8. - Žárlivost

Edward

„Nemusíš tu být, jestli ti to vadí,“ řekla mi potichu, když přijímala na pohotovosti dalšího pacienta.

„Jsem v pořádku, Bello, vážně,“ odpověděl jsem a protočil oči.

„Fajn,“ zamumlala. „Jen nechci, aby ses cítil nepříjemně.“

Doktor Chase ji celou dobu pozoroval. A jako kdyby výraz v jeho očích nebyl dost jasný, v myšlenkách doslova slintal. Věděl jsem, že se ničeho nemusím bát – Bella milovala mě a ne tohohle blázna, ale to neuklidnilo tu část mého já, která byla žárlivá. A byla to velká část.

Když dokončila práci s dalším pacientem, zatahal jsem ji za ruku. „Pojď, potřebuješ oběd.“

Protočila oči, ale beze slova mi vyhověla. Když jsme odcházeli, zastavila se u Chase a jeho pacienta.

„Jdu na oběd,“ řekla. „Budu zpátky asi za půl hodiny.“ Podívala se na mě, abych jí potvrdil ten čas, a já jsem s úsměvem přikývl.

Položil jsem jí ruku kolem ramen, když jsme odcházeli, a ona se lehce zasmála.

„Co?“ zeptal jsem se nevinně.

„Jsi vážně roztomilý, když žárlíš,“ odpověděla s úsměvem.

„Já nežárlím,“ odporoval jsem okamžitě. „Nebuď hloupá. Na co bych měl žárlit?“

„Prosím tě,“ zachechtala se. „To, jak ses díval na doktora Chase? Vypadal jsi, jako kdyby ses měl každou chvíli pokusit mu utrhnout hlavu.“

Popadla salát a lahev limonády a stoupla si do fronty, aby zaplatila. Předtím, než jsem stihnul sáhnout pro peněženku, se mi její ruka obtočila kolem zápěstí.

„Já to zaplatím,“ zdůraznila. „Vážně už se musíš dostat přes to ‚Nesmím Bellu nechat nic zaplatit‘.“

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ zamumlal jsem nevinně.

Obrátila oči v sloup. „Jasně, tím jsem si jistá.“

Dotlačila mou ruku zpátky do kapsy a podala pokladní pár bankovek.

Zamračil jsem se. „Ty se musíš dostat přes to ‚Nikdo mi nic nesmí koupit‘. Vážně nám to všem vadí.“

„Všem?“ zeptala se a její oči se pobaveně rozsvítily. Položila svůj salát a pití na stůl a posadila se. Já jsem si sedl naproti ní.

„Ano,“ přikývl jsem. „Všem. Alici to také vadí, víš.“

Protočila oči. „Promiň. Prostě jenom nerozumím tomu, proč mi všichni musíte pořád všechno kupovat, když si to perfektně zvládnu zaplatit sama.“

„Protože tě máme rádi a chceme ti kupovat věci. V mnoha kulturách se tomu říká být zdvořilý,“ poznamenal jsem.

„A v mé kultuře se tomu říká být otravný,“ odpověděla.

„A copak to je za kulturu?“

„je zvláštní. Vymyslela jsem si ji. Existuje jenom v Bellině světě.“ Zasmál jsem se a ona také.

„No, Bellin svět je to jediné, co mě zajímá,“ řekl jsem a usmál se na ni. Bože, jak já tuhle ženu miluju. Párkrát jsem zamrkal, abych se vzpamatoval a uviděl jsem, jak na mě Bella zvědavě zírá.

„Co?“ zeptal jsem se a v duchu se usmál nad tím, jak roztomile vypadá.

„Tvoje tvář…“ začala, ale potom umlkla. „Prostě, já nevím, nikdy jsem tě neviděla vypadat tak uvolněně. Prostě jsi byl chvíli ztracený ve svém vlastním světě.“

 

Bella

Pozorovala jsem, jak se na jeho tváři objevil spokojený úsměv. „Myslel jsem na to, jak moc tě miluju,“ odpověděl a moje srdce poskočilo. Co jsem na tomhle světě udělala tak dobrého, že jsem si zasloužila jeho lásku?

„Výborně,“ slyšela jsem něčí hlas. Doktorka Brenannová se posadila ke stolu vedle nás. „Vážně skvělé, Isabello. Jen tak dál.“

Edward se usmál. „Kdo to je, Bello?“

Protočila jsem oči. Jako kdyby to už nevěděl z její mysli. „To je doktorka Brennanová,“ představila jsem ji. „Pracuje pro doktora Chase.“ Radši jsem ignorovala záblesk žárlivosti v Edwardových očích.

„Doktorko Brennanová, tohle je Edward, můj přítel.“

„To ta tebou Edward vždycky chodí, když pracuješ v nemocnici?“ popichovala mě.

„Spíš mě sleduje,“ zamumlala jsem, ale Edward se zasmál, věděl, že žertuju.

„Jak to vůbec udělal?“ zeptala se. „Myslím, jak je možné, že může volně chodit po celé nemocnici?“

Ušklíbla jsem se a Edward obrátil oči v sloup. „Myslím, že se bojí, že by jeho otec dal výpověď, kdyby mu to nedovolili.“

Vypadala překvapeně, ale docela rychle se vzpamatovala. „A kdo je jeho otec?“

„Carlisle Cullen,“ odpověděl Edward, než jsem stihla otevřít pusu. Teď už se ze svého šoku nevzpamatovala tak rychle.

„Aha. A Bello, jak dlouho už jste vlastně spolu? Doktor Cullen u nás začal pracovat teprve před pár týdny.“

„No, my jsme se vlastně teď k sobě vrátili,“ odpověděl Edward, když viděl, že nemám ani tušení jak odpovědět. „Na střední to mezi námi bylo dost vážné, ale pak se naše rodina musela odstěhovat.“

Doktorka Brennanová přikývla. „Promiňte. Pořád nemohu uvěřit, že jste syn Carlislea Cullena. Je dost mladý na to, aby měl syna na vysoké.“

„Vlastně jsem jeho nejmladší dítě z pěti.“ Doktorka údivem otevřela pusu.

„Edwarde, přestaň ji trápit,“ napomenula jsem ho vesele. „Jsou všichni adoptovaní,“ vysvětlila jsem jí. „Esme, Carlisleova žena, bohužel nemůže mít děti. Adoptovali Esminu neteř a synovce, když jejich rodiče zemřeli. Jasper a Rosalie proto používají příjmení Haleovi. A Edward, Alice a Emmett byli každý adoptovaný zvlášť.

Přesto, kdybyste je viděla všechny pohromadě, myslela byste si, že spolu byli od narození. Nikdy jsem neviděla rodinu, jejíž členové by si byli bližší.“

Ještě jsme si chvíli povídali, dokud jsem nedojedla svůj salát. Potom jsem se postavila a Edward mě okamžitě následoval.

„Myslím, že bych se měla vrátit do práce. Je doktor Chase stále na pohotovosti?“ zeptala jsem se. Přikývla a potom jsme se rozloučili.

„Tak co, prošla zkouškou?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsme byli na cestě zpátky na pohotovost.

„Je to velmi milá žena,“ odpověděl s kývnutím hlavy. Usmála jsem se. Alespoň, že v téhle nemocnici byl někdo, komu jsem mohla věřit. No, někdo jiný než Cullenovi samozřejmě.