Casus Belli

Autorka: Hollis

X: Otázky

Becce se moc nelíbilo, že jsem přišla tak pozdě. Musela jsem jí slíbit, že už se to nebude opakovat, aniž bych ji o tom dopředu neřekla. Neměla nic proti pozdním příchodům, ale měla o mě strach, když nevěděla, kde jsem. Tak jsem jí rovnou řekla, že je možné, že zítra příjdu později. Jen pro jistotu. Pořád jsem měla hlavu plnou toho, co mi Chris vyprávěl.

Zanechalo to ve mně dost rozporuplné pocity.

Mělo mě to děsit - to co mi řekl. Možná bych měla být zhnusená, že mě tolik let špehoval. Ale nebyla jsem. K mému překvapení jsem cítila hrozně moc vděku, že mě tak dlouho chránil a byl se mnou, že to on mě tehdy zachránil před Markem. A taky, i když to bylo trochu tvrdé na můj vkus, že mě odtamtud opravdu dostal. Přišlo mi to sice trochu zvrácené, ale nevyčítala jsem mu to. On opravdu nemohl vědět, že moje máma pojede taky a Mark si to zasloužil, o tom jsem nedokázala pochybovat.

Ovšem tohle všechno, mě neděsilo tolik, jako jeden pocit, který převládal nad těmi všemi, a který kupodivu nebyl vůbec špatný, ale asi ani úplně dobrý. Byl nový a nevěděla jsem, co si s ním počít a to mě právě děsilo. Takové podivné hřejivé teplo uvnitř hrudi, které se rozproudilo vždy, když jsem si vzpomněla na to, že řekl, že se do ní, respektive do mě, zamiloval a ještě to potvrdil - naprosto vážně. A srdce se mi rozbušilo, až se mi do tváře nahrnula krev a já sklopila hlavu ještě níž ke svému talíři, aby to nešlo moc vidět.

Becca se tím velmi bavila a vtipkovala, že za chvíli už budu mít obličej v jídle úplně. Rozpačitě jsem se usmála a něco neurčitě zamumlala.

Zachytila jsem Timmyho tvrdý pohled a zamračila jsem se na něj, co nejzleji jsem dokázala. Zvedl obočí a zamračil se taky. Naklonila jsem hlavu na stranu a kriticky si ho měřila. Bavilo mě ho znervózňovat, více než jsem si myslela, že bude. Začal ťukat prsty do stolu, ale očima neuhnul. Škodolibě jsem se usmála a pohodlně jsem se opřela zády o opěradlo židle, ruce jsem složila na hrudi.

Několik vteřin jsme se takhle propalovali nenávistnými naštvanými pohledy, než mi došlo, že je u stolu najednou nějaké ticho.

Ukončila jsem náš oční kontakt a podívala se na tátu, který se tvářil opravdu velmi pobaveně a spokojeně.

Zvedla jsem vidličku a vrátila se k jídlu. „ Co je?“ zabručela jsem rádoby nezaujatě klidným hlasem.

Vyměnil si s Beccou pohled nad stolem a oba se začali smát. Udiveně jsme se na ně s Timmym podívali a pak na sebe a znovu se na sebe zamračili.

Pomohla jsem Becce s nádobím a potom šla nahoru. Potřebovala jsem si pár věcí promyslet. Trochu víc věcí... Měla jsem hlavu jako pátrací balón. Zase.

Šla jsem chodbou a už byla někde hluboko ve svém světě, když se dveře naproti otevřely a vykoukla Timmyho střapatá hlava.

„ Můžu s tebou na minutku mluvit, Emmo?“ zeptal se, ale znělo to, jako že nemám na výběr.

Povzdechla jsem si a vrátila se o pár kroků, abych stála proti němu. „ Co je?“

Natáhl se, chytil mě nad loktem a zatáhl k sobě do pokoje.

Zavřel dveře a pustil mě. Možná to mělo něco společného s tím, že jsem mu dupla vší silou na nohu.

Třela jsem si ruku, kde jsem cítila jeho horké prsty a vražedně na něj zahlížela. Ne, že by to bolelo, ale myslím, že jsem mu několikrát jasně řekla, aby tohle nezkoušel. Že si to nehodlám nechat líbit. A od něj už vůbec ne. „ Pitomče!“ zasyčela jsem.

„ Promiň. Jen to nechci probírat mezi dveřmi,“ pokrčil klidně rameny. Pak jeho výraz zvážněl. Složil si paže na prsou a opřel se o dveře.  „ Zblblas?“ vyjel na mě.

Protočila jsem oči. „ Já evidentně ne,“ zabručela jsem a vyčkávavě zkřížila ruce, stejně jako on.

„ Byla jsi s ním,“ řekl vyčítavým hněvivým tónem znechuceně.

Oba jsme věděli, o kom mluví. „ Do toho ti vůbec nic není,“ odtušila jsem, „ mám svobodu pohybu – Listina základních práv a svobod, pokud ti to něco říká.“ To nebylo moc fér, já sama ji začala brát na vědomí před třemi týdny v občance.

Vykulil oči. „ To ty jsi šla za ním?“ vydechl přidušeně. Vypadalo to, že jsem mu trošku vyrazila dech.

Našpulila jsem pusu. „ Do toho ti taky nic není.“

„ Myslím, že je mi do toho víc než dost!“ rozčilil se a začaly se mu třást ruce. Možná by se měl zkusit trochu ovládat.

„ Nepovídej!“ Měla jsem co dělat, abych po něm něco nehodila. Co si o sobě myslí?

„ Nedochází ti, že tě chce zabít?“

Vytřestila jsem na něj oči a pak jsem si nějak vzpomněla na všechny ty hrůzostrašnosti okolo jich dvou a zahoupal se mi žaludek. Najednou jsem naprosto vystřízlivěla ze svého krásného omámení, které se kolem mě vznášelo poslední hodinu a půl. „ Jo, asi stejně tak, jako mě chceš zabít ty,“ zamračila jsem se.  „ Jo počkej!“ Dělala jsem, že přemýšlím. „ Tobě už se to málem podařilo, takže před ním máš slušný náskok. Když on mi naopak život několikrát zachránil!“

Tentokrát vytřeštil oči zase on. „ Ty...“ zakoktal. „ Ty seš cvok!“

Nevesele jsem se uchechtla. „ Divíš se? Ty se dokážeš měnit ve vlka, on je mýtická postava, která vysává lidem krev! Kdo by zůstal normální?“

„ Ty se ho ani nebojíš? Tvoje instinkty nefungujou, nebo co?!“

Tenhle rozhovor mě unavoval a bolestně jsem si uvědomovala, že nemám žádné přesvědčivé protiargumenty. V jistém smyslu měl víc než pravdu. Jen jsem nechápala, proč zrovna jemu na tom tak záleží. Neměl mě rád, jako já jsem neměla ráda jeho. „ Samozřejmě se ho bojím. Ale kdyby moje instintkty fungovaly, tak tu teď nestojím a neklábosím s tebou o věcech, do kterých ti opravdu vůbec nic není. Nehodlám se ti zpovídat z toho, co dělám a s kým. To je moje věc!“

„ Vzpamatuj se, proboha,“ okřikl mě napjatě, téměř hystericky. Třásl se čím dál tím víc. Zhluboka se nadechl a třas se trochu zklidnil. Otevřel oči a nesmlouvavě mi přísně pohlédl do obličeje. „ Teď mě dobře poslouchej, Emmo,“ začal hlasem, který nepřipouštěl námitky, „ už se k němu víc nepřibližuj, slyšíš? Tohle nemůžeš dělat. Od teď na něj zapomeň, rozumíš?“ Tu poslední větu řekl tak zoufalým hlasem, že jsem měla pocit, že mi vidí až do žaludku a dokonale si mě přečetl, že si nedělá vůbec žádné iluze o tom, že bych ho snad poslechla.

Což jsem rozhodně neměla v úmyslu a bylo načase, abychom si my dva mezi sebou definitivně vyřešili pár věcí.

Nadechla jsem a promluvila jsem hlasem ostrým jako břitva: „ A teď zas poslouchej zas ty mě, Timmy. A poslouchej velmi dobře, protože to nebudu opakovat. Já si od tebe, ani od kohokoliv jiného z toho panoptika nestvůr nenechám přikazovat, co smím a nesmím dělat.“ Poslouchal, čelist napjatou a vypadal, že nemá daleko k tomu, aby po mně skočil, nebo přinejmenším začal zuřivě křičet. Ale nechal mě domluvit. „ Velmi dobře ti radím, a dělám to naposledy, drž se ode mě dál. Tohle už nikdy, nikdy nedělej.“ Kývla jsem hlavou ke dveřím, abych naznačila, co mám na mysli. „ Nemáš mě rád a já nemám ráda tebe, co si takhle jít pěkně z cesty a oba budeme spokojení, hmm? Já se budu stýkat se svými přáteli a je jen na mě, abych posoudila, jak moc je to pro mě nebezpečné a ty se budeš stýkat s těmi svými, aniž bys do toho zatahoval mě, co říkáš?“

Čekala jsem, až mou nabídku příjme. Neměl jinou možnost, alespoň já jsem to tak viděla. Musel vidět, že moje řešení je jediné správné. Protože my dva vedle sebe jinak nezvládneme existovat. Jinak než naprostou ignorací.

Zavrtěl hlavou. Podrážděně jsem zasténala a sevřela ruce v pěst. „ Nebudu se dívat, jak pácháš naprosto uvědomělou sebevraždu,“ řekl zatvrzele. „ To po mě nemůžeš žádat. To že tě nemám nemám rád neznamená, že to dokážu. Víš stejně dobře jako já, že on tě zabije. Vím, že to víš. Vidím ti to na očích.“

Sklopila jsem oči, abych skryla důkazní materiál číslo jedna. Samozřejmě jsem věděla, že se to může stát. Že každou vteřinou, kterou strávím v Chrisově společnosti, je to pravděpodobnější. Ale přesto mi to bylo jedno. Byla jsem z nějakého pokřiveně zvráceného důvodu, který jsem ani neznala, to nebezpečí ochotná podstoupit.

Nemohla jsem tohle dát před ním najevo. Protože on by pak vyhrál, ale tady šlo o mnohem víc. Hodlala jsem si udržet tu slabou svobodnou vůli, kterou získala teprve před nedávnem.

Nasadila jsem výraz pokerového hráče a bojovně vysunula bradu. Snažila jsem se do svých slov dát všechnu nenávist, kterou jsem v sobě měla, nejen k němu, to ani nestačilo (nemohla jsem totiž říct, že ho přímo nenávidím, prostě mi byl nesympatický, to byl docela rozdíl), ale všechnu nenávist, kterou jsem vůbec za celý život kde posbírala. Tenhle rozhovor, tuhle hádku jsem bezpodmínečně musela vyhrát. Musela jsem získat svůj prostor. Vymanit se z vlivu vlčích lidí i těch na druhé straně barikády. Musela jsem být to jenom já, nikdo jiný, kdo může rozhodovat o mě. Bylo zarážející, jak rychle jsem si na tohle svoje právo dokázala zvyknout a bojovat za něj zuby nehty. Když jsem ho poznala až tady, v Eugenu u táty.

„ Dej mi už do pekla pokoj,“ zasyčela jsem, „ a nekašli se do věcí, do kterých ti nic není!“ Rázně jsem vykročila ke dveřím a očekávala jsem, že ustoupí, abych mohla odejít. Což skutečně  udělal, ale položil mi chvějící se ruku na rameno, aby mě zadržel.

„ Emmo,“ vydechl bezmocně, „ tohle nemůžeš. Nemůžeš být přece tak pitomá,“ přemlouval mě, téměř mě prosil.

„ Pusť mě,“ řekla tiše, „ skončili jsme. Nehodlám se s tebou o tom víc bavit. Takhle to prostě je a řiď se tím!“

Setřásla jsem jeho ruku a odešla z jeho pokoje, měla jsem co dělat, abych za sebou netřískla dveřmi. Rychle jsem utíkala do svého pokoje.

Vyhrála jsem, víceméně, ale necítila jsem žádný pocit vítězství. Napadlo mě, jak moc špatně jsem Timmyho odhadla. Odhaloval mi víc a víc svých tváří a já nevěděla, kterou z nich si vybrat. Která je ta správná?

Začala jsem přecházet po pokoji a tiše si pro sebe mumlala ty nejhorší nadávky, co jsem znala. Nechtěla jsem na něj takhle myslet. Ublížil mi a já jsem ublížila jemu. Náš vztah nikdy nebude takový, abych si mohla dovolit jen malou špetku soucitu s ním. Soucit je slabost a slabost je prohra.

To přecházení mě rozčilovalo a vůbec mě neuklidňovalo, chtělo to něco jiného. Sebrala jsem věci na spaní a vyrazila do koupelny. U Timmyho v pokoji byla tma, takže jsem si domyslela, že odešel. Ano, to bylo ono. Hned jsem se cítila klidnější.

Horká sprcha už ten pocit jen upevnila.

Vrátila jsem se s ještě mokrými rozcuchanými vlasy do pokoje. Vzala jsem kartáč, sedla si do křesla, jak jsme měla ve zvyku a začala si je rozčesávat. Potěšilo mě, že jsem se alespoň trochu dokázala vrátit ke svým návykům po tom, co jsem v posledních dnech byla tak mimo. Bylo to jako vystrčit hlavu nad hladinu po tom, co jste se nesnesitelně dlouho topili. Cítila jsem potřebu předstírat, že se nic nezměnilo.

Rozčesávala pečlivě pramen po pramenu a zakázala si myslet na Timmyho. To nebyl problém. Měla jsem i spoustu dalších, daleko ožehavějších a zajímavějších témat k přemítaní. Děsivých, přirozeně. Co tu nebylo děsivé?

Chris mi zítra bude odpovídat na mé otázky, věřila jsem jeho slibu. Na mě bylo, abych si rozmyslela, jestli příjdu. To nebylo těžké. Mám tušení, že tohle rozhodnutí bylo dáno ještě před tím, než jsem na to vůbec takhle pomyslela. A taky záleželo na mě, jaké otázky a jak mu je položím. Na tom hodně záleželo. Musely to být takové otázky, abych se dozvěděla co nejvíc a přitom nic, co nechci. Nechtěla jsem střílet naslepo. Něco důležitého by mi mohlo uniknout a neměla jsem jistotu, že budu mít možnost to napravit. Mohl zmizet hned potom. Ta představa se mi nelíbila, svírala mi hrdlo.

Odložila jsem hřeben a přitáhla si kolena k hrudi a položila na ně bradu.

Přehrávala jsem si v hlavě Chrisův – náš – příběh a hledala všechno, co by mi mohlo posloužit. Nesrovnalosti, malé útržky, které jasně ukrývaly mnohem víc, než dávaly tušit. Analyzovala jsem každé jeho slovo, pohyb, gesto, či výraz a hledala. Hledala cokoli, co mi v mém těžkém úkolu pomůže.

Našla jsem jich spoustu. Bylo jich přiliš moc, abych to mohla stihnout za jedno odpoledne. Bylo jich moc na celý lidský život, alespoň mi to tak přišlo. Přesto jsem cítila, že mi něco klíčového uniká. Nějaká do očí bijící věc, kterou mám na dosah, ale nevidím ji. Je pro mě neviditelná.

Byla jsem z toho všeho vyčerpaná. Hlava mi padala únavou na stranu. Rozbalila jsem své pevné klubíčko a doklopýtala do postele.

Natáhla jsem se a pokusila se uvolnit. Když jsem zrušila veškeré bariéry, které jsem kolem vztyčila, abych mohla uvažovat a normálně fungovat, zaplavilo mou hruď znovu to tajemné příjemné teplo. Srdce se mi roztlouklo a před zavřenýma očima se mi vznášel Chrisův obličej, natolik upřímný, že nad ním nešly vynášet žádné soudy, jenž by ho neočišťovaly.

Povrchní spánek plynule přešel v sen.

Byla jsem v obrovském sále plném lidí. Lidí s nadřazenými prázdnými výrazy v šatech a s účesy, které jsem viděla jen na obrázcích v učebnicích dějepisu. Někde hrála tichá hudba. Rytmická. Omamná. Vydala jsem se za ní.

Jako jediná z těch všech tady jsem měla obyčejné rifle a tričko.

Nikdo z nich mě evidentně neviděl. Pošla jsem do vedlejší místnosti – sálu stejně okázalého jako ten předhozí, kde páry tančily po celé ploše, které se tu k tomu skýtala. Kolem dokola stáli další lidé a pozorovali ty, co tančili. Přitiskla jsem se ke stěně, když kolem mě prošla dáma a koncem široké sukně se mi otřela o nohu.

Rozhlédla jsem se kolem a dumala, proč tu jsem. Až jsem zahlédla známou postavu a ne jednu. Bylo jich víc. Uprostřed parketu vířila v rytmu hudby Margarett Searsová se sobě podobným mladým mužem, kterého jsem kdysi viděla v knihovně. Na druhé straně náléhavě diskutoval ten muž z ulice, co do mě vrazil, s nějakou ženou, která ke mně byla otočená zády, takže jsem jí neviděla do obličeje. A přes dav ve dveřích, který procházel ven i dovnitř, ke mně mířil Chris v dokonale padnoucím černém obleku. Díval se přímo na mě. Snad on jediný mě tu viděl.

Zastavil se a se svůdným úsměvem, jemuž nebylo možné odolat, se uklonil a natáhl ke mně ruku: „ Čekám dvaadvacet let. Smím prosit?“

Otevřela jsem oči, protože jsem to měla. To byla ta očí bijící neviditelná věc! Ta věta. Čekám dvaadvacet let. To ona ve mně evokovala další větu, která se mi rozezvučela v hlavě a spustila příval otázek, na něž jsem, stejně jako na většinu ostatních poslední dobou, neznala odpověď.

Před dvaadvaceti lety jsem z jistých... důvodů opustil svou rodinu. Svého stvořitele, jeho družku, svého bratra a jeho manželku …

To mi řekl hned na úvod. Tak to celé začalo. Že opustil z mě neznámých důvodů rodinu. Ale klíčové bylo dvaadvacet let.

Chris, ten kterého jsem znala, vypadal sotva na dvacet, dvacetpět nanejvýš.

Ta hrozivá otázka zněla: Kolik mu je?

Vymotala jsem se z přikrývek a vrávoravě se postavila na nohy. Šla jsem ke dveřím a pak jsem se zase zastavila a nerozhodně se zhoupla na patách. Co to dělám?

Vrátila jsem se k posteli a posadila se, nohy jsem natáhla před sebe. Nebe šedlo - svítalo. Už jsem nebyla unavená. Zase jsem začala procházet v duchu seznam svých otázek a seřezovala je podle důležitosti, znovu a znovu.

Skoro jsem si nevšimla, že je čas „ vstávat“.

Veronica, která na mě čekala před hlavním vchodem, vypadala ustaraně a strhaně. Pocítila jsem ostré bodnutí viny, protože jsem sama měla poslední dobou tolik starostí, že jsem se vůbec nezabývala tím, z čeho její špatná nedutklivá nálada z posledních dnů pramení. Abych to napravila, hned jsem se jí zeptala.

Tiše si povzdechla a unaveně se opřela hlavou o skříňky. Byly jsme tu docela brzo, takže bylo prázdno. „ Věříš na kouzla, Em?“

Vypadalo to hned o dost víc závažněji, když mi položila otázku, protože ona se mě téměř nikdy na nic neptala. Prostě tu větu zformulovala tak, aby byla oznamovací.

Skepticky jsem se zamračila. „ Od té doby, co jsem tu, pomalu začínám. Co se děje?“

„ Já... já,“ koktala zmateně – to jí vůbec nebylo podobné. „ Budeš si myslet, že jsem se zbláznila!“ zasténala a zakryla si oči rukou.

„ Samozřejmě, že nebudu,“ ujišťovala jsem ji hned. Dychtila jsem po tom zjistit, co se tu děje a najít nějaký způsob, jak jí pomoc.

Pohlédla na mě, jako kdyby odhadovala pravdivost toho tvrzení a znovu si povzdechla. „ Tak dobře. Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že bys měla podezření – naprosto iracionální, že nějaký člověk – někdo, koho máš opravdu ráda, není tak úplně člověk.“ Vyděšeně jsem k ní zvedla hlavu. Tohle nebyla čistě hypotetická situace. To byl můj život, ale jak to mohla zjistit? „ Co bys dělala?“

Před očima se promítl ten příšerný okamžik, kdy jsem nejdřív tohle zjistila o Chrisovi a pak o pár minut později i o Timmym. „ Utekla bych,“ odpověděla jsem okamžitě.

„ Kdybys ho měla opravdu ráda. Kdybys ho milovala?“ Zvedla jsem obočí. Tohle mi tak úplně nesedělo. Ale šla jsem ve svých zažitcích ani ne o dva dny zpět a znovu se pokusila odpověděť naprosto upřímně:

„ Tak by mi to bylo jedno. Dokázala bych se přes to přenést, kdyby mi na něm opravdu záleželo.“

„ Ach,“ hlesla jen a sesula se zády opřená o skříňky k zemi. Zaváhala jsem a pak se posadila na paty vedle ní.

„ A ty si myslíš, že... ?“ Nechala jsem větu vyznít do ztracená. Můj hlas byl tichý, napjatý.

Zvedla ke mně oči a místo odpovědi se zeptala: „ Co víš o vlkodlacích?“

Zalapala jsem po dechu. „ O vlkodlacích?“ opakovala jsem vystresovaně.

„ Lidi, kteří se dokážou měnit ve vlky. Nebo obecně ve zvířata. Obrovská zvířata.“

Zírala jsem na ni na vteřinu neschopná slova. Bože, kolik toho ví? Čekala, co řeknu. „ Něco málo,“ připustila jsem opatrně. Víc než bych chtěla, dodala jsem v duchu. „ Proč o tom mluvíš?“

„ Myslím... myslím, že jednoho takového znám. Nevím – nevím, jak jsem na to vůbec mohla příjít! Vůbec o tom začít uvažovat. Je to naprostá kravina. Ale prostě se toho nemůžu zbavit.“ Znovu se na mě podívala. „ Myslíš si, že jsem blázen, viď?“ obvinila mě smutně.

Věděla jsem, že teď ten správný čas z toho vycouvat. Ona to nevěděla, ale nějak si tohle zjistila. Nemohla jsem jí dát možnost o tom dál uvažovat, protože by to mohla zjistit. Nechtěla jsem, aby do toho byla taky zapletená. Navíc jsem slíbila, že tohle tajemství budu chránit. Nedokázala jsem se ale donutit, abych se jí vysmála, když měla pravdu.

„ Ne, ne. Jistě že ne,“ ujisťovala jsem ji hned. „ Ale myslím, že bys to měla nechat plavat. Víš, jestli toho... člověka, máš vážně ráda.“ Hledala jsem zoufale slova, kterými bych ji odradila a zároveň toho neprozradila příliš mnoho.

Rozhlédla jsem se kolem. Začaly sem proudit skupinky studentů.

„ Asi by jsme měli jít, Nic,“ řekla jsem a postavila se. Natáhla jsem ruku, abych ji pomohla na nohy.

„ Věříš mi?“

„ Ano,“ přikývla jsem netrpělivě.

„ A nemyslíš si, že jsem blázen.“ Kulila na mě oči, jak čekala, kdy se konečně začnu neovladatelně smát.

„ Ne.“

Chytila měza ruku a stoupla si. „ Díky, Em. Asi jsem si o tom musela jen s někým promluvit. Už je to pryč.“

„ To nic,“ zamumlala jsem. „ Od toho jsem tady.“ Dívala jsem se před sebe a uvažovala, jestli existují náhody.

Bylo snadné, snažší než jsem myslela, přesvědčit se, že ano.

Mé soustředění bylo rozpolcené. Těkala jsem mezi rozhovorem s Nicou dnes ráno a rozhovorem s Chrisem, který mě čeká odpoledne. A nemohla jsem se rozhodnout, kterým se budu zabývat. A tak jsem v jednu chvíli přemítala nad tím, o kom to vlastně Nica mluvila, o kom si to myslí a v druhou jsem si opakovaně projížděla seznam otázek pro Chrise.

Ze zamyšlení mě vytrhla až Nica, když jsme šly společně z oběda, které se od rána nálada rapidně zlepšila. Na rozdíl od té mojí. Začínala jsem mít strach. Strach z toho, co se dnes dozvím.

„ Em?“ Šťouchla do mě loktem.

Překvapeně jsem vzhlédla. „ Co je?“

Pak jsem je uviděla. Mířili chodbou přímo k nám. Timmy a jeden jeho kamarád. Lucas? Otočila jsem se na Nicu, abych ji odtáhla z dohledu, protože jsem teď opravdu neměla dost soustředění, abych si troufla na další vysilující hádku s Timmym.

Nica stála na místě jako přikovaná a zírala na něj. Na Timmyho, tím jsem si byla jistá. Pak mírně zrůžověla a podívala se na špičky svých bot. Veronica nemohla Timmyho vystát, a tak jsem je nikdy neviděla takhle blízko sebe. On na ni zíral taky, podívným oddaným pohledem. Vypadalo to, že chce něco říct, a pak si to zase rozmyslel. Stikl ruce do pěstí a rty se mu zkroutily do úšklebku.

Byla jsem tak zaujatá pozorováním podivného počínání těch dvou, že jsem totálně zasklila přítomnost toho druhého. Lennyho, myslím. Ehm... jsem si jistá, že jeho jméno začínalo na L.

„ Ahoj, Emmo,“ pozdravil mě a předvedl ukázkově bílé rovné zuby.

Zamračila jsem se. Kdy to bylo, co jsem naposledy Timmymu říkala, ať se ode mě držel se svými vlčími kamarády dál? Aha! Už vím, včera. „ Ahoj,“ řekla jsem a nesnažila se skrýt své podráždění.

„ Já jsem Lucas,“ představil se a natáhl ke mně ruku. Jo! Já věděla, že to bylo na L. Přesto jsem mu rukou nepotřásla. Složila jsem si ruce na prsou a zamračila se ještě víc.

„ Co potřebuješ, Lucasi?“ zeptala jsem, ale vlastně mě to moc nezajímalo.

Nedal se mým nezájmem vůbec vykolejit. „ Jen jsem si tak říkal, jestli bys se mnou nešla na ples.“ Zaraženě jsem pohla hlavou dozadu, neměla jsem ponětí, o čem to mluví. „ Šla bys?“

„ Cože?“ Pohlédla jsem na Timmyho, který zvedl oči od země, kam je zapíchl a pohlédl na svého kamaráda tím pohledem – Já jsem ti to říkal. A na mě zakoulel očima, jako že s tím nemá nic společného. Kdybych ho neznala, možná bych mu i věřila. Nakrčila jsem nos a podívala se na Lucase. „ Ne. Ahoj,“ rozloučila jsem se, popadla Veronicu nad loktem a táhla ji pryč.

Když jsme zašly za roh, takže už na nás neviděli, zeptala jsem se: „ Tady je nějaký ples?“

Zastavila se a zvedla oči v sloup. „ Jasně, že je. Výroční ples, bude za sedm týdnů.“

Vydechla jsem. „ Aha,“ hlesla jsem překvapeně. „ tebe už někdo pozval?“

Zasmála se. „ Jasně, že ne. Proč by to dělal?“

Tentokrát jsem protočila oči já. „ Aby si s tebou zatačil, ne? To se na plesech dělá.“

„ Hm, to je možný,“ zabručela.  Zbytek její odpovědi zanikl ve zvonění. Rozešly jsme se každá na svou hodinu.

Pak už jsem ji neviděla, protože jsem hned po hodině odešla, abych se v knihovně setkala s Chrisem. Začínala jsem být víc než jen nervózní.

Stejně jako včera, čím jsem byla blíž, tím pomaleji jsem šla a přitom jsem se nemohla dočkat, až ho uvidím. Taky jsem měla trochu strach, že vůbec nepříjde.

Vešla jsem dovnitř a hned zamířila do druhé místnosti, jako obvykle. Očekávala jsem, že pokud tam bude, bude čekat tam.

Skutečně tam byl.

Stál opřený o hranu stolu, ruce založené na prsou a díval se ke dveřím, kde jsem byla já, jako kdyby mě už vyhlížel. Když jsem se objevila, nejistě se usmál a postavil se zpříma.

Zamračila jsem se, když jsem si všimla, že má na sobě bundu, protože to znamenalo, že se patrně dlouho nezdrží. Šla jsem až k němu a tam jsem zastavila.

„ Přišel jsi,“ hlesla jsem a stále si nesouhlasně měřila jeho oblečení, pokud jsem se zrovna nedívala do očí.

„ Ty taky,“ podotkl a zněl, jako kdyby v to vůbec ani nedoufal.

„ Přece jsem ti to slíbila,“ zamumlala jsem a uhla pohledem, protože jeho oči mě rozptylovaly.

Povzdechl si. „ To ano. Ale nemůžu očekávat, že zrovna tenhle slib dodržíš. Máš přece taky nějaké instinkty.“

Nervózně jsem se zasmála. „ Tak to nemusíš mít strach. Timmy si myslí, že pud sebezáchovy totálně postrádám.“ Ušklíbla jsem se.

Provinile se na mě podíval. „ Pohádali jste se, co? To mě moc mrzí.“

„ Spíš jsme si vyměnili pár názorů a ujasnili si pár věcí.“ Pokrčila jsem rameny. „ Ale nebudeme se bavit o něm, viď že ne? Jsem na něj ještě docela naštvaná.“

„ Ach, jistě,“ zvážněl. „ Promiň. Máš otázky, samozřejmě.“ Pokynul mi, že můžu začít.

Znovu jsem si ho změřila. „ Neposadíme se?“ navrhla jsem nervózně a ukázala na výklenek, kde jsme seděli včera.

Zaváhal. „ No říkal jsem si, že by jsme se třeba šli projít,“ řekl opatrně. Viděl děs v mých očích – když jsme se šli naposledy projít, skončilo to naprosto destrukční katastrofou – takže dodal: „ Samozřejmě jen pokud chceš. Jen tady je to trochu nepraktické. Moc lidí a tak. A no... neprší.“

„ Neprší,“ zopakovala jsem a pak se zasmála. „ No to je v tomhle městě fakt zázrak.“ Zavrtěla jsem hlavou. „ Tak jo, proč ne.“ Věděla jsem, že přecházení na mě nemá žádný uklidňující učinek, ale asi to bude lepší než sedět. „ Jen prosím tě - žádné lesy.“

„ Žádné lesy,“ slíbil vážně. Otočila jsem se a vydala se uličkou zase zpátky. Šel hned za mnou, jen u dveří ven mě předběhl a přidržel mi je, abych mohla projít.

Počkala jsem na něj venku a pak pomalu s ním po boku začala scházet schody. Ruce jsem strčila do kapes a zaujatě pozorovala vždy ten schod, který byl přede mnou.

Mlčel.

„ Tohle absurdní!“ vybuchla jsem najednou. „ Vždyť tu vůbec nic nedává smysl.“ Zastavila jsem se na posledním schodě. On už byl dole a otočil se na mě.

„ Vím, že ti to teď tak připadá, ale nemůžu ti pomoc jinak, než ti odpovědět na to, co tě zajímá.“

Vydechla jsem a seskočila dolů za ním. Vyrazila jsem ulicí a doufala, že jde za mnou. „ Dobře, tak mi řekni, kolik ti je,“ pobídla jsem ho a bojovala s tím, abych se na něj podívala.

„ Všimla sis toho,“ povzdechl si.

„ Samozřejmě.“

„ Je mi jednadvacet,“ řekl rezignovaně.

Pohlédla jsem na něj se zvednutým obočím. „ Nestárneš?“

„ Ne. Prakticky vzato ne.“

Nafoukla jsem si tváře a zase je vyfoukla. Rychle jsem se od toho snažila utéct. Tohle byla jedna z těch věcí, které jsem vědět nechtěla. „ Co tvoje rodina?“

„ Co je s ní?“ zeptal se obezřetně.

„ Proč se na tebe zlobí,“ upřesnila jsem. Zahnula jsem, abych se vyhla velké křižovatce. Šel za mnou.

Chvíli byl potichu, než odpověděl. „ Protože si myslí, že bych tě měl nechat napokoji. Myslí si, že už jsem ti do života zasáhl víc než dost a že tebe i je ohrožuju. Samozřejmě, že i tak stojí za mnou, ale to neznamená, že s tím souhlasí. Jediný, kdo je ochotný o tom diskutovat, je Maggie.“

To mě zarazilo. „ Proč Maggie?“

Po tváři se mu roztáhl uličnický úsměv, ale oči měl pořád ustarané. „ Má pro to své osobní důvody.“

Zakabonila jsem se. „ A řekneš mi jaké, pokud to tedy není příliš soukromé, nebo...? Nevypadá, že by ze mě byla nějak nadšená.“

„ Nic proti tobě nemá, vážně ne. Nikdo z nich. Jde spíš o to, že jsi člověk. Navíc člověk se zostřenou ostrahou. Byli by v obrovském nebezpečí, kdybych ti nějak ublížil. Jako kdybych něco takového dokázal!“ Zamračil se nad tou představou.

Ušklíbla jsem se. „ S tím ovšem já nemůžu nic dělat.“ Jak bych taky mohla přestat být člověk? „ Kdo vůbec všechno patří do tvé rodiny? Kolik vás tu je?“

Tentokrát odpověděl okamžitě. „ Šest. Teď je nás tu šest. Mě a Maggie samozřejmě znáš. Pak můj bratr Michael, Philiph, který nás stvořil a jeho partnerka Merissa. A taky George, to je něco jak starý rodinný přítel.“

Přikývla jsem. Takže jsem už víc jak půlku z nich znala, od vidění. „ Stvořil,“ zopakovala jsem, „ takže jsi vždycky nebyl … tohle.“ Naprosto záměrně jsem se vyhla slovu upír.

„ Ne,“ přisvědčil, „ ale je to už opravdu dávno. Nepamatuju si na to. Mám jen jisté utržkovité vzpomínky z doby, kdy jsem byl člověk.“

Chtěla jsem se zeptat, jestli mi někdy poví víc, o tom, jaké to bylo, když byl člověk, ale minulost zatím mohla počkat. Váhavě jsem si kousala spodní ret. Čekal, až co řeknu. „ Vím jen velmi málo o tom, co jsi. Můžeš mi říct pár věcí, jen upřesnit?“

Přimhouřil oči, najednou obezřetný. „ Jistě.“

„ Můžeš chodit na světlo,“ podotkla jsem přiškrceným hlasem, „ myslela jsem, že jsi něco jako noční démon, nebo tak něco. Že ti světlo ublíží.“

„ Hmm,“ protáhl, „ světlo mi neublíží. Tedy v tom smyslu, jak myslíš ty. Jen se ode mě odráží. Když je zataženo, není to vidět. Jen na přímém slunečním světle. A no, většina těch, co žijí... přirozeně, skutečně vychází jen v noci. Je to snažší. Lidé ve tmě nevidí. Je jednodušší je chytit.“

Na sucho jsem polkla a pak zahnala představu postavy kradoucí se tmou těsně předtím, než zautočí. „ Copak oni nespí?“

„ Ne. My nemůžeme spát.“

„ Vůbec?“

„ Vůbec,“ přikývl.

„ A co děláš, celou tu dobu?“

Pokrčil rameny a přímé odpovědi se vyhnul: „ Tak různě. Vždycky se něco najde.“

„ Hmm,“ zamručela jsem. Na tohle téma z něj evidentně víc nedostanu, pokračovala jsem tedy dál ve svém seznamu, co jsem si v duchu vytvořila. „ Byl jsi v kostele. Co všechny ty řeči o svěcené vodě a křížích. Taky nic?“

„ Povídačky,“ zakřenil se. „ A v kostele je ticho. Velmi dobře se tam přemýšlí.“

„ Skvělý.“ Teď jsem přešla k otázkám, na které jsem se vlastně vůbec nechtěla ptát, ale nedalo mi to. „ Ty nejíš lidi, že ne?“

Znejistěl. Cítila jsem, jak se vedle mě napjal. „ Ne. A ehm, já nejím vůbec nic, natož lidi. Ale živím se zvířaty,“ uvedl to na pravou míru.

„ Proč?“ vypálila jsem.

Zase na okamžik zaváhal. „ Protože mě s Michaelem k tomu Philiph od začátku vedl, převzali jsme jeho filosofii a vážíme si lidského života. Nejsme vrazi. Nebo se alespoň snažíme jimi nebýt. Někdy je to velmi těžké.“

„ Teď je to těžké?“

„ Ne, tak jak si asi představuješ. Nechci tě zabít a neudělám to, to mi věř.“

Mlčela jsem a koukala před sebe. Pořád jsem váhala, jestli mám položit další otázku, nebo je příliš osobní. Kráčel vedle mě, dokonale plynulou chůzí, že jsem se musela občas podívat, jestli tam ještě je.

„ Emmo?“ oslovil mě, když se ticho natahovalo. „ Děje se něco? Je něco špatně? Vyděsil jsem tě? To jsem nechtěl, omlouvám se.“

„ Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „ rozhodně si mě nevyděsil víc, než už bych byla vyděšená. Nic se neděje.“ A zase jsem zmlkla. Bylo mi příjemné i jen tak vedle něj jít a nic neříkat. Na nic se neptat. Prostě jen být a vědět, že on je taky. Znovu tu byl ten podivný pocit uvnitř ve mně.

„ Už nemáš žádné otázky?“ zeptal se žertovně, ale hlas měl napjatý.

„ Mám tisíce otázek. Není možné, abys mi na všechny z nich stihl odpovědět,“ povzdechla jsem si, „ jen nevím, jestli se můžu zeptat.“

Protočil oči. „ Můžeš se zeptat na cokoli, jen do toho. Pokud budu znát odpověď, budu se snažit ti odpovědět.“

Zhluboka jsem se nadechla a pak řekla jedním dechem: „ Z jakých přesně důvodů jsi tenkrát odešel?“

„ To je složité,“ řekl jenom. Díval se před sebe a ústa tiskl do tenké linky.

Bylo jasné, že jsem zašla moc daleko. „ Říkal jsi, že se můžu zeptat,“ zašeptala jsem prosebně, „ nezlob se.“

Podíval se na mě a usmál se na mě okouzlujícím úsměvem. „ Nezlobím se, jen je to opravdu dlouhý příběh a komplikovaný. Dnes už je pozdě. Klidně ti ho budu vyprávět, ale někdy jindy. Pokud budeš chtít, samozřejmě.“

Rozhlédla jsem se a viděla, že má pravdu. Padal soumrak. S ním mi čas utekl velmi rychle. Rezignovaně jsem si povzdechla. „ To je strašné!“ postěžovala jsem si a zastavila se. Napodobil mě a postavil se tak, aby mi viděl do tváře. „ Ty jsi jak Šeherezáda. Ty víš, že příjdu. Mám ještě víc otázek než předtím.“

Zasmál se. „ Možná je takový můj plán. Vyprávět ti pohádky tisíc a jednu noc.“

Zasmála jsem se taky a pak si povzdechla. „ Takže zítra?“

Zamračil se a zavrtěl hlavou. „ Zítra začne svítit slunce. Už teď jsou mraky tenké. Odjíždím s bratrem pryč. Vrátím se až za pár dní.“

Svěsila jsem hlavu. „ Aha. Ale vrátíš se,“ ujišťovala jsem se zoufale.

„ Jistě, že ano. V pondělí už by mělo být zase zataženo.“

„ Uvidíme se teda v pondělí?“

„ Pokud budeš chtít,“ přikývl.

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. „ Na to jsem moc zvědavá.“

Usmál. „ Budu čekat,“ slíbil.

„ Já taky. Ehm...,“ nerozhodně jsem se rozhlédla, „ budu muset jít. Becca by se zlobila, kdybych nepřišla včas na večeři.“

„ Jasně.“ Natáhl ruku a opatrně mi přejel její hranou po tváři. Tentokrát jsem neucukla. Začínala jsem si zvykat na jeho ledový dotyk a byl mi příjemný. „ Dobrou noc,“ řekl tiše.

Uličnicky jsem zvedla obočí. „ Řekla bych to samé, ale asi se to nehodí. Takže... no... užij si to.“

Zachichotal se. „ Dobře.“ Rozhlédl se a o krok ustoupil. „ Měla bys jít,“ připomněl mi.

„ Jasně,“ zamrkala jsem. „ Už jdu. Ahoj,“ rozloučila jsem se. Vůbec se mi nechtělo odcházet.

Taky jsem ustoupila a vydala se ulicí zpátky. Nebyla jsem daleko od domu.

Několikrát jsem se otočila. Pořád tam stál a díval se za mnou.