6. - Nedůvěra 

 

Chvíli jsem na Edwarda mlčky zírala. Seděli jsme v čekárně naproti sobě. „Ještě jednou mě opustíš,“ řekla jsem pomalu. „A skončili jsme. Myslím to vážně. Nevezmu tě zpátky.“

Na tváři se mu objevil široký úsměv plný úlevy a najednou byl přede mnou, zvedl mě a objal mě tak rychle, že by to lidské reflexy nebyly schopné zaznamenat. Přes jeho rameno jsem viděla Demetriho, stál uprostřed chodby s mým laptopem v rukou.

Odtáhla jsem se od Edwarda. „Co ti sakra tak dlouho trvalo?“ zeptala jsem se Demetriho.  Edward se otočil a podíval se na něho. Demetri ho chvíli beze slova pozoroval, ale pak se otočil zpátky ke mně. „Mluvil jsem s Arem,“ řekl krátce.

„A co ti Aro tak nutně potřeboval říct?“ zeptala jsem se, došla k němu a vzala si svůj laptop.

„Potřebuje s tebou zítra, až tě pustí, mluvit. Vážně by neměl trávit tolik času v nemocnici,“ vysvětlil. Podíval se přes mé rameno na Edwarda. „Takže je zpátky?“ Přikývla jsem. „Úžasné. Prostě zatraceně úžasné.“

Praštila jsem ho do ruky. „Buď hodný.“ Povzdychla jsem si. „Měla bych se vrátit do svého pokoje, než mě Carlisle začne hledat.“

Edward s Demetrim přikývli a šli za mnou. Vešla jsem dovnitř a plácla sebou na postel, zatímco mě Carlisle znovu připojil k přístrojům.

„Angelo,“ pozdravila jsem.

 

Edward

Angela se na mě skepticky podívala. Jestli ji ještě jednou opustí… Byla to vždycky milá dívka. A zjevně cítila potřebu Bellu ochraňovat. Podíval jsem se na Bena, který ji držel kolem pasu. Tamhle, přesně tam; to je ta věc, která si o sobě myslí, že je muž, je důvod, proč Angela nešla na Princeton. Je to důvod, proč já jsem nešel na Princeton. Protože jsme se báli o Bellu.

Ben na mě byl hodně naštvaný. Ale musím uznat, že má výbornou sebekontrolu. Kdybych byl člověk, neměl bych ani tušení, že je na mě tak naštvaný.

„Bello!“ zvolala Angela. „Co se ti stalo?“ Podezřívavě se podívala mým směrem. „Jsi v pořádku?“

„Je mi fajn, Angelo,“ ujistila ji Bella. „Byla jsem v Olympii a jeden chlap na mě prostě skočil. Nic velkého. Byla jsem mimo jenom malou chvíli.“

„A tvoje ruka?“

Bella se ušklíbla. „Ach, tak to byla moje chyba. Naštvala jsem se na Demetriho a pokusila se ho praštit, ale on se sehnul a já jsem místo něho plnou silou trefila cihlu.“

„Co tu dělá Cullen?“ zeptal se Ben. Potlačil jsem úšklebek, umíral touhou se na tohle zeptat.

„Chodí sem na univerzitu,“ odpověděl Mike.

Otočil jsem se k němu čelem. „Jak jsi to věděl?“

Pokrčil rameny. „Chodíš se mnou na literaturu.“ Páni, to jsem si neuvědomil.

„Dobře, nechte mě to upřesnit… Co dělá tady? Jako v tvém nemocničním pokoji?“ odpověděl Ben.

„Ehm… Carlisle,“ řekla Bella a ukázala na mého otce, jako kdyby to bylo dostatečné vysvětlení.

To mu pořád nedává žádný důvod k tomu být tady. Páni, Ben na mě byl asi vážně naštvaný. Ale potom jsem uviděl vzpomínky, které se mu prohnaly hlavou, a najednou jsem byl rád, že mě nenávidí. Byl jsem rád, protože mě nenáviděl za to, že jsem ublížil Belle. Záleželo mu na ní a za to jsem mu byl vděčný.

Bella se posadila a podívala se na Charlieho a na Jaka. „Měli byste se vrátit domů,“ řekla jim. „Budu v pořádku.“ Charlie přikývl a objal ji. Potom přešel ke dveřím a než odešel, ještě se ohlédl a věnoval mi jeden opatrný pohled. „Jaku, dávej na něho pozor,“ zašeptala Bella Jacobovi a nadzvedla se, aby ho mohla políbit na tvář. Přinutil jsem se uklidnit. Jacob přikývl, objal ji a políbil ji na čelo.

Jestli jí ublížíš, Cullene, přísahám, že tě zabiju, smlouva nesmlouva. Prostě jsem přikývl a on odešel. Pokoj byl ale stále přeplněný. Mike stál vedle dveří a Angela s Benem vedle Belliny postele. Demetri stál u nohou její postele a opíral se o zeď. Carlisle se na mě díval.

Tak jak to šlo? Přikývl jsem a rty naznačil slovo ‚dobře‘. Takže tě vzala zpátky? Znovu jsem přikývl a usmál se.

Asi po hodině se Mike, Angela a Ben konečně rozhodli odejít. Carlisle se pravidelně zastavil, ale musel se také věnovat jiným pacientům. Viděl jsem, jak Bella potlačuje smích, když si všimla, jak na sebe s Demetrim zíráme.

Nakonec se Demetri zvedl a kývl na mě, abych ho následoval ven. Bela se zasmála, když jsem zamrkal a šel za ním.

„Nepřinutíš mě odejít,“ řekl jsem tiše, když za námi zavřel dveře. „Neodejdu a neexistuje způsob, jakým bys mě k tomu mohl přinutit.“

„To je dobře, protože to nechci. Přestože to byla jenom poslední hodina nebo tak, nemyslím si, že bych někdy ji viděl takhle šťastnou,“ odpověděl Demetri, čímž mě překvapil. „Ne, chtěl jsem tě varovat. Odmítá ho brát vážně, ale to je chyba.“

„Co?“ zeptal jsem se úzkostlivě.

„Nathan,“ odpověděl Demetri. „Bella ho vždycky odloží, jako kdyby to vůbec nic nebylo, ale to není pravda. Edwarde, Volturiovi se ho snaží dostat už mnoho desetiletí a pořád se jim ještě nepodařilo ho zabít. Tenhle muž je králem všech zlých upírů.“

„A je zamilovaný do Belly,“ řekl jsem.

Přikývl. „Neodvolatelně,“ odpověděl. „Jenom… Teď, když jsi zpátky, nebude chtít, abych se kolem ní bez přestání motal. Nepopírám, že je extrémně mocná, ale vážně nevěřím, že by Nathana dokázala zvládnout. Je smrtonosný.“

„Nikdy nedopustím, aby se jí něco stalo. Ať už je tenhle Nathan kdokoliv, dokud jsem tady, nedotkne se jí. To ti můžu slíbit.“

 

Bella

Snažila jsem se poslouchat, co si venku říkají, ale můj sluch nebyl tak dobrý. Věděli, že budu poslouchat, a proto šeptali, takže jsem je nemohla slyšet. Mizerové.

Carlisle se zasmál, jako kdyby věděl, co se mi honí hlavou. Podívala jsem se na něho a on se to pokusil schovat, takže se jenom troch usmál. „Myslím, že je roztomilé, jak tě Demetri ochraňuje,“ řekl.

Zaklela jsem a zkřížila si ruce na prsou. „Já ne,“ zamručela jsem. Nechci Edwardovi dávat další záminku k tomu, aby mě znovu opustil.“

Carlisle pomalu přešel ke mně a posadil se na kraj mé postele. „Bello, podívej se na mě.“ Samozřejmě, že jsem ho neposlechla, dívala jsem se všude jinde, jen ne na něho. Cítila jsem jeho ruce na své bradě, snažil se mi zvednout hlavu a otočit mou tvář k sobě. „Edward tě neopustí.“

„Jasně, to ti řekl,“ namítla jsem. „Je zajímavé, že mě řekl přesně to samé, než odešel posledně.“

Povzdechl si a jeho topazové oči neopouštěly ty mé. „Bello, Edward na tom byl bídně,“ řekl. „Neopustí tě znovu.“

Pokrčila jsem rameny a přinutila se podívat jinam. Carlisle chtěl ještě něco říct, ale někdo ho přerušil. „To je v pořádku, Carlisle. Omluvíš nás na chvíli?“ uslyšela jsem Edwarda ze dveří. Sakra, musel slyšet všechno, co jsem říkala. Carlisle přikývl a odešel.

Cítila jsem, jak se postel pode mnou pohnula, když si Edward sedl. „Bello, miláčku, prosím podívej se na mě,“ řekl. Jeho hlas byl tichý a prosebný. Neodpověděla jsem. Povzdechl si. „Bello, prosím, věř mi, já bez tebe nepůjdu nikam.“

„Slyším, co říkáš, Edwarde,“ řekla jsem a povzdechla si. „Ale to všechno už jsem předtím slyšela. Slíbil si, že se mnou budeš navěky. Ale přesto jsi odešel, surově jsi vytrhl mé srdce a vzal si ho s sebou. Promiň, že ti nevěřím.“ Můj hlas byl slabý, a kdyby to bylo možné, brečela bych.

„Ach bože, Bello,“ zašeptal. Cítila jsem, jak mě jeho ruce chytly kolem pasu, když mě zvedal, aby si mě posadil na klín. Moje hlava zůstala skloněná, zírala jsem na své ruce. Cítila jsem, jak se jeho tělo obtočilo kolem mého, když si mě přitáhl těsně k sobě. Potom mě políbil na temeno hlavy. „Je mi to tak líto, Bello.“

 

Edward

Cítil jsem, jak se v mých rukách třese, cítil jsem její mlčenlivé vzlyky. Jak jsem jí tohle mohl udělat? Jak jsem kdy mohl ublížit své drahé Belle? Co se to se mnou stalo? Ve svém životě jsem měl jenom jednu dobrou věc a i tu jsem si musel zkazit. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než mi znovu začne věřit. Ale to je v pořádku; vždyť máme celou věčnost.