Budoucí upíří hvězda

Autorka: Elisse

1.kapitola – Jsem odporná stvůra !

(Autor : Ano , v této povídce se jedná o Avril Lavigne , takže se nelekejte. Je to moje nejoblíbenější zpěvačka , tak jsem ji musela použít v nějaké povídce. Já vím , že těch povídek mám teď moc , ale mě napadá spousty nových a nových !)

Ahoj mami ,

Nehledejte mě. Moc dobře víš , proč jsem utekla. Už je mi 18 let , což znamená , že jsem plnoletá a můžu si dělat co chci. Budu se živit zpíváním a pokud někdy v blízké době vyjde CD s názvem Nothing Will Be The Same , tak to bud moje CD. Miluji tě. S láskou , tvoje dcera Avril.

Tak , to bychom měli. Nikdy mě nenapadlo , že opustím svůj rodný domeček v Seattlu a že zklamu svoji matku , která ze mě chtěla mít právničku. No jo , matky vždycky sní o něčem co nemohou mít. Papírek jsem pečlivě složila a dala ho na můj nově vypraný polštářek a naposledy ho políbila , jako důkaz lásky k mé matce. Jmenuje se Caroline , ale já ji říkám mami , i když je u nás zvykem říkat rodičům jménem. Jenže si nemůžu pomoct , Caroline je prostě divné jméno. Sestře říkám Demi i když se ve skutečnosti jmenuje Denissa.To není to samé , divné jméno. Otec mi zemřel. Někdy dávno , ani si na to nepamatuji a nechybí mi. Je to ode mě hnusné , ale jak mi může chybět někdo , koho vůbec neznám ?

,, Takže přeci jen zdrháš ?“ ozvalo se ode dveří.

,, Demi , já musím. Sama víš , že máma by mě nepustila ,“ usmála jsem se smutně a vrhla se sestře okolo krku.

,, A uděláš to postaru ? Jako , že slezeš z okna po laně z prostěradla ?“ zavtipkovala , což bylo v její povaze normální. Bude mi chybět , ale já si s ní udržím kontakt a až budu slavná , tak ji dám do nějakého filmu , protože to je její sen a já svou sestru miluji , jako svou matku a jako svou nejlepší kamarádku.

,, Ne , proplížím se domem v noci ,“ usmála jsem se a z oka mi vytekla jedna malá slzička rozloučení. ,, Budeš mi chybět Demi ,“ rozbrečela jsem se a sestra taky , protože obě jsme dost citlivé.

,, Ty mě taky Avi. Napiš mi až vydáš své debutové album ,“ usmála se naposled a potichu se vytratila z mého pokoje a nechala mě napospas mým myšlenkám. Myslela jsem na sebe. Viděla jsem se ve vilce , kam přestěhuji celou mou rodinu. Někde v Kalifornii , abychom byli na sluníčku a ne v studeném a mokrém Seattlu. Svázala jsem své blonďaté vlasy do culíku a skryla je pod kapucou. Byla jsem tak o hodně nenápadnější , což bylo potřeba pro ten správný únik. Chtěla jsem utéct , protože máma by mě nenechala svobodně odejít. Nemá pro můj koníček pochopení a samozřejmě mi ani nekoupila tu pitomou kytaru k Vánocům a ani k narozeninám. Pak ani k svátku a zase na Vánoce jsem čekala pro nic za nic.

Sedla jsem si na postel a čekala než se dům ponoří do tmy a do pravidelného oddechování spící mámy a sestry. Čekala jsem jen chvíli než se dole vypnula televize a než máma zašla do svého pokoje. Teď nebo nikdy , pomyslela jsem si a s vrzotem otevřela dveře pokoje. Všechno jsem měla sbalené a čekala pouze na noc.

Tu noc nesvítil měsíc a naše ulice byla poněkud špatně osvětlená , což způsobilo , že jsem měla v kalhotách , ale už je mi 18. Já se nemám čeho bát , kromě úchylů , zlodějů , vrahů , bezdomovců … Moje boty párkrát šláply do kaluže , protože přes den pršelo. U nás v Seattlu jsem měla pár dobrých kamarádek , které mě ve zpíván podpořily a i je bych pak chtěla nějak proslavit , až budu slavná. Doufám , že budu , protože hlas mám opravdu krásný a někdy zpívám i v televizi , ale to jen někdy v dětském pořadu. Za mnou se ozvalo pár rychlých kroků a pak dlouhé ticho. Vystrašeně jsem se ohlédla , ale tam nikdo nestál a tak jsem se otočila zpět na cestu. Pokračovala jsem rychlým krokem , který se změnil v běh. Bez dechu jsem doběhla na autobusovou zastávku , kde jsem si konečně odpočinula a čekala na další autobus. Na zastávku doběhl nějaký mladý muž , docela pohledný , ale on o mě nezavadil ani okem. No a , ať mě ignoruje , já se o kluky moc nezajímám. Ale on je přeci jen tak krásný. Jeho kůže je bledá a právě proto se mi líbí ještě více. Já jsem na bledé kluky , protože je to dělá křehkými a já si ráda hraji na ochranitelku i když se mi to moc nevede.

,, Ahoj , kam jedeš ?“ osloví mě naprosto neelegantním způsobem. No a ?

,, Nevím , hlavně někam ,“ usměji se a otočím na něj svůj zrak. Jeho oči hledí na mé oči a vzájemně se propalujeme. ,, A kam ty ?“ zeptám se omámeně.

,, Kam ty ,“ usmál se. V puse se mu zablýsklo 32 naprosto perfektních zubů a ruku na srdce , naháněly šílenou hrůzu. Hrůzu mi naháněla celá ta fráze.

,, Prosím ?“ nechápala jsem. Nechci aby jel tam kam já. Určitě je to nějakej úchyl a mě je jen 18 – najednou jen . Zkoumal můj obličej jako by se snažil uložit každý jeho kousek do své mysli. Naštěstí mě vysvobodil autobus , který přijel do zastávky.

,, Tady se naše cesty rozchází. Ráda jsem tě poznala ,“ snažila jsem se zachránit situaci , ale ten týpek stejně nastoupil.

,, Plnocennou do … kam to vlastně jede ?“ zaváhala jsem.

,, Do Forks , slečno ,“ pousmál se mladý autobusák.

,, Tak tam ,“ přikývla jsem a podstrčila mu peníze.

,, Já to samé ,“ ozval se za mnou ten divný člověk. Ach sakra , co když se mě pokusí znásilnit. Nebo je jen osamělý a přátelský jako já ? Uvidíme. Doufám že ta druhá varianta. Sedla jsem si až skoro dozadu a vedle mě si sedl ten naprosto elegantní kluk.

,, Já se vlastně ani nepředstavil. Jsem Alec ,“ usmál se a znovu na mě vykouklo těch 32 oslnivých zubů.

,, Ehm … já Avril ,“ přivedlo mě to do rozpaků.,, Kolik ti vlastně je ?“ Prosím ať je mu 17 , prosím ať je mu 17.

,, Ehm … 15 ,“ zaváhal.

,, Uff ,“ oddechla jsem si hlasitě , ale hned potom se chytla za pusu. Teď pozná , že je mi jeho přítomnost nepříjemná. A kruci. Ale třeba odejde. Neodešel a ještě více se pousmál.

,, Kolik tobě ?“

,, 18 let , někdy nedávno jsem měla narozky,“ přiznala jsem se znatelným úsměvem. Autobus se hlučně rozjel a trhl s námi tak , že nás to zatlačilo do sedaček.

,, Docela smůla. Ty jsi utekla z domova ?“

,, Ty snad čteš mysl. Ano utekla. Ty asi taky …“

,, Já jsem tu u známých ,“ v očích se mu zablýskalo.

,, Aha , nemáš hlad. Mám něco v baťohu a sama to nesním , protože se mi mírně zvedá žaludek ,“ omluvně jsem se usmála a ukázala mu svou svačinu – jablko.

,, Eh .. ne , já jím něco jiného ,“ v očích se mu znovu zablýsklo , tentokrát už mě to patřičně vyděsilo. Celou cestu jsme pak už jen mlčeli a čekali až autobus zastaví ve Forks. O tom městečku jsem slyšela od mamky , která v něm už byla. Jeho škola je poměrně malá ,ale stačí na to , abych dodělala střední a pak rozjela zpěv. I když bych mohla školu vypustit úplně. Nevím , jestli by s tím máma souhlasila , ale teď jde jen a jen o mě. Máma tu není a já jsem svobodný , plnoletý člověk. Doufám , že to všechno zvládnu.

Autobus trhaně zastavil a tak rychle jak jsem nastoupila , tak rychle jsem vypadla. Kde vlastně budu spát ? Přespím někde v lese v keři. Ne , na to se moc bojím a na bunkr není čas.

,, Smím tě doprovodit ?“ zeptal se Alec a v jeho očích znovu zablýsklo , tentokrát jsem zatajila dech a čekala , že se něco stane. Když jsem si uvědomila , že čeká na odpověď urychleně jsem mu ji zakřičela do obličeje.

,, Pokud mi řekneš kde mám spát ?“ zkoušela jsem i klidný tón. Pokrčil rameny a pak se jeho oči zúžily.

,, Mám nápad ,“ zasmál se tajemně a popadl mě za ruku. Táhl mě pryč od zastávky do temných ulic , které jsem vůbec neznala. V ústech něco přemílal a já přemítala , jestli sliny. Když jsme ušli tak … 200 metrů , uchopil mě pevněji za ruku. Přitáhl si mě k tělu a hledal můj krk. Bála jsem se co se bude dít dál a pak když jsem ucítila , jak mi něco ostrého prořízlo krk , začala jsem ječet v panice. Po chvíli sání a vpouštění mě pustil a mě se podlomila kolena. Spadla jsem na zem a zmítala se v křečích. Byla to šílená bolest , která se nedala přežít v což jsem ani nedoufala. Chtěla jsem zemřít a kdo by nechtěl , když jeho tělo zmítalo ve spalující bolesti , která mu odnášela krev z těla a nakonec se probojovala k srdce. Připadalo mi to , jako by mi srdce ruplo a pak najednou utichl zvuk , jeho úderů a mého dýchání a já se propadla do temnoty , ve které na mě čekalo jen utrpení.

Když jsem se probrala , byl slunečný den a já ležela v nějaké staré továrně , která musela být hodně dlouho opuštěná. Můj krk byl v jednom ohni a to jsem si myslela , že tím ta bolest , to pálení zmizí. Ani nevím co jsem za člověka. Chtěla jsem jít ven , ale nějaký pud mi řekl , že bych měla zůstat tady a nelézt na sluníčko , které zrovna dnes muselo vyjít na oblohu. Jindy je zataženo a prší. Po tom se mi vážně stýskalo. Hlavu jsem si opřela u ruku a hleděla do spalujícího slunce , které by se dalo přirovnat k mému krku , kde taky bylo spalující vedro. Musela jsem s tím něco udělat , jinak bych se zbláznila a to jsem vážně nechtěla. Udělala jsem krok , který byl najednou rychlý a tak jsem se rozeběhla. Moje nohy se skoro vůbec nedotýkaly země. Jen letěly ve vzduchu a nebeskou rychlostí se přibližovaly k východu. Proletěla jsem dveřmi a vyběhla na slunce. Moje pokožka se blýskala jako oči včera toho záhadného Aleca. Měla jsem pár teorií , ale nejvtipnější z nich byla o upírech. Všechno by tomu nasvědčovalo , ale to se teprve dozvím až ulovím nějaké zvíře. Pátrala jsem po lese , jenže to tu vůbec neznám. Zachytila jsem vůni dřeva , lesa a rozběhla jsem se tím směrem. Potřebovala jsem ukojit ten hlad , tu žízeň , která byla čím dál větší. Vběhla jsem do stínu stromů a lehce si oddychla protože už jsem před očima neměla ty odlesky. V lese to bylo přeplněné vůněmi na které se doslova sbíhaly mé sliny. Zachytila jsem však jednu naprosto nepřekonatelnou. Vůně se mísila s omítkou a výfukem autobusů. Ou bože škola !!! Musím co nejdál a tak jsem se přes všechnu tu vůni rozběhla druhým směrem. Brzy jsem narazila na srnku po které jsem bez rozmyslu skočila a skolila ji k zemi. Zabodla jsem své zuby do jejího krku a v klidu sála až z ní nevytekla ani kapička krve. V krku mě už tolik nedráždilo a tak jsem mohla v klidu běžet dál dokud jsem nezachytila vůni někoho od nás , protože na tuhle vůni se mi sliny vůbec nesbíhaly. Nakonec jsem si uvědomila , že mé sliny jsou jed. Jsem tak odporné stvoření.