Casus Belli

Autorka: Hollis

VII. kapitola - Tabu

Servírka přede mně postavila hrneček s kafem s bohatou pěnou. Natočila jsem ho ouškem do boku a prstem objela hranu talířku. Pak jsem nervózně vzhlédla a setkala s Rebecčiným pobaveným pohledem. Byla sobota a my za sebou měly z mého pohledu naprosto smrtelnou štreku po obchodním centru. Teď mě zatáhla do kavárny. Jedinou pozitivní věc, kterou jsem na tom viděla, byla ta, že když už jsme tady, nákupy skončily.

Opětovala jsem jí úsměv a zase sklopila hlavu. Cítila jsem se tu dost nesvá. Nikdy jsem do takových podniků nechodila.

„ Tak už ses tu zabydlela?“ nadhodila a upila ze svého šálku.

Byla jsem v Eugenu už téměř dva měsíce a připadala jsem stále ještě dost udivená tím, co všechno je pro mě naprostou neznámou z věcí, které ostatní považovali za docela samozřejmé. Jako například chození do kavárny. Ale byla jsem šťastná, moc šťastná.

„ Ano, dá se říct, že ano,“ přikyvovala jsem a míchala svou kávu.

„ A líbí se ti tu?“

Zvedla jsem hlavu a pohlédla jí do očí. „ Moc.“ A nebyla to milosrdná lež tak, jako když jsem to říkala tátovi. Opravdu se mi tu líbilo.

Vlastně bych přísahala, že neznám lepší místo, než tohle skrz naskrz vlhostí prolezlé šedivé město a měla jsem k tomu hned několik důvodů.

Můj vztah s Timmym se výrazně zlepšil, nebo taky neexistoval – dávali jsme si prostě pozor, abychom si šli z cesty a byli jsme oba v klidu. Timmy se zdál docela usazený a postupem času všichni na škole pomalu zapomínali na ty pro mě velmi dva nepříjemné první týdny a já tak nějak přirozeně zapadla do obrovského školního kolektivu.

Taky jsem měla Nicu, staly se z nás docela dobré kamarádky a já se s ní někdy opravdu hodně bavila. Měla docela rozvinutou fantazii a zásobovala mě strašidelnými historkami. Pokaždé, když už jsem si byla jistá, že ji dokonale znám, vyvedla mě z omylu. Měla tisíc tváří a každá byla úplně jiná.

A od té doby, co mi Chris pomáhal s učením, se můj školní prospěch rapidně zlepšil. Nejen prospěch. I moje nálada. Přistihla jsem se, že se celé hodiny bezdůvodně usmívám a nemůžu se dočkat, až se s ním zase setkám v knihovně.

Měla jsem pocit, že ho znám celý život. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Byl to nejlepší kamarád, kterého jsem si mohla přát. Mohla jsem s ním mluvit o všem, ale radši jsem měla, když mluvil on. Jeho medový hlas byl jako pohlazení na mou dlouho mučenou duši...

„ Připadáš mi mnohem šťastnější, než když jsi přijela.“ Přerušila mé úvahy Becca.

„ Jsem šťastnější,“ pokrčila jsem rameny a upila z hrnku. Káva byla moc dobrá.

Becca se zasmála. „ Nech mě hádat! Je v tom nějaký kluk, co?“ Zamrkala na mě a v tu chvíli vypadala jako puberťačka.

Protočila jsem oči, ale neodpověděla. Byla pravda, že tuhle dobrou náladu jsem měla od té doby, co jsem znala Chrise a on byl kluk, o tom nebyl pochyb. I když velmi zvláštní.

Mé mlčení si vyložila jako souhlas. „ Já to věděla!“ zachichotala se. „ Povídej! Musíš mi říct všechno... Jaký je? Je hezký?“ vyzvídala.

Byla docela zábavná. „ Je moc hezký,“ řekla jsem. Vzpomněla jsem si na Chrisovu andělsky dokonalou tvář a hluboké oči. Ano, on byl krásný. Příliš krásný, povzdechla jsem si v duchu.

„ Vidíš a James si myslel, že celé odpoledne trávíš v knihovně,“ zakřenila se.

„ Tak to ale vůbec není,“ zamračila jsem se. „ Já opravdu chodím do knihovny. Jsme jen přátelé, pomáhá mi s učením,“ informovala jsem ji.

Její nadšení viditelně opadlo. „ To není tak romantické, jak jsem si představovala,“ zabrblala.

To mě rozesmálo. „ Promiň, ale já nejsem ten správný typ na romantické zážitky a historky.“

„ Kuš.“ Mávla rukou. „ Určitě to je romantické! Kde jste se poznali?“

Vzdychla jsem. „ My se vlastně nepoznali, my se potkali,“ opravila jsem ji. Vyčkávavě zvedla obočí.„ Potkala jsem ho, když jsem si zlomila tu ruku -“ o Timmyho obličej, „ - a on mě odvezl na pohotovost. Pak jsme se potkali docela náhodou ještě jednou a on mi nabídl pomoc. To je celé.“

Viděla, že na tohle téma ze mě už víc nedostane, takže přešla na jiné, stejně nepříjemné. „ Ještě si mi vlastně neřekla, co se tenkrát stalo. Kde sis zlomila ruku?“

Nechtěla jsem jí lhát, ale ani jsem jí nemohla říct pravda. Rozhodla jsem se pro kompromis. „ Ve škole.“

Skepticky se na mě podívala. „ Tak proč Timmy tvrdí, že o tom nic neví?“

„ To opravdu nevím, zkus se zeptat jeho,“ odsekla jsem.

„ Nic mi neřekne a ty to víš. Myslím... myslím, že se mezi vámi něco stalo. Víš, no... neudělal ti to on?“ zeptala se opatrně, ale rozhodně. Rozlobený pohled, který nepatřil mně, mě ujistil, že jí můžu říct pravdu aniž bych se musela něčeho bát. „ A nesnaž se mi namluvit, že si spadla, na to ti neskočím. Jestli ti ublížil, tak -“

„ Nespadla jsem, to je pravda,“ přerušila jsem ji, „ ale udělala jsem si to sama.“ To byla taky pravda.

„ Nejsem hloupá, Emmo,“ okřikla mě. „ Vy dva jste se ještě ten den pohádali a od té doby se obcházíte širokým obloukem. Nesnaž se mi namluvit, že v tom Timmy nemá prsty. Nedokážu pochopit, proč ho kryješ!“

„ Nekryju ho, ani neříkám, že s tím nemá nic společného,“ ohradila jsem se, „ ale je to mezi námi a už jsme si to vyřešili,“ ujistila jsem ji.

„ Fajn, tak mi řekni, co se stalo,“ poručila

Rezignovala jsem. „ Měli jsme pár neshod a já jsem si myslela, že ho to časem přejde, ale no... tenkrát to trochu přehnal, taková klukovina, a já jsem se rozčílila, a...“

„ A?“

„ … a praštila jsem ho. A tak jsem si vyrobila tohle.“ Výmluvně jsem zvedla ruku v dlaze. Tohle byl další bod k mé dobré náladě, pozítří mi ji měli konečně sundat.

Podívala jsem se, jestli se na mě zlobí. Přišlo mi, že tenhle můj prohřešek je už dostatečně promlčený, ale ona se na mě dívala podivným, uznalým výrazem smíšeným s lítostí.

„ Praštila jsi ho?“ opakovala. Nejistě jsem přikývla. „ Páni,“ vydechla.

„ Nezlobíš se na mě?“ zeptala jsem se zmateně.

„ Ne, někdy mám taky velkou chuť to udělat,“ přiznala. „ Ale je mi líto, že sis ublížila.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Chvíli jsme byly obě potichu, obě zabrané do svých myšlenek jsme upíjely kávu.

„ Co takhle jiné téma?“ navrhla jsem, když už mi to mlčení lezlo na nervy.

Usmála se. „ Jasně. Co kdybys mi vyprávěla o Ohiu? Nikdy o něm nemluvíš... Určitě se ti stýská, ale možná to bude lepší, když si o tom s někým promluvíš.“

„ A možná to nebude lepší ani trochu,“ odbyla jsem ji. Že jsem radši nemlčela! Tohle bylo jediné téma, o kterém jsem opravdu nechtěla mluvit.

„ Jaká byla tvoje matka?“ zeptala se a zdá se naprosto ignorovala mou odpověď.

Automaticky jsem se skrčila. „ Moje máma byla ženou farmáře. Skoro jsem ji neznala,“ prohlásila jsem dutě. „ Promiň, Rebecco, ale já o tom opravdu nechci mluvit. Jediný, co si přeju, je na celý svůj život v Ohiu zapomenout a poslední dobou se mi to i docela daří.“

Ale ona mi nedala pokoj. V tu chvíli jsem neměla ráda. Ani trošku.

„ V Ohiu se něco stalo, viď? Něco špatného...“

„ Stala se tam spousta věcí a ani jedna z nich se tě netýká,“ procedila jsem skrz zuby. „ Děkuju za kafe a oblečení. Byl to hezký den, ale teď už musím jít.“

Vstala jsem, sebrala svou bundu a vyběhla z kavárny.

Dlouho jsem se procházela studenými ulicemi města, abych si vyčistila hlavu. Věděla jsem, že jsem na Beccu neměla tak vyjet. Myslela to dobře, nemohla vědět, že spíš ublíží, než pomůže. Asi bych se jí měla omluvit.

Natolik jsem se zabrala do svých myšlenek, že jsem nedávala dostatečně pozor na cestu a do něčeho bolestivě narazila. Patrně jsem přehlédla nějaký sloup.

„ Au,“ zabručela jsem naštvaně a zvedla ruku k hlavě.

„ Promiňte,“ uslyšela jsem něčí melodický hlas a rychle zvedla hlavu. Nenarazila jsem do sloupu! Narazila jsem do nějakého muže. Byl docela pohledný, mohlo mu být kolem třiceti. To ale nebylo to, proč jsem na něj překvapeně vytřeštila oči. Byl totiž stejně bledý a měl taky tak podivné oči jako Chris a Margarett. „ Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se starostlivě.

„ Eh,“ zamumlala jsem a zamrkala, abych se vzpamatovala. „ Jistě. To já se omlouvám, byla to moje chyba.“

„ To nic,“ ujistil mě a o krok ustoupil. „ Neznáme se?“ Zamyšleně si mě prohlédl.

Zarazila jsem se. „ Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „ Neznáme.“

„ Zvláštní,“ řekl a palcem a ukazováčkem si promnul bradu, „ mám za to, že už jsem vás někde viděl.“

„ To se vám muselo zdát,“ prohlásila jsem. Ten muž byl opravdu divný. „ Sbohem.“

Otočila jsem se a rychle odcházela na opačnou stranu od něj. Šla jsem co nejrychleji domů.

Becca už tam byla. Byla v kuchyni a dělala večeři.

Na sucho jsem polkla. „ Ehm... Becco?“ překvapeně se po mně ohlédla. „ Omlouvám se. Neměla jsem na tebe tak vyjet. Je mi to moc líto.“

„ Ale to nic, holčičko,“ zavrtěla hlavou. „ Chápu tě. Neměla jsem se na to ptát. Mělo mi dojít, že kdybys chtěla, tak bys o tom mluvila. Promiň.“

A tímhle pro nás bylo tohle téma uzavřené. Stalo se tabu. Alespoň pro tu chvíli.