Casus Belli

Autorka: Hollis

XIII. kapitola -Změny

Byla to jedna z mála nocí, kdy se mi opravdu dobře spalo. Žádné sny, žádný křik, žádné probouzení a lapaní po dechu. Už si ani pořádně nepamatuju, kdy jsem prospala celou noc a ráno se probudila v té samé pozici, ve které jsem usnula. Rozhodně to ještě vylepšilo mou už tak dobrou náladu.

Sice mě dnes čekalo několik dost těžkých písemek, ale cítila jsem se silná a připravená je všechny zvládnout. Prostě jsem byla v naprosté euforii. A dle Timmyho nabručeného výrazu, mi z ten můj blažený stále visel na tváři.

Měla jsem chuť začít si pískat. Jak často se mi poštěstí vytáčet ho jen svou dobrou náladou? Činilo mi velkou radost kazit Timmymu den, ovšem nepomyslela jsem na hloubku kouzelného pouta mezi ním a Nicou. V závislosti na něm byla stejně mrzutá jako on. Došlo mi, že na vybití své škodolibosti si budu patrně muset najít jiný cíl, pokud nechci přijít o kamarádku.

A to srazilo výšku mé nálady o pár bodů níž, ale ne dost, abych ji - viditelně nabručenou bez zjevného důvodu - s úsměvem nepozdravila, když jsem k ní došla.

„ Ahoj!“

„ Čau,“ houkla a pohledem bloudila, zdánlivě bezcílně po parkovišti. „ Tvůj bratr na tebe zírá,“ zabručela nespokojeně.

Zvedla jsem hlavu, abych viděla, jak Timmy odvrácí od nás dvou pohled a mizí v davu studentů, kteří se kolem něj začali rojit.

„ Díval se na tebe,“ opravila jsem ji popravdě. Ale nějak jsem neuhlídala veselý výraz, takže to považovala za krutou narážku na tajemství, které mi svěřila. Ježiš, ti dva mi to snad dělají naschvál. Nemůžou mi dopřát alespoň čtyřiadvacet hodin čirého štěstí?

Povzdechla jsem si a svěsila mrzutě hlavu.

Brzy jsem si všimla kolektivní změny nálady celé školy, jak jsme obě mlčky, obě zamračené, kráčely k šatnám. Rozhlédla jsem se a neubránila se mírnému protočení očí. Takže - co jsem provedla tentokrát?

„ Proč na mě zase všichni zírají?“ sykla jsem k Nice a moje dobrá nálada byla nadobro ta tam.

Lhostejně pokrčila rameny a odpověděla: „ Povídá se o tobě, žes přebrala kluka Margarett Searsové.“

Doslova jsem zakopla o svoje nohy a málem se praštila hlavou o dvířka skříňky na začátku dlouhé řady jí podobných, jak mi tím oznámením vyrazila dech.

„ Já?“ zakuckala jsem se, když jsem znovu chytila balanc. „ Jak na to, prosím tě, přišli?“

Zarazila se. Špatně si formulaci mé otázky vyložila. „ Ona je to pravda? Tys to fakt udělala?“ Zírala na mě v naprostém udivu, oči doširoka rozevřené, zapomněla překvapení dokonce zavřít pusu.

Zvedla jsem oči v sloup. „ Samozřejmě, že ne! Ani ho neznám!“ ohradila jsem se zostra. Navíc – byl to její manžel a já byla vážně ráda, že je.

„ A co ten blonďák ze včerejška, to byl vzduch?“ ušklíbla se. Nevěřila mi, to bylo jasné a patrně se cítila dotčená, že jsem jí nic neřekla.

Mírně jsem zrůžověla a sklopila oči. Jasně, zapomněla jsem, že nás včera vidělo docela dost lidí. Snažila jsem se to vidět očima nezaujatého diváka. A závěr byl jasný. Nezáleželo na tom, kolik z nich si všimlo krátké konfrontace mezi Chrisem a jeho sestrou. Stačil i jeden a mohl si z toho tohle vyvodit a roznést to po škole rychlostí blesku. I na zdejší poměry to bylo dost rychlé. Nesnesitelně. Bylo to velmi trapné.

„ Jistě, že nebyl,“ odpověděla jsem s povzdechem rezignovaně, „ ale to není její kluk. Je to její bratr,“ přiznala jsem neochotně po chvíli.

Slyšela jsem, jak Nica zalapala po dechu a zastavila se. Zastavila jsem se taky a vrátila se o pár kroků zpátky.

Povytáhla jsem obočí.

„ Ty. Chodíš. S bráchou. Margarett Searsový?“ dostala ze sebe téměř bez dechu.

Příkyvla jsem a zároveň nějak pokrčila nejistě rameny. „ Tak trochu,“ připustila jsem, „ je to dost komplikované...“

„ Co na tom může být komplikovaného? Buď ano, nebo ne!“ Pak se zakabonila a na čele se jí udělala rýha. „ Navíc jsem nikdy neslyšela o tom, že by Margarett měla bratra.“

Tak tohle začínalo být trochu nebezpečné. „ Ani jsi nemohla, vrátil se před pár týdny. Byl dost dlouho pryč.“ Dvacetdva let.

Kolem nás začalo být rušno - brzy mělo zvonit. Nica si toho taky všimla a zase se dala do pohybu, následovala jsem ji, i když to asi nebyla ta nejchytřejší věc. Měla jsem se otočit a jít úplně opačným směrem. A lidi se po mně pořád otáčeli. Rozčilovalo mě to.

„ Jasně,“ pokračovala v našem rozhovoru a ostatních si nevšímala. „ Jenže, co je na tom komplikovaného?“ domáhala se.

Povzdechla jsem si, vzala ze skříňky svoje věci a dávala si s odpovědí na čas. Bylo vážně strašně nepříjemné, že jsem jí fůru věcí nemohla říct, protože byla člověk.  „ Nemůžu,“ zamumlala jsem nakonec. „ Slíbila jsem to. Já ti nic říct nemůžu.“ Dala jsem důraz na slovo já, protože někdo jiný mohl.

Chytila se toho. „ Ty, nemůžeš? Takže někdo jinej může?“

Viděla jsem Timmyho záda, jak šel před námi.

„ Jo,“ zabručela jsem. „ Ale to musel nejdřív přestat chovat jako pitomec.“ Doufala jsem, že to slyšel. Patrně slyšel. Praštil pěstí do skříňky, až se plech roztřásl, ale neotočil se.

„ Emmo, mě už to vážně nebaví! Pořád mluvíš v hádankách a neodpovídáš mi na otázky. Všechno kolem tebe je najednou hrozně divné a děsivé. Do čeho ses to zapletla?“ vybuchla. Pár těch, co se ještě nekoukali, se ohlédlo, proč vyšiluje.

„ Pššt,“ zasyčela jsem na ni koutkem úst, abych ji zklidnila. Našpulila pusu, ale ztichla. „ Mrzí mě to, Nic, ale vážně nemůžu. Užívej si, dokud nic nevíš,“ poradila jsem jí upřímně. Vysvobodil mě zvonek. „ Musím jít!“ Stejně na hodinu příjdu pozdě.

Zbytek dne jsem se jí snažila vyhýbat. Vlastně i všem ostatním, pokud to šlo. Tolik jsem chtěla být neviditelná. Škoda, že nemůžu. Ani jsem nešla na oběd.

Naštěstí už zbýval jen tělocvik.

Učitelka nám přikázala rozdělit se do dvojic. Neangažovaně jsem stála stranou a čekala, kdo na mě zbyde. Měla jsem to čekat. Margarett, samozřejmě.

Neochotně jsem za ní šla, ruce hluboko v kapsách. Všichni naráz ztichli a pozorovali nás. Podívaly jsme se na sebe a ve stejný okamžik zvedly oči v sloup. Pobaveně se ušklíbla. Určitě se jí už doneslo, co se o nás povídá.

„ Ahoj, Emmo,“ pozdravila mě zpěvavě, když jsem přišla blíž.

Překvapeně jsem zvedla oči. „ Eh, ahoj,“ odpověděla jsem. To bylo poprvé, co někoho oslovila, myslím.

Můj udiv ji zdá se velmi pobavil. „ Jsem ráda, že jste si to vyřešili. Nedalo se s ním vydržet, vážně. Všechno teď bude jednodušší, nemyslíš?“

Páni, ta se nějak rozpovídala. Třída začala nespokojeně mručet - připravila je o senzaci. Patrně čekali, že se začneme prát, či co.

Nejistě jsem se usmála. „ No, pochybuju, že něco někdy bude ještě jednoduché, ale v podstatě máš asi pravdu.“ Pokrčila jsem rameny a otočila se k učitelce, která začala vysvětlovat, co máme dělat.

Rozešli jsme se, abychom splnili úkol, různě po tělocvičně a ona se ke mně přitočila. Škubla jsem sebou, jak mě ovál studený vzduch, co se kolem ní šířil.

„ Musíš se hodně bát, co?“ nadhodila.

Ušklíbla jsem se. „ Začínám si zvykat. Nic jiného mi patrně nezbude, co říkáš?“

„ Máš pravdu,“ souhlasila a usmála se ukouzlujícím úsměvem. Pak střelila pohledem k Timmymu, který nás společně s dalším vlkem obezřetně pozoroval a zamračila se. „ Nic nebude jednoduché, to teda ne,“ dodala mrzutě a víc už nepromluvila.

Vzpomněla jsem si, kolik problému její rodina má kvůli tomu, že špatnou náhodou je Timmy zrovna můj nevlastní bratr.

Seděla jsem v knihovně, zády k oknu a četla jednu z mnoha knih, které jsem měla vyrovnané před sebou ve vysokém komínku.

Vážně jsem se snažila soustředit. Poslední dobou jsem školu a studium všeobecně docela zanedbávala. Poslední dva týdny jsem strávila veškerý svůj volný čas s Chrisem, pokud to jen trošku šlo.

Bylo to už více jak dva týdny, co se to mezi námi urovnalo. Tedy urovnalo vzhledem k okolnostem.

Povzdechla jsem si, když jsem si vzpomněla, kolik věcí se změnilo od toho dne.

Margarett se se mnou začala podezřele bavit, až to vzbuzovalo zájem v celém širém okolí, jako kdybych potřebovala ještě víc pozornosti, pomyslela jsem si mrzutě, ale nebylo mi to nepříjemné, její společnost. Začala si sedávat za mnou a za Nicou u oběda, ale nejedla. Nice to samozřejmě přišlo divné, ale ona si vždycky našla nějakou výmluvu. Byla v lhaní docela přesvědčivá, všimla jsem si. Nica byla v její společnosti dost nervózní a většinou mlčela a zírala do svého talíře celá ztuhlá. Timmymu se to samozřejmě nelíbilo, ale nemohl s tím dělat víc, než jen tiše skřípat zubama. Nemohl popřít, že Maggie nedělá nic špatného. Nemohl jí zakázat se mnou mluvit. A dokonce nemohl ani Nice přikázat, či doporučit, aby se její společnosti stranila, protože na ni zkrátka vůbec nemluvil.

Podnikla jsem několik neúspěšných pokusů, jak těm dvěma pomoc, ale skončilo to naprostým fiaskem. Byli totiž úplně stejní. Dubové palice - rozhodnutí o své pravdě. Oba byli přesvědčení, že ten druhý je nenávidí a opak byl přitom pravdou. Byla jsem skoro zoufalá, protože jsem Timmymu slíbila, že mu pomůžu, co se týče mé kamarádky, ale už mě nic nenapadalo. Ovšem jejich problémy se zabývala jen malá část mé mysli. I sama jsem měla dost věcí, co mě zaměstnávaly.

S Timmym, respektive obecně s vlky, jsem po jedné obzvlášť otravné a zbytečné „skoro“ hádce – on mluvil a já tiše čekala, až to ze sebe dostane, protože jsem ze zkušenosti věděla, že je lepší počkat a pak teprve přednést své argumenty – uzavřela složitou dohodu o neútočení. Opravdu velmi komplikovanou, která zahrnovala velké množství položek ke spokojenosti obou stran, aniž by o tom upíři měli tušení. Tohle byla jen moje dohoda. Oni měli tu svou a tu si dodržovali. Vlčí smečce se totiž vůbec nelíbilo, jak to teď mezi mnou a Chrisem vypadá a Timmy byl nejlepší zbraň jejich vůdce. ( Taky jsem se dozvěděla, že další podivná věc tykající se vlkodlačích umožňuje Mattovi – vůdci smečky – přikázat něco svým vlkům a oni ho musí poslechnout, i když s tím nesouhlasí. Jako to třeba udělal Timmymu, který na mě musí dohlížet.) Takže jsem je přesvědčila, že tohle všechno podstupuju naprosto vědomě a jsem srozumněna se všemi nebezpečími, které mi hrozí, že jsem prostě dokonale informovaná a je to moje svobodné rozhodnutí, čímž jsem dostala dovolení v tom pokračovat. Na vlastní nebezpečí samozřejmě. Prostě jsem se z původní smlouvy vystřihla. Udělala jsem ze sebe vyjímku. Za to jsem musela dodržovat spoustu pravidel, která mi určili oni. Prý pro moje dobro. Takže jsem například měla večerku. Ne doslova, ale pokud jsem se do předem dohodnutého času neobjevila doma, měl Timmy právo začít vyšilovat. O což samozřejmě nikdo z nás nestál. Ovšem alespoň v tomhle s ním byla trochu rozumná řeč, takže jsem nebyla moc omezená. Všechno záviselo na předhozí domluvě, takže jsem si čas polibosti měnila. Jen jsem to musela „ nahlásit“ předem.

Ale to všechno jsem ráda podstoupila, abych mohla být s Chrisem. Náš vztah byl patrně velmi netradiční, tedy podle toho co jsem si představovala pod pojmem tradiční vztah. Většina našich rozhovorů se totiž netočila kolem obvyklých lidských věcí. I když samozřejmě jsme si povídali i o takových věcech. Chris rád poslouchal, když jsem mu vyprávěla o svém životě, i když u většiny z něho sám osobně byl. Ale o mém životě tady toho moc nevěděl a tak jsem mu popisovala každou drobnost.

O mém vztahu s otcem, kterého jsem skoro neznala. O Becce, která se pro mě stala víc než jen přítelkyní. Byla skoro jako moje máma, tedy psychicky. Vždycky jsem chtěla mít takový vztah se svojí mámou. A hlavně o Benym. Pobaveně poslouchal, když jsem se rozplývala nad každou maličkostí, co jsem u něj zpozorovala. Musela jsem vypadat jako pořádný šílenec, ale já jsem brášku zbožňovala. Nahrazoval mi bratry z Ohia, po kterých se mi strašně stýskalo. Vůbec nic jsem o nich nevěděla a začala jsem se smiřovat s myšlenkou, že už je nikdy neuvidím. A taky trochu o Veronice, i když jsem musela vynechat tu část s otiskem a Timmym, protože jsem jí to zaprvé slibila a zadruhé o Timmym jsme se vůbec nebavili. Taková tichá dohoda.

A on mi pak vykládal spousty věci o sobě. Ráda jsem ho poslouchala, i když mě to poněkud děsilo.

Vyprávěl mi o svém životě. Měl ho podstatně delší, než já. Trochu mě zaskočilo, když mi vykládal o zemi, kde vyrůstal. Byl to francouz. Narodil se někdy v 18. století v Marseille a jmenoval se Christopher Stuart Flaubert. Příjmení Sears přijal od Philipha i s Michaelem, který byl vážně jeho bratr. Tedy biologický. Přeměnil je prý společně, ale proč mi neřekl. Prý to není důležité. Nerýpala jsem se v tom, usoudila jsem, že nepotřebuju vědět všechno. Zvlášť když jsem viděla jeho provinilý výraz a zatnutou čelist.

Taky mi občas vyprávěl o těch „ upířích věcech“, ale věděl, že mi to nedělá dobře, takže to moc často nezkoušel.

Netlouklo mu srdce, nepotřeboval dýchat, nejedl, pil zvířecí krev místo lidské, pohyboval se tak rychle, že ho nebylo vidět, byl silný – neskutečně silný, byl mramorově tvrdý, nezničitelný, nesmrtelný. Jeho oči měnily barvu – nechápu, jak je možné, že jsem si toho předtím nevšimla, ale teď to bylo zjevné. Během týdne mu tmavly a včera už byly docela černé. To se mě skoro ani nedotkl.

Většinou jsme se třeba drželi za ruce, jak jsme se procházeli. Zvykla jsem si nosit teplé oblečení, protože jsme hodně času trávili venku. K nám jsme nemohli, k němu taky ne, takže moc možností nebylo. Občas mě objímal kolem ramen, nebo mě hladil po tváři. Zdál se fascinovaný mým obličejem. Jezdil mi po tváři prstem a díval se, jak se za ním pod kůží rozlévá krev. A líbal mě. Líbal mě vlasů, na tvář, na ruce, ale nikdy ne na ústa. Nestěžovala jsem si, zatím, i když mě to trochu zaráželo. I tak jsem měla v břiše tísíce motýlů a podlamovala se mi kolena. Možná to tak bylo lepší. Nechtěla jsem na něho omdlít, nebo tak něco.

Všechno to bylo nové a byla jsem ráda, že nespěchá. No nebo mi spíš vyhovoval typ vztahu, který nabízel. Možná trošku staromódní, ale podivně příjemný a lákavý. Měla jsem čas všechno objevovat. A on byl trpělivý. Bylo pro mě těžké odhadnout jeho úmysly a myšlenky, ale zlepšovala jsem se. Prostě vždycky myslel věci úplně jinak, než jsem si myslela, že je myslí.

Nebylo to tak děsivé, chodit s upírem, jak by se asi zdálo. Pokud mi to zrovna nestrkal pod nos, nevnímala jsem to. Byl to prostě jen trochu zvláštní člověk, ale člověk. Zapomínala jsem na to, protože jsem chtěla. Bylo to pro mě snadnější.

Zaregistrovala jsem, jak se židle vedle mě pohla, zaskřípala o leštěné dřevěné parkety, ale neohlédla jsem se. Nikoho jsem nečekala – Chris byl s Margarett na lovu. Další věc, kterou mi dalo práci překousnout, když s tím vyrukoval, ale nedala jsem to před ním znát. Věděla jsem, že bych mu tím ublížila a to jsem nechtěla. On chtěl, abych ho znala přesně takového, jakým skutečně je. Už žádné lži.

Opustila jsem své úvahy a zase zkusila soustředit na knihu.

Neúspěšně.

Cítila jsem jsem na sobě něčí pohled. Zamračeně jsem vzhlédla.

Oči se mi rozšířily překvapením, když jsem se setkala se zaujatým pohledem bledého tmavovlasého kluka, který seděl natočený bokem, aby lépe viděl, vedle mě. Měl medově zlaté oči. Nebylo pochyb o tom, že je to upír. Tedy takový, které znám. Jako Chris.

Zasmál se mému vyjevenému výrazu a naklonil hlavu na stranu. Zase si mě prohlížel.

Nakonec svraštil obočí a zkřivil ústa napůl v úšklebku, napůl v úsměvu a řekl: „ Tak ty jsi ta holka, co chodí s mým bráchou.“ Jeho hlas byl sametový, stejně jako Chrisův, jen o pár odstínů hlubší, ale jeho tón byl výsměšný. To spíš jeho oči jiskřily skutečnou zvědavostí a zájmem.

Zamrkala jsem. Pokusila jsem se o lhostejný, nezaujatý výraz a otočila se zpátky ke knížce, co jsem držela pořád v ruce.

„ To záleží na tom, kdo je tvůj brácha,“ nadhodila jsem.

Ale podoba mezi ním a Chrisem byla do očí bijící. Až na barvu vlasů vypadal úplně stejně. Snad jen měl trochu jiný tvar úst a při bližším ohledání jsem zjistila, že i jeho výraz je jiný. Vážnější, dospělejší. Vypadal starší. Tedy, ne že by to šlo moc poznat. A řekla bych, že Chris měl taky širší ramena. Už jsem chápala to, proč tvrdil, že jsou svým pravým opakem.

Nepochybně jsem před sebou měla jeho bratra Michaela.

Uchechtl se a uznale pokýval hlavou. „ Jsi chytrá,“ pochválil mě.

Nadzvedla jsem obočí s pohledem stále upřeným před sebe. „ O tom silně pochybuju. Chytří lidé utíkají, když potkají upíra,“ dodala jsem velmi tiše, ale věděla jsem, že mě slyší. Další skvělá upíří vlastnost – perfektní sluch, zrak, čich, všechno. Bylo vážně nefér být jenom člověkem.

Rozesmál se. „ Pravda,“ souhlasil nakonec, „ což tě rozhodně z této kategorie vyřazuje.“

Rezignovaně jsem zavřela knihu a odložila ji. Natočila jsem se na židli stejně jako on a podívala se mu do očí. „ Jaká smůla,“ zabručela jsem sarkasticky.

Znovu se uchechtl. Asi jsem ho velmi bavila. „ Já jsem Michael,“ představil se nakonec a natáhl ke mně ruku, „ už jsi o mě slyšela. Jsem Chrisův bratr.“

Pokusila jsem se usmát. „ Emma,“ potřásla jsem mu rukou, kterou mi podával, ani mi nepřišlo divné, jak je ledová - zvykla jsem si, „ patrně už jsi o mě taky slyšel.“

Zatvářil se zmučeně. „ Nemáš ponětí,“ zamumlal temně a přejel si rukou po čele. Pak se zase usmál. „ Musím uznat, že vypadáš trošku méně dokonale, než jak o tobě... mluví.“ Zaváhal. Asi chtěl říct myslí.

„ Doufám, že to měl být kompliment,“ nakrčila jsem nos a zakoulela očima. Nebylo těžké s ním žertovat. Měla jsem pocit, že se známe roky. Byl mi velmi sympatický, i když byl upír.

„ Jistě,“ přisvědčil a zamrkal, „ jsi neobyčejně okouzlující člověk, to bezpochyby. Ale pořád člověk.“

„ Přímo k sežrání. Co potřebuješ, Michaele? Stalo se snad něco? Je Chris v pořádku?“ vyptávala jsem se. Nedokázala jsem pochopit, proč by za mnou chodil, kdyby se něco nestalo. Polila mě vlna paniky. Byla jsem přesvědčená, že Chrisovi se nic stát nemůže.

Všiml si toho - srdce mi tlouklo jako o závod.

Zvedl oči v sloup. „ Uklidni se, Emmo. Nic se nestalo.“ Zněl trochu pobaveně. „ Jen jsem tě tak pozoroval a říkal jsem si, že když jsme tu oba tak sami, že se můžeme seznámit. Poslední dobou o tobě slyším ze všech stran, tak už bylo načase tě taky osobně poznat.“

„ Ach tak,“ zamumlala jsem. „ Promiň.“

„ No, ale jestli ti to vadí, můžu zase jít,“ nabídl se. „ Nebudu obtěžovat.“

„ Ne. Ne,“ zavrtěla jsem rychle hlavou. Bylo by to velmi nezdvořilé ho poslat pryč a navíc jsem opravdu nechtěla. „ Máš pravdu,“ připustila jsem, „ bylo načase se osobně poznat.“

„ Brácha si tě tak  žárlivě střeží, že k tomu jindy ani nebyla příležitost. Asi nebude rád, až to zjistí.“ Nevypadal vyděšeně, jen se škodolibě usmíval.

„ Já to na tebe nepovím,“ slíbila jsem mu.

„ Díky,“ vydechl a na chvíli se odmlčel. „ Emma je strašně nudné,“ vyhrkl najednou, „ budu ti říkat PPP.“ Poťouchle se šklebil.

„ PPP?“

„ Pytel plný problémů,“ zakřenil se.

Nejdřív jsem se chtěla urazit, ale pak jsem to nevydržela a vyprskla smíchy.

S Michaelem byla legrace. Mohla bych si s ním povídat a  vtipkovat hodiny. Myslím, že jsme si celkem padli do oka. Byli jsme vyladěni na stejnou vlnu. Byla škoda, že jsme se nesetkali už dřív, ale myslím, že ještě budeme mít nějaký čas to napravit. Nemohla jsem si být samozřejmě jistá.

Malé hodiny v rohu místnosti začaly tiše odbíjet celou. S trhnutím jsem zvedla hlavu a zamračila se na ně.

Začala jsem sbírat svoje věci a cpát je do batohu, co jsem měla pohozený pod židlí.

„ Spěcháš?“ podivil se.

„ Hmm, jo,“ zabručela jsem otráveně, „ mám večerku, víš.“

„ Večerku?“ opakoval zmateně. „ V šest odpoledne?“

Pokrčila jsem rameny a stáhla z opěradla bundu. „ Zapomínáš, kdo je můj bratr,“ připomněla jsem mu nespokojeně. „ Nechceš, aby mě vlci začali hledat, že ne?“ Nečekala jsem, že se dnes zdržím.

„ Ach tak,“ pochopil, „ asi máš pravdu - další problémy s vlky už nepotřebujeme. Nechceš svést, PPP?“ zeptal se a zároveň se zvedal.

Chvili jsem se nad tím zamyslela. „ Ostatně – proč ne? Víš vůbec, kde bydlím, Batmane?“ popichovala jsem ho po cestě k východu.

Protočil oči. „ Bez obav!“

Byl pátek a slunečno, takže to znamenalo, že se dnes neuvidím s Chrisem, což jsem samozřejmě věděla dopředu. Od rána jsem tím pádem měla špatnou náladu.

U nás ve škole byl zrovna ten den nějaký volejbalový turnaj, takže škola byla najednou přelidněná fůrou pokřikujících hlučných sedmnáctiletých holek, které byly doslova všude.

Velký problém nastal v době oběda, kdy se všichni vecpali do jídelny a nebylo kam si sednout, i když většinou bylo dost míst volných.

Já s Nicou jsem seděla na konci jednoho stolu u stěny se skupinkou neznámých čtvťáků a vedle mě byla ještě jedna židle prázdná. Jedna z posledních v jídelně.

Zírala jsem na sendvidž na mém tácu a nejedla.

„ Můžu si přisednout?“ vyrušil mě z mé meditace známý hlas. Zvedla jsem hlavu. „ Nikde jinde už není volno,“ řekl Timmy v obhajobě na můj rozzlobený obličej.

Pokrčila jsem rameny. „ Posluž si.“

Posadil se vedle mě a tedy naproti Nice. Okamžitě se začal věnovat svému jídlu a ona měla taky zbledlý obličej sklopený ke stolu.

Měla jsem chuť je oba pod stolem nakopnout.

Takhle blízko sebe je už patrně nikdy nedostanu, takže je to vynikající situace pro nějakou akci, ale dnes jsem vážně neměla náladu a inspirace už mi taky dávno došla.

Mezi námi se rozhostilo ticho.

Začala jsem zamračně ťukat nehty do desky stolu a na jídlo mě už chuť úplně přešla. Nakonec ho přerušila Nica.

„ Už víš, s kým půjdeš na ten ples, Em?“ zeptala se, i když moc dobře věděla, že na ten ples nemám v úmyslu jít. Říkala jsem jí to.

Nechápala jsem, o co jí jde, ale odpověděla. „ Ne. A ty s někým jdeš?“

Zavrtěla hlavou s očima pořád sklopenýma. „ Nikdo mě nepozval, však víš,“ řekla a krátce střelila pohledem po Timmym, který náš rozhovor zaujatě poslouchal. Samozřejmě nenápadně.

Konečně mi to docvaklo. Perfektní nápad! Nevím, jestli to byl Ničin plán, ale rozhodně to stálo za zkoušku, když už všechno ostatní ztroskotalo.

„ Timmy taky s nikým nejde, co já vím. Nechcete jít spolu?“ navrhla jsem kousavě, aby to vyznělo trochu jako ironie a vší silou pod stolem kopla Timmyho do nohy. Dost to bolelo. Mě, samozřejmě.

Oba se na mě podívali, pak na sebe a unisono prohlásili: „ Nebude se mnou chtít jít.“

Ruply mi nervy – tohle bylo beznadějné. „ Úžasné!“ vyštěkla jsem, rozzuřeně odnesla tác a odešla z jídelny.

Zamířila jsem do šaten, kde bylo teď liduprázdno a vztekle otevřela dvířka své skříňky, až třískly o ty vedlejší s uhlušujícím rámusem. „ Sakra!“ zavrčela jsem a sebrala učebnice, které jsem vlastně vůbec nepotřebovala a nacpala je do batohu. „ Tohle vážně není možný!“ brblala jsem si pod nos a stejně vztekle, jako jsem ji otevřela, jsem skříňku zase zavřela, ale za dvířky někdo stál.

Lekla jsem se a klopýtla o krok dozadu.

„ Co to mělo být, Emmo?“ vyjel na mě Timmy.

Viděla jsem rudě. „ To měl být pokus, pitomče, ti pomoc! Ale já už na to nemám nervy, chápeš. Prostě to vzdávám. Tobě není pomoci!“

„ Tohle je tedy úžasná pomoc! Chceš, aby mě nesnášela ještě víc!“ obvinil mě.

„ Jo, jistě! Teď jsi to uhod. Nestojím o nic jiného, než abych mohla svojí kámošce donekonečna lhát, samozřejmě. Doslova se vyžívám v tom, když se dívám, jak se trápí!“

„ Jenže ne takhle, Emmo. Nemůže se to dozvědět takhle.“

„ A jak?“ procedila jsem skrz zuby. „ Na co čekáš, Timmy? Na znamení? Nebo máš nějaký jiný plán. Hodláš jí to vyškrábat tlapou do písku, Wolvy? Ne-“

Přerušil mě další hlas, tentokrát na pokraji pláče. „ Nechceš mi něco vysvětlit?“ Byla to Nica, stála na druhém konci chodby, ruce zkřížené na prsou měla zaťaté v pěst a spodní ret se jí třásl. „ Jak jsi mohla, Emmo!“ Vypadala, že se každou chvíli rozbrečí, nebo zhroutí. Oba dva jsme k ní s Timmym vzhlédli současně a zalapali po dechu. Kolik toho slyšela? „ Slíbila jsi mi to!“ pokračovala. „ Slíbila jsi mi, že to nikomu neřekneš!“ Hlas se jí na některých slovech lámal.

Zuřivě jsem bouchla rukou do skříňky, co stála za mnou. „ Tak to není, Nic,“ zasténala jsem, „ já jsem svůj slib neporušila. Neřekla jsem mu nic, co už by nevěděl.“

„ Emmo!“ okřikl mě napjatě Timmy, asi se bál, abych ve vzteku neřekla příliš.

„ Jak to myslíš, co už nevěděl! O Wolvym víš jenom ty! Tak mi nelži!“ Teď se zdála rozčílená. Hodně rozčilená.

„ Já ti nelžu, Nic. Sakra, tak něco řekni!“ obrátila jsem se na Timmyho. „ Vždyť je to všechno kvůli tobě. Pokud čekáš na znamení, tak tady ho máš!“ Pokynula jsem k Nice zrudlé vzteky.

„ A co tu jde?“ vypálila a pořád probodávala pohledem mě. Na něj se ani nepodívala, jako kdyby tam nebyl.

Rozhodila jsem bezmocně rukama. „ Kolikrát ti mám říkat, že já ti nic říct nemůžu? Zeptej se jeho!“

Střelila k Timmymu pohledem a rychle se vrátila ke mně. „ Co on s tím má společného? Kromě toho, že jsi mu vykecala věci, po kterých mu nic není?“

Tentokrát se do toho Timmy už vložil. „ Nic mi neřekla, Rony. Nevím, o čem to mluvíte, ale my mluvili o něčem jiném.“

Nastalo hrobové ticho. Nica na něj zírala s otevřenou pusou neschopná slova. Timmy si uvědomil, co vlastně řekl a ztuhl. A já čekala, jak z toho vybruslí.

„ Jak... jak jsi mi to řekl?“ Její hlas byl stěží šepot.

Neodpověděl, jen na ni zíral a otvíral pusu jako ryba. Pochopila jsem, že je čas vyklidit pole. Tohle už byl jejich boj.

„ Perfektní,“ zasyčela jsem kousavě a poklepala Timmymu na rameno. „ Líp si to vážně nemohl vymyslet.“ Pak jsem se otočila. „ Já vás tu nechám, ať si to vyříkáte, co vy na to?“

Nečekala jsem, co odpoví. Stejně ani jeden nebyl schopen slova. A odešla.

Místo tělocviku jsme teď měli nějaký seminář, takže jsem zamířila do druhého patra.

Timmy na hodinu nepřišel a Nicu jsem taky nikde neviděla, když jsem odcházela domů. Doufala jsem, že to bude v pořádku. Sice to nebylo přesně podle mých představ, ale alespoň se to nějak vyřešilo, myslím.

Zavřela jsem se v pokoji, zatáhla závěsy, abych neviděla na to odporné slunce a vytáhla knížku, co jsem dostala kdysi od Chrise k narozeninám.

Otevřela jsem na jedné ze svých oblíbených komedií.

Neboť jsem vždy za Vás, paní,

svolný umřít za svítání,

případně i v čase spaní.

Jak bez bázně, tak bez hany.

( William Shakespeare - Veselé paničky windsorské)

Usmála jsem se. Proč bych já měla být jediná, kdo chodí s příšerou