Casus Belli

Autorka: Hollis

II. kapitola - Bratr

Z poklidného spánku mě vytrhl podivný šramot.

Lekla jsem se. V první chvíli jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem a proč neležím ve své posteli doma, jenže pak mi to došlo a rychle jsem otevřela oči. Zuřivě jsem mrkala, abych se rozkoukala ve tmě a našla toho vetřelce. Strachy jsem téměř ani nedýchala, ale nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Něco mi říkalo, že bude lepší, když nebude vědět, že jsem vzhůru.

Zvuky se ozývaly z druhé strany pokoje, kde stála postel mého nového „ skoro bratra“, kterého jsem ještě neviděla. Dost deprimující sdílet pokoj s někým, koho neznáte a kdo nepovažuje za nutné chodit domů za světla, jestli vůbec chodit. Nedokážu si představit, že já bych si někdy něco takového dovolila.

Mé oči přivykaly tmě a já spatřila tmavou siluetu kousek od okna. Světlo z ulice mírně prosvítalo skrz těžké závěsy, takže bylo vidět do ohromujících detailů, tedy na to, že byla tma.

Nezvaný návštěvník byl vysoký a hubený. Měl úžasně vypracované tělo a ploché břicho. Do čela mu padaly delší vlasy, které si netrpělivě odhrnul a dál pokračoval v odkládání oblečení, jenž nechal ležet tam, kde mu spadlo – to mě dost dráždilo, nesnášela jsem nepořádek v jakékoliv jeho formě.

Fascinovaně jsem si prohlížela siluetu a přejížděla pohledem mladé tělo. Věděla jsem, že bych se neměla dívat, ale kdo by odolal? Teprve, když začal stahovat kalhoty, jsem sevřela víčka pevně k sobě. Konečně - nemusím vidět všechno.

Otevřela jsem je znovu, až když jsem uslyšela zasténání matrace, jak se propadla a tiché povzdechnutí, když přes sebe natahoval deku.

Bráška se zjevně hodí domů jen vyspat.

Znechuceně jsem se ušklíbla a otočila se na druhý bok, hlavou ke stěně. V mých očích byl ten kluk nevychovaný fracek a já měla sto chutí vstát a nakrásně mu vlepit facku, když to Becca sama nezvládne. Jako kdybych to nebyla já, kdo ho před chvíli okukoval.

Můj bože! Umřela bych studem, kdyby to někdy někdo zjistil!

Nějakou chvíli mi trvalo, než se mi podařila znovu usnout. Už jen proto, že jsem cítila přítomnost dalšího člověka v místnosti, na což jsem nebyla zvyklá. Navíc, když si spokojeně pochrupoval.

Přetáhla jsem si polštář přes hlavu. Za co?!! V Ohiu jsem sice neměla tak měkkou a voňavou postel, ale zato tam bylo ticho a klid. A měla jsem tam soukromí!

Znovu jsem se probudila za úsvitu. S prudkým návalem vzteku, jakým bych u sebe rozhodně po ránu nečekala, jsem zjistila, že mě znovu vzbudil on. Stejně, jako se včera v noci kradl dovnitř, teď šel zase ven.

To je mu tak odporná představa, že by se se mnou měl setkat?

Tentokrát jsem oči neotevřela, dokud neodešel z pokoje.

Posadila jsem se a deka mi spadla do klína. Prohrábla jsem si vlasy a rozhlédla se kolem sebe. S tou trochou světla, co sem prosakovala, jsem zjistila, že je tu ještě větší bordel, než včera večer.

Suše jsem v duchu zkonstatovala, že už stejně neusnu, takže jsem vstala.

První jsem zamířila k oknu, odtáhla závěsy a trochu povytáhla okno, abych vyvětrala. Venku byla hustá mlha a zima. Zatřásla jsem se a ruce si obmotala kolem těla. Měla jsem na sobě jen vytahané triko plné děr, které už jsem ani já nenosila na veřejnosti, což bylo co říct.

Nechala jsem okno otevřené, protože za čerstvý vzduch bych v tomhle pokoji zabíjela a abych unikla smrti umrznutím, vyklouzla jsem, co nejtišeji jsem dovedla na chodbu a zamířila do koupelny.

Byla jsem dost nesvá, když jsem si vyplachovala pusu a umývala obličej studenou vodou. Připadala jsem si tu jako host.

Chvíli jsem zírala na svůj obličej v zrcadle, ze kterého odkapávaly malé kapičky vody. Nikdy jsem si nemyslela, že jsem hezká. Špinavě blonďaté vlasy do půli zad se mi nekontrolovatelně vlnily, šedivé oči byly příliš nudné, aby dokázaly zaujmout a úzký nos s malými ústy se v mém hubeném obličeji téměř ztrácel. Rozhodně jsem nesplňovala všeobecně uznávanou představu o kráse. Snad jsem po tom ani nikdy netoužila. Na co by mi byla krása, když mě v koutech stejně nikdo nevidí a ani neuvidí. Jsem neviditelná.

Usmála jsem se na sebe.

Přesně to dnes budu potřebovat – být neviditelná. Mám jít do školy.

Becca – chtěla, abych jí tak říkala – mi už večer všechno vysvětlila. Seděla naproti mně u jídelního stolu, dívala se, jak jím a celou dobu mluvila. Děsnej nezvyk - doma všichni u jídla mlčeli a tvářili přísně a vážně. Becca ne. Ta pusu nezavřela a ještě chtěla, abych jí odpovídala. Byla snad první člověk, co chtěl znát můj názor. Všechno tu bylo vzhůru nohama. Úplně jinak, než to bylo doteď, ale líbilo se mi to. Becca se mi líbila.

Neznala jsem ji ani jeden den a už jsem ji měla svým způsobem ráda.

Vrátila jsem se do pokoje a usoudila jsem, že je tu vyvětráno víc než dost, takže jsem okno zavřela. Všechno jsem dělala velmi tiše, abych nikoho nevzbudila. Byla jsem tak zvyklá. Vždycky jsem vstávala první, abych stihla ostatním nachystat snídani a klukům svačinu.

Mám takový pocit, že kdybych se tady pokusila udělat snídani, Becca mě ukřižuje. Dala mi jasně najevo, že kuchyně je její. Určitě najdu něco jiného, jak bych jí mohla pomáhat. Včera pro mě bylo nesnesitelné dívat se, jak něco dělá a sama nedělat nic.

Oblékla jsem si školní uniformu, co mi včera nachystala na psací stůl. Všechny kousky byly vyrovnané v úhledném komínku, perfektně vyžehlené bez sebemenšího faldíku.

Cítila jsem se v tom divně. Nikdy jsem uniformu nenosila. Škola v New Concordu byla vůbec dost uvolněná. Většinou jsem tam ani nechodila, protože jsem musela pracovat. Valnou část mého studia provozovala samostudiem po nocích.

Měla jsem na sobě tmavou kostkovanou sukni po kolena, bílou halenku, přes ni jsem natáhla černý svetr. Stejně mi byla zima. Navlékla jsem si punčocháče a tlusté ponožky. Kravatu jsem jsem hodila přes opěradlo židle, protože jsem neměla potuchy, jak ji zasukovat.

Sebekriticky jsem se snažila odhadnout svůj vzhled a dospěla jsem k tomu, že vypadám jak strašák do zelí.

Pořád jsem měla fůru času - budík u Timmyho postele ukazoval, že je za pět sedm.

Rozhlédla jsem se a hledala nějakou zábavu. Bylo to nabíledni, když jsem viděla tu spoušť okolo. Jak jsem řekla – nepořádek nemůžu vystát.

Zmuchlané oblečení všude možně, knihy poházené po zemi, neustlané postele a tlustá vrstva prachu na některých policích s méně oblíbenými předměty – učebnicemi například.

Stáhla jsem vlasy dozadu gumkou a pustila se do toho.

Nejdřív jsem ustlala. Pak jsem začala zvedat knihy. Netroufala jsem si je někam uklízet, tak jsem je vyrovnala na sebe v jednom rohu psacího stolu a opřela věž o stěnu, aby se to celé nesesypalo dolů.

Oblečení jsem posbírala, narovnala a přehodila přes opěradlo křesla. Nelíbilo se mi to, ale neměla jsem odvahu to nacpat do skříně. Už jen proto, že vypadala, že při sebemenším dotyku se na mě celý její obsah vysype.

Jak může někdo v takovém chlívě žít?

Stála jsem uprostřed pokoje a nesouhlasně si měřila své dílo. Vypadalo to sice líp, ale i tak to bylo nesnesitelné. Ty pavučiny na stěnách, drobky zašlapané v koberci a přetékající koš se zmuchlanými papíry!

Otevřely se dveře a já se k nim otočila.

Byla to Becca. Patrně mě přišla vzbudit.

Stála jako opařená mezi dveřmi a vyjeveně koukala kolem sebe. „ Co se to tu stalo?“ vydechla.

Přikrčila jsem se. Já věděla, že bych na to neměla šahat. „ Nemohla jsem spát,“ pípla jsem.

Zvedla obočí a zase rozhlédla. Pak se zamračila: „ Tos neměla dělat, Emmo. Timmy si za svůj nepořádek zodpovídá sám. Nejsi jeho služka – nebudeš to dělat za něj.“

„ Promiňte,“ svěsila jsem hlavu a zrudla.

Přestala se tvářit tak přísně, místo toho její výraz nabral lítostivý nesouhlasný podtón.

„ Emmo,“ vzdychla a zavrtěla hlavou. Přešla pokoj a objala mě kolem ramen. „ Já vím, že ji to měla doma těžký, ale tady je to jiný, rozumíš? Jsi jednou z nás. Součást rodiny. No tak, usměj se!“ poručila mi zvesela.

Pokusila jsem se ji poslechnout. Dojalo mě, co říkala. Součást rodiny, to znělo moc hezky.

„ Mimochodem,“ ušklíbla se. „ Dobrá práce. To si zaslouží pořádnou snídani! Co si dáš, Em?“

„ Já? Ehmm...“ Teprve teď jsem si uvědomila, jaký mám hlad. „ Cokoliv.“

Becca mi naservírovala misku čokoládových cereálií, jak tomu říkala, mě to spíš přišlo jak kakaové křupky a zalila to mlíkem. Do ruky mi vrazila lžíci.

Nikdy jsem to nejedla, takže jsem první sousto polkla dost nedůvěřivě, ale zjistila jsem, že je to výborné. Něco tak dobrého jsem snad ještě nejedla.

Becca si sedla na vedlejší židli, Bena strčila do dětské sedačky a začala ho krmit dětskou výživou, přitom mluvila ke mně.

Říkala, že mě hodí do školy a podepíše tam nějaké papíry. Potom musela do práce. Psala pro místní noviny. To mohla dělat i na mateřské a dost si tím přivydělávala, patrně.

„ … Je mi vážně trapně, když se tu Timmy ani neukázal. Ale věř mi, že je docela fajn... Když se snaží,“ připustila po chvíli mrzutě, což mě rozesmálo.

„ No, ale on tu byl,“ informovala jsem ji. Mírně jsem zrůžověla, když jsem si vzpomněla na své noční okukování.

„ Vážně? Mluvila jsi s ním?“

„ Vlastně ne. Přišel pozdě večer a odešel brzo ráno. Evidentně nechtěl nikoho vzbudit, tak jsem mu nechtěla brát iluze – mám dost lehký spaní,“ vysvětlila jsem rozpačitě.

„ Pacholek!“ zaprskala. „ Tak to ho uvidíš až ve škole. Možná budete mít nějaké předměty společné. Vyřiď mu, že bych ho zase jednou ráda viděla, prosím tě.“

„ Jasně,“ slíbila jsem plaše. Budu na něj muset mluvit? Vždyť už teď je mi protivný!

„ Odpoledne tě vyzvednu, ano? Pojedeme na nákupy. Musím ti koupit něco na sebe. Dostala jsem prémii, takže se můžem rozšoupnout!“ Zářila jako sluníčko, kdežto já se třásla strachy. Kdyby tak bylo něco, díky čemu bych se z toho mohla vyvléknout. Ovšem Becce jen tak neuteču, tím jsem si byla jistá. Už teď mi byla nepříjemná představa, že mi bude něco kupovat. Bylo to vážně divný, jen ta představa. Proč za mně chce utrácet peníze?

Jen jsem přikývla.

„ Sakra!“ zaklela najednou, až jsem naskočila. Podpírala jsem si zrovna hlavu, mávala ve vzduchu lžičkou a koukala na vzor ubrusu na stole. „ Musíme jít, Emmo!“

Popadla jsem batoh, který byl prázdný, protože jsem ještě neměla žádné učebnice, natáhla si sako, která jsem měla přehozené přes židli, kravatu jsem nacpala do kapsy. Oblékla jsem si bundu a zvedla Bena o náruče, protože se zrovna nebezpečně zakymácel, jak se snažil zatahat svou mámu za vlasy, když se obouvala.

Chvíli na mě vyjukaně koukal a vypadalo to, že se rozbrečí. Evidentně nebyl zvyklý na cizí lidi, ale pak to v klidu přešel a začal si natáčet na baculaté prstíky pramen vlasů, který se mi uvolnil z gumičky, do toho si něco nesrozumitelného žvatlal. Nakonec si ruku i s mými vlasy strčil do pusy. Skvělý.

Jemně jsem mu je vyvlékla a zamířila radši k autu. Becca šla hned za mnou, zamkla dům a otevřela mi dveře od auta. Položila jsem dítě do sedačky, ale radši jsem se nepokoušela zapnout přezky. To chtělo vysokoškolský diplom.

Po cestě jsem radši mlčela. Začínala jsem být nervózní. Nebo spíš se nervozita, kterou trpěla od rána vystupňovala. Dokázala jsem si jasně představit, jak se na mě budou dívat – jako na exota z Ohia. Totálního burana.

Vzpomínám si, jak jsem stejný pocit měla, když jsem šla poprvé do školy, když mi bylo šest. Tenkrát jsem poprvé uviděla ten stín. Ten přelud. Ovšem ten zůstal v New Concordu. Tady se s tím budu muset poprat sama.

Když jsme vjeli do ohromného školního areálu, div mi nevypadly oči z důlku. Všemu vévodila hlavní budova na několik pater a kolem dokola bylo ještě několik menších objektů. Parkoviště bylo téměř liduprázdné, až na několik jednotlivců, kteří zrovna odcházeli od svých aut.

Rebecca vzala Bena do náruče a vyrazila bez zaváhání k hlavnímu vchodu. Šla jsem za ní a kolena se mi strachy div nepodlamovala.

Nervózně jsem se rozhlédla. Chtěla jsem se sebrat a utéct. Už jsem to málem udělala, když jsem zahlédla něco, co mi vyrazilo dech.

Na druhé straně parkoviště byla nějaká postava. Stála proti světlu, takže jsem viděla jen siluetu, ale docela jasně jsem viděla, že je to muž. Stín. Najednou jsem se cítila na chvíli klidná, jako kdyby se mi vrátila malá část, která mi chyběla. Sice jsem teď už s jistotou věděla, že je to jen přelud, ale stejně mi pořád dodával ten pocit bezpečí, jako když jsem byla malá.

Usmála jsem se pro sebe a přidala do kroku, abych Beccu dohnala.

Jak jsme procházely chodbami plných studentů, všichni zmlkli a zírali na mě. Nepřipadala jsem si jako exot. Připadala jsem si jako super exot.

Dívala jsem se do země a snažila jsem se ty pohledy ignorovat.

Becca v kanceláři podepsala nějaké papíry, pak se rychle rozloučila, že už musí jít a nechala mě napospas té přísně vyhlížející ženštině za stolem. Měla jsem sto chutí se sebrat a utéct. Musela jsem si stále opakovat, že nejsem zbabělec. Nějak to zvládnu. Je to škola, ne džungle.

„ Tady máte rozvrh a seznam učebnic, slečno Robbinsonová,“ štěkla na mě a vrazila mi to do ruk tak tvrdě, že jsem mírně zavrávorala.

„ Díky,“ hlesla jsem.

„ Co tu ještě děláte?“ vyjela na mě. Patrně jsem nějak přeslechla, že mě posílá pryč.

„ Promiňte.“ Trhla jsem s sebou.

Chtěla jsem jít ke dveřím, ale zrovna se otevřely, takže by mě praštily, kdybych neuskočila. Vešla nějaká malá holka s vlasy ostříhanými nakrátko. Na sobě měla školní uniformu – proč mě to proboha překvapilo?

Položila na stůl nějaké papíry a něco zamumlala. Otočila se na patě a suverénně vykročila zpátky ke dveřím, kde jsem pořád stála já, neschopná pohybu.

Jak kolem mě procházela přátelsky na mě mrkla a usmála se. Vzápětí zmizela za dveřmi. Moc jsem nepřemýšlela a vystřelila za ní.

„ Počkej!“ křikla jsem a rozběhla se, abych ji dohnala.

Zvědavě si mě měřila. Měla velké tmavé oči, takže vypadala jako mrkací panenka. „ Ty jsi tu nová,“ oznámila mi pomalu zasněným, ale veselým hlasem.

Nechápavě jsem na ni pohlédla. „ Jo, já vím.“

Zasmála se. „ Potřebuješ pomoc.“ Zase se neptala, prostě mi to oznámila. Ta byla ale divná.

„ Mohla bys mi říct, kde je -,“ nahlédla jsem do rozvrhu, co jsem stále svírala v ruce, „ - třída pana Wagnera?“

„ Mohla,“ souhlasila. A mlčela.

„ A řekneš mi to?“ zeptala jsem se nejistě.

„ Ne.“ Brada mi spadla dolů, nějak mi došla slova. Jí ale ne. „ Protože kdybych ti to řekla, stejně to nenajdeš. Radši tě tam zavedu.“

Oddechla jsem si. „ Dobře. Díky.“

„ Mimochodem – já jsem Nica,“ představila se a natáhla ke mně ruku.

„ Já jsem Emma. Těší mě.“ Znovu se na mě usmála a já se pokusila jí úsměv oplatit.

„ Půjdem, ne?“

„ Jasně.“ Připadalo mi, že je to každou vteřinou horší a horší. Měla jsem se vykašlat na pocit bezpečí z nějaké své halucinace a zmizet dokud byl čas.

„ Vypadáš nervózně,“ prohodila Nica a dál si to vedle mě rázovala – měla jsem co dělat, abych jí stačila.

„ Jsem nervózní,“ přiznala jsem a znovu se kolem sebe rozhlédla. Všichni na mě zírali.

„ Neboj, to přejde. Brzo si tu zvykneš. Všichni si zvyknou. Důležitej je první dojem. Pak se to s tebou veze celý roky,“ utěšovala mě. Moc se jí to nepovedlo.

„ Paráda,“ zabručela jsem skepticky. První dojem. Sbohem můj ráji na zemi.

Zase se zasmála. „ Je to tu jako na každé jiné průměrné americké střední. Platí tu zákony džungle...“

„ Snažíš se mě uklidnit, nebo vyděsit ještě víc?“ zvedla jsem obočí.

Pokývala hlavou. „ Uklidnit, řekla bych,“ odpověděla naprosto vážně.

Nica byla zvláštní. Ale tak nějak zajímavě zvláštní. Zatím mi byla sympatická. Možná to bylo tím, že to byl úplně první teenager, kterého jsem tu znala.

Za námi se ozvala uznalé hvízdnutí a pak smích. Automaticky jsem se otočila a hledala viníka.

Za námi šla skupinka kluků a řehtali se na celé kolo. Chtěla jsem se otočit zase zpátky, když jsem si všimla povědomého obličeje. No jasně! Ten kluk ve středu hloučku se suverénním výrazem ve tváři, byl ten indián ze včerejška, co do mě vrazil!

„ Nevšímej si toho. Chovaj se jak děti,“ sykla na mě Nica. Přestala jsem na něj zírat a věnovala svou pozornost zase jí. Dávala jsem pozor, kam jdeme, abych to příště nemusela hledat.

Ovšem jak jsem pohled přesunula před sebe, zahlédla jsem další známou postavu.

Stála úplně sama opřená o stěnu a s rukama zkříženýma na prsou pozorovala hemžení kolem sebe. Tvářila se dost arogantně, úplně jinak než včera, když čekala na svého bratra.

Nica si všimla, že na ni koukám. „ To je Margarett Searsová,“ pošeptala mi. „ Je strašně divná. S nikým se tu nebaví. Chodí s jedním klukem z výšky a je strašně chytrá. Myslím,že se ještě nestalo, aby z nějakého testu neměla plný počet bodů.“

„ Hmm,“ zabručela jsem v rozpacích, že mě nachytala a sklopila oči. Když jsem znovu vzhlédla, byla pryč.

„ Tak. Tady je tvoje třída,“ oznámila mi Nica a ukázala na dveře před námi. „ Mám hodinu hned vedle, tak kdybys chtěla, můžu na tebe pak počkat a ukázat ti zbytek školy,“ nabídla se.

Ulevilo se mi, že nebudu muset žádat o pomoc nikoho dalšího. Svou dnešní dávku smělosti jsem si už vyčerpala, nebyla bych schopná kohokoliv oslovit. „ Díky,“ vydechla jsem vděčně. „ To bys byla moc hodná.“

Zazvonilo.

„ Musím jít. Zatím ahoj.“ Mávla na mě a rozběhla se ke dveřím naproti. Neříkala, že má hodinu vedle?

Nechala jsem to plavat a plně jsem se soustředila na to, abych se nezhroutila, když jsem vzcházela do své třídy.

Učitel už tam byl. Zvědavě si mě prohlížel. Byl to starší pán s přívětivým obličejem. Zamířila jsem k němu a snažila se ignorovat pohledy, které mě provázely až ke katedře.

„ Vy jste tu nová, že?“ oslovil mě první a naklonil se ke mně s rukama spojenýma za zády.

„ Ano, pane,“ přikývla jsem.

„ Robbinsonová?“ ujišťoval se.

„ Ano.“

„ Znám vašeho otce,“ mrkl na mě.

To máte štěstí, já ne, zabrblala jsem v duchu.

„ Tak, slečno Robbinsonová! Co s vámi?“ Poškrábal se na čele a začal se hrabat v papírech na stole. „ Už vím! Sedněte si k panu Bellairsovi, určitě bude lepší, když budete sedět s někým známým.“

Nechápavě jsem na něj pohlédla. „ Co prosím?“ zeptala jsem se zdvořile. Já tu vůbec nikoho neznala. Přijela jsem včera.

„ Tady, krásko!“ křikl na mě někdo ze třídy a já se rozhlédla, odkud ten výkřik přišel. Z poslední lavice na mě mával rozesmátý kluk. Poznala jsem ho. Ten indián. Zase!

Všichni se začali chichotat a já přirozeně zrudla.

„ Tak prosím, běžte si sednout,“ pobídl mě učitel dobromyslně.

Zamířila jsem tedy k tomu klukovi, co na mě mával a snažila se nezakopnout o vlastní nohy. Cítila jsem, jak mě pohledy všech doprovázejí a znervózňovalo mě to.

Zastavila jsem se u židle a položila ni ruku, ale neodtáhla jsem ji. S přimhouřenýma očima jsem si prohlížela kluka přede mnou a uvažovala, proč si ten učitel myslí, že ho znám. Kromě toho včerejšího karambolu, jsem ho viděla prvně.

„ My se známe?“ zeptala jsem se tiše, tak aby mě slyšel jen on a posadila se.

Zakřenil se na mě a natočil se na židli tak, aby na mě dobře viděl. „ Ne,“ odtušil, „ ale prakticky vzato se to od nás očekává.“

Překvapeně jsem se na něj podívala, jestli je normální. „ Cože?“

„ Timothy Bellairs,“ představil se a pořád se vesele šklebil, „ včera se mi tě nechtělo budit, sestřičko.“

Chvíli mi trvalo, než jsem si to srovnala a pochopila, co mi vlastně chce říct. On se zdá se mým tupým výrazem velmi bavil a naším rozhovorem se bavila půlka třídy, co byla v doslechu.

Timmy. Senzační.

Donutila jsem se zavřít pusu a nedat najevo své podráždění. Zrovna se mu mě podařilo perfektně ztrapnit. Skvělý start.

„ Nejsem tvoje sestra,“ procedila jsem skrz zuby. „ A fakt ti děkuju, že jsi mě nechal hodinu tvrdnout na nádraží.“

„ Promiň, krásko. Měl jsem takovou malou krizovku. Nakonec si to zvládla i beze mě, ne?“

Ten člověk byl tak nesnesitelně arogantní! Měla jsem vážně nutkání mu dát pěstí mezi oči. Naštěstí dvanáct let pod jednou střechou s Markem mě naučilo velmi dobrému sebeovládání.

Stiskla jsem rty a snažila jsem se ho ignorovat. Dělala jsem, že poslouchám výklad učitele, ale naprosto jsem nechápala, o čem mluví.

Začínala jsem propadat beznaději. Nejen že budu muset žít s tím individuem, co sedí vedle mě a blbě se šklebí, ale taky pravděpodobně brzo vyletím ze školy. Něco takového jsem neměla šanci se naučit.

Celý den byl dost náročný.

Nica mě provázela po škole a vodila mě na hodiny. Bylo to tu jako v bludišti. Naprosto nepřehledné... Nica měla úžasný přehled o dění ve škole, ale měla jsem takový pocit, že většina studentů si její přítomnosti tady není ani vědoma. Líbila se mi čím dál tím víc.

S každou další hodinou se ta propast nevědomí zvětšovala a zvětšovala. Seznamy povinných knih se prodlužovaly. Šance, že to stihnu přečíst do termínu byla minimální. V životě jsem četla sotva dvě knihy. Ne, že by mě čtení nebavilo, jen jsem na něj prostě neměla kdy.

Jediný předmět, který pro mě neměl být problém, byl tělocvik. Dnes mi trenérka akorát přidělila dres a nechala mě sedět na tribuně. Dívala jsem se, jak cvičí ostatní. Holky hrály volejbal a kluci na druhé straně haly basket. Mezi nimi byl i Timmy.

Celý den jsem se mu celkem úspěšně vyhýbala. Neměli jsme žádnou jinou hodinu společnou, kromě biologie, naštěstí. No a taky tělocviku, samozřejmě.

Pro jistotu jsem se dívala na dívčí volejbalový zápas. Nica tam nebyla, ale pozorovala jsem Margarett Searsovou. Její ladné nenucené pohyby mě uchvacovaly. Nikdy jsem nikoho neviděla se takhle pohybovat.

Becca mě po škole vyzvedla, jak slíbila.

Nakupovat s ní, to bylo horší než sedmý okruh pekla. Musela jsem ji neustále přemlouvat, aby se držela při zemi a vysvětlovat, že i když mi koupí pyžamo s jemného lesklého materiálu, stejně v něm nebudu spát, protože na něco takového nejsem zvyklá.

Stejně jsem toho moc nedokázala. Becca trvala na tom, že musím mít přinejmenším jedny nové kalhoty, několik triček různých střihů, pár svetrů, novou bundu a boty. V botách se s ní jako v jediném shodla, nic jiného jsem opravdu nepotřebovala. Nejhorší bylo, když mě zatáhla do krámu se spodním prádlem. Málem jsem umřela studem. Ovšem ona byla ve svém živlu.

V duchu jsem počítala, jak dlouho mi trvat, než jí to všechno splatím a taky jsem jí to řekla. Čímž jsem ji zaprvé rozesmála a zadruhé smrtelně urazila. Řekla mi, že jestli se jí pokusím zaplatit jedinou věc, nepromluví na mě už ani slovo. Vzdala jsem to a nehádala se.

Domů jsme dorazily až pozdě odpoledne.

Ve dveřích jsme se srazily s Timmym, který taky zrovna přijel. Kdo ví, kde byl celou tu dobu, protože stejně jako já na sobě ještě měl školní uniformu.

Rozverně nás pozdravil, políbil Beccu na tvář a Benovi rozcuchal chmýří na hlavě, pak vyběhl nahoru do pokoje.

Šla jsem s Beccou do kuchyně a pomáhala ji uklidit nákup, dokud mě nevyhodila s tím, ať se jdu převléct.

Velmi pomalu, abych to co nejvíc oddálila, jsem se vydala nahoru.

Dveře do pokoje byly dokořán a vevnitř hrobové ticho. Zmateně jsem se podívala dovnitř.

Timmy stál naprosto ztuhlý u okna. S rukama založenýma a očima metal blesky na všechno kolem.

Co se mu stalo? Je něco špatně?

„ Tos byla ty?“ vyjel na mě hned, jak mě uviděl.

„ Co prosím?“ zeptala jsem se zmateně.

„ Kdo ti dovolil šahat na moje věci?“ zavrčel naštvaně.

„ Já ale...“ začala jsem.

„ Tohle je můj pokoj, sakra! Nemáš tu na co šahat!“ přerušil mě rozzuřeně a přešel ke stolu, kam jsem ráno dala knihy. Sebral je a jednu po druhé pouštěl na zem. Překvapeně jsem otevřela pusu. Vůbec jsem nechápala, o co mu jde. To mu tak vadí, že jsem tu trochu poklidila? Zdál se mi poněkud nepříčetný, když začal rozhazovat i oblečení.

„ Opovaž se na to jen hrábnout!“ vyhrožoval mi a zhluboka oddechoval.

Ze zkušenosti jsem věděla, že teď bude nejlepší se stáhnout a nedráždit ho ještě víc. I když mě pořádně štvalo, že tu naprosto zbytečně udělal zase svinčík. Jen aby si dokázal svou sílu.

„ Dobře,“ souhlasila jsem klidně. „ Už se to nestane, promiň.“ Sebrala jsem se a odešla z pokoje, než bych udělala nějakou hloupost. Třeba ho praštila, na což jsem měla už od včerejška chuť a ta každou vteřinou rostla.