Casus Belli

Autorka: Hollis

XI: Náhody neexistují

Jako vždy, co se týkalo počasí, měl Chris pravdu. Hned ráno mi do oken pražilo slunce a obloha byla azurově modrá bez jediného mráčku.

Měla jsem spousty úkolů, které jsem v posledních dnech zanedbávala a tak jsem neměla strach, že bych neměla co dělat.

Když jsem v pátek skončila ve škole, šla jsem doprovodit Nicu a pak zamířila standartně do knihovny, tentokrát se zase po dlouhé době vrhnout na studium. Měla jsem toho opravdu dost zameškaného, za těch pár dní, takže jsem domů přišla tak akorát na večeři.

Pak jsem se hned dala do žehlení prádla, které se mi během týdne pořádně nakupilo, půlku jsem si nechala ještě na zítra a do postele jsem šla příjemně unavená.

Bylo fajn alespoň na jeden den vynechat všechny nadpřizenosti a vrátit se k zaběhnutým zvyklostem. Zdálo se, že všichni si slunečného dne užívají. I Timmy měl nezvykle dobrou náladu a k mému potěšení se mi vyhýbal velkým obloukem.

Včerejší pozvání na ples od jeho kamaráda, byl jen slabý odvar toho, co mě čekalo. Dnes mě pozvali další tři kluci, ani jednoho z nich jsem neznala a docela mě překvapilo, že oni mě znají jménem. Nehodlala jsem jít ani s jedním z nich, nechtěla jsem jít vůbec.

I sobota mi rychle utekla, dodělala jsem si všechno, co jsem ještě neměla i pár úkolů na příští týden, protože jsem tušila, že se na ně stejně pak nebudu moc soustředit a odpoledne jsem vzala Bena ven.

V neděli to bylo horší.

Becca odjela i s Benem ke svým rodičům, Timmy zmizel už ráno a táta pracoval na nějaké studii, takže jsem se snažila ho nerušit. Stejně mě nevnímal, ani když jsem kolem něj prošla. Zkoušela jsem si číst, ale na tak klidnou činnost jsem měla hlavu příliš nacpanou myšlenkami.

Bylo vážně k nevydržení čekat až do zítřka, abych zase viděla Chrise. Najednou mě to slunko neskutečně rozčilovalo. Hrozně moc jsem o něm chtěla vědět víc. Nebo ho alespoň vidět. Zase jsem začala přemítat, proč odešel od rodiny. Muselo to být opravdu něco závažného, protože jinak by to určitě neudělal. Nechtěla jsem na to myslet. Tenhle víkend jsem si chtěla užít jako normální nicnetušící člověk. Žádní upíři, žádní vlkodlaci.

Vzdala jsem to, knihu odložila a vyhrabala ze skříně staré džíny, ještě ty z Ohia, triko s dlouhým rukávem a svetr, který jsem si jen přehodila přes ramena. Ostatní chodili s krátkým rukávem, ale na mě tu pořád byla nesnesitelná zima.

Zavolala jsem na Jimma, že jdu ven, ale pochybuju, že to vůbec zaregistroval.

Chvíli jsem se potloukala městem, aniž bych měla ponětí, kam vlastně jdu. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, kam jsem to vlastně došla. Zastavila jsem se a ztuhle zírala před sebe.

Měla jsem nutkání se otočit a utíkat úplně stejně jako před týdnem, ale pak jsem se nějak uklidnila. Pořád jsem chtěla odejít a dál se potulovat ulicemi, ale nějak jsem se k tomu nemohla donutit.

Jsem masochistka? Nadávala jsem si, když jsem se škrábala nahoru na zídku, která pro mě znamenala unik z města. Jsem cvok? Neodpovídejte. Jsem sebevrah?!!!

Dech se mi zrychlil, když jsem seskočila dolů a ocitla se tváří tvář lesu. Stiskla jsem ruce do pěstí a zírala přes sebe.

Sakra, proč jsem sem vůbec lezla, když mám z těch stromů panickou hrůzu? Bylo ještě příliš brzo, abych něco takového zvládla. Ještě to všechno bylo příliš živé. Nebyl to ani týden.

A pak se ozvalo moje rozumné, racionální já.

Ten les s tím vším neměl nic společného. Byla to jen kulisa. Pódium toho dramatu. Navíc není tu se mnou Chris, takže vlci nemají žádný důvod na mě útočit, nebo se mě snažit chránit, to záleží na úhlu pohledu. Svítí slunce, všichni Searsovi budou daleko odsud. A pokud všichni mluví pravdu, měla bych být v naprostém bezpečí, může mi ublížit maximálně to, že zakopnu o nějaký kořen. Problém byl, že jsem jim nevěřila. Ale věřila jsem sobě a můj rozum mi říkal, že je to v pořádku.

Ale stejně jsem do lesa nešla, ne úplně. Vydala jsem po jeho vnějším okraji dál od města.

To byl přijatelný a příjemný kompromis. Potřebovala jsem přírodu, jinak bych se mezi všemi těmi domy města udusila.

Nakonec to bylo docela fajn. Pomohlo mi to vypnout. Na všechno zapomenout.

Myslela jsem si, že jsem tu sama, byla jsem už dost daleko, než jsem uslyšela tichý hlas, který zněl docela z dálky. Nedokázala jsem ale rozeznat slova.

Aniž bych věděla proč, šla jsem za ním.

Ozýval se odněkud z lesa a tam se mi vůbec nechtělo a navíc poslouchat cizí rozhovory mi bylo proti srsti. Už jsem se chtěla otočit a vrátit se, když mi došlo, že ho znám.

Byla to Veronica.

Zmrzla jsem na místě.

„ … to je ale vážně škoda, že nemůžeš mluvit, víš. Vážně by mě totiž zajímalo, co si o tom myslíš.“

Následovalo hlasité veselé zavytí, které se mi zabodlo hluboko do morku kostí. Prosím, prosím, ať to není tak, jak si myslím, že to je!

Ozval se smích. „ Skvělý, ale já ti stejně nerozumím. Plus jsi mě naprosto zbytečně na několik minut připravil o sluch. Víš, já jsem jen člověk!“ peskovala toho, kdo tam byl s ní a pořád se smála.

To, že řekla, že je jen člověk, mě připravilo o všechny iluze a taky o veškeré slušné vychování, v ohledu zachovávání soukromí ostatních.

Rozběhla jsem se o překot za jejím hlasem, aniž bych věděla, co budu dělat. Rozhodně jsem ji tam s tím nechtěla nechat samotnou.

„ To je vážně nefér, když děláš tyhle oči!“ zachichotala se, téměř jsem ji nevnímala, jen jsem využívala toho, že mluví, abych jí lépe našla a věděla, kam mám běžet.  „ Dobře! Je ti odpuštěno.“

Málem jsem se přizabila o jeden z kořenů, který jsem přehlédla, ale nezastavovala jsem.

„ Co se děje?“ zeptala se Nica zrovna ve chvíli, kdy jsem vběhla na malou nepravidelnou mýtinku zalitou sluncem a uviděla je.

Málem mě trefil šlak.

Vedle Nicy, která na mě vykuleně zírala, ležel obrovský pískově hnědý vlk, díval se přímo na mě, uši sklopené a mezi zuby mu unikalo tiché kňučení. Jejich vzájemná pozice, dávala tušit, že před chvíli se o něj Nica opírala a jednu ruku měla pořád položenou na vrcholu jeho zad.

Samozřejmě, že jsem ho hned poznala. Timmy - o tom nebyl pochyb. Naposledy jsem ho takhle viděla přesně před týdnem.

Zatočila se mi hlava. Nemohla jsem dýchat.

Neměla jsem ponětí, co to má znamenat, ale nelíbilo se mi to. Nebylo to vůbec dobré, když tu byl Timmy – vlk a Nica, která ho neměla ráda a vyhýbala se mu ještě víc než já. A ti dva, takhle blízko sebe. A Nica o tom bezpochyby neměla tušení.

Otevřela jsem pusu, ale nevyšel žádný zvuk. Zase jsem ji zavřela a otevřela.

Ten čas, kdy jsme my tři nehybně zírali jeden na druhého se neskutečně natahoval. Byl to úplně stejně mrtvý okamžik ticha, jako chvíli předtím, než jsem přepadla přes okraj toho srázu a stejně jako před týdnem, ten okamžik zrušil Timmy.

Najednou se pomalu postavil na nohy.

Když stál, byl vysoký jako kůň. Veroničina ruka zklouzla z jeho zad dolů a zůstala jí viset podél těla. Ale jakmile jsem zaregistrovala ten pohyb, instintktivně jsem se vrhla s výkřikem dopředu k Nice, abych ji strhla stranou. Ona se taky pohnula, ale postavila se před vlka ruce rozpřažené, jako kdyby ho chtěla chránit. „ Ne!“

Znovu jsem zamrzla a nechápavě na ni koukla. Vůbec nic jsem nechápala. Vlk zakňučel a šťouchl jí hlavou do zad, jak ji chtěl odstrčit.

To mi stačilo. Jediný špatný pohyb a Nice nebude pomoci.

Zase jsem vykročila.

„ Ne!“ zarazila mě. „ Emmo, prosím, poslouchej mě!“ Byla jsem tak v šoku, že jsem skutečně zastavila. „ On ti neublíží. Je hodný, nemusíš se ho bát.“ Pohlédla jsem jí do téměř fanatického obličeje, a v tu chvíli mi zatrnulo, když jsem to v jejích očích uviděla. Ona ho milovala. Milovala to zvíře! „ Pamatuješ si, co jsem ti vykládala? Říkala jsi, že je to jedno, když ho mám skutečně ráda!“

Vytřestila jsem oči, když jsem pochopila.

Ona neznala člověka, o kterém si myslela, že se mění na vlka. Ona znala vlka, o kterém si myslela, že může být člověk. Jen čirou náhodou měla pravdu. Ale proč to musel být sakra zrovna Timmy? Kdybych to věděla, nikdy bych to neřekla. A navíc, ona ho nesnáší!!! Když je člověk!

Jak jsem vůbec mohla přesvědčit sama sebe, že je to náhoda, že se mě ptá na vlkodlaky? Náhody neexistují! Ne tady.

„ Jo! Jenže to jsem nevěděla, že jde o tuhle stvůru!“ štěkla jsem směrem k němu, takže vlastně i k ní, ale patřilo to jemu a on to věděl. „ Tvoje instintkty nefungujou, nebo co?“

Vlkovi to zaburácelo v hrudi. Znělo to trochu jako kašlavý smích. Až po chvíli mi došlo, že je trochu pokrytecké, jí tohle vyčítat, když si sama domlouvám schůzky s upírem. A mimochodem tuším, že úplně to samé mi před několika dny mi řekl on. Jenže o to teď vůbec nešlo, tohle byla úplně jiná situace a moje nejlepší a jediná kamarádka!

„ Ty mlč!“ zavrčela jsem na něj. „ Běž od ní dál, slyšíš mě?“

Zvedl obrovské oči v sloup, a začal opravdu ustupovat s takovým tím shovívavým pohledem, jako když dítěti dáváte, co chce, i když je to naprostá blbost. Jako když mu po sté vysvětlujete, že strašidla nejsou.
„ Co-?“ začala zmateně Nica. Asi byla udivená, že mě poslouchá. Já vlästně taky, to bylo snad úplně poprvé, ale nehodlala jsem se tím zabývat.

Využila jsem jejich chvilkové nepozornosti a znovu se vrhla dopředu. Popadla jsem zmatenou Nicu za loket a táhla jsem ji pryč.
Byla tak překvapená, že se nezmohla na žádný odpor a Timmy se mě taky nesnažil zastavit. Jen za námi začal štěkat, ale zůstal stát. Věděla jsem, že kdyby chtěl, udělá dva kroky a dožene nás.
Vtáhla jsem Nicu do lesa a rozběhla jsem směrem, z kterého jsem předtím přišla. Pomalu se začínala vzpamatovávat. Začínala se se mnou prát a snažila se mu vytrhnout.
Vyběhly jsme akorát z lesa, když se jí to povedlo a odstrčila mě od sebe. Nesnažila jsem se ji znovu chytit.
Zastavila jsem, překlonila se a opřela se rukama kolena a zprudka oddechovala, v boku mě píchalo.
„ Promiň,“ zasípala jsem, protože jsem viděla, že se nadechuje, aby mi začala nadávat. Něco mi to připomínalo, akorát tentokrát jsem to nebyla já, kdo se chystal křičet.
„ Promiň?“ vypískla a stejně jako já lapala po dechu. „ Promiň!“ opakovala. „ Co jsi tam sakra dělala, Emmo?“
Vydechla jsem. „ Moc dobrá otázka. Mohla bych ti ji položit taky a ještě bych přidala s kým! Přeskočilo ti? Mohl tě zabít!“

Odfrkla si a pohodila hlavou. „ Neublížil by mi,“ odsekla.

„ Jak to můžeš vědět!“

„ Prostě to vím! Není to obyčejné zvíře,“ bránila ho.

Rozhodila rukama. „ Jasně, že není a právě proto!“ Protože je to můj vyšinutý nepředvídatelný nevlastní bratr!

Povzdechla si a prohrábla si vlasy. Začala přecházet před stromy tam a zpátky. „ Ty to vůbec nechápeš, Emmo,“ řekla nakonec unaveně. „ Žádný člověk nemůže pochopit, co mezi námi je. Právě proto jsem o Wolvym nikomu neřekla.“

Zvedla jsem obočí a strašně moc se snažila nezasmát. „ Wolvym?“ zeptala jsem se. Ona ho pojmenovala! Když jsem si představila, že někdo říká Timmymu Wolvy... Ovšem, taky to znamená, že už to trvá delší dobu, což nedávalo vůbec žádný smysl.

Přestala přecházet a zmateně na mě pohlédla. „ No, jo. Jako wolf (*vlk), chápeš ne?“

To už jsem nevydržela a vyprskla smíchy. Dost ujeté. Na té situaci nebylo vůbec nic směšného, spíš byla dost vážná a nebezpečná, ale nemohla jsem si pomoc.

Chvíli stála přede mnou a dívala se na mě jako na blázna, ale pak se začala smát taky.

Napětí mezi námy se vybilo v krátkém smíchu. Najednou jsem to celé přestala brát tak šíleně vážně. Což ale neznamená, že si to s Timmym nevyřídím. Tohle mi bude muset vysvětlit a bude se muset hodně snažit, abych ho nepřizabila.

„ Takže... Jak dlouho už randíš s vlkem?“ zakřenila jsem se.

Mírně zrůžověla - jako tehdy na chodbě, když jsme potkaly Timmyho a sklopila hlavu. „ Deset měsíců.“ Řekla to jako otázku. „ Přibližně.“

Zazírala jsem na ni s otevřenou pusou.

Očekávala mou reakci. „ Já vím, já vím. Zní to pořádně bláznivě a já si zezačátku vážně připadala jako blázen. Ale nemohla jsem si pomoc. Je to jako kouzlo, víš. Prostě se vždycky musím za ním vrátit.“

„ Kouzlo,“ zabručela jsem. Jasně, proč ne. Co já vím, jestli na ni Timmy neseslal nějakou pošahanou kletbu, bůhví, co všechno vlkodlaci umí.

„ Ach jo, Em,“ vzdychla. „ Tak strašně bych si přála, abys mi uvěřila a pochopila to.“

Otočila jsem se ke stromům, protože jsem v zádech cítila něčí pohled. Setkala jsem s dvěma planoucíma černýma očima. Zamračila jsem se na něj a měla chuť jsem se rozběhnout a dát mu pěstí do jeho mokrého čumáku. Pitomé psisko!

Obrátila jsem svou pozornost zpátky k Nice, než bych to stihla udělat. „ Můžeš se pokusit mi to vysvětlit a já slibuju, že se budu snažit tě pochopit a pomoc ti, co bude v mých silách, ale radši bych šla. Upřímně mě ten les dost děsí.“ Prosebně jsem se na ni zadívala.

Překvapeně přikývla a hned zamířila dolů, ale trochu jinam, než jsem přišla. Věřila, jsem, že ví kam jde a šla za ní.

Dívala se upřeně před sebe, když říkala: „ Tehdy to bylo úplně jiný. Ještě jsi tu nebyla a se mnou se nikdo nebavil. Cítila jsem se strašně osamnělá. Chodila jsem do lesa malovat a jednou jsem narazila na Wolvyho. Stál na druhé straně potoka a díval se na mě. Ale úplně jinak, než normální zvíře. Nevypadal, že by chtěl zaútočit nebo něco, jen se prostě koukal. Hrozně jsem se lekla, ale ty jeho oči... zarazilo mě, jak strašně moc lidské a inteligentní oči má.“ Příkývla jsem. Moc dobře jsem si pamatovala, že ty oči mě taky zarazily. Příliš inteligentní na zvíře, jak řekla. „ Utekla jsem. Chtěla jsem na to zapomenout a už tam nechodit, ale nešlo to.

Prostě jsem tam musela jít. Chtěla jsem ho vidět. Musela jsem. A on tam byl. Čekal na mě. Seděli jsme každý na jednom břehu potoka a dívali se na sebe.

A tak jsem přišla zas. Začala jsem mu něco vykládat a on si sedl a poslouchal. Líbilo se mi, že mě někdo poslouchá. Potřebovala jsem, aby mě někdo poslouchal. Táta přestal už dávno předtím,“ povzdechla si. ( Veroničina máma umřela dvěma roky na rakovinu a její táta to dost těžko nesl.) „ A tak to celé začalo. On o mě ví ze všech bytostí na světě úplně nejvíc. Je něco jako spřízněná duše, víš.“

Bylo mi Nicy strašně moc líto. Moc dobře jsem věděla, jaké to je, když se cítite sám. Já jsem se ohlížela přes rameno a hledala stín - Chrise, jak už teď vím -, ona chodí do lesa povídat si s vlkem - s Timmym, což ona neví.

„ Timmy,“ zasyčela jsem si pod nosem. Proč tohle dělá? Děsilo mě pomyšlení, co všechno je schopný udělat s tím, co mu Nica všechno řekla.

Zalapala po dechu. „ Jak to víš?“

Zarazila jsem se. „ Jak vím co?“ zeptala jsem se zmateně.

„ Jak víš o Timmym? Nikomu jsem to neřekla, vůbec nikomu, ani Wolvymu,“ upřesnila. Zastavila se a postavila se přede mně, aby na mě viděla.

Přimhouřila jsem oči. „ Co je s Timmym?“

Zatvářila se zmateně. „ Asi nic,“ váhavě pokrčila rameny.

„ Veronico!“ okřikla jsem ji. Jen tak z toho nevycouvá. Nevypadala, že by stejně jako já byla zasvěcená do toho tajemství, takže patrně nemohla vědět, že ti dva jsou jeden.

Zrudla. Opravdu zrudla, nikdy jsem ji neviděla tak červenou. A začala hypnotizovat špičky svých bot. „ To je komplikované,“ zamumlala.

„ Na komplikované věci jsem profík,“ ujistila jsem ji.

„ A neřekneš to nikomu, že ne?“ Zrudla ještě víc. Nemyslela jsem, že je to možné. Jestli to tak půjde dál, patrně se jí uvaří obličej.

„ Samozřejmě, že ne. Slibuju.“

Zhluboka se nadechla. „ Víš jak jsem ti říkala, že je to jako kouzlo?“

„ Mm – hmm,“ přisvědčila jsem.

„ Není to jen tak, že mě to táhne k tomu vlkovi... ono to nějak funguje i na něj. Je to vážně příšerné, víš. On ani neví, že existuju... Snažím se mu vyhýbat. Připadám si vážně jako magor, ale mě k němu prostě něco táhne.“

Snažila jsem se zpracovat, co mi zrovna řekla. „ Říkala jsi, že ho nesnášíš,“ pronesla jsem dutě. To přece nemohla být pravda. Proč ona? Nemohl si vybrat někoho jiného? Kohokoliv. Vždyť ona už toho měla za celý život víc než dost.

„ To jsem říkala, já vím. Vážně bych ho chtěla nesnášet. Ale nejde to.“

„ Ach jo, Nico.“ Zavrtěla jsem hlavou. „ Ty nemůžeš nic dělat jednoduše, co?“

Zvedla oči a nejistě se usmála. „ Patrně ne.“

„ Tak pojď,“ pobídla jsem ji se špatně hraným usměvem a přehodila ji ruku kolem ramen. „ Vrátíme se zpátky do civilizace a budeme dál před ostatníma předstírat, že jsme normální a kouzla neexistujou, co říkáš?“

Zasmála se a objala mě kolem pasu. Nebyla jsem zvyklá, že se mě někdo dotýká, nebo vůbec byl takhle blízko, ale zrovna teď jsem se tím moc nezabývala.

„ Jsi vážně skvělá,“ řekla po chvíli a zachichotala se, „ neřekla bych, že to vezmeš s takovým klidem.“

Protočila jsem oči a taky se zasmála. „ Kdybys tak věděla, do koho jsem se zamilovala já! Tvoje kouzlo proti tomu nic není.“

„ O tom silně pochybuju. Řekneš mi o tom víc?“

Kousla jsem se do rtu. Jen mi to ujelo. Neměla jsem to říkat! „  Nico... já.... Já bych strašně moc ráda, ale nemůžu. Slíbila jsem to. Nemůžu to říct vůbec nikomu, nezlob se.“

Nezdála se uražená. „ To nevadí,“ zavrtěla hlavou. Pak se zasmála. „ Alespoň vím, že moje tajemství je u tebe v bezpečí.“

Taky jsem se zasmála, ale ten smích byl mírně hysterický. „ O to se opravdu neboj. Já umím mlčet.“

Došly jsme společně k plotu z obyčejného pletiva, ve kterém byla velká díra. Nica se jí protáhla a počkala na mě na druhé straně, až udělám to samé.

Společně jsem prošly silnicí lemovanou z obou stran sklady a vyšly jsme do ulice, jen kousek od mého domu. Tohle byla daleko kratší cesta než ta, co mi ukázal Chris. Nica bydlela taky kousek, ale na druhou stranu.

Chtěla jsem ji doprovodit, ale poslala mě domů. Nehádala jsem se, už jsem toho dnes měla dost. Navíc mě čekalo doma další kolo s Timmym. Neměla jsem sebemenší ponětí, co budu dělat. Měla jsem jen jasno v tom, že ho musím přesvědčit – čímkoli – aby se od dní držel dál.

Už padal soumrak, když se konečně vrátil domů. Seděla jsem u sebe v pokoji v křesle, objímala jsem si kolena a přemlouvala se, abych za ním šla.

Byla jsem na něj strašně naštvaná, ale snažila jsem se tomu dát nějaké rozumné vysvětlení. Nedávalo to smysl. Timmy neměl žádný důvod tohle dělat. Navíc... deset měsíců! To bylo příliš dlouho, aby šlo jen o nějaký špatný žert. Muselo v tom být něco víc.

Nakonec to vyřešil za mě on. Přišel za mnou.

Postavil se za mě a chvíli mlčel.

Vstala jsem, otočila se k němu čelem a založila si ruce na prsou.

„ Nech si to vysvětlit, ano?“ Zvedl ruce, jako by se bránil, protože patrně čekal, že začnu vyšilovat. To už mě přešlo. Asi před půl hodinou.

„ Proč ona?“ zeptala jsem se mrazivě. „ Proč sakra ona, Timmy? Co ti udělala?“

Přešlápl nejistě z nohy na nohu. „ Není to tak, jak si myslíš. Já si to nevybral a věř mi, že jsem se snažil se od ní držet dál, ale nejde to.“

Zarazila jsem se. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Zase. „ Proč by to nešlo?“

„ Protože by mě to zabilo. Nedokážu to.“ Zamračila jsem se a nakrčila obočí. „ Víš jak ses mě ptala, co to přesně obnáší, být vlkodlak?“

„ Jistě,“ přikývla jsem a neměla jsem ponětí, kam tím míří.

Zamáchal rukama podél těla, pak přešel pokojem a posadil se na postel. „ Tohle je jedna z těch věcí. Je spousta takových... vlčích věcí, které jsou spíš legendy, než skutečnost, ale občas se to prostě stane. A nemůžeš s tím vůbec nic dělat.“

„ Tohle je vlčí věc?“ odfrkla jsem si. Nica je přece člověk, tak ať mi tu nevykládá pohádky!

„ Jo,“ přitakal. „ Říká se tomu otisk.“

„ Otisk?“ zopakovala jsem. „ Co má jako být?“

„ To... Dost těžko se to vysvětluje. Je to jako kouzlo. Prostě my si tak hledáme partnerky. Něco jako spřízněné duše, láska na první pohled, ale daleko silnější.“

Zírala jsem na něj s pusou dokořán.

„ Emmo, dýchej!“ upozornil mě nervózně.

„ Jasně.“ Nadechla jsem se. „ Takže ty se mi snažíš naznačit, že jsi moji kamarádku začaroval nějakým pošahaným vlkodlačím kouzlem lásky?“

„ Nebylo to úmyslný,“ bránil se hned, ale když uviděl můj pohled dodal: „ Ale v podstatě máš pravdu.“

Sedla jsem si na opěrku křesla, protože se mi podlamovala kolena. „ Skvělý,“ zafuněla jsem. „ A ty jí to nehodláš říct, co? Uvědomuješ si, že ona z toho má nervy k kýblu? Ne, že by na tom byla líp, kdyby se dozvěděla o celé té šílenosti... Ale kam to jako vede?“

Ušklíbl se. „ No, podle legend, když se otiskneš, můžeš objektu otisknutí říct úplně všechno, ale náš případ je trochu komplikovanější.“

„ To bych řekla,“ zabručela jsem. Co tu proboha nebylo komplikované? „ V čem přesně?“

„ Všechny legendy mluví o tom, že se otiskneš v lidské podobě. Což tady neplatí... Já byl zrovna vlk a s tím nikdo nemá zkušenosti – on s tím vlastně vůbec nemá zkušenosti, stalo se to zatím jenom mě. Všechno je tím pádem jiné. Rony to ke mně táhne, když jsem ve své zvířecí podobě, ale když jsem člověk, tak mě nesnáší. Nikdo nemá ponětí, co s tím.

Jo kdyby tak věděl! Podařilo se mu ji začarovat v obou podobách. Jenže jsem jí slíbila, že to neřeknu. Ti dva jsou teda něco. Kolik starostí by si navzájem ušetřili, kdyby si to vyříkali? „ Rony?“ zeptala jsem se zmateně.

Zvedl oči v sloup. „ Zrobnělina. Říkala jí tak její máma.“

„ Jasně.“ To by vysvětlovalo, proč mi to nikdy neřekla. O svojí mámě nikdy nemluvila, stejně já o té svojí. „ Takže jí to neřekneš? Že jsi ten vlk a že ji miluješ? Miluješ ji, ne?“

„ Jo, ježiš. Bože, tuhle konverzaci bych s tebou vážně neměl víst,“ vybuchl najednou. „ Vždyť je to celý na palici. Proč bych se měl svěřovat zrovna tobě?“ Postavil se na nohy a zamířil ke dveřím. „ A máš pravdu, nehodlám ji do toho zatahovat. Ne dokud mě bude nesnášet.“

Pokrčila jsem rameny. „ Třeba proto, že ti můžu pomoc. Můžu pomoc vám oběma. Nebudu se dívat, jak se Nica trápí.“

„ Cože?!“ otočil se zpátky na mě.

„ Pomůžu ti,“ zopakovala jsem rozhodně.