Byl to osud

Autorka: Kyky

Jediné, co chci napsat je, že ty vzpomínky na konci povídky jsou opsané z knížky, protože jsem chtěla, aby to nabylo na věrohodnosti.. to pochopíte, když si to přečtete… :D Snad se vám tahle jednorázovka bude líbit. Je to moje první jednorázovka, tak bych byla ráda za jakékoliv komentáře k ní.. :D Původně jsem to chtěla pokračovat, aby byla na pokračování a aby skončila úplně jinak, ale takhle je to myslím lepší. S uzavřeným koncem. Snad se bude líbit.. :D ;)

François de la Rochefoucauld

Má tehdy smysl žít? Bez lásky bez osob, které milujete na světě nejvíc?

Tolik otázek a žádná, na kterou bych znala odpověď.

Seděla jsem v trávě a sledovala okouzlující západ slunce. Tolik krásy, která se skrývá za spoustou věcí. Jen málokdo v sobě najde schopnost vidět tyto věci správně, nazývat je jejich pravými jmény.

Někdo má chuť a smysl žít, pokračovat v hledání smyslu života. Vždycky s někým, nikdy sám.

Všechny možnosti a šance na takový život zmizely už v tu chvíli, kdy odešel. Nemiloval mě, a nebo to tak alespoň tvrdil. Mohli jsme spolu zůstat na věčnost. Bok po boku, žijíc s rodinou, která vás miluje.

Všichni byli mou rodinou.A vlastně – pořád jsou. Oni jsou pro mě jako rodina, ale já do jejich rodiny nepatřím a I přesto, že se chovali jinak, zřejmě jsem ani nikdy nepatřila.

Nikdo z nich nedokázal říct ani jedno jediné slovo. Důvod, proč odcházejí, nebo alespoň kam, nebo s kým. Kdo ví.

Každý z nich má svůj vlastní život, po boku někoho, kdo ho bude provázet celou existencí.

Je možné, že I on si již našel spřízněnou duši, osobu, upíra, kterého miluje. Určitě.

Určitě si našel náhradu za někoho tak postradatelného a nemožného, jako jsem já…

Chtěla jsem na ně na všechny zapomenout, na osoby, které zlomily mé srdce. Na druhou stranu – nikdy jsem nechtěla zapomenout na chvíle, nejšťastnější okamžiky, které zcela oživily můj svět a přesunuly ho do zcela jiných rozměrů.

Nic netrvá věčně.

I přesto, že on bude žít navěky, láska ke mně uhasla tak rychle, jako se objevila. Já neoplývala věčným životem, možností, být s nimi navěky.

Jediné, co mi tedy zbývá jsou vzpomínky.

Vzpomínky na jeho topazové oči, ve kterých jsem se topila pokaždé, když jsem do nich pohlédla, vzpomínky na společné chvíle, strávené s ním. Na jeho rodinu.

Všichni mi přirosli k srdci určitým způsobem.

Esme byla maminka, jakou bych si mohla přát ve svých snech. Nikdy by nenahradila místo Reneé, stejně, jako Carlisle by nedokázal nahradit Charlieho místo v mém životě, ale byli to rodiče, kteří s vámi procestují celou věčnost s úsměvem na rtech.

Emmett, bratr, kterého jsem nikdy neměla, stejně jako Alice byla sestrou, jakou jsem si vždy přála. Jasper se ke mně nechoval tak, jako oni, ale jediné, co mu v tom bránilo, byla jeho upírská osobnost, žízeň, která ho spalovala pokaždé, když jsem mu byla na blízku. Nechtěl mi ublížit svým chováním, naopak, sloužilo k mému bezpečí a i přesto byly okamžiky, kdy jsem si připadala, jako kdybych jeho i celou rodinu znala již celý svůj život.

Rosalie se ke mně nechovala nikdy moc hezky, ale bylo v ní něco, čím mi přirostla k srdci. Ne tolik, jako Alice, nebo třeba Esme, ale časem by se všechno změnilo.

Čas s nimi bylo ale něco, co už nikdy nebude.

***

Škola se stala jenom přechodným prostředím ve dne, stejně jako dům místem, kde jsem se utápěla ve vzpomínkách. Všechny místa, osoby – všechno mi je připomínalo. I přesto, že neúmyslně, ztratila jsem přátele. Mé chování vůči nim bylo hrozné. Nevšímala jsem si jich, nekomunikovala a ani neodpovídala na jejich otázky. Při obědě jsem hypnotizovala svým zrakem stůl, u kterého vždy sedávala má vysněná rodina.

Možná jsem čekala, že se tam někdy objeví, že se vrátí a všechno bude zase pohádkové.

Čas ale ubíhal, a nic se nedělo.Nikdo se nevracel, nikdo se neozýval. Jako kdybych pro ně přestala existovat.

Charlie si se mnou nevěděl rady. Mnohokrát mě chtěl poslat za Reneé na Floridu. Myslel, že pěkné počasí, noví lidéa jiné prostředí by mi pomohlo zapomenout.

Nechtěla jsem.

Nabízel mi pomoc od odborníků, ale já jí odmítala. Nechtěla jsem ostatní zasvěcovat do svých problemů a navíc – kdyby k mému chování přičetli to, že bych jim své problémy vyčetla tak, že můj bývalý přítel je upír, pobytu v zařízení pro duševně choré bych se asi nevyhla.

Mnohokrát mě napadaly myšlenky na smrt. Mnohokrát jsem je málem uskutečnila, ale byl tu ještě Charlie. Jediná osoba ve Forks, které na mě záleželo. Jediná osoba, díky které se vyplatí žít.

Je tohle ale život? Pomyslela jsem si…

***

Jela jsem ze školy domů, byl jeden z mála dní, kdy nepršelo. Silnice byly suché a prázné.

Náklaďáček jel dobře, ani rychle, ani pomalu. Tak, jak ‘normální’ auta jezdí.

Cestu jsem moc nevnímala, znala jsem jí nazpaměť a jízda ze školy domů byl každodenní ritual, nacvičený tak, že nebylo co řešit.

Vjížděla jsem na silnici, podél které se táhly pouze stromy. Všude bylo ticho, které se vtíralo I do nejzažších myšlenek. Donutilo mě to přemýšlet a vzpomínat. Možná to bylo podivné, ale myslela jsem na jeden okamžik, na večer po oslavě mých 18tých narozenin a na náš malý rozhovor, nebo alespoň na určité úseky z něj.

“Na co myslíš?” zeptala jsem se šeptem.

“Myslel jsem na to, co je špatné a co správné, víš?” odpověděl po krátkém zaváhání.

Od té doby se začal chovat odtažitě. Od té doby mě začal ignorovat.

Byl to v tolika ohledech dlouhý a náročný den, a přesto jsem necítila žádnou úlevu, že končí. Snad jako kdyby zítra mělo přijít něco horšího.Byla to pošetilá předtucha – co by mohlo být horší než dnešek?

···

Už jsem napůl spala, možná skoro úplně, když jsem si uvědomila, co mi jeho polibek připomněl; na jaře, když mě musel opustit, aby svedl Jamese z mé stopy, tehdy mě políbil na rozloučenou, a přitom nevěděl, kdy – nebo jestli vůbec  - se spolu zase shledáme. Ten polibek v sobě nesl stejný bolestný podtón, ale proč, to jsem si nedokázala vysvětlit. V polospánku jsem se otřásla, jako kdybych prožívala nějakou noční můru.

Z přemýšlení mě vytrhl velmi hlasitý a pronikavý zvuk, troubícího auta. Neuvědomila jsem si, že jsem celou tu dobu nevnímala, ale když jsem se vzpamatovala, už bylo pozdě.

Narazila jsem do obrovského náklaďáku, který sešrotoval část mého auta. Všude po těle se mi rozlila pronikavá bolest. Připadalo mi to, jako kdyby bolest vytlačovala z mého těla veškerou sílu a vědomí.

Věděla jsem, že umírám. Takovou nehodu jsem neměla šanci přežít.

Dokázala jsem ale myslet na jednu jedinou věc, kterou jsem si uvědomila.

Vzpomínky mi pomohly pochopit. Edward mě celou dobu miloval. Nevím soce proč mě opustil, ale ty vzpomínky – jako kdyby to udělal kvůli mému bezpečí. Všechno to do sebe zapadávalo, jako kousky skládanky.

V tu chvíli mi stačilo vědomí, že láska mého života mě miluje. Záleželo mu na mě po celou tu dobu. Miluje mě.

Tlak auta se na mě valil jako sněhová lavina a já začala klížit očima.

Zavřela jsem oči a moje tvář se protočila do bolestného úsměvu. Jediné, co jsem stihla vyslovit bylo “Sbohem, miluji tě.”

Pak mě pohltila tma.

 KONEC