Casus Belli

Autorka: Hollis

XII: Vyznání

Ovšem hned ráno mi bylo jasné, že s těma dvěma to bude běh velmi dlouhou trať. Byla jsem z každé strany svázaná tunou slibů a nepochopitelných pravidel a zákonů, že najít si v tom nějakou cestičkou byl a je naprosto nadlidský úkol. Navíc oba dva jsou tvrdohlaví jak berani.

Rozhodně by nebylo chytré s nějakou akcí začínat už dnes. Bude lepší je nechat vydechnout a vzpamatovat se. Hlavně Nicu.

Pořád se po mně nervózně ohlížela, až mě to začalo pořádně rozčilovat. Mluvila jsem radši o všem jiném. Dělala jsem, jako kdyby včerejšek vůbec nebyl. Navíc jsem měla hlavu plnou něčeho jiného. Nebo spíš někoho jiného. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Chrise. Bylo mi už úplně jedno, co mi bude vykládat, potřebovala jsem ho vidět.

Nepoznávala jsem se.

Tak takové to je, když se do někoho zamilujete?

Trochu mě probralo, když mě poslední hodinu v tělocviku nějaká moc šikovná holka, trefila do hlavy míčem. Moc to nebolelo, míč měl docela malou rychlost, ale alespoň jsem začala trochu víc vnímat okolí.

Vycházela jsem zrovna s Nicou ze školy. Popisovala mi postup nějakého příkladu z matematiky, který už jsem stejně měla udělaný, ale bylo to dobré neutrální téma, tak jsem se ho držela.

Zvedla jsem hlavu od země, abych jí na něco odpověděla, když jsem ho uviděla. Stál někde v půlce parkoviště, ruce v kapsách a upřeně se koukal mým směrem.

Po tváři se mi roztáhl široký úsměv. Touha vidět ho a být mu blízko se změnila na potřebu.

„ Promiň,“ zamumlala jsem Nice, aniž bych se na ni podívala a rozběhla se k němu.

Neměla jsem ponětí, co to dělám. Nemyslela jsem. Nějak jsem to nestihla ubrzdit a narazila jsem do něj. Ani nezávrávoral, na rozdíl ode mě. Já se navíc pořádně praštila – byl vážně tvrdý. Jako kus šutru.

Jeho ruce vystřelily, aby mě zachytil předtím, než upadnu.

„ Au,“ zabručela jsem nespokojeně a třela si čelo, které mi mírně vibrovalo.

Zasmál se. „ Co blbneš, Emmo?“

„ To bych taky chtěla vědět,“ ušklíbla jsem se a pak mu oplatila úsměv. „ Ráda tě vidím.“

Jeho oči zněžněly, zvedl jednu ruku a odhodil mi z obličeje pramen vlasů. „ Já taky,“ řekl. „ Je to nezvyk, tak dlouho tě nevidět. Stýskalo se mi.“

Zrozpačitěla jsem a sklopila hlavu. Ozvalo se tiché zasyčení a já ji prudce zvedla. Kolem nás prošla Margarett. Tvrdě se na Chrise podívala, ale neřekla ani slovo. Pokračovala dál ke svému autu.

Moje nadšení trochu opadlo, když jsem si uvědomila, jak šíleně zamotané to všechno je.

Chris si povzdechl. „ Asi by jsme neměli moc provokovat.“ Koukl někam za mě.

Otočila jsem se a uviděla skupinku tři kluků s Timmym, kteří nás rozzuřeně pozorovali. Protočila jsem oči a ustoupila o krok dozadu s dlaněmi rezignovaně zvednutými. Ruce mu spadly podél boků. „ Máš pravdu. Žádné provokace.“ Zamračila jsem se. Ještě bych mohla dostat domácí vězení s vlčí ostrahou.

Pak jsem si všimla, že na nás zírají téměř všichni, co ještě byli na parkovišti. Zvedla jsem obočí. „ Asi by jsme měli radši jít,“ ošila jsem se.

„ Jistě,“ pokrčil rameny a vykročil k východu z areálu. Překvapilo mě, že je tu pěšky, ale neřešila jsem to. Šla jsem za ním.

„ Co tu vůbec děláš?“ zeptala jsem se. „ Myslela jsem, že se sejdeme jako vždycky v knihovně.“ Ne že by mi to samozřejmě vadilo. Alespoň jsem ho viděla o půl hodiny dřív.

„ Nemohl jsem vydržet nečině sedět,“ mrkl na mě, „ tak jsem si říkal, že ti půjdu naproti. Jsem sám proti sobě, takhle mi pohádky brzo dojdou a ty mi utečeš.“

Zachichotala jsem se. „ To se nemusíš bát,“ ujistila jsem ho, „ já neuteču. Kdyžtak můžeš začit zase od začátku. Pochybuju, že by mě to někdy přestalo bavit.“

„ To jsem rád,“ zakřenil se. „ Teď už se mě jen tak nezbavíš.“

Zvedla jsem oči v sloup a radši změnila téma. „ Jak sis to vůbec užil? Kde jste s bratrem byli?“

„ V Montaně,“ odpověděl poněkud váhavě, ale pak se zasmál. „ Myslím, že jsem Michaelovi šel trochu na nervy. Někdy je vážně otravné, že se mi může hrabat v hlavě.“

Překvapeně jsem se na něj otočila. „ Jak to myslíš?“

Zamračil se. „ To jsem asi neměl říkat. O nic nejde vážně,“ snažil se to zamluvit. Vrhla jsem po něm zlý pohled a tak to vzdal. „ Hele, Emmo, může tě to vyděsit, nechceš na to radši zapomenout?“

„ Může mě to vyděsit?“ zopakakovala jsem kousavě. „ To by mohla být nečekaná změna. Už dlouho jsem vyděšená nebyla.“

Povzdechl si. „ Michael mi může číst myšlenky, když chce.“

Zamrkala jsem a snažila se to vstřebat. „ Jenom tobě?“ dostala jsem ze sebe po chvíli.

„ Ne,“ řekl a zdálo se, že se mu to vůbec nechce rozebírat. „ Téměř komukoliv, koho zná a má k němu nějaký vztah. Mě slyší samozřejmě nejlíp a taky Margarett, ale George ani moc ne.“

Skvělý. Čte myšlenky, proč ne? „ Ty taky můžeš slyšet myšlenky?“

Zavrtěl hlavou. „ Ne. Díky bohu! Ty moje mi bohatě stačí. Tenhle dar má jenom Michael. Navíc nikdy nepotkáš někoho s úplně stejnou mocí. Vždycky se alespoň v něčem liší.“

Byla jsem z toho všeho dost zmatená. Myslela jsem, že už to nemůže být horší – nepochopitelnější. Ale Timmy se svým otiskem a teď Chris s bráchou, co mu čte myšlenky, mě zase vyvedli z omylu. Už jsem jenom čekala, kdy na mě zpoza nějakého rohu vybafne čarodějnice, nebo podobná havěť.

„ A ty máš nějakou jinou nadpřirozenou moc?“ vyzvídala jsem.

Neodpovídal.

Otočila jsem se na něj a došlo mi, že tohle bylo přesně to, čeho se bál, že se na to zeptám. A o to víc mě to zajímalo. Co mohlo být tak špatné, že se mi to bál říct, po tom všem?

„ Ano,“ přiznal po dlouhé chvíli ticha a čelist měl zuřivě zatnutou, když to říkal. „ Skoro všichni z mé rodiny mají nějaký dar. Merissa třeba funguje jako lepší předpověď počasí. To se docela hodí, když se musíme vyhýbat slunci před lidmi. A Maggie zase cítí tvoje úmysly, je naprosto nemožné jí lhát. A George tě dokáže zmrazit na místě pohledem – to je vážně dost otravné, když se z nějakého důvodu rozhodne, že tě zmrazí...“

Zase odváděl moji pozornost. Vážně se mu to dařilo, protože tohle bylo opravdu neuvěřitelné, ale nedala jsem se. „ A ty umíš co?“

Povzdechl si. „ Moje moc není dobrá. Nepoužívám ji.“ Upřeně zíral před sebe.

„ Chrisi,“ zašeptala jsem. Nebylo ode mě hezké, že jsem ho do toho tak nutila, ale byla jsem opravdu zvědavá.

Zastavil se a já se zastavila taky. Podíval se mi přísně do očí a tvrdým hlasem řekl: „ Můžu se ti nabourat do hlavy, zrovna teď a ty o tom nebudeš mít nejmenší tušení. Můžu ti vzít vzpomínky, přečíst si je, změnit je. Můžu tě ovládat, jak se mi zlíbí. Můžu naprosto ovládnout tvou vůli. Problém je, že tvou mysl můžu nenávratně poškodit. Je neskutečně nebezpečné si s něčím takovým zahrávat. Nemáš tušení, kolika lidem jsem ublížil, přisoudil jsem osud horší než smrt, než jsem se to naučil ovládat. Prosím, už o tom nikdy nemluv! Je to prokletí, ne dar.“

„ Promiň,“ špitla jsem a cítila se vážně hrozně. Nedokázala jsem si představit, jak těžké to pro něj musí být a těžké to bylo. Byla jsem vyděšená, i když jsem věděla, že mně by něco takového neudělal. Už jen představa, že může... „ Moc mě to mrzí,“ zamumlala jsem a ta slova mi přišla neadekvátní. Nedokázala vyjádřit, co přesně jsem mu chtěla říct a stejně mu to je houby platné. Nepomůže mu to.

Nevesele se uchechtl a odvrátil hlavu.

Natáhla jsem ruku a nejistě jsem se ho dotkla, byl strašně ledový. „ Nezlob se, prosím,“ požádala jsem ho tiše. „ Neměla jsem se ptát. Já vážně... Odpusť mi to.“ Sklopila jsem oči.

Podíval se na mě a usmál se. „ Já se na tebe přece nezlobím, Em. Jak bych mohl? Neudělala jsi nic špatného.“

Dívala jsem se mu do očí a nevěřila mu to. Ale jeho uhrančivý pohled mě okouzlil - jako vždy - a já cítila, jak moje pozornost ochabuje. Neexistovalo pro mě nic jiného, než on.

Zasmál se. Jeho smích zněl velmi uvolněně a probral mě z mého transu. „ Odběhli jsme od tématu,“ upozonil mě.

Zamrkala jsem. „ A jaké to téma bylo?“

„ To přesně nevím,“ připustil, „ ale původně jsi chtěla, abych ti vykládal, proč jsem odešel od rodiny, ne? Takový byl dnešní plán.“

„ Aha, správně.“

Zakřenil se. „ Chceš to ještě vědět?“

„ Jistě,“ přikývla jsem. Byla jsem ráda, že se nezlobí.

Zhluboka se nadechl a znovu vykročil do ulice. Přešel ji a vešel do menšího parku, který byl docela prázdný. Vypadalo to, že brzo bude pršet. Šla jsem za ním.

„ Vzpomínáš si, jak ses mě ptala, kdo všechno patří do mé rodiny?“ začal otázkou.

„ Samozřejmě.“ Jak bych mohla zapomenout?

„ Vždycky to nebylo tak, jak je to teď. Vlastně takhle to je až posledních pár desítek let. Původně jsem žil jen s bráchou a s Philiphem.

Philiph za druhé světové války odjel na pár let zpátky do Evropy a nechal nás tady.“ Na sucho jsem polkla. Druhá světová. Jistě... Všiml si mé reakce. „ Trochu jsme zvlčeli,“ ušklíbl se ve snaze odlehčit atmosféru a odvést mou pozornost zpátky k tomu, co říká.

„ Ale nakonec se stejně vrátil,“ povzdechl si. Napadlo mě, jestli by třeba nebyl radši, kdyby se nevracel. Trochu to tak znělo. „ V Anglii potkal Merissu a přivezl si ji sem. Jenže ona už měla taky nějaké závazky a tak se tu spolu s ní najednou objevila i Margarett.“

Stiskl rty do tenké linky. Trpělivě jsem čekala, až bude pokračovat. Zatím mi to nedávalo moc smysl. Ale patrně měl ten důvod kořeny v dávné historii. Vážně dávné. Tehdy ani moji rodiče nebyli na světě.

„ Byla tehdy vážně mladá. Skoro novorozená a samozřejmě naprosto úchvatná.“ Překvapeně jsem se po něm ohlédla a v hrudi mi bolestivě škublo. Neříkal náhodou o Maggie, že je jeho sestra? „ Musíš si představit, že jsme do té doby žili s Michaelem jen s Philiphem a najednou se nám v životě objevila ona. Naprosto ztřeštěné, nádherné stvoření, kterému není možné lhát. Byla neodolatelná a já, stejně jako Michael, jsem ji chtěl získat.

Já jsem neměl nikdy problém zapůsobit na kohokoliv, koho jsem si usmyslel. Alespoň jako člověk a od té doby jsem se do společnosti moc nedostal, ale lidé reagovali pořád stejně. Lidské ženy. Neviděl jsem jediný důvod, proč by měla dát přednost Michaelovi. On byl vždycky můj pravý opak. Neustále zamyšlený, pohroužený v knihách.

Už jednou mi kdysi dávno předtím dokázal, že ne vždycky musím dostat všechno co chci, a taky že on mi z cesty pořád ustupovat nebude. Měl jsem se už tehdy poučit, protože tenkrát cena za mou chybu byla velmi vysoká. Oba jsme zaplatili životem, duší.“

Na chvíli se odmlčel, ztracený v bolestivých vzpomínkách z minulosti mnohem dávnější. Bez dechu jsem čekala, co bude dál.

„ Ta tichá válka o Margarett mezi námi zuřila docela dlouho a ona nás zdánlivě oba brala jen jako bratry, nic víc. Byla to dost podivná část našeho života. Ztrácel jsem bratra, aniž bych si toho byl vědom. Pro nic. Už dávno jsem měl Maggie jen rád, kdežto on ji vážně miloval. Ale nehodlal jsem se jí vzdát. Z principu. Byl jsem hloupý a namyšlený.

Ani nevím, jak k tomu došlo, ale najednou ti dva oznámili, že se chtějí vzít.“

Vydechla jsem. Nevím, jestli se mi ulevilo, nebo co to bylo. Ale najednou se mi líp dýchalo.

„ Docela dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnal. Dostal jsem se do menšího konfliktu s Michaelem, čímž jsem Maggie docela naštval.“ Protočil oči, ale jeho hlas byl čím dál chmurnější. „ Měl jsem strach, že mě roztrhá na kousíčky. Nakonec se spokojila s tím, že mě seřvala jak malýho kluka. Uznávám, že jsem to patrně už dlouho potřeboval.

Slíbil jsem jí, že zůstanu na svatbu, ale pak odcházím. Namluvil jsem sám sobě, že mi zlomila srdce, ale nebyla to pravda. Spíš jsem jim všem záviděl a připadal si trochu přespočet.“

Vážně bych měla být té šíleně dokonalé upírce vděčná, že mu vynadala? A proč cítím ten nesnesitelný žár v hrudi a mám chuť ji zadupat pod zem? Nejmíň tři metry hluboko a ještě nahoru hodit velký šutr?

„ Těsně předtím, než jsem odešel si mě vzala stranou. Celá v bílém a nepochybně šťastná. Takovou jsem si ji chtěl pamatovat. Už jsem se nechtěl vracet - Michael to věděl a patrně jí to řekl.

Možná jsem měl štěstí, že na mě znovu nezačala křičet. Ona si nikdy nebrala moc servítky.

Nesnažila se mi to vymluvit. Řekla jen, že až se jednou vrátím, bude to ona, kdo mě první přivítá s otevřenou náručí. A nechala mě jít. Myslím, že to byla ta poslední tečka, za tím vším. Od té doby to byl už to nebyl dětinský vzdor, ale cesta. Cesta za tebou.“

Zmlkl a dlouhou chvíli bylo ticho. Šli jsme vedle sebe a mlčeli. Přemýšlela jsem, co na to říct. Připadalo mi, že snad ani není co říct.

Ale cítila jsem se naštvaná. Ne, kvůli tomu, co se stalo ještě předtím, než jsem se narodila. Nemohla jsem si snad myslet, že celou tu dobu žil jako mnich, ne? Štvalo mě, že vlastně ani nemám právo být naštvaná, protože on není můj. Nepatří mi. Mohl kdykoliv odejít, jen tak, aniž by cokoli vysvětloval. Mohl by a mě rozčilovalo, že vážně může.

Ale věděla jsem, že všechno tohle zaleží na mě. On už mi dal najevo, dokonce mi to řekl, že si to právo můžu nárokovat. Můžu si nárokovat jeho. A já jsem chtěla.

Chtěla jsem jeho.

Víc než vzduch, víc než slunce. Potřebovala jsem ho. Milovala jsem ho.

Možná jinak, než on miloval mě, ale na tom mi nesešlo. Ne teď. Už tak mi byl dost daleko. Strašně se mi vzdálil za těch pár dní a nelíbilo se mi to. Bolelo mě to.

Diskutovala jsem sama ze sebou, přesvědčovala jsem se, abych něco udělala. Ukončila nejistotu. Mrtvý bod mezi námi.

Můžeme být šťastní. Možná chvíli, možná s tisíci podmínkami a překážkami, ale spolu. Chvíli. Nemohla jsem žádat víc a nežádala. Spokojím se s málem.

Šel tiše vedle mě. Tak tiše, že jsem téměř nevnímala, že tam je. Fyzicky. Čekal až na můj verdikt. A ten byl jasný.

Natáhla jsem ruku a dotkla se té jeho. Vzhlédl ke mně.

Váhavě, utopená v rozpacích, jsem svoje prsty obmotala kolem jeho studené dlaně, bylo to jako držet v holých rukách sněhovou kouli.

Věnovala jsem mu rozpačitý úsměv, když mě zaraženě sledoval. Zastavil se a díval se na mě, ale nevytrhl se mi. Zdál se docela zaskočený, vykolejený. Jeho výraz byl k nezaplacení, ale nedokázala jsem se mu do obličeje dívat dlouho, sklopila jsem oči k zemi.

„ Asi bych měla být Margarett vděčná, že si vybrala Michaela, co?“ zeptala jsem se a nervózně se zasmála.

Jedním ledovým prstem mi zvedl bradu, aby mi viděl do obličeje. „ Ne,“ odpověděl. „ To já bych jí měl být vděčný - spíš jsem. Nebýt toho, nikdy bych tě nepoznal. Můj život by neměl smysl, bez tebe. Teď to vím.“

Jeho oči. Měla jsem pocit, že jso zlaté a to zlato v nich taje, pohybuje se. Byly krásné a hořely upřímností a láskou. Láskou ke mně.

Pohnula jsem se a obmotala mu paže kolem pasu. Obličej jsem mu zabořila do hrudi. Byl tím překvapený, na chvíli ztuhl, ale pak mě obmejmul a něžně, ale pevně mě k sobě přitiskl. To objetí, bylo pevnější než lidské, ale bylo přesně na milimetr vypočítané, aby mi neublížil, ani mi nebránil v dýchání.

„ Buď se mnou,“ zašeptala jsem.

Potřebovala jsem to.

Někoho jenom pro sebe, někoho, koho můžu do posledního dechu milovat a čekat něco i nazpátek. Nica měla Timmyho, nebo Wolvyho, to je jedno, prostě byla kouzlem připoutaná k mému bratrovi. Táta mě miloval, ale měl svoji novou rodinu a byl ztracený ve svém světě. A Becca měla Bena, tátu, Timmyho a až pak jsem byla já. Nikdo nebyl jen můj a já vždycky stála až několikátá v řadě.

Byla jsem sobec? Možná ano, ale možná jsem ze své lidské podstaty prostě potřebovala cítit lásku a on mi ji nabízel a já ji chtěla příjmout, protože já jsem ji cítila taky.

Byla jsem příliš dlouho nemilovaná, nenáviděná a týraná. Příliš dlouho.

„ Budu,“ slíbil. „ Dokud jen budeš chtít.“

Zhluboka jsem vdechovala jeho nádhernou vůni. Připomínala mi všechno, co mám ráda a přitom nic z toho. Byla zvláštní, měňavá, jako světlo na vodě.

Zavřela jsem oči a tu vodu jsem viděla... A cítila.

Začalo pršet.

Pohnul se. Obmotal kolem mě svou bundu a schoval mě do ní. Přitiskla jsem se blíž k němu a ruce mu tentokrát dala pod ní. Cítila jsem vzor svetru, co měl na košili. Sklonil se nade mnou, aby na mě moc nepršelo. V tom přístřešku byla zima, ale příjemně.

Zvedla jsem k němu oči. Jeho obličej byl blíž, než jsem si myslela.

„ Nedokážu si představit - nechtít. Mám spíš strach, že mi utečeš za někým lepším, než jsem já. Nějakou nádhernou ženou, která je jako ty. Někým, kdo ti nebude způsobovat tolik problému,“ řekla jsem smutně a povzdechla si. Jednou se to stane, ale nehodlala jsem se tím okamžikem teď zabývat. Zapomenu na něj, dokud nenastane.

„ Ne,“ prohlásil naprosto vážným tónem. „ Ptal jsem si Michaela, proč si vybral zrovna Maggie. Jistě, je krásná a okouzlující, ale je to vlastně jen holka. A on mi řekl, že bych to nepochopil, kdyby mi to vysvětlil, ale že to poznám, až i já někoho takového najdu, někoho, kdo pro mě bude tím, čím je ona jemu. A pak už neuvidím žádnou jinou. Ani stokrát sebekrásnější a dokonalejší, než ta, která to bude. Neuvidím ji.

A já nevidím. Nevidím žádné jiné. Kromě tebe.“

Usmála jsem se. Tohle vyznání lásky, tolika větami, bylo tím, co mě přesvědčilo, že on mě opravdu miluje. Řekl mi to, aniž by to vyslovil a to bylo to, co mě přimnělo věřit.

Stáli jsme tam v dešti v objetí ještě dlouho. Ale voda a jeho studené tělo, mě brzo překonali. Zničili tu krásnou chvíli, když mi začaly drkotat zuby.

Okamžitě se odtáhl. „ Promiň,“ zamumlal a ustoupil.

„ Tttto nnniccc,“ dostala jsem ze sebe s obtížemi. „ Ppppřřříšššttěěě sssi vezmmmu jještttě jeeedeeennn, svvvettrrrr.“ Nemohla jsem skoro mluvit a bylo mi stěží rozumnět.

„ Dobrý nápad,“ souhlasil a váhavě se usmál. Vypadal teď úplně jinak. Krásnější. Šťastný a v očích se mu občas vítězně zablesklo. „ Patrně bych tě měl dovést domů, nebo nastydneš.“ Povzdechl si a natáhl mi něžně kapuci. Díky němu byla moje bunda ještě suchá. „ Jak jsem mohl zapomenout, jak jsi křehká?“ podivil se rozzlobeně.

Neodpověděla jsem, protože jsem rty tiskla pevně k sobě, jak jsem zatínala zuby, aby mi nejektaly. Jen jsem přikývla, ale chytila jsem ho za ruku.

Potřásl hlavou, protože to bylo dost nerozumné, s ohledem na to, jaká mi byla zima, když jsem mačkala jeho studenou ruku, ale propletl své prsty s mými a táhl mě z parku ven.

Bylo už po večeři. Seděli jsme všichni v obýváku.

Táta si četl nějakou knížku. Becca se dívala na film a Timmy si hrál s Benem, ale přitom pozoroval mě. Já jsem seděla v tlustém svetru s dlouhými rukávy, které jsem držela v dlaních, stočená do klubíčka v rohu sedačky, objímala si rukama kolena a opírala se o ně bradou.

Dívala jsem se směrem k televizi, ale vlastně jsme vůbec nevěděla, o co tam jde. Jen jsem vnímala malé rozmazané postavičky a vzdálený zvuk.

Myšlenkami jsem byla stále v parku a vadilo mi, že jsem tak lidská a je mi zima, když jemu ne. Ale teď jsme byli spolu. Patřili jsme k sobě, jako dva kousky skládačky. Přišlo mi, jako by to tak bylo odjakživa...

„ Můžeš se alespoň přestat tvářit tak blaženě?“ vybuchl najednou Timmy.

Trhla jsem s sebou a vrátila se zpátky na zem. Becca odtrhla oči od obrazovky a nechápavě na nás pohlédla.

Podívala jsem se na něj. Držel v ruce nějakou plastovou hračku a vůbec si nevšímal toho, že se mu ji Beny snaží vytrhnout.

Zvedla jsem obočí a škodolibě se usmála. „ Že to říkáš zrovna ty, Wolvy,“ rýpla jsem si. Rozbalila jsem své klubíčko s tím, že už stejně dost pozdě a nebude vypadat moc blbě, když si půjdu lehnout. Vstala jsem a sklonila se, abych rozcuchala Benovi vlásky, pak jsem na něj mrkla. „ Třeba je to něco jako kouzlo,“ nadhodila jsem.

Potichu zavrčel a Ben začal natahovat.

Zavrtěla jsem hlavou a popřála všem dobrou noc.

Dokonce i táta zvedl hlavou od knížky a nechápavě nás dva sledoval. Myslím, že on s Beccou mít víc problémů se v našich tajných šifrách orientovat. Ale to je dobře. Víc než dobře.

Mystický svět byl jedna věc a moje nová rodina druhá. A ty dvě nikdy nebudou mít nic společného.