi nakonec povedlo, ale s těma rukama bych měla něco udělat. Navíc jsem měla pořádnou žízeň.

Postavila jsem se a zamířila ke dveřím. Dávala jsem si pozor, abych nezpůsobovala téměř žádný hluk. Nechtěla jsem někoho vzbudit. Stálo by mě to zbytečné vysvětlování, když jsem měla ležet v posteli a mělo mi být špatně. Dobře mi sice nebylo, ale můj stav se rozhodně nedal posuzovat jako nějaká chřipka. Bylo to mnohem horší a neuchopitelnější. Nedalo se proti tomu bojovat jinak než smířením.

Kdyby to alespoň bylo snadné, od základů překopat pohled na život, na reálnost a nereálnost.

Vyklouzla jsem na chodbu a opatrně za sebou zavřela. Neslyšně, jako bych byla zloděj, jsem se začala krást ke dveřím koupelny. Byla až na druhé straně vedle schodiště. Strašně jsem se lekla, když zavrzala nějaká prkna v podlaze.

Konečně jsem se dostala tam, kam jsem potřebovala. Zavřela jsem se za sebou a teprve pak rozsvítila. Tady už jsem si zase připadala relativně v bezpečí. Studené kachličky mě zebaly do bosých nohou.

Přešla jsem k umyvadlu a pustila vodu. Začala jsem si z rukou smývat to nejhorší. Do odpadu odtékala mírně zakalená voda.

Pozorovala jsem, jak kapky vody protékají mezi mými prsty a jazyk se mi lepil na patro. Roztřeseně jsem se natáhla pro jednu sklenici, co stála na polici, které se používaly při čištění zubů a napustila ji po okraj vodou.

Zvedla jsem ji a začala hltavě pít. Nestačilo mi to. Napustila jsem si další a pak ještě další dvě, než se mi podařilo žízeň alespoň trochu utišit.

Pohled mi nechtěně zabloudil k zrcadlu, což bylo to poslední, co jsem potřebovala. Věděla jsem, že je to špatné, ale bylo to horší.

Obličej jsem měla celý sinalý, šedivé oči vytřeštěné, zarudlé a opuchlé od pláče, panenky mi neklidně těkaly z jednoho místa na druhé. Pod očima jsem měla temné kruhy. Tváře jsem měla ušmudlané od všeho možného a vlasy mi visely ve zplihlých pramenech kolem obličeje a doplňovaly tak šíleným způsobem můj vzhled, připomínající zombie.

Zavrávorala jsem a ustoupila o pár kroků dozadu. Skvělý - bojím se i sama sebe. Zamračila jsem se na sebe do zrcadla a znovu pustila kouhoutek.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou. Trochu jsem se tím vzpamatovala.

Teď už zbývalo jen ošetřit si ruce. Zkušeným okem jsem klasifikovala závažnost jejich poranění. Byla to prkotina. Do týdne je to pryč. Byla jsem zvyklá vypořádat se i s mnohem horšími věcmi.

Otevřela jsem malou lékárničku, která byla připevněná na stěně a vzala z ní lahvičku desinfekce a pár náplastí.

Odložila jsem si to na nejbližší skříňku a snažila se odšroubovat víčko od peroxidu vodíku, ale byl příšerně utažený a mě se třásly ruce.

„ Sakra!“ zabrblala jsem. „ No tak, holka, prosím,“ mumlala jsem si pro sebe a vůbec mi nevadilo mi, že mluvím na věc. A co? Před pár hodinami jsem si povídala s vlkodlakem, to rozhodně více dávalo tušit, že jsem blázen, než tohle. A to ještě nemluvím o tom, že jsem se zamilovala do upíra...

Počkat!

Zamilovala? Cože? Já přece nejsem do Chrise zamilovaná, je to můj kamarád. Je? Jak může být můj kamarád, když se ho k smrti bojím? Mimoto jsem mu řekla, že ho už nechci v životě vidět. Nejhorší na tom bylo, že jsem sama nevěděla, jestli to vůbec tak chci. Věděla jsem, že se mi po něm bude stýskat. Strašně, strašně moc, ale byly hranice, za které jsem už ani já nemohla jít. S Timmym jsem nemohla nic dělat, ale kdybych mohla, tak bych utíkala, co nejdál by to šlo. S křikem.

Nedokázala bych se dobrovolně vystavovat ještě dalšímu smrtelnému nebezpečí.

Myslela jsem, že tady se moje peklo na zemi změnilo v ráj. Ale něco dokáže ublížit daleko víc, než tvrdé údery pěstí a daleko hůř se to hojí. Myslím.

Popotáhla jsem a zatřásla hlavou. Už nebudu brečet! Přikázala jsem si. Musím s tím něco dělat, ne fňukat a přemýšlet o nesmyslech!

Natolik jsem se do svých úvah zabrala, že jsem neslyšela, jak se někdo blíží.

„ Emmo?“ Uslyšela jsem něčí unavený zastřený hlas.

Přidušeně jsem vykřikla a lahvička s desinfekcí mi vyklouzla z ruky. Zamávala jsem rukama a nějakým zázrakem se mi ji podařilo zachytit.

Podívala jsem se, kdo to je. Byl to táta. Díval se na mě dost zmateně. Uvolnila jsem svůj postoj a úlevně vydechla. Pokud vím, on je člověk. Alespoň někdo.

„ Lekla jsem se tě!“ vyčetla jsem mu šeptem.

Omluvně se usmál. „ Co tu děláš? Timmy říkal, že ti bylo špatně a šla sis lehnout,“ podivil se.

Křečovitě jsem sevřela lahvičku. Musím dělat, že se nic neděje, připomněla jsem si. Nesmím to nikomu říct, stejně mi nikdo neuvěří. „ Jo, to je pravda. Měla jsem žízeň, tak jsem se šla napít,“ řekla jsem a mrzelo mě to, když jsem mu takhle musela lhát do očí.

„ Aha,“ hlesl a poškrábal se na hlavě. „ Už je ti dobře?“ zeptal se starostlivě. Bylo vidět, že takhle uprostřed noci není rozhodně ve formě.

Nevěděla jsem, co mu odpovědět, aby to nebylo moc nápadné. Neuměla jsem moc lhát. Vzpomněla jsem si na svůj odraz v zrcadle. Rozhodně jsem nevypadala na to, že by mi bylo dobře a na jednu stranu mi opravdu dobře nebylo. „ Ani ne.“

Přejel mě pohledem a zamračil se. „ Hm, vypadáš na to,“ zabrblal.

Ušklíbla jsem se a začala přemýšlet, jak se odsud co nejnenápadněji vypařit. Tohle bylo opravdu nešikovné. Měla jsem pořádnou smůlu, že jsem tu na něj tak narazila. Začala jsem si pohrávat s lahvičkou a vršek se mi bolestivě zaryl do dlaně. Zasykla jsem a automaticky se podívala na ruku.

„ Co máš s rukama?“ Samé špatné otázky. Co mu na tom mám odpovědět?

„ Nic.“ Schovala jsem je za záda.

„ Ukaž,“ pobídl mě. Poslušně jsem natáhla ruce před sebe. Prohlédl si je a pak mi sebral desinfekci z ruky. „ Sedni si.“ Pokynul hlavou k vaně. Zacouvala jsem, dokud jsem lýtky nenarazila na její okraj, pak jsem dosedla. Celou dobu jsem z něj nespouštěla oči.

„ To nic není,“ opakovala jsem. „ Jen jsem spadla.“

Nedůvěřivě se na mě podíval a jedním lehkým pohybem tu zpropadenou lahvičku otevřel. V čem byla u mě chyba? „ Rozmysli si, jestli ti je špatně, nebo jestli mi chceš tvrdit, že jsi spadla,“ varoval mě nabručeně a vzal moje ruce do svých. Přitáhl si je k obličeji, aby si je prohlédl zblízka. „ Máš v tom nějakou špínu.“ Pak pokračoval ve své předchozí myšlence. „ Musím přiznat, že padáš dost nebezpečně. Minule jsi spadla tak šikovně do Timmyho obličeje, že sis zlomila ruku.“

Začervenala jsem a sklopila oči. „ Becca ti to řekla,“ konstatovala jsem rozpačitě.

„ Je to moje žena, říká mi spoustu věcí. Dost znepokojivých, abych byl upřímný.“ Naskříkal mi do dlaně desinfekci.

Pálilo to. Sykla jsem se a trhla s sebou. Držel moje ruce pevně. „ Mrzí mě to, nechtěla jsem... No, ehm...“ Natáhl se pro jednu s náplastí, které jsem nechala ležet na skříňce a odtrhl dva její konce tak, aby lepila.

„ Takže, řekneš mi alespoň, co se stalo včera?“ naléhal.

To už bylo včera? Stejně je to jedno. Tohle mu říct nemůžu, kdyby tak šlo o něco jiného. Sklonila jsem hlavu. Přinejmenším se můžu říct alespoň silně upravenou pravdu. „ Hmm, odpoledne jsem se šla projít,“ - s Chrisem -, „ jen tak jsem bloumala po městě a narazila jsem na jednu uličku a za ní byl les.“ To byla taky vlastně pravda, tak trochu. Znovu jsem s sebou trhla - jednu ruku už jsem měla zalepenou, teď přešel k té druhé. „ Šla jsem se podívat. A párkrát jsem spadla... Pak se mi udělalo špatně a vrátila jsem se domů, na ty ruce jsem tak nějak zapomněla a vzpomněla si na ně až teď.“ Dobře, vlastně jsem mu vůbec nelhala. Jen jsem vynechala všechny ty hrůzostrašnosti, díky nímž jsem nemohla spát. „ To je všechno.“

„ Hmm, dejme tomu,“ houkl. „ Nemůžu říct, že bych se s tebou nudil. Jsi dost nevyzpytatelná.“

Zrudla jsem. „ Promiň.“

Zalepil mi i druhou ruku. „ Hotovo!“ Pustil moji ruku a ustoupil o krok do zadu a opřel se o umyvadlo, ruce si složil na prsou. „ Nemáš žádné problémy, že ne?“ Nakrčil obočí a našpulil pusu.

Mám spousty problémů, bohužel, mi ani s jedním nemůžeš pomoci. „ Ne, nemám.“ Už jen vědomí, že ho to zajímá mi nafouklo srdce, že jsem skoro nemohla dýchat. Bylo to rozhodně víc, než bych očekávala. „ Ale děkuju, za všechno.“

Chvíli na mě koukal a mlčel. „ Měla by sis jít lehnout, vypadáš, že se s těží udržíš na nohu,“ řekl nakonec.

Sevřela jsem prsty okraj vany a uvědomila jsem si, že má pravdu. Měla jsem co dělat, abych nesklouzla dolů. Byla jsem šíleně vyčerpaná.

„ Ano,“ zamumlala jsem. „ Máš pravdu... Dobrou noc,... Jimme.“

Postavila jsem se na nohy a nejistě zamířila ke dveřím. Téměř jsem neviděla na cestu. Nechápala jsem to. Ještě před chvilkou bych přísahala, že spánek je pro mě ztracený, ale teď jsem měla co dělat, abych mu dokázala vzdorovat o pár minut déle.

Zavrávorala jsem a on mě zachytil. Zpříma se mi podíval do obličeje. „ Proč mi nevěříš, Emmo?“ zeptal se úzkostlivě.

„ Já nevěřím nikomu, tati, ani sama sobě,“ prohlásila jsem a pokusila se usmát. „ Nedělej si starosti. Já za to nestojím.“

Pustil mě a já pokračovala ke dveřím a do svého pokoje.

Lampička u postele stále svítila, ale nezhlasla jsem ji. Najednou mě tma děsila. Lehla jsem si a přikryla se dekou, co nejvíc to šlo.

Ještě jsem slyšela, jak se táta vrací zpátky do ložnice a pak jsem na několik krátkých hodin upadla do neklidného vyčepravající spánku plného zlých snů.

Prubudila jsem se s křikem brzy za svítání. Zdálo se mi, že znovu padám z útesu, ale tentokrát mě Chris nechytil. Zabila jsem se. Přesně v tom okamžiku, kdy jsem se dotkla kamenů na dně propasti, jsem začala křičet a vzbudila se.

Když jsem si to uvědomila, rychle jsem se překulila na břicho a zabořila obličej do polštáře, aby mě nebylo slyšet.

Roztřásla jsem se. Jak málo stačilo, abych byla teď mrtvá?

S jistým úsilým jsem se alespoň trochu vzpamatovala a zaposlouchala se, jakou škodu jsem napáchala. Nikdo nevstával. Buď mě nikdo neslyšel, nebo už byli zvyklí. První měsíc jsem se takhle budila skoro pořád. Ten příšerný večer se mi pořád vracel...

Bylo to včera skutečně poprvé, co mi Chris zachránil život?

Napadaly mě bláznivé myšlenky, ale vysvětlovalo by to některé jeho narážky a střípky mých vzpomínek, které někdy vypluly na povrch, když něco řekl a připomněl mi to. Ale mohla to být náhoda. Nebo mé přání, které jsem si vnucovala jako pravdu.

Ležela jsem na zádech a zírala do stropu. Snažila jsem se promyslet svoji novou teorii a nakonec jsem ji zavrhla jako naprostý nesmysl.

Cítila jsem se snad ještě unavenější, než včera, ale už jsem nechtěla spát. Nechtěla jsem to znovu prožívat. Znovu padat...

Ucítila jsem nepříjemný tlak v žaludku, který stoupal směrem vzhůru. Přikryla jsem si pusu a vyběhla z pokoje. Naštěstí jsem to stihla.

Rebecca přišla do koupelny o pár minut později a kriticky si mě změřila.

„ Dnes zůstaneš doma,“ prohlásila nekompromisně, „ v tomhle stavu nemůžeš do školy.“

„ Dobře,“ špitla jsem a ani mě nenapadlo protestovat. Vlastně se mi to hodilo.

Vyškrábala jsem se s menšími obtížemi na nohy a vypláchla si pusu. Nakonec jsem si i opláchla obličej. Studená voda mi dělala dobře.

„ Běž si lehnout, holčičko“ poručila mi mírným hlasem a odhodila mi vlasy z tváře na záda.

Poslechla jsem ji tak na půl. Vrátila jsem se do pokoje, ale do postele jsem si nelehla. Sedla jsem si do křesla, nohy vytáhla nahoru k sobě a rukama si objala břicho.

Opřela jsem se hlavou o opěradlo a zavřela oči, ale nespala jsem. Na to jsem neměla dost odvahy. Přemýšlela jsem a poslouchala zvuky v domě, stával se z toho nepříjemný zvyk.

Poslouchala jsem, jak ostatní vstávají. Jak táta odchází do práce a Timmy odjíždí do školy, po tom, co se po mně sháněl. Nezněl moc překvapeně, když mu Becca řekla, že nikam nejdu.

Nakonec přišla Becca za mnou, když už byli všichni pryč.

Byla dost udivená, když mě nenašla v posteli, ale nerozebírala to.

„ Je ti líp?“ zeptala se starostlivě a přešla ke mně. V ruce držela velký hrnek, ze kterého se kouřilo a hezky voněl. Váhavě jsem přikývla. „ Uvařila jsem ti čaj, mělo by ti po něm být líp.“

Povzdechla jsem si. „ Myslím, že na tohle žádné čaje nezabírají, ale děkuju ti. Jsi na mě moc hodná.“ Podala mi čaj a chtěla odejít. Zadržela jsem ji: „ Počkej! Víš, já vím, že tohle není moc obvyklé a chci, abys věděla, že si toho moc vážím. Mám obrovské štěstí, že zrovna ty jsi moje nová máma. Máš mě ráda, i když jsem pro tebe vlastně cizí.“ Už dávno jsem jí tohle chtěla říct a můj sen a zážitky mě donutily už to neodkládat. Jak Timmy řekl, zapletla jsem do velmi nebezpečné hry. Pro mě životně nebezpečné. „ Taky tě mám ráda, i když to tak asi nevypadá. Já nejsem zvyklá, že se ke mně chová někdo hezky a neumím to oplácet. A čím víc vás s tátou poznávám, tím víc mě to mrzí.“ Sklonila jsem hlavu.

Kolem mě se obmotaly její ruce, když mě objala. „ Ach, zlatíčko. Já to přece vím. Ale jsem ráda, žes to řekla.“ Odtáhla se a prohlížela si pozorně můj obličej. „ Ten nový muž tvé mámy tě neměl moc rád, že?“ zeptala se opatrně. Možná se bála, že znovu vyjedu.

Zamračila jsem a podívala se stranou. „ Ne.“ I po těch měsících byl můj hlas prosycen všechnou tou nenávistí.

„ Tohle se stalo v Ohiu, viď. On tě bil,“ pokračovala přidušeným hlasem protkaným upřímnou lítostí.

Sklonila jsem hlavu a chtěla ji znovu odbýt, ale pak jsem k ní zvedla oči a svěřila se jí. „ Naposledy to byl zázrak, že jsem vůbec přežila. A mámě to bylo celou tu dobu jedno. Podle ní bylo lepší, když si svou zlost vybije na mě, než na ní a na klucích.“

„ To mě moc mrzí, Emmo,“ zašeptala. Pak se jí v očích zlostně zablýsklo. „ Takový zlí lidé by vůbec neměli mít právo na život!“

„ Jsou mrtví,“ připomněla jsem jí. Přišla jsem na to, že je úžasně osvobozující si o tom s někým promluvit, svěřit se. Nemuset všechno zvládat sama. „ Umřeli tři dny po tom, co se to stalo, Becco.“ Upřela jsem oči na zelenou hladinu čaje v mých rukách. „ A já jsem nedokázala cítit lítost, ani za jednoho z nich. Jsem stejně bezcitná a špatná, jako byl on.“

„ Ne, to nejsi!“ nesouhlasila hned rozhodně. „ Nemůžeš si k citům nutit a oni pošlapali úplně všechno, co v tobě za city vůbec mohlo být a on z tebe udělal trosku. Neviděla ses, když jsi přijela. Byla jsi tak zranitelná na pohled. Trháš s sebou při každém rychlém pohybu a pořád čekáš, kdy tě kdo napadne...“ Nechala větu vyznít do ztracena, ale v i tak slyšela všechno to, co chtěla říct dál. Mé divadlo bylo velmi chabé, prokoukla ho. Už dávno.

„ Přejde to někdy?“ zeptala jsem se roztřeseně.

„ Nevím,“ zakroutila hlavou, „ možná. Musíš věřit.“ Chytla mě za ruku. Možná prokoukla mnohem víc, než jsem myslela.

„ Je to těžké. Víra se velmi lehko ztrácí.“

„ Přesto to můžeš zkusit.“ Sevřela moje prsty. „ Běž si lehnout, Em. Měla by sis odpočinout. Uvidíš, že pak bude všechno jednodušší.“

Znovu jsem jen přikývla a vděčně na ni pohlédla. Ona byla ta nejlepší máma, jakou jsem si dokázala představit. Máma, kamarádka i důvěrnice.

Chápala jsem, jak těžké musí být pro Timmyho jí lhát. I mě to přišlo nesnesitelně těžké.

Pohladila mě po vlasech a odešla dolů k Benovi.

Vypila jsem čaj, co mi donesla a šla si lehnout, jak říkala. Myslím, že ty bylinky nebyly na nevolnost. Celé dopoledne jsem prospala hlubokým spánkem beze snů.

Probudila jsem se přijemně odpočatá s čistou hlavou. Usmála jsem se pro sebe a protáhla se jako kočka. Ospale jsem zamručela a překulila jsem se na druhý bok, chtěla jsem ještě zachytit poslední zbytečky spánku a možná by se mi to i podařilo, kdyby mě nevyrušil otravný hlas, který mě surově strhl zpátky do děsivé reality.

„ Konečně jsi vzhůru,“ poznamenal, „ už jsem si myslel, že jsi upadla do hlubokého kómatu.“

Ztuhla jsem v půlce pohybu a otevřela oči. Má nálada prudce poklesla. „ Co tu chceš?“ zasyčela jsem naštvaně. Timmy seděl v křesle u okna a šklebil se na mě.

„ Přišel jsem se podívat, jak ti je. Vypadáš podstatně líp,“ prohlásil vesele.

„ Skvěle, prohlídku si dokončil, tak zase běž,“ pobídla jsem ho a přítáhla si přikrývku až k bradě.

„ Nebuď tak nedutklivá,“ napomenul mě vyčítavě, „ myslel jsem to dobře.“

Kysele jsem se ušklíbla. „ Všiml sis, že většinou, když něco myslíš dobře, končí to bolestí na mé straně?“

„ Ou,“ zasmál se, „ necházej na mě vinu za všechny svoje problémy. Mohl bych se urazit.“

„ Jaká škoda,“ zabrblala jsem sarkasticky. „ Teď bys už ale vážně mohl jít.“

Nedal se odradit. „ Nemáš hlad?“

„ Co je ti potom,“ odsekla jsem a přetáhla si deku přes hlavu.

„ Snažím se jen navázat sourozenecké vztahy, ale ty se vůbec nesnažíš!“

Rezignovaně jsem zasténala a posadila se na posteli. Zle jsem se na něj podívala. „ Tos měl zkoušet trochu dřív. Někdy mezi tím, když jsi mě nechat trčet na nádraží a začal mě ztrapňovat před celou školou. Jo, a taky předtím, než jsem zjistila, že občas pobíháš po lese jako obrovský vlk. Promiň, ale teď už nějak nemám zájem. A byla bych vážně ráda, kdyby odešel. Díky.“

Povzdechl si a rozervaně na mě pohlédl. „ Myslím, že tě chápu. Promiň,“ řekl a odešel.

Vstala jsem a zbytek dne jsem se soustředila na všechno ostatní, kromě toho, co jsem skutečně musela řešit. Nachystala si věci na zítra do školy a udělala některé úkoly, co jsem ještě neměla hotové. S neidentifikovatelnou bolestí jsem si uvědomila, že mě Chris naučil dost, abych to už zvládla sama. Nepotřebovala jsem ho.

Okoupala jsem se a sešla dolů na večeři. Sice jsem nejedla, to co ostatní, abych si nepodráždila žaludek, ale myslím, že jsem udělala dobře, že jsem už nezůstávala ve svém pokoji. Zůstala jsem pak ještě hodinu a povídala si s tátou a s Beccou.

Šla jsem si lehnout, i když jsem věděla, že tentokrát se snům tak lehce neubráním a smířila jsem se s tím. První krok jsem měla za sebou.

Do školy jsem jela s Timmym a bylo mi nepříjemné být s ním v tak stísněném prostoru sama. Mluvil na mě, ale moc jsem ho nevnímala.

Myslela jsem na to, že uvidím Margarett. Kolik takových, jako ona jsem už potkala? Kolik jich bylo? Věděla jsem o čtyřech. Chris, ona, ten kluk se kterým jsem viděla Chrise v knihovně a ten chlápek z ulice. Je jich snad ještě víc? Přemítala jsem.

Počkala jsem, až Timmy zaparkuje a rychle vystoupila. Rozhlédla jsem se a hledala Nicu, nikde jsem ji neviděla, za to jsem zahlédla skupinku tří kluků, kteří stáli u stěny a obezřetně mě pozorovali. Nepochybovala jsem v tu chvíli o tom, že všichni tři byli v tom lese před dvěma dny.

Děsilo mě, jak nápadně a suveréně se chovají. Měla jsem nepříjemný pocit, že počítají s tím, že jsem jim vděčná a budu je poslouchat. Že nějakým způsobem teď patřím k nim. A to se mi nelíbilo. Nechtěla jsem s tím mít nic společného a s nimi už vůbec ne.

Timmy se zničehonic objevil za mnou a položil mi ruku na kříž. Po zádech mi přeběhl mráz, ale úplně jiný, než když to samé udělal Chris. Měla jsem nutkání zběsile zaječet a utéct. „ Pojď,“ pobídl mě.

Nevěřícně jsem se na něj otočila a stupňoval se ve mně hněv. „ To už nikdy nedělej,“ zasyčela jsem nenávistně. Ustoupil s dlaněmi vzhůru. Zamračila jsem se a pohodila hlavou.  „ Předpokládám, že tady je většina lidí normálních, takže bych ocenila, kdyby ses ode mě držel stejně daleko, jako předtím a pokud možno ještě dál... A tvoji kamarádi taky,“ dodala jsem.

Otočila jsem se a odešla bez jediného ohlédnutí. Veronicu jsem našla na druhé straně, než jsem hledala. Klasicky.

Usmála jsem se. Byla jsem si jistá, že ona s tím tajemným mýtickým světem tady ve městě nemá nic společného. „ Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

Oplatila mi pozdrav poněkud méně nadšeně. „ Včera jsi chyběla,“ podotkla.

Trhla jsem s sebou a úsměv mi trochu pohasl. „ Nebylo mi dobře.“

„ Jsi nějaká bledá,“ souhlasila a mlčky zamířila ke škole. „ O nic důležitého jsi nepřišla,“ prohlásila, když jsme společně došly ke skříňkám, u kterých teď bylo narváno.

Zbytek dne jsem ji neviděla, ale čekala jsem, že se uvidíme u oběda. Sedla jsem si k jednomu prázdnému stolu a začala zamyšleně okusovat jablko, co jsem si vzala.

Zítra jsem měla odevzdávat esej, co chtěla udělat v neděli, ale poznámky jsem nechala u Chrise v autě. Takže jsem teď měla menší problém... „ Můžu si přisednout?“ Přerušil mé úvahy zvonivý hlas.

Ztuhla jsem a překvapeně vzhlédla.

Přede mnou stála Margarett Searsová, ruku měla položenou na opěradle židle přede mnou.

Chvíli jsem na ni vyděšeně zírala a vzpomínala, jak se mluví. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi, jak sprintovalo.

Vyčkavě mi pohled oplácela a čekala, co odpovím.

Polkla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Zachytila jsem Timmyho nesouhlasný pohled a otočila se zpátky na ni. „ Pokud tě moje vlčí ochranka nevyhodí, tak klidně,“ pokrčila jsem rameny a vrátila se k jablku. Jak mi může ublížit v místnosti plné lidí?

Posadila se a mlčela. Snažila jsem se ji nevnímat, což šlo dost těžko. Vypadalo to, že Veroničina hodina se pořádně protáhla.

Na stůl přede mně něco dopadlo. Lekla jsem se, trochu nadskočila a bázlivě vzhlédla. Byla to moje taška. Ta, co jsem v ní měla poznámky k angličtině. „ To ti posílá Chris,“ informovala mě řezavým hlasem Margarett. „ Vážně mě nebaví vám dvěma dělat donáškovou službu.“

Překvapeně jsem se pro ni natáhla a stáhla si ji na klín. Byla pořád stejná. Nevím, co jsem čekala. Že mě pokouše?

„ Díky,“ hlesla jsem ztěžka. „ Promiň, už se to nestane.“ Najednou jsem měla v krku obrovský knedlík. Byla to poslední nitka spojení mezi námi a teď se ztratila. Sklopila jsem hlavu.

Margarett zlostně zasyčela. Podívala jsem se na ni. Vypadala dost rozzuřeně. „ Napadlo tě vůbec, jak strašně pokrytecká jsi?!“ vyjela na mě. „ Můj bratr se tě jen pokoušel chránit a ty jsi ho odsoudila dřív, než se mohl vůbec bránit! Místo toho věříš těm psům!“

Škubla jsem s sebou a oči se mi zalily slzami, ale opětovala jsem jí zlostný pohled. „ A napadlo tě vůbec, že je snažší se s tím smířit u někoho, kdo je ti ukradený, než když jde o někoho, na kom ti zálěží?“ odpověděla jsem mrazivě a vyskočila na nohy. Pak jsem ještě dodala: „ A já nikomu z vás nevěřím. Jim už vůbec ne! Dejte mi pokoj, všichni!“

Sebrala jsem ze země svůj batoh a tašku, co mi donesla a odešla z jídelny.

Mezi dveřmi jsem se srazila s Nicou. „ Hodina se protáhla,“ vyhrkla.

Zavrtěla jsem hlavou. „ To nevadí. Už jsem dojedla. Musím... Musím jít na hodinu. Ahoj.“

Přišla jsem domů a hned vytáhla poznámky k eseji. Měla jsem docela málo času, abych to mohla stihnout. Vlastně to bylo téměř nemožné, když jsem k tomu neměla žádný koncept, ani nic jiného.

Stáhla si vlasy dozadu a začala vyskládávat věci z tašky. Pečlivě jsem je rozkládala po stole a přemýšlela u toho, kde bych měla začít.

Jedna složka tam nepatřila. Sebrala jsem ji a udiveně otevřela, abych věděla, co v ní je. Do klína mi spadl nějaký lísteček, ale zatím jsem si ho nevšímala. Přeletěla jsem očima rukou napsanou první stránkou.

Psal ji Chris, to jsem poznala na první pohled. Jeho pevné uhlédné písmo jsem znala.

Byl to hrubý koncept eseje. Prakticky půlka práce, co jsem měla před sebou. Zvedla jsem papírek a rozevřela ho. Bylo na něm jedno slovo. Promiň.

Po tvářích mi začaly téct slzy. Margarett měla pravdu. Odsoudila jsem ho dřív, než jsem si stihla vyslechnout to, co mi chtěl říct...

Utřela jsem si hřbetem ruky slzy a sundala z police svou jedinou knihu. Za obalem jsem měla vložené přání k narozeninám, které jsem dostala spolu s ní. Vyndala jsem ho a chtěla k němu přidat i tenhle vzkaz. Schovat si ho.

V jedné ruce jsem držela přání a v druhé vzkaz. Překvapeně jsem zamrkala. Takhle vedle sebe byla jejich podobnost do očí bijící.

Oba byly napsany tím samým písmem.

Ztuhla jsem a jen se to snažila zpracovat.

Podívala jsem se na knížku na stole novýma očima. Ať mi nikdo netvrdí, že tohle je náhoda. Už těch náhod bylo trochu moc!

Dokončila jsem úkol, protože jsem musela, i když myšlenkami jsem byla někde úplně jinde.

Byla jsem nerozhodná. Hledala jsem pevný bod, mezi tím, co jsem si přála udělat a co bylo moudré a bezpečné.

Usnula jsem s knížkou přitisknutou k hrudi.

Ráno jsem věděla, co musím udělat a důsledky mi byly ukradné. Já potřebovala znát pravdu.

Měla jsem pocit, že hodiny utíkají šílenou rychlostí. Sotva jsem dosedla na židli ve třídě, už jsem vstávala, abych šla na další hodinu.

Nevěděla jsem, kde ho budu hledat, ale měla jsem pár plánů. Nevěřila jsem, že jediný z nich má šanci na úspěch, ale musela jsem to alespoň zkusit.

Stáhla jsem si kapuci hluboko do tváři a zamračeně vyrazila do ulic. Pořád jsem ještě měla čas to nechat plavat, ale věděla jsem, že bych to stejně neudělala. Nemohla jsem.

Já tím přece neříkala, že mu věřím, jen že chci a potřebuji slyšet pravdu. Pak se můžu zase svobodně rozhodnout, jestli odejdu a vymažu ho ze svého života, jako by tam nikdy nebyl nebo jestli se přenesu přes to, čím je a všechno bude jako předtím.

Stále zamyšlená jsem stoupala po schodech knihovny. Lidé kolem mě rychle vybíhali schody, aby se uvnitř schovali před deštěm, jen já s každým dalším schodem víc zpomalovala.

Co budu dělat, když tam bude? A co budu dělat, když tam nebude? Bylo ještě pár míst, kde bych ho mohla hledat. V tom kostele, kde jsme se potkali, v tom parku, kde jsme spolu poprvé mluvili nebo na tom místě, za slepou uličkou v sousední čtvrti.

Vešla jsem dovnitř. Rozepla si bundu a vyndala vlasy z pod límce. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila do hlavního sálu, který byl celý zastavěný regály, mezi nimiž byly jen úzké uličky, aby lidé mohli projít. Stále tím stejným, nerozhodným tempem jsem pokračovala dál do jedné z vedlejších místností, kde jsme se většinou scházeli.

Strach mi nepříjemně svíral žaludek. Bylo to velmi hloupé takhle vyhledávat nebezpečí, ale nechtěla jsem být pokrytec, jak mi vyčetla Margarett. A je to tu bezpečné, napomínala jsem, je to knihovna, sakra! Nic se mi tu nemůže stát leda tak, že mi na nohu spadne knížka.

Zvedla jsem hlavu a přidala do kroku.

Prošla jsem do další místnosti a zůstala nehnutě stát na začátku další uličky, tentokrát šírší, odsud byl přímý výhled na stoly, které stály na druhé straně pár metrů od oken posazených v širokých vyklencích. Srdce se mi hlasitě rozbušilo a dech se mi na okamžik zadrhl v hrdle.

Byl tam.

Seděl ke mně otočený zády se svěšenými rameny a skloněnou hlavou. Nehnutě zíral na své ruce složené v klíně. Vypadalo to, že se ohýbá pod neskutečnou silou osudu. Smířený, bez špetky naděje.

Neohlédl se. Možná o mě nevěděl.

Nerozhodně jsem tam stála a dívala se na jeho záda. Připadala jsem si, že jsem mu mnohem vzdálenější, než kdy předtím.

Došlo mi, že ať řekne cokoliv, nebudu moc odejít a zapomneout. Byl pro mě příliš důležitý, abych to dokázala.

Vykročila jsem uličkou směrem k němu, dřív než by mě mohlo opustit odhodlání.

Byla jsem už téměř metr od něj, když se konečně otočil.

Zastavila jsem se a podívala se do jeho udiveného krásného obličeje staženého smutkem. Nedokázala jsem se mu do něj dívat dlouho. Znepokojovalo mě to. Sklopila jsem oči a koukla se na špičky bot.

„ Emmo?“ vydechl překvapeně. Slyšela jsem, jak zavrzala židle, když se postavil. Vzhlédla jsem. Měl na sobě černou košili, která ještě podtrhovala jeho nelidskou bledost. Podívala jsem stranou. „ Co tu děláš?“ Zněl, jako by nemohl uvěřit tomu, že mě vidí.

„ Hledala jsem tě,“ přiznala jsem a znovu krátce střelila očima k němu, pak je zas zabodla do země. „ Timmy mi řekl, kdo jsi i kdo jsou oni,“ zašeptala jsem, ale tušila jsem, že mě slyší víc než dobře.

„ Tak proč jsi přišla?“ zeptal se smutně. „ Když už to víš. Copak ti nevadí stát tak blízko? Nemáš strach?“

Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděla, ale byla jsem o svých slovech přesvědčená. „ Mám strach a nevím, co s tím vším mám dělat. Ale vím, že na tebe nedokážu zapomnenout a nezvládnu držet se od tebe co nejdál, jak bych měla. Je moc pozdě. Bojím se toho, čím jsi, ale ne tebe. Zachránil jsi mi život a já ti děkuju. Nechci po tobě, abys mi cokoliv sliboval, nebo se mě snažil uklidnit. Jediné, co chci, je slyšet pravdu, už žádné lži.“

Povzdechl si. „ Znáš pravdu,“ připomněl mi. „ Dostala jsi, co jsi chtěla.“

„ Ne,“ nesouhlasila jsem. „ Znám odpovědět pouze na jednu svou otázku. Od tebe chci slyšet pravdivu odpovědět na jinou.“

„ Jakou?“ Byl obezřetný, ale ochotný. Zoufale se mě snažit udržet co nejdéle.

Nadechla jsem se a zpříma mu pohlédla do očí. „ Jak dlouho mě znáš? Dvě měsíce, jako všichni ostatní v tomhle státě?“ Můj hlas zněl trochu útočněji, než jsem chtěla.

Unaveně si přejel dlaní po čele. „ Emmo,“ hlesl, „ některé lži jsou milosrdné a neměla by ses jich vzdávat. Pravda ti může ublížit, vyděsit tě.“

Nehodlala jsem se nechat odbýt. „ S tím počítám. Takže?“

„ Dvanáct let, sedm měsíců, třináct dní a osm hodin, přibližně,“ zamumlal rezignovaně.

Zalapala jsem po dechu a proti mému přesvědčení mě to ohromilo. Zavrávorala jsem a opřela se o roh police.

Dalo mi práci se zklidnit. Trpělivě čekal a pozoroval moji reakci. Tvářil se provinile. „ Proč? Co pro tebe znamenám?“

Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „ To je příliš složité. Je to dlouhý příběh.“

Vystrčila jsem bojovně bradu. „ Já mám čas,“ prohlásila jsem zatvrzele. „ Myslím, že to dokážu pochopit.“

Otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Rozhlédl se kolem sebe a ošil se. Nevypadal neochotně, jen nervózně. Podíval se k jednomu výklenku u okna, v němž byly naprosti sobě dvě dřevěné lavice.

Pochopila jsem jeho tichou prosbu a zamířila k oknu. Sedla jsem si na jednu z lavic a batoh položila vedle sebe. Bála jsem se, ale zvědavost byla silnější. A takhle lidský nevypadal vůbec hrůzostrašně.

Posadil se naproti mně a prsty sevřel okraj lavice.

Ohlédl se, když kolem prošel nějaký mladík s komínkem knih a zmizel zase mezi regály.

„ Dobře,“ řekl a tichým hlasem začal vyprávět tak tiše, že jsem ho slyšela jen já.

„ Před dvaadvaceti lety jsem z jistých... důvodů opustil svou rodinu. Svého stvořitele, jeho družku, svého bratra a jeho manželku,“ - u toho slova se ušklíbl, jako by ho to nějak pobavilo -, „ měl jsem tehdy pocit, že s nimi nedokážu vydržet a když zůstanu, bude to ubližovat nám všem. Několik let jsem se potuloval světem a hledat nějaký smysl života. Jakýkoli. Občas jsem se vrátil, ale nikdy jsem nezůstal déle, než pár dnů. Chtěl jsem najít to, co měli oni. Ale nevěřil jsem v to, nechápal to a proto jsem s nimi nemohl zůstat.

Po pár letech jsem začal uvažovat o tom, jestli má vůbec smysl nadále zůstavat v osamocené nekonečné věčnosti. Jestli by nebylo lepší to ukončit. A pak, když už jsem byl téměř rozhodnutý, jsem uslyšel podivný zvuk.

Byl jsem zvědavý a šel jsem za ním. Brzy jsem ji uviděl. Malou holčičku s vlásky zlatými jako slunce, které se v nich odráželo. Byla sama a hrála si na břehu potoka. Vesele se smála a cákala kolem sebe vodu.

Fascinovaně jsem ji pozoroval skrytý ve stínech lesa, aniž by o mě měla potuchy.

Ozval se křik nějaké ženy a děvčátko s sebou polekaně trhlo, pak se sebralo a uteklo. Stál jsem tam dlouho. Díval jsem se na místo, kde byla a čekal, až se vrátí. Setmělo se a já pochopil, že už nepříjde. Odešel jsem a byl jsem pevně rozhodnutý na tu podivnou událost zapomnenout.

Ale nedalo mi to a druhý den jsem se na to místo vrátil. Byla tam, ale nesmála se. Seděla stočená do klubíčka na kameni a plakala. Pozoroval jsem ji úplně stejně jako ten den předtím a ona stejně tak utekla, když na ni ta žena zavolala.

Začal jsem se o ni zajímat, aniž měl potuchy proč. Bylo to jen obyčejné dítě. Takových jsou milióny, říkal jsem si.“ Zavrtěl hlavou a smutně se zasmál.

Napjatě jsem poslouchala, i když jsem konec příběhu už znala. Ten den, o kterém mluvil, jsem si pamatovala taky. Tenkrát jsem brečela, protože máma si poprvé přivedla domů Marka. Strčil do mě a já spadla na zem. Máma řekla, že to byla nehoda a poslala mě pryč. Mrzelo mě to...

„ Šel jsem za ní a našel jsem malý domek, který vypadal spíš jako přestavěná kůlna. Viděl jsem ji, jak spí. Vypadala už docela klidně. Chtěl jsem o ní vědět víc. Chtěl jsem ji poznat. Vědět, jak se jmenuje, kdo jsou její rodiče. Všechno.

Díval jsem se, jak spí a pochopil, že jsem to našel. Smysl života. Alespoň na krátký okamžik. Chtěl jsem to dítě vidět růst, pozorovat jeho život.

To dítě mě zachránilo a já si přísahal, že budu ochraňovat jeho.“

Podíval se na mě, jako kdyby zvažoval, jestli má pokračovat. Opřela jsem se hlavou o rám okna a neznatelně kývla.

„ Díval jsem se z povzdálí, jak se její matka vdává za jednoho chlapa z farmy v okolí a jak se k němu stěhují. Sledoval jsem, jak moje malá chráněnka trpí v domě svého otčíma bez lásky, ale neviděl jsem možnost, jak zasáhnout, aniž bych na sebe neupozornil.

Neuvědomoval jsem si čas. Celý svět se mi smrskl do toho jediného človíčka. Začala chodit do školy. Doprávázel jsem ji skrytý ve stínech lesa a připadal si pyšný, jako bych byl na jejím místě sám. Šla sama, její máma se doma starala o malé dítě, co se ji před nedávnem narodilo.

Vzpomněl jsem si na svou rodinu a zamrzelo mě, že jsem je už tak dlouho neviděl. Na pár dní jsem ji opustil a jel se za nimi podívat. Když jsem se vrátil, vypadalo to, že všechno zůstalo stejné. Až na pár tmavých fleků na její kůži. Myslel jsem si, že někde spadla a nezabýval jsem se tím.

Začal jsem domů jezdit častěji, ale vždy jsem se po pár dnech vrátil. Do té doby, než jsem si všiml, že těch modřin má nějak moc na to, aby šlo jen o obyčejné úrazy, kterými si musí projít každé dítě.“ Nenávistně zavrčel a zamračil se. Mírně jsem se přikrčila. „ Brzy mi došlo, že jí to udělal její otčím. Když se to stalo znovu, počkal jsem si na něj a docela mírným způsobem, s ohledem na svůj vztek, jsem ho ujistil, že pokud se to bude opakovat, tak ho udám. Nakonec jsem to stejně udělal, ale nikoho to nezajímalo. Byl jsem nucený vzít to do svých rukou. Nemohl jsem se dívat, jak jí ubližuje.

Podařilo se mi ho slušným způsobem vyděsit a na nějakou dobu to stačilo. Jenže ne na pořád. Čím byla starší, tím se to stupňovalo. Mé výhružky ho nedokázaly zadržet déle než na pár týdnů.

Připadal jsem si bezmocný. Nevěděl jsem, jak ji mám lépe ochránit, nebo jí pomoc. Snažil jsem, abych jí to alepsoň ulehčil a vymýšlel různé způsoby, jak ji odtamtud dostat pryč.

Cit, který jsem k ní choval se změnil, stejně jako ona. Vyrostla, stala se z ní krásná dívka, která si přes všechno kolem zachovala svou nádhernou duši. Význam označení Smysl života, který jsem jí v duchu přisoudil, se změnil a byl pro mě teď pevnější a daleko závaznější. Byl nesmazatelný. Zamiloval jsem se do ní,“ prohlásil bez zaváhaní. Ztuhla jsem a překvapeně na něj pohlédla.

Opětoval mi pohled houroucně, až se mi zatočila hlava.

„ Chápeš, že pro mě bylo ještě těžší se dívat na její utrpení. Chtěl jsem pro ni štěstí. Zasloužila si ho. Začal jsem plánovat, že si ji odvedu. Unesu ji pryč z toho odporného místa.

Odjel jsem, ač nerad, do jednoho města, kde jsem se měl setkat se svým bratrem. Svěřil jsem se mu se svými úmysly. Nesouhlasil se mnou a prohlásil, že jsem se zbláznil, když jí chci zatáhnout do našeho světa. Pohadáli jsme se.“ Zamyšleně se odmlčel. „ Za všechny ty roky jsme se pohádali jen třikrát. Vždycky kvůli nějaké ženě,“ poznamenal kysele, pak se vzpamatoval a vrátil k příběhu.

„ Byl jsem rozzlobený, když jsem se vracel. Byl už večer. Myslel jsem, že bude spát. V domě se ale svítilo. Zachytil jsem pár slov hádky mezi ní a tím chlapem a rozběhl se k domu.

Byl jsem dost daleko a málem jsem nepřišel včas. Málem ji zabil. Bylo to šílené ji vidět na zemi... zlomenou. Měl jsem strach, že to nepřežije. Měl jsem chuť, zabít ho na místě. Po všech těch letech ovládání, jsem ho chtěl zabít, jak mi říkal můj instinkt. Z transu mě vytrhlo až tiché zasténání. Uvědomil jsem si, že mě teď potřebuje víc. Omráčil jsem ho a snažil se zjistit, jak moc špatně na tom je.

Nedokázal jsem si představit, že bych ji ztratil. Vyčítal jsem si, že jsem odjel. Kdybyc to neudělal, nestalo by se to.

Ošetřil jsem jí rány a dal jí prášky proti bolesti. Všechno to měla schované v krabici pod postelí, ale nikdy to nepoužívala. Vždycky se s tím dokázala vypořádat sama.

Mým úkolem bylo zajistit, aby se to už nikdy neopakovalo. Dospěl jsem k názoru, že bude nejlepší, když i nadále zůstanu v pozadí, jako doposud. Poškodil jsem brzdy v autě jejího otčíma. Stačilo jen čekat, až vyjede do města.“

Zvedl ke mně provinilé oči. „ Neměl jsem tušení, že tvoje matka jela s ním.“ Najednou přešel z neurčitého příběhu rovnou ke mně. „ Nikdy bych to nedopustil. Měl zemřít sám. Prosím, odpusť mi. Tak jsem to nechtěl.“

Několik minut jsem mlčela a dívala se na něj. „ Děkuju,“ řekla jsem nakonec. „ Pár věcí mě na tom příběhu zaraží. Vysvětlíš mi je?“ zeptala jsem a naklonila hlavu na stranu.

Přikývl.

Nejdřív jsem se zeptala na to, co mě zajímalo nejvíc. „ Řekl jsi, že ses do ní zamiloval. Je to pravda?“ Mírně jsem zrudla a můj hlas ke konci znejistěl.

Nevěřícně na mě pohlédl. „ Zrovna jsem se ti přiznal, že jsem zodpovědný za smrt tvé matky a ty se mě zeptáš na tohle?“

„ Neudělal jsi to schválně,“ podotkla jsem. „ Odpovíš mi?“

Podíval se mi do očí. „ Je to pravda,“ souhlasil.

Po tváři se mi roztáhl úsměv, aniž bych tomu mohla zabránit. Chtěla jsem skrýt své rozpaky nad jeho odpovědí a vyhlédla z okna. Stmívalo se.

„ Měla bys jít,“ řekl. „ Tvůj bratr by mohl mít jist obavy a má rodina by asi nebyla nadšená, kdyby je znovu navštívil. Mohla bys s ním mít nějaké problémy.“

„ S Timmym mám problémy pořád,“ odsekla jsem, „ a on mi rozhodně nebude diktovat, kdy mám chodit domů. Mám ještě pár otázek.“

Povzdechl si. „ Odpovím ti na ně, pokud budeš chtít, ale ne dnes,“ slíbil. „ I já bych mohl mít problémy, Emmo. Má rodina nesouhlasí s mým počínáním a já vůči nim mám nějaké povinnosti.“ Říkal to tak vážně, až mě zamrazilo.

Netušila jsem, že bych já mu mohla způsobit problémy...

„ Mrzí mě, že máš kvůli mně problémy.“

Nátahl ruku a přejel mi prstem po tváři. „ To nic není,“ usmál se. Bezděčně jsem si přikrčila, když se mě dotkl. Rychle ruku stáhl. „ Promiň. Vím, že se bojíš.“

„ To nic,“ hlesla jsem a litovala své reakce. Viděla jsem, že mu to ublížilo.

„ Běž, Emmo,“ pobídl mě. „ Pokud budeš chtít, budu tu na tebe zítra čekat. A odpovím ti na všechno, co budeš chtít vědět. Nechci ti už lhát. Chci si zasloužit tvoji důvěru.“

Postavila jsem se. Nohy jsem měla od dlouhého sezení celé zdřevěnělé. Vzala jsem batoh a hodila si ho přes rameno. „ Příjdu,“ slíbila jsem a odešla.