Bella goes Buffy

Autorka: Whitelight72

Přeložila: Akka

2. - Univerzita na Aljašce

„Demetri!“ zavolala jsem, když jsem vstoupila do svého pokoje na koleji. Přijali mě na Aljašskou univerzitu. A věřte tomu nebo ne, jako studenta medicíny. Biologie byla můj nejsilnější předmět, takže jsem se rozhodla pro doktořinu. Chtěla jsem vědět, jak se cítí Carlisle, když zachrání někomu život. A také vím, že mi znalost medicíny může hodně pomoct. Nebyla jsem neporazitelná jako normální upír a často se mi stalo, že mě někdo zranil. Možná, kdybych se zvládla o sebe postarat sama, nemusela bych snášet Demetriho smích, když mě veze do nemocnice.

Demetri vyšel z mé šatny. „Ano?“

„Mám vůbec chtít vědět, co jsi dělal v mé šatně?“

„No,“ řekl a pobaveně se na ě podíval, „vlastně jsem tam uklízel tvou koženou bundu.“

Přikývla jsem, připravená tuhle omluvu přijmout, když mi to došlo. „Ale já nemám žádnou koženou bundu.“

Natáhl se dovnitř a jednu vytáhl. „Jsi si tím jistá?“

Naklonila jsem se a objala ho. „Páni! Děkuju!“

Ušklíbl se. „Nemáš vůbec zač. A teď si pospěš a osprchuj se, protože vím, že chceš. Tvoje první přednáška začíná za dvě hodiny.“

Přikývla jsem a pospíchala do koupelny. Když jsem se osprchovala, otevřela jsem dveře a natáhla ven ruku. Demetri mi podal oblečení a já jsem znovu zavřela. Byla to rutina. Sotva jsem si někdy sama mohla vybrat něco na sebe; Demetrimu se to až moc líbilo.

Když jsem se oblékla, podívala jsem se na sebe do zrcadla. „Dobrý bože, nemohl bys mi podat něco v čem bych vypadala ještě víc jako exot? No vážně, není to trochu moc?“

„Vůbec ne; vypadáš velmi lákavě!“ Mlsně se na mě podíval.

Protočila jsem oči. „Teď si zkus zapamatovat, že už nejsem člověk.“

Zasmál se. „Jasně, já vím, já vím.“

Potom mě něco napadlo. „Řekni mi, jak jsi to vlastně udělal? Myslím jako dostat se do mého pokoje?“ zeptala jsem se.

„Přesvědčil jsem tu pěknou recepční, že jsi chronicky paranoidní a že máš v noci panickou hrůzu, když nespíme ve stejném pokoji.“

Rozesmála jsem se. „Takže teď si kvůli tobě myslí, že jsem bláznivý psychopat. Vynikající.“

„Buď to, anebo že máš velmi sexy přítele, který je velmi dobrý ve vymýšlení výmluv,“ zasmál se.

„Ach ano, zázraky incestu. Co by na to řekl Aro?“

„Volal, když jsi byla pryč,“ odpověděl Demetri.

„A ty jsi necítil potřebu zmínit se mi o tom?“

Ignoroval ostrý tón v mém hlasu. „Přeje ti hodně štěstí ve škole.“

Zvedl moje knihy a otevřel mi dveře. Vyšel za mnou na chodbu a zavřel za námi. Vyrazili jsme na přednášku.

„Jak chceš zvládnout přítomnost lidí při hodinách?“ zeptala jsem se s upřímnou zvědavostí.

„Měla bys vědět, že mám minimálně tolik sebekontroly kolem lidí, jako mají Cullenovi,“ řekl. Pevně jsem zavřela oči a přála si, aby hrozné vzpomínky, které mě v tu chvíli zaplavily, rychle zmizely. „Ach, promiň, Isabello. Zapomněl jsem,“ začal se hned omlouvat.

Potřásla jsem hlavou. „Ne, to je v pořádku,“ zamumlala jsem. Otevřela jsem oči a přinutila se usmát. „Jsem v pořádku. Pojď, jdeme na hodinu.“

***

„Vážně to musíme dělat dneska?“ zeptala jsem se a zavrčela, když jsem znovu udeřila do boxovacího pytle.

„Aro nechce, abys kvůli škole zanedbávala tréninky.“

„Samozřejmě, že ne.“ protočila jsem oči.

„A navíc, stejně nepotřebuješ odpočinek,“ dodal.

„Pořád potřebuju spát,“ opravila jsem ho.

„Technicky ano, ale spíš jenom jednou za měsíc.“

„Jasně, ale pokud si nevzpomínáš, předtím, než jsem začala trénovat, jsem vydržela bez spánku dva měsíce. Tohle neustálé bojování mě vyčerpává,“ odporovala jsem.

„Ty to přežiješ.“

„Pokud to chceš říct předně…“ ušklíbla jsem se.

Přerušil mě. „Ach, ty víš, jak to myslím.“

Když jsme skončili s tréninkem, šla jsem do místního Starbucksu, kde jsem se měla sejít s Angelou, která také chodila na Aljašskou univerzitu. Demetri se pokoušel mě přemluvit, abych mu dovolila jít se mnou, ale zakázala jsem mu to. Nechtěla jsem vysvětlovat bodyguarda, který se tolik podobá Edwardovi.

„Bello!“ zavolal někdo. S úsměvem jsem se k Angele otočila čelem, abych ji mohla obejmout. „Jak ses měla?“

„Docela dobře,“ odpověděla jsem. „A ty?“

„Báječně. Ben tě pozdravuje. Chtěl jít také, ale řekla jsem mu, že chceme mít chvíli samy pro sebe.“

Zasmála jsem se. „Díky. Pořád nemohu uvěřit, že jste nakonec oba skončili tady.“

Přikývla. „Já vím! A já nedokážu uvěřit, že kvůli mně nešel na Princeton!“

„Já nemůžu uvěřit, že jsi ty nešla na Princeton kvůli mně,“ odpověděla jsem a ona zrudla.

„No, víš… Nechtěla jsem, abys… bylas…“ nedokončila větu, ale já jsem přesto přesně věděla, co chtěla říct. Byl to její způsob, jak se přesvědčit, že jsem v pořádku. Nechtěla, abych byla sama.

Pomalu jsem přikývla. „Vím, proč jsi to udělala,“ řekla jsem jemně. „A jsem ti za to vděčná.“

Pár minut jsme si ještě povídali, když jsem se podřekla a zmínila se o Demetrim.

„Demetri? Kdo je to?“ ptala se zvědavě.

„Můj bratr,“ řekla jsem rychle. Byla to první věc, která mě napadla.

„Bratr? Nevěděla jsem, že máš bratra! Proč nepřijel také do Forks?“

Zvedla jsem ruku, abych zastavila příval jejích otázek. „Ano, je to můj starší bratr. Když byl malý, tak byl často nemocný, takže když mě poslali do Forks, musel zůstat doma, protože by mu nesvědčilo deštivé počasí.“ Byla jsem překvapená, jak snadno mi ty lži vycházely z pusy, teď když jsem byla upír.

„Jo, myslím, že to je pochopitelné,“ přikývla.

Ještě dlouho jsme si povídaly a ze Starbucksu odešli, až když už zavírali. Trvala jsem na tom, že ji doprovodím až ke koleji, v žádném případě jsem ji nechtěla nechat jít samotnou takhle v noci. Byla jsem pronásledovaná. Když se „zlí“ upíři dozvěděli o stregoni benefici, tak se o mě všichni, jedna skupina za druhou, začali zajímat a snažili se mě zničit. Nikdy jsem nevěděla, kdy je někdo z nich nablízku, a nechtěla jsem riskovat, že kvůli mně Angelu zraní.

Doprovodila jsem ji a vydala domů, což bylo samozřejmě úplně na druhé straně. Věděla jsem, že mě někdo sleduje. Udělala jsem kličku a podle těžkých kroků jsem poznala, že je stále za mnou. Odbočila jsem do temné uličky mezi dvěma školními budovami, aby nás nikdo neviděl, a nelidskou rychlostí jsem se otočila čelem k pronásledovateli, připravená bojovat.

Muž se zastavil a udělal krok zpátky. V tu chvíli jsem poznala jeho tvář. Mike Newton. Uvolnila jsem zatnuté svaly.

„Bože, Miku, vyděsils mě! Co si myslíš, že mě takhle pronásleduješ!“

„Promiň,“ odpověděl a začervenal se. „Nevěděl jsem, že sem chodíš.“

Přikývla jsem. „Jo, studuju medicínu.“ V duchu jsem se snažila vymyslet nějakou omluvu, abych se mohla dostat z jeho dosahu, aniž bych zněla neslušně. A jako na zavolanou mi zazvonil mobil. Vydechla jsem úlevou.

„Ano, Demetri?“

„Je pozdě,“ řekl. „Bylas napadená?“ zeptal se zvědavě, ale v jeho tónu jsem zaslechla stopu obav.

„Ne, ne. Jsem v pořádku. Jenom jsem potkala starého přítele z Forks. Uvidíme se za pár minut,“ odpověděla jsem a zavěsila.

„Demetri?“ zeptal se Mike se znatelnou žárlivostí.

„Můj bratr,“ řekla jsem. Než mohl reagovat, pokračovala jsem. „Vážně bych už měla jít, měla jsem se s ním setkat. Uvidíme se později, Miku.“