Casus Belli

Autorka: Hollis

XIV. kapitola -Vydírání

„ Emmo? Nevíš, kde je Timmy? Už by tu měl být!“

Překvapeně jsem vzhlédla a pak zase rychle sklopila pohled k talířům, co jsem chystala na stůl. Ten Timmyho jsem nenápadně nechala v kredenci. Teda alespoň jsem si to myslela, ale myslet si, že si Becca nevšimne jeho nepřítomnosti bylo vážně hloupé.

Timmy se ještě neobjevil.

Nevěděla jsem, jestli je to dobře, nebo špatně. Neměla jsem potuchy, jak to Nica vezme a jestli jí to vůbec řekne. Asi bych mu zakroutila krkem, kdyby ne. Doufám, že alespoň to ví.

Rychle jsem hledala nějakou výmluvu. Koneckonců i Timmy mě kdysi dokázal vykecat z večeře, když jsem jí nebyla schopná.

„ Ehm, no jo, Timmy!“ zamumlala jsem. „ On je u … jednoho svýho kamaráda,“ tohle mi zaplatí, že jí musím tak odporně a naprosto nepřesvědčivě lhát, „ pomáhá mu s učením... On totiž... říkal, že neví, jak dlouho se zdrží, ale myslela jsem, že večeři stihne, takže...“

Kupodivu to Becca moc nerozebírala. „ Aha. No to je mu podobné. Bude si muset vzít potom. Kolik mu proboha je? Dalo mu to jistě ohromnou práci zavolat, že příjde později,“ brblala. Zvedla Bena z ohrádky a posadila ho do dětské sedačky u stolu. „ To po něm chci tak moc, aby chodil v čas alespoň na tu večeři? Mimochodem ty taky. Skoro se tady už neukážete.“

„ Já přišla pozdě jen jednou,“ ohradila jsem se mírně dotčeně.

„ Dvakrát!“ opravila mě a zakoulela očima. „ Zavolej Jimma, prosím tě. Nebudeme čekat,“ řekla a postavila na stůl mísu s brambory.

Klaply dveře. „ To ani nemusíte, jsem tady,“ ozval se Timmyho hlas. Zněl nadšeně – mírně řečeno. Dopadlo to tedy dobře? Byla jsem jako na trní. Chudák Nica. Měla jsem ji vůbec litovat? Chtěla bych vidět Chrise, jeho přítomnost mě vždycky uklidňuje.

„ Stavějme slavobrány,“ zabručela Becca naštvaně. Asi bude lepší jí jít dnes z cesty.

Zašla jsem pro tátu a pak se posadila ke stolu, nepřirozeně napjatá jsem nepřítomně tahala Bena za palec a propalovala Timmyho snadno pochopitelným pohledem. Dělal, že mě nevidí.

Večeře mi přišla nesnesitelně dlouhá.

Konečně jsem to měla za sebou. Zvedla sjem se.

„ Já to umyju,“ oznámila jsem Becce, která už mířila ke dřezu. Zvedla ruce a pokrčila rameny, jakože je jí to jedno.

Táta překvapeně vzhlédl.

„ Já ti pomůžu,“ nabídl se Timmy. Tentokrát se na něj překvapeně podívali úplně všichni. „ Co je?“ ohradil se.

„ Nejsi nemocný?“ zeptala se ustaraně Becca a položila mu ruku na čelo. Vykroutil se jí.

„ Jen chci pomoc. Pořád si stěžuješ, že nic nedělám!“

„ Ale co tak najednou?“ nedala se odbýt. Táta vstal a položil jí ruku na kříž.

„ Nech je,“ zašeptal jí, „ než si to rozmyslí. Pojď,“ pobídl ji a táhl ji za sebou do obýváku. Po cestě vzal Bena, ani se neohlédl.

„ Ale-“ začala zase, ale pak je zavrtěla hlavou a nechala se odvést.

„ Skliď to,“ poručila jsem Timmymu a otočila kohoutek, abych napustila vodu.

„ Rozkaz!“ zašklebil se a začal mi na linku snášet špinavé talíře.

Ponořila jsem ruce do bublinkové vody a teprve pak se zeptala: „ Jak to vzala?“

Zasmál se a sebral mi talíř, co jsem mu podávala, aby ho utřel. Pak zvážněl. „ Docela dobře, řekl bych. Líp než bych čekal.“

Protočila jsem oči. „ Já jsem ti to říkala.“

„ Jo, jsi jednička,“ zavrčel a šťouchl do mě loktem.

„ Au!“ postěžovala jsem si. „ Pitomečku!“ Postříkala jsem ho pěnou, co jsem měla na rukách. Mělo by snad nějaký smysl mu to oplatit stejnou mincí? Nechtěla jsem si zase něco zlomit.

„ Ale prosím tě,“ poškleboval se.

„ Kdes byl tak dlouho? Musela jsem Becce nakecat, že páchaš dobré skutky – vážně nesnáším, když musím lidem tak odporně lhát.“

„ Musel jsem to Rony všechno vysvětlit. Mimochodem – nemusela jsi ve škole tak vyšilovat.“

„ Nemusel jsi se chovat jako kretén,“ oplatila jsem mu. „ Podle mě jsi jí to měl říct dřív.“

„ Domluvily jste se?“ vypálil.

„ My?“ zamrkala jsem nevině.

„ Rony mě taky sprdla, že jsem jí to neřekl dřív.“

„ Nepovídej! Možná na tom bude kousek pravdy, co říkáš?“ Otráveně jsem zvedla obočí.

Zakřenil se. „ Na tebe je naštvaná taky,“ oznámil mi.

„ Proč!“ vyjekla jsem dotčeně. „ Copak já za to můžu?“

„ Štve ji, že jsi to věděla dřív než ona a neřekla jsi jí to.“

„ Protože jste mi to všichni zakázali!“ bránila jsem se. „ Kdyby bylo na mě, klidně bych to ráda nevěděla dál.“

Pokrčil rameny. „ Mě to nevykládej. Já se tě snažil bránit.“

„ Snad nevěříš, že tomu uvěřím!“

„ Ani ne,“ připustil. „ Ale časem bychom mohli zapracovat i na vzájemné důvěře, co říkáš?“

„ Možná. Třeba až přestaneš podezírat mýho kluka, že mě chce zabít,“ nadhodila jsem kousavě.

Natáhl se a vytáhl špunt. „ Takže nikdy,“ prohodil klidně.

Posunovala jsem čokoládové kuličky ve zbytku mléka na dně misky lžící tam a zpátky a poklidně meditovala nad snídaní. Měla jsem ještě spoustu času.

Do kuchyně strčil hlavu Timmy. Už byl oblečený, což bylo divné. Většinou stával až na poslední chvíli.

Zvedla jsem hlavu a zároveň i obočí, jak jsem ho uviděla. „ Co tak časně?“ Zase tak brzo ale nebylo.

„ Taky ti přeju dobré ráno,“ zakřenil se a prohrábl si vlasy. Takže pokud je měl předtím učesené, teď to nebylo poznat.

Mile jsem se usmála. „ Jen jsem překvapená. Porouchal se ti budík, že už jsi na nohou?“

Otevřel ledničku a napil se mléka rovnou z krabice. Polkla jsem znechucený úšklebek – co by mu to udělalo, kdyby si nalil do sklenice?

„ Vůbec ne,“ odpověděl a krabici zase vrátil. Ledničku zavřel. „ Ale ty bys měla. Já odjíždím, takže pokud nechceš jít pěšky - pohni kostrou!“

Vytřeštila jsem oči. „ Zblbnuls? Co tam budeme dělat, tak brzo?“ Ale pro jistotu jsem vstala. Kdoví? Třeba to myslí vážně. A odnesla misku do dřezu a pustila na ni vodu, abych ji umyla.

Pokrčil rameny. „ Nezblbnul. Jedeme ještě pro Rony a máme nejvyšší čas.“ Koukl na hodinky.

Uklidila jsem misku do police.

„ Skvělý,“ zabrblala jsem. „ Mohl jsi mě upozornit dřív, šla bych pěšky.“

„ Leje jako z konve.“

„ To je mi ale překvapení. Tady leje pořád.“

Oblékla jsem si bundu a otráveně jsem ho následovala k autu.

„ Sedni si dozadu,“ poručil, ani se neohlédl.

„ Paráda,“ zasyčela jsem. Jen se pro sebe usmál.

Bylo těžké sledovat ty dva, kteří se ještě včera obcházeli širokým obloukem, dnes.

Seděla jsem v zadu a zírala na boční okénko, které vypadalo, jako když na něj neustále někdo vylévá kbelíky plné vody.

Vážně jsem se snažila nedívat, jak Timmy drží Nicu za ruku místo, aby ji měl na řadící páce, protože mě to znervózňovalo víc, než mi to vadilo. Nemohl by se věnovat trochu řízení?

„ Věděla jsi to už předtím,“ řekla najednou Nica a já věděla, že mluví na mě. Bylo fajn, že se jí zase vrátila dobrá nálada a její ztřeštěná ztřeštěnost. Akorát pohled, který věnovala Timmyho profilu mě mírně děsil.

Timmy se otočil na ni a chvíli na ni taky zíral.

Pevně jsem zaryla nehty do okraje sedačky. Zvedl se mi žaludek. Prosím, prosím, ať do ničeho nenarazíme!

„ Jo,“ kývla jsem a na sucho polkla.

„ Nebylo od tebe fér, že jsi mi to neřekla.“

Otrhla jsem oči od silnice, která se mi poněkud houpala a radši se podívala na svoje ruce, stále zaťaté do sedačky. „ Řekla jsem ti, že ti to nemůžu říct, ne že nechci. V tom je rozdíl.“

„ O tom se zrovna nebavíme.“

„ A o čem se bavíme?“

„ Emmo, jsi nějaká zelená,“ podotkl Timmy, než stihla odpovědět a ohlédl se po mně.

„ Dívej se na cestu,“ procedila jsem skrz zuby. Poslechl a já pustila sedačku. Trochu jsem se uvolnila. Dokud se bude dívat před sebe...

„ O tom, že za ty divný věci kolem tebe vůbec nemůžeš,“ řekla, jako kdyby si toho nevšimla.

Timmy se zasmál a ona se po něm zmateně podívala. „ Jasně, vůbec za to nemůže,“ přitakal.

„ Cože?“

„ Ale to nic. Jen Timmy občas bývá trochu paranoidní. Docela mě to ohrožuje na životě.“

„ Hele, já ti neříkal, ať skáčeš. Skočila jsi sama,“ ohradil se ostře.

„ Neskočila jsem, spadla jsem, když jsem před tebou utíkala, pokud si vzpomínáš,“ připomněla jsem mu mrazivě.

„ Něco mi asi uniklo,“ houkla Nica a zkřížila si ruce na prsou.

„ To neřeš, Nic. Jen vzpomínáme na společné chvíle,“ zašklebila jsem se na ni.

„ Vysvětlím ti to později,“ slíbil ji místo toho Timmy. Protočila jsem oči.

„ Ono je toho ještě víc?“

„ Ani nemáš ponětí,“ zamumlala jsem temně.

„ Nebuď tak pesimistická, Emmo,“ okřikl mě Timmy a znovu se ohlédl. „ Nikdo ti to přece nenutil.“

„ Jasně.“ Vši silou jsem se zabořila do sedadla. Kdyby alespoň držel tu řadící páku!

Byla jsem vděčná, když jsme konečně zastavili u školy.

Od té doby jsem jezdila s Chrisem. Bylo to bezpečnější. Vyzvedával mě ve vedlejší ulici, prý abychom zbytečně nedráždili. Bylo ale vidět, že je rád, že se mnou může trávit další čas navíc.

Vyrazila jsem z domu s menším zpožděním.

Byla jsem mírně podrážděná, už pár dní. Myslela jsem si, že to bude lepší, až se nebudu muset před Nicou neustále kontrolovat, co říkám. Ovšem splnilo se mi to trochu jinak, než jsem si představovala. Bylo nemožné narazit na Nicu – bez Timmyho. Nica byla sice viditelně šťastná, ale pro mě naprosto ztracená.

Bylo nefér, že si můj bratr uzurpoval veškerou její pozornost. Už si nevzpomínám, kdy jsem s ní od té doby mluvila. Myslím, že vlastně vůbec, kromě té příšerné první cesty.

U oběda jsem teď sedávala jen s Maggie, která většinou mlčela. Občas prohodila něco o počasí. Nica sedávala s Timmym a jeho smečkou. Stala se z ní dokonalá vlčice a já stála na druhé straně barikády. Teda spíš jsem byla rozervaná někde uprostřed.

K upírům připoutaná Chrisem a k vlkům Nicou a Timmym. Nepatřila jsem ani na jednu stranu, tak úplně.

Po tváři se mi roztáhl úsměv a já odložila své trudnomyslné úvahy stranou, když jsem uviděla Chrisovo auto – bezpochyby pekelně drahé.

Kontrolovala jsem se, abych se na ten kousek nerozběhla, ale přidala jsme trochu do kroku.

Uviděl mě a vystoupil, aby mi otevřel dveře. Dělal to vždycky. Usmíval se úplně stejně jako já.

„ Ahoj,“ pozdravila jsem ho vesele.

„ Dobré ráno,“ odpověděl. Zničehonic se naklonil a přitiskl mi rty na čelo. „ Dneska ti to moc sluší,“ poznamenal.

Slastně jsem přivřela oči a trochu víc se k němu přiblížila. Pocítila jsem šílenou touhu se natáhnout, zamotat mu prsty do vlasů a skutečně ho políbit. Jedinou věcí, která mi v tom bláznivém podniku zabránila, byl Chris, který se odtáhl, jako kdyby vycítil mé úmysly.

„ Ach jo,“ vzdychl a natáhl ruku přese mně, aby mi otevřel. „ Tohle vážně není dobré,“ mumlal si, zatímco jsem nasedala. Byla jsem ráda, že jsem neměla příležitost to udělat, asi by se mu to moc nelíbilo.

„ Co jsi říkal?“ zeptala jsem se, když se posadil vedle mě.

Zatvářil se velmi nevině. „ Já jsem nic neříkal, Em.“

„ Aha,“ kývla jsem, „ jistě.“

„ Co je?“

„ Nic,“ odpověděla jsem stejným tónem, jako on prve – příliš neviným.

„ Tohle mi nedělej, Emmo,“ postěžoval si.

„ Co jako?“ Teď jsem opravdu byla zmatená.

„ Nepřiváděj mě k šílenstvím tím, že nevím, na co myslíš.“

„ Ale já na nic nemyslím,“ zavrtěla jsem hlavou.

Zasmál se. „ Všichni pořád na něco myslí. Nemůžeš myslet na nic. Michael by ti to vysvětlil.“ Zase si povzdechl.

„ Tak já se ho zeptám,“ pokrčila jsem rameny. „ Pojedeme?“ zeptala jsem se, i když mi vůbec nevadilo si s ním jen tak povídat.

Zvedl obočí. „ Co kdyby sis první zapnula pás?“ navrhl přísně - měl velmi striktní názory v ohledu mé bezpečnosti.

Protočila jsem panenky, ale poslechla. Tahle moderní vychytávka mě poněkud dráždila. V Ohiu jsem byla zvyklá jezdit v polorozpadlém autě, které spíš připomínalo vrak, když jsem vozila kluky do školy, nebo jezdila do města na nákup, což se ovšem nestávalo moc často. Řídila jsem všehovšudy osmkrát, tuším a vůbec se mi po tom nestýskalo. Ostatně neměla jsem ani řidičák. Tam ovšem pásy nebyly vůbec, nebo už nebyly.

„ Spokojen?“ usmála jsem se uličnicky a otočila se na něj.

Pokrčil rameny. „ V rámci možností. Co jsi to říkala o mém bratrovi?“

„ Já o něm snad mluvila?“ Chris asi ještě nevěděl, že jsme se s Michaelem spřátelili. Nechápu, proč mu to neřekl, ale to byl jejich problém. Změnila jsme téma. „ Uvidíme se odpoledne?“

„ Jistě,“ nakrčil zmateně čelo, „ nebo snad něco máš?“

„ Samozřejmě, že nemám. Jen se ujišťuju.“

„ Vyzvednu tě, jestli chceš. Bude pršet, takže bych byl radši, kdyby ses držela někde v suchu.“

Pobaveně jsem se usmála. „ Já nejsem z cukru, Chrisi. Na dešti se nerozpustím.“

Napojil se na moji náladu jako ostatně téměř vždy. „ Tím bych si nebyl zas až tak jistý. Nechci to riskovat.“

„ Dobře. Počkám na tebe.“

Zastavil na parkovišti. „ Dej na sebe pozor. Můžeš to pro mě udělat?“ zeptal se a chytil můj obličej do dlaní. Srdce se mi rozbušilo, ale udržela jsem si lehký tón:

„ Slibuju, že se nenechám nikým sežrat.“

Usmál se. „ Hodná,“ pochválil mě a věnoval mi krátký polibek na nos. Dnes se patrně rozhodl, že mě bude dráždit. Měla jsem co dělat, abych se po něm nevrhla. Nechápu, co to se mnou je!

Odklonil se, což bylo patrně jeho jediné štěstí, protože já jsem se potřebovala sebrat. Tváře mi hořely, bylo by hloupé, myslet si, že by si toho nevšiml, ale on měl jiné starosti.

„ Co tu dělá Michael?“

Zamrkala jsem a rozhlédla se.

Jeho tmavovlasý bratr byl pár metrů od nás i s Maggie, držel ji kolem pasu a něco jí povídal. Podíval se naším směrem a vesele zamrkal.

Opřela jsem se o dveře a vystoupila, Chris mě napodobil. Chytil mě za ruku a táhl za sebou k nim. Maggie se odtáhla od Micheala a opřela se o auto, na tváři znuděný obličej, jako kdyby to očekávala. Mávla na Chrise.

„ Audi je rozbitý, mrkneš si mi na něj večer?“

Zamračil se. „ Nejsem tvůj mechanik.“

„ Mer už ale něco má a víš, že jestli se do toho pustím já, zůstane z toho auta jen hromádka šrotu.“

„ To je za trest,“ zabručel, ale víc neprotestoval.

„ Ahoj, Emmo!“ pozdravila mě Margarett.

„ Ahoj, Maggie,“ odpověděla jsem jí a po očku pokukovala po Michaelovi. Mám předstírat, že ho neznám? Neměla jsem ponětí, jak moc bude Chris vyšilovat, ještě nikdy jsem ho neviděla naštvaného. Děsivého to je jiná. Michael to vyřešil za mně.

„ Zdravím, PPP!“

Zakoulela jsem očima. „ Nazdar, Batmane!“

Chris stikl mou ruku. „ Vy se znáte?“

Zafuněla jsem. „ Řeknu ti to, když mi přestaneš dělat z kostí v ruce prach.“

Hned mě pustil. „ Promiň!“ omlouval se překotně. „ Promiň.“

Narovnala jsem prsty. „ To nic. Riziko podnikaní.“ Pokrčila jsem rameny. Maggie s Michaelem se rozesmáli, Chris se zatvářil zmučeně.

„ Zpátky k tématu,“ začala zase Maggie, „ vy se znáte?“ zopakovala Chrisovu otázku.

„ Tak trochu,“ pokýval hlavou Michael, „ co jsme měli dělat, když jste oba byli pryč?“ zeptal se, ale byla to čistě řečnická otázka.

„ Co takhle, držet se od sebe hezky daleko, Micheali?“ odpověděl mu přesto Chris a evidetně byl naštvaný.

„ Nějaký háklivý,“ ušklíbl se. „ Vždyť to přežila v relativním pořádku.“

„ Relativním?“ opakoval Chris a přitáhl si mě – velmi velmi opatrně – k sobě, jako kdyby se chtěl přesvědčit, kde jsem poškozená.

„ Uklidni se, Chrisi,“ zabručela jsem. „ O co jde?“

„ Děje se přesně to, že nám to neřekl,“ odpověděla mi místo něj Margarett.

„ Neptala ses,“ upozornil ji Michael pořád veselý.

„ Protože by jsi mi potom nemohl lhát!“ odsekla. „ Měl jsi mi to říct.“

„ Vykecala bys to Chrisovi, já tě znám.“ Zamrkal na ni a ona se na něj chvíli koukala a pak pokrčila rameny, jakože je jí to vlastně jedno.

„ Tohle si vypiješ, brácho!“ varoval ho smrtelně vážně Chris.

„ Chrisi!“ zasyčela jsem trochu rozzlobeně. „ Proč ti to tak vadí, vždyť o nic nejde.“

Podíval se na mě mírně skepticky. „ Emmo, to že nevíš o co jde, neznamená, že o to nejde.“

Začaly mi cukat koutky, protože ta věta byla mírně zmatená, ale přemohla jsem se.

„ Měly by jsme jít, Emmo. A vy taky,“ vložila se do toho Maggie.

„ Jo,“ souhlasila jsem. „ Uvidíme se později,“ řekla jsem Chrisovi a chtěla odejít. Přitáhl si mě zpátky.

„ Promiň za tu ruku,“ zašeptal mi do ucha a mě ovanul jeho ledový dech. Musela jsem velmi silně zrudnout a taky mi nebylo moc příjemné, že všichni tři slyší mé zblázněné srdce. Bylo to trapné.

„ Uvidíme se,“ dostala jsem ze sebe a rychle ustoupila. „ Tohle není dobrá doba na provokace,“ připomněla jsem ještě. Byla jsem si docela jistá, že mám v zádech už vypálenou černou díru, jak nás pozorují vlci. Protože oni mě nespustili z očí, pokud jsem byla na pozemku školy s nějakým upírem na vzdálenost deseti metrů.

„ Ahoj,“ rozloučil se neochotně Chris.

„ Čau, PPP, rád jsem tě zas viděl,“ zakřenil se Michael. Neodpověděla jsem. Vydala jsem se za Maggie, která už na mě netrpělivě čekala.

„ Dnes, v sedm,“ slyšela jsem ještě Chrise domlouvat se s Michaelem.

„ Nebudou se prát, že ne?“ zeptala jsem se úzkostlivě Maggie.

Zachichotala se. „ Mohli by. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem viděla někoho skutečně se prát.“ Vytřeštila jsem na ni oči. „ Klídek, Emmo, oni si neublíží. Je to jen hra.“

Moc mě tedy neuklidnila.

Odpoledne jsem u skříněk potkala Nicu. Samu – to by se dalo považovat za zázrak.

Rozzářila jsem se. „ Ahoj, Nic!“

„ Ahoj, Emmo,“ odpověděla trochu váhavě.

„ Děje se něco?“

„ Víš, dnes to na parkovišti vypadalo dost děsivě,“ upozornila mě slabým hlasem.

„ Co ti na tom přišlo prosím tě děsivého?“

„ Oni.“

Zakoulela jsem očima. „ Říká ta, co chodí s vlkem.“

„ Vlk není zabiják, Emmo!“

„ Oni taky nejsou zabijáci, Veronico,“ řekla jsem mrazivě. Moje radost z toho, že ji vidím, okamžitě poklesla. „ To tě tak naočkoval Timmy?“

„ Nemusel mě očkovat.“

„ Když myslíš,“ odsekla jsem a odešla. Skvělý, to bylo vážně to poslední, co jsem potřebovala, aby se i ona postavila proti mně.

Chris už na mě čekal. Zase měl dobrou náladu, takže jsem ho nezatěžovala svými starostmi. Stejně jich většina zmizela, když jsem ho měla takhle blízko sebe. Byl to velice zvláštní pocit, ale mě to nevadilo. Vlastně se mi to líbilo.

Stiskla jsem mu ruku a on se mě usmál – na kratičky okamžik spustil oči ze silnice.

Zastavil někde na kopci za městem.

Přelezli jsme si dozadu a já mu položila hlavu do klína. Ledabyle se probíral mými vlasy. Bylo to příjemné.

„ Slyšel jsem, že u vás ve škole je ples,“ nadhodil nezaujatě, jako kdyby ho to vlastně vůbec nezajímalo. Vlastně nechápu, proč s tím začínal.

„ No a?“

„ Proč jsi mi to neřekla?“

Zamračila jsem se. „ Nevěděla jsem, že bych ti to měla říkat. Proč by tě to mělo zajímat?“

Ušklíbl se. „ Jde o tebe a mě zajímá všechno, co se děje tobě.“

Zavrtěla jsem se. „ Ale mě se nic neděje. Ten ples se mně netýká.“

„ Jak to?“

„ Nejdu tam.“ Proč bych tam vůbec chodila?

„ Proč? Nikdo tě nepozval?“ Zdá se mi to, nebo jsem slyšela trochu žárlivosti? Nějakým podivným způsobem mě to těšilo.

Protočila jsem otráveně oči. „ Pozvalo mě spousta lidí.“ Člověk by řekl, že je to přejde a ono ne.

Ztuhl. „ Vážně?“

„ Jo,“ přikývla jsem a zavřela oči. Tohle téma mě moc nebavilo a vadilo mi, že se ho tak drží.

„ A ty s nikým z nich nejdeš?“ Zavrtěla jsem hlavou, oči jsem neotevřela. „ Proč?“

Povzdechla jsem si. „ Protože nechci s nikým z nich jít. Byl bys snad šťastnější, kdybych šla?“

Odpověděl téměř okamžitě. „ Byl bych šťastnější, kdybys šla se mnou.“

Okamžitě jsem si vzpomněla na bláznivý sen, kdy mě požádal o tanec. Tenkrát mi došlo, že mu nesedí roky. Můj víc jak dvěstěpadesát let starý jednadvacetiletý přítel...

„ Upíři chodí na školní plesy?“

Pokrčil rameny. „ Maggie a Michael jdou.“

„ A ty chceš jít s nimi,“ uhodla jsem.

„ Ne. Chci jít s tebou,“ opravil mě vážným hlasem.

„ V tom je rozdíl?“

„ Samozřejmě.“ Vypadalo to, že má co dělat, aby nezvedl oči v sloup.

„ Hmm,“ houkla jsem, „ ale já stejně neumím tančit.“

„ Nepotřebuješ umět tančit.“

„ Nemám šaty.“

„ Ty se dají sehnat.“

„ Budu vedle tebe vypadat nemotorně.“

„ Nesouhlasím.“

Nafoukla jsem tváře. „ Vydíráš mě?“

„ Tak trochu.“ Zakřenil se.

Zamračila jsem se do jeho dokonalého obličeje. „ Ty si vždycky musíš prosadit svou.“

Jeho úsměv byl širší – věděl, že vyhrál. „ Baví mě to.“

„ Fajn, ať je tedy po tvém!“ vybuchla jsem a hněvivě špulila pusu.

Něžně mě pohladil hřbetem ruku po tváří a prstem mi přejížděl po spodním rtu.

Tohle není chytré, tohle vážně není chytré. Prosím, Chrisi, neprovokuj mě, prosila jsem v duchu. Na venek jsem se soustředila na nezaujatý obličej. Co to proboha dnes se mnou je? Vždyť to není normální!

„ No tak, lásko, bude to legrace,“ domlouval mi.

„ Neznám nic legračnějšího.“ souhlasila jsem mrzutě. „ Máš, co chceš, půjdu s tebou, slibuju, ale už to nech být!“ Přestaň se na mě takhle koukat!

„ Nemusíš to dělat kvůli mně, Emmo.“ Jeho obličej nabral tak smutný výraz, že bych mu snesla modré z nebe.

„ Chrisi, prosím!“ zasténala jsem. „ Mluvme o něčem jiném.“

„ A o čem?“

„ O čemkoli.“

„ To je široký pojem.“

Blýskla jsem uličnickým úsměvem. „ No právě.“

„ Jsi ďábelská.“

„ Já vím.“