7. - Deprese 

Ležel jsem vedle ní na posteli a pozoroval, jak spí. V jednu chvíli tam přišel Carlisle a než odešel, usmál se na mě. Bella se lehce pohnula a otočila se.

„Ne, Nathane,“ zamumlala, ale neprobudila se. „Nech mě být. Jdi pryč.“

Pohladil jsem ji po tváři a snažil se ji tak uklidnit. Její výraz byl vyděšený. „Ne,“ řekla znovu. „Ne, nech Edwarda na pokoji.“ Její hlas byl čím dál tím hlasitější. Začala sebou v mých rukách házet. Chytil jsem ji pevněji. Najednou se prudce posadila, už byla vzhůru. Křičela.

„Šš, šš, Bello,“ zašeptal jsem jí do ucha. Držel jsem její hlavu na svém rameni a prsty jsem zabořil do jejích vlasů. „Byl to jenom sen. Jsi v pořádku.“

Po pár minutách se uklidnila. Věděl jsem, že bych se jí neměl ptát na její sen; bude mi ho vyprávět sama, pokud bude chtít. Po chvíli se ode mě odtáhla a začala se zvedat z postele.

„Hej, kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal jsem se jí.

„Carlisle řekl, že dnes můžu odejít,“ odpověděla.

„Ano, ale neřekl, kdy dneska,“ odporoval jsem.

„Detaily mě teď zrovna nezajímají. Musím jít,“ odpověděla a přitom otevírala jeden šuplík za druhým – hledala své oblečení, aby se mohla převléknout z toho nemocničního.

„Proč tak pospícháš?“ zeptal jsem se zvědavě.

Podívala se na budík na nočním stolku. „Protože už teď jdu pozdě do práce.“

„Do práce?“ zeptal jsem se a do mého hlasu se nechtěně vloudilo znechucení. „Proč pracuješ?“

„Protože, Edwarde,“ odpověděla ostře. „Ne všichni mají bohatého otce. Pokud nepošlu další splátku na své auto během příštího týdne, přijdu o něj.“

Cítil jsem, jak se mi rty roztáhly do úšklebku. „Takže to znamená, že už nemáš svůj náklaďáček?“

„Bože, to ne. Rozbil se týden po tom, co jste odjeli. Bylo to hrozné, protože do té doby, než jsem nastoupila na vysokou, jsem neměla auto. Půlku čtvrťáku mě musela vozit Angela. To by nebylo tak špatné, ale často musela zůstat ve škole déle a já jsem pak musela přemlouvat Mika nebo Tylera, aby mě svezli. To bylo nepříjemné.“

Moje oči se zúžily, když se zmínila o těch dvou klucích, kteří po ní toužili od té doby, co se přistěhovala do Forks. „Ale potom jsem dostala ty motorky a Jake mi je pomohl spravit. Charliemu se to sice nelíbilo, ale od té doby jsem jezdila do školy na motorce.“

Zavrčel jsem. „Ty jsi jezdila na motorce, když jsi byla člověk? Když jsi byla člověk přitahující nehody?“

Přikývla. „Mmhmm.“ Jako kdyby to nic nebylo.

„Mohla jsi se zabít,“ zasyčel jsem.

Pokrčila rameny. „Doufala jsem,“ odpověděla. „Ale nestalo se to, alespoň ne na motorce.“ Potom mi pokynula směrem ke dveřím a než jsem stihl promluvit, pokračovala: „Teď vypadni, abych se mohla obléknout.“

Vyhověl jsem jí. Vyšel jsem ven a zavřel za sebou dveře. Po pár vteřinách se dveře otevřely a ona pomalu vyšla ven. Přitáhl jsem ji k sobě a položil ji ruku kolem pasu, zatímco jsem ji vedl ven z nemocnice. Pohledem přejela parkoviště a zamračila se.

Najednou měla v ruce svůj telefon a zvedla si ho k uchu. „Demetri!“ vyprskla. „Kde je moje auto?“

„Ale no tak, Bello,“ zakňoural. „Já nemám auto.“ Zasmál jsem se.

Podívala se na mě. „A jak se mám jako dostat domů?“ zeptala se.

„Už jedu,“ povzdechl si.

„Dobře. Ale to také znamená, že zpátky běžíš.“

„Cože!“ vykřikl. „Proč?“

„Protože do Spydera se vejdou jenom dva lidé.“ Ukončila hovor dřív, než mohl odpovědět.

„Bude tu za pár minut,“ řekla a posadila se na obrubník. Povzdechl jsem si, sedl si vedle ní a položil jí ruku kolem ramen. Opřela se o mě a položila mi hlavu na prsa.

 

Bella

Byla jsem osprchovaná a oblečená jsem se prohrabávala šupletem ve své skříni v koupelně. Vytáhla jsem jednu lahvičku, přesně jako každý jiný den, a zatřásla jsem s ní. Nevydala žádný zvuk. Otevřela jsem dveře a hodila prázdnou lahvičku Demetrimu.

„Doběhni do lékárny a vyzvedni mi další, ano?“

Vyšla jsem ven a zavřela za sebou, ale potom jsem zjistila, že Demetri v pokoji není. Místo něho tam stál Edward s mou lahvičkou v rukou a zvědavě mě pozoroval. Sakra. Tohle nebude pěkné.

Nejdřív jsem si zkusila hrát na nevinnou. „Ach, promiň, Edwarde,“ řekla jsem. Natáhla jsem ruku pro lahvičku, kterou držel. „Myslela jsem, že jsi Demetri. Dej mi to.“

Moje ruka ale proťala prázdný vzduch, protože Edward tu svou na poslední chvíli stáhl. „Proč bereš antidepresiva, Bello?“ zeptal se podezřívavě, když se podíval na etiketu. Nezdržovala jsem se ptaním, jak vlastně ví, že jsou to antidepresiva; medicínou prošel dvakrát.

„Prosím, nenuť mě to říkat,“ prosila jsem. „Nechci to říkat a garantuji ti, že nebudeš rád, když to uslyšíš, takže mi dej tu lahvičku.“

Znovu jsem natáhla ruku, ale teď místo aby tu svou stáhl, vystřelila jeho druhá ruka a chytla mě za zápěstí. Ztuhla jsem, když šokovaně zamrkal, jak ucítil nerovnou kůži na mém předloktí. Zkusila jsem se z jeho sevření vyprostit dřív, než se podívá dolů, ale on mě chytil pevněji.

Lehce přejel palcem po mých jizvách a s hrůzou na ně zíral. „Bello, vždyť jsi mi něco slíbila,“ zasyčel, ale neznělo to naštvaně, jenom vyděšeně – zhrozeně.

„No, jo, ale to bylo předtím, než jsem porušila svůj hlavní slib a nechala se zabít… nebo tak něco… takže ta říznutí vlastně nejsou tak velký problém…“ můj hlas se vytratil.

Jeho oči se setkaly s mýma. „Tohle jsi udělala potom, co jsi byla přeměněná?“

Tentokrát se mi povedlo mu vytrhnout. „Zkus žít, když ti pořád někdo opakuje, že budeš žít celou věčnost, ale sám, protože tě láska tvého života nemiluje. Chtěla jsem být upírem, jenom abych s tebou mohla být navždy; když jsi odešel, už jsem k tomu neměla žádný důvod.“

Znovu se natáhl a přivinul mě k sobě. Opřela jsem si hlavu o jeho prsa a on zabořil obličej do mých vlasů. „Neměl jsem tušení, že to na tebe zapůsobí takhle moc. Je mi to moc, moc líto, Bello,“ zašeptal mi do vlasů.

„Už ti bylo odpuštěno,“ řekla jsem jemně. „Chápu, proč jsi odešel. Udělal jsi to, o čem sis myslel, že je to správné. Nakonec, to přece dělá každý.“

„Stejně je mi to líto,“ odpověděl.

„Prosím, prostě na to zapomeň,“ požádala jsem ho. „Zapomeň, že jsi někdy viděl ty pilulky… nebo ty jizvy. Prosím.“ Podívala jsem se stranou, styděla jsem se za to, co jsem ve svém trápení udělala. Bylo to ode mě tak nezodpovědné.

„Tohle nemůžu nikdy zapomenout, Bello,“ povzdechl si. „Ale nebudu tě s tím obtěžovat. Zvládla jsi to všechno svým vlastním způsobem.“

Edward

Ty známky na její nádherné kůži byly tak příšerné – nikdy si neodpustím.

Přinutil jsem se usmát. „Tak, co budeme dnes dělat?“