Úsvit

Autorka: Claire

„… a nebudeš věřit, Edwarde, co se mi stalo včera na lovu…“

Blonďatá upírka usazená na můj vkus nějak moc blízko mého Edwarda už celou věčnost (i když slovo věčnost bych asi neměla používat tak lehkomyslně jako dřív vzhledem k tomu, že jsem prakticky nesmrtelná) vykládala mému Edwardovi nějaké veselé historky ze života. Musely to být veselé historky, protože na něj v jednom kuse cenila svoje skvostně bílé zuby v oslňujícím úsměvu. Kdykoli Edward něco prohodil, a byly to většinou jednoslovné odpovědi, zvonivě se rozesmála, jako kdyby řekl kdovíco vtipného.

„No to máš naprostou pravdu, Edwarde,“ zacvrlikala a začala mrkat jako o život. V tu chvíli jsem měla chuť vyskočit z křesla u okna, do kterého jsem se před chvílí usadila, vzít Edwarda za levou ruku a strčit Tanye pod nos stříbrný blyštivý prstýnek na jeho prsteníčku. Stejný jako ten, který se mi zrovna zaryl do dlaně, když jsem zuřivě zaťala ruce v pěst.

Už dávno bych po ní skočila, ale protože jsme tu byli jen jako hosté, snažila jsem se ovládat.

Kdyby vše šlo podle původního plánu, trávila bych teď čas sama s Edwardem někde v Aljašských horách, ale Alice měla pár dní po naší svatbě vidění týkající se návštěvy Volturiových a Edward usoudil, že bude-li nás víc pohromadě, odradí je to od jakýchkoli možných postraních úmyslů. Přepadová akce s trochou násilí by se třeba takové Jane určitě zamlouvala víc než spořádaná přátelská návštěva.

Kromě touhy zakroutit Tanye krkem mnou zmítala nepředstavitelná žízeň po krvi. Stálo mě to veškeré sebeovládání, abych se upíří rychlostí nerozběhla za pachem krve, který mě pronásledoval dokonce i tady v Denali, kde jsme byli na míle daleko ode všech lidí.

Z chmurných myšlenek mě vyrušilo procítěné zvolání: „Ach Edwarde, něco ti spadlo do vlasů!“

Stočila jsem znovu pohled na svoji hostitelku. Tanya se předkláněla, aby odstranila to nepochybně imaginární smítko v jeho vlasech. Musí se na něho tak lepit? Už jsem se neudržela a z mé hrudi se vydralo temné zavrčení. Tanya by si toho asi ani nevšimla, ale Edward byl vmžiku na nohou, divže jí nesrazil k zemi, a v příští sekundě už se skláněl nade mnou.

„Nepůjdeme se spolu trochu projít?“ zeptal se mě sametovým hlasem. Němě jsem přikývla.

„Ta Tanya mi vážně leze na nervy,“ zamumlala jsem, když jsme se dostali dost daleko od domu. Rychle jsem pohlédla na Edwarda, abych zjistila, jak zareagoval. Měl rty pevně stisknuté, jako kdyby se vší silou snažil nerozesmát.

„Tobě to přijde k smíchu?“ ujišťovala jsem se nevěřícně.

Vzal mě za ruku a pohlédl mi do očí. „Bello, snad bys nežárlila.“ Nedokázala jsem na to odpovědět ani jinak rozumně zareagovat, protože myšlenky se mi najednou záhadně poztrácely a vzaly s sebou i moji krvežíznivost. Nikdy jsem si nepřipadala víc jako člověk než při pohledu do jeho očí. Jejich barva mi připomínala lesní med…

Zatřásla jsem hlavou ze strany na stranu, abych se vzpamatovala. „Já nežárlím, ale ona se chová, jako kdyby sis mě nikdy nevzal!“

„Je pravda, že tu pohostinost trochu přehání,“ připustil Edward a zajel si volnou rukou do vlasů. „Pojď, půjdeme si trochu zalovit, myslím, že už to potřebuješ.“

***

Uběhly další tři dny našeho pobytu v Denali a já jsem byla čím dál víc podrážděná. Tanya se na Edwarda lepila na každém kroku a Volturiovy nikde. Stále častěji mě napadalo, jestli to nebyl jenom falešný poplach. Ne, že bych nevěřila Aliciným schopnostem, ale mohla si něco špatně vyložit a třeba taky to co viděla je věcí vzdálené budoucnosti. Možná si na mě Aro jen tak mimochodem vzpomněl a řekl si, že mě za takových třicet let navštíví. A já tady rozhodně nehodlám strávit třicet let. Brr. Z toho bych zešílela.

Rozhodla jsem se zavolat Alici a trochu to s ní probrat, protože potřebuju nějak přesvědčit Edwarda, který o našem odchodu nechce ani slyšet. Myslím, že to s tou opatrností trochu přehání.

„Bello?“

„Ano, to jsem já. Alice, chtěla jsem se tě zeptat, co přesně bylo v tom vidění o Vol…“

„Jedeme za vámi Bello,“ přerušila mě Alice.

„Cože?“

„Dnes jsem měla další vizi. Volturiovy už jsou na cestě. Zdá se, že Aro je odhodlán zjistit vše o tvé nové schopnosti a určitě bude chtít, aby ses k nim přidala.“ Alice mluvila rak rychle, že to málem nezachytily ani mé citlivé uši.

„Ale vždyť ani nevíme, jestli nějakou mám!“ namítala jsem zoufale. V tu chvíli vstoupil do pokoje Edward s napjatým výrazem ve tváři, který mi prozradil, že už ho někdo z Cullenových informoval.

„Za půl hodiny jsme u vás, Bello. A neboj se, všechno bude v pořádku.“ Alice ukončila hovor a já jsem se schoulila do Edwardovy náruče, který mě mlčky hladil po zádech. Snažila jsem se zahnat hrozivé představy, jak by to mohlo dopadnout. Na malou chvíli se mi přesně vybavil Edwardův obličej zkřivený bolestí, když ho Jane mučila…

„Je s nimi Jane?“ zeptala jsem se roztřeseně.

„Ano. Ale já nedovolím, aby ti ublížila.“

„Vždyť víš, že se nebojím o sebe. Na mě přece její schopnost nepůsobí,“ odvětila jsem. „Drž se od ní dál, ano?“

***

„Ach, jak úžasné vidět vás tu všechny pohromadě,“ prohodil s nadšeným úsměvem Aro. „Carlisle, můj drahý příteli, ani nevíš jak rád se s tebou opět setkávám!“ Carlisle odpověděl pouhým přikývnutím.

„No, nebudeme to natahovat, přišel jsem vlastně výhradně kvůli Belle. Abych byl přesný kvůli jejím nepochybně úžasným schopnostem. Možná si to už mnozí z vás domysleli,“ rozhlédl se po našich napjatých tvářích Aro.

„Tak to můžete zase rovnou odejít, protože Bella žádnou schopnost nemá.“ Edward si Ara měřil zlostným výrazem a občas mu uniklo zavrčení.

„No tak Edwarde, já jsem si naprosto jistý, že ji má. Viděl jsem ten obrovský potenciál, když jste nás navštívili v Itálii. Samozřejmě je možné, že jste zatím na nic nepřišli,“ připustil, „ale není nic jednoduššího než, aby Bella odešla s námi. Znám spoustu metod, jak zjistit…“

„Je mi líto, Aro, ale Bella zůstane tady,“ vložil se do toho Carlisle.

„Možná bychom se měli zeptat spíše Belly,“ obrátil se Aro nevzrušeně na mě.

Snažila jsem se, aby můj hlas zněl pevně a nevystrašeně. „Nemám zájem s vámi odejít.“

„Opravdu ne?“ podivil se Aro. Zavrtěla jsem hlavou, protože na slova jsem už neměla sílu. „Doufal jsem, že k tomu nebude muset dojít, ale jak vidím, není jiného východiska,“ povzdechl si a pak sotva znatelně pokýval hlavou. Všichni upíři, kteří do té doby nehnutě stáli za jeho zády, se pohnuli vpřed a já poznala Jane, Aleca, Demetriho, Felixe, Heidi… Krve by se ve mně nedořezal, i kdybych v sobě nějakou měla. Bylo jich mnohem víc než nás a všichni se teď vrhli na Cullenovi a Tanyinu rodinu. Jen mě se nikdo nedotkl. Zděšeně jsem se otáčela na místě a nevěděla, jak jim pomoci. Rozzuřeně jsem se obrátila na Ara, který vykročil ke mně, jakmile jeho upíři odtáhli všechny trochu stranou. Natáhl paži a pak se stalo něco moc divného.

Slyšela jsem, co si myslí, byla jsem v jeho hlavě. Byl to hrozně zvláštní pocit, protože kromě jeho myšlenek jsem slyšela i co čte on v mé mysli. Moment, on čte v mé mysli? To přece není možné. Aro mě překvapeně pustil. Zdálo se, že to nechápe o nic víc než já. Snažila jsem se rozumně uvažovat. Téhle situace, ač jsem vůbec neměla tušení, co se to stalo, bych měla využít.

„Vidíš, Aro, měli jsme pravdu. Upíří jed u mě způsobil něco jiného, než  obvykle způsobí. Přišla jsem o svoji imunitu, moje mysl je teď přístupnější. To je moje nová schopnost.“

Ještě chvíli nepohnutě stál a pak, zcela vyvedený z míry, odvolal všechny svoje upíry. Ani jsem se nenadála a byli pryč.

***

„Nechápu to. Já to prostě nechápu.“ Přecházela jsem sem a tam po pokoji a postupně jsem se vzpamatovávala z upírské šarvátky, která tu před chvílí proběhla. Naštěstí nebyl nikdo vážně raněný, Arovi šlo jen o to udržet je stranou, aby si mě mohl nerušeně odvést.

„Možná,“ ozvala se zamyšleně Alice, „se na to díváš ze špatného úhlu. Myslím, že jsi mu četla myšlenky, a proto on dokázal nahlédnout do tvých a ne že jsi mu viděla do hlavy a on čistě náhodou pronikl do tvé.“

„Na tom něco je,“ pokýval hlavou Carlisle. „V tom případě mám teorii, která by to možná vysvětlila.“

Emmet obrátil oči v sloup. „Ty a tvoje teorie.“

Rosalie se na něho zamračila. „To nebyla moc vhodná poznámka, Emmete.“

 „Jenom jsem se snažil odlehčit tu napjatou atmosféru, Rose.“

„Tak s tím odlehčováním chvilku počkej, Emmete,“ zasáhl Carlisle, aby se ještě nepohádali. „Každý, kdo projde proměnou si do nového života, nebo spíš bytí abych byl přesný, přinese nějakou vlastnost, která je pak ještě výraznější, je znásobená. Tak vznikají zvláštní schopnosti, které někteří z nás mají. Ty jsi Bello měla jako člověk odlišnou mysl než ostatní lidé, odrážela veškeré pokusy o proniknutí nebo ovládnutí a proto ti Edward ani Aro nemohl číst myšlenky, Jane ti nemohla vnutit mučivé myšlenky a tak dále. Ta odlišnost se rozvinula v tom smyslu, že se můžeš před jejich pomyslnými útoky nejen bránit, ale i je odrazit. Takže můžeš klidně Arovu schopnost obrátit proti němu, ale zároveň už tvoje mysl nestíhá blokovat tvoje myšlenky.“

Chvilku jsem přemýšlela nad tím, co řekl. Nebylo mi to úplně jasné, ale dalo by se říct, že to tak trochu dávalo smysl.

„Ale jak je tedy možné, že Bella nečte myšlenky Edwardovi?“ zeptal se se zmateným výrazem Jasper. „To přece nedává smysl.“

„No, v normálních situacích se asi její schopnost projevovat nebude, ale před chvílí se ocitla v extrémní situaci. Byla vystrašená a taky asi rozzuřená, její mysl se podvědomě začala bránit víc než jindy.“

„No je pravda, že si nedovedu představit, jak je Bella naštvaná na Edwarda,“ prohodil Jasper.

„No to je úžasné, Bello!“ rozzářil se Emmet. Stačí, když tě Edward něčím naštve a konečně budeme taky my vědět na co myslí on! Však já už něco vymyslím…“

Všichni jsme se rozesmáli.

***

Konečně doma! A tím doma myslím sama s Edwardem v pustině Aljašských hor. Přijely jsme sem teprve včera, ale já už jsem tu znala každý kout. A ta spousta medvědů grizzly! Hotový ráj na zemi.

Ležela jsem na planince před naším domkem, když se rozezvonil mobil v mé kapse. Netušila jsem, kdo by mi teď něco mohl chtít. Možná mě chce pozdravit Alice?

„Haló?“

„Bello, to jsem já.“

„Jacobe?“ vydechla jsem. Nemluvila jsem s ním od té doby, co jsem si vzala Edwarda. Nebo spíš on se mnou nechtěl mluvit a já jsem se mu nedivila. To jak moc trpěl byla jen a jen moje vina.

„Jo, jsem to já. Víš, už se mi opravdu hodně stýskalo, takže jsem šel prostě za Charliem a vyžádal si tvoje číslo. Mimochodem, pozdravuje tě.“

„Ale, ale…vždyť ty…já myslela…“ nebyla jsem schopná pokračovat. Měla jsme ohromnou radost, že ho zase slyším, ale vůbec jsem nechápala jeho bezstarostný tón.

„Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli bych se s tebou nemohl sejít.“

„S-se-sejít?“ vykoktala jsem. „Ale Jacobe, já jsem teď přece…“

„Jo, já vím. Jsi teď stejná jako ta partička pijavic, co s nima žiješ.“ přerušil mě se smíchem. Zněl jako ten starý Jacob plný energie a elánu. Nechápala jsem to.

„Poslyš, Jacobe, nejsem si jistá, jestli bych vydržela být v tvé přítomnosti. Jsem teď otrokem upírských instinktů a asi bych se tě pokusila zabít,“ přiznala jsem.

Chvíli bylo ticho, jak se zamyslel. „No, myslíš, že by to bylo lepší, kdybys ho vzala s sebou?“

„Edwarda?“ zeptala jsem se nevěřícně. Tak teď už jsem to vůbec nechápala.

„Hele, nejsem z toho zrovna odvázanej, že se s ním budu muset setkat, ale když to jinak nepůjde…Chci ti totiž někoho představit. Vážně mi na tom dost záleží.“

„A koho?“

„Sarah. To je holka, do které jsem se otiskl.“

Překvapeně jsem zamrkala. Tak Jacob se otiskl. Měla jsem radost za něj. Měla jsem radost, protože teď bude konečně i on šťastný. A tak zmizela má poslední starost, vtíravá myšlenka, která existovala, i když jsem byla šťastná s Edwardem, poslední stín, který mi proplouval nad hlavou. Teprve teď noc odešla doopravdy. Nastával úsvit.