„Ne,“ zavrčela jsem
do telefonu.
„Ale Isabello –“
Nenechala jsem Ara
pokračovat. „Ne, Aro. Je mi líto, ale nemůžu se sebrat a opustit
Cullenovi teď, když o nich Nathan ví. Nenechám je samotné jenom
kvůli tomu, abych mohla jet do Itálie jenom kvůli pár testům.“
„Isabello, když se
tak bojíš o Cullenovi, mohu snadno zařídit, aby tě do Itálie
mohli doprovodit. Pomohlo by ti to?“
„Myslím, že by mohlo,
Aro. Ale vážně nechápu, proč je to nutné. Nejsem
nekontrolovatelný novorozený upír. Dokážu se kontrolovat.“
„Isabello,“ řekl
varovným tónem. „Víš, že to nerad dělám, zvlášť ve tvém případě,
takže mě nenuť, abych ti to musel přikázat.“
„Budeme tam co
nejdřív. Řeknu Demetrimu, aby nám sehnal letenky.“ Zaklapla jsem
mobil, než stihl něco dodat, a zamračila se na něj. Nechtěla
jsem jet do Itálie. Neměla jsem ráda většinu lidí, co tam žili.
„Zavolej na to
zatracený letiště,“ zavrčela jsem na Demetriho, jakmile prošel
dveřmi. „Vyrážíme se západem slunce.“
„Páni, proč máš tak
špatnou náladu?“ ušklíbl se na mě, když vytahoval mobil.
„Už mám dost těch
sraček, co se kolem mě dějou,“ odsekla jsem. „A navíc, pokud
sis toho náhodou nevšiml, naše rodina v Itálii není složená
jenom z těch milých. Byla bych nejradši, kdyby od nich Cullenovi
zůstali co nejdál.“
„Vydrž chvilku,“ řekl
a chvíli mluvil do mobilu. Po pár minutách ho zaklapl a podíval
se na mě. „Cullenovi se ve Volterře těší dost velkému respektu.
Jsem si jistý, že to bude v pořádku.“
„Jane je nemá moc
ráda,“ ušklíbla jsem se. „Ani Felix ne.“
„Ne, ale když je bude
obtěžovat, bude muset vydržet trest od Ara,“ řekl mi Demetri,
snažil se mě uklidnit.
„Je to masochistka,“
zamumlala jsem vztekle. „Pohled na bolest si vysloveně užívá.“
Demetri potlačil
úsměv. „Všechno bude v pořádku. Jdi za Cullenovými a řekni jim,
že letí s námi.“
Cesta ke Cullenovic
domu je krátká. Jsem naštvaná, a tak jedu bláznivě. Mé
pneumatiky zanaříkají, když prudce zatočím a zastavím. Edward
byl u mě ještě než jsem stihla vypnout motor a otevřel mi dveře.
„Ahoj,“ pozdravil mě
a držel mě za ruku, zatímco mě vedl do domu. „Co se děje?“
„Jsou tu všichni?“
zeptala jsem se nervózně.
„No, Carlisle je
v práci, ale ostatní jsou tady,“ řekl a opatrně se na mě
podíval.
„Musím jet do
Itálie,“ řekla jsem otupěle.
„Co? Proč?“ zeptal se
ženský hlas. Otočila jsem se a za mnou stála Alice.
„Aro chce provést
nějaké testy kvůli mé nové moci.“
„Víš, to, jak nevidím
tvoji budoucnost, je dost otravné. Proč se tvoje imunita musela
tak rozšířit, když ses stala upírkou?“ zeptala se Alice trochu
podrážděně. „Když jsi byla člověk, tak jsem alespoň mohla
sledovat tvou budoucnost.“
„Mrzí mě, že jsem tě
zklamala, Alice,“ řekla jsem s úsměvem. „Přísahám, že jsem to
neudělala schválně.“
„A jak dlouho budeš
pryč?“ zeptala se smutně.
„Tak dlouho, jak si
mě tam Aro bude chtít nechat.“ Na chvíli jsem se odmlčela, když
jsem uviděla jejich rozrušené výrazy. „Letadlo vzlétá za
soumraku. Do té doby máte čas dát všem vědět, že si musí
zabalit. Všichni letíte se mnou.“
Na Edwardově tváři se
rozlil široký úsměv. „Letíme s tebou?“
„Samozřejmě,“
odpověděl jsem jednoduše.
„Všichni?“ zeptala se
Alice zvědavě.
„Ano. Nemůžu vás tu
nechat samotné, když je Nathan na svobodě,“ vysvětlila jsem. „A
nedovedu si představit, že bych se na delší dobu vzdálila od
Edwarda.“
Všechno, co jsem od
Alice slyšela, byl nesrozumitelný výskot, když běžela nahoru.
„Balí,“ vysvětlil Edward, když si to přečetl v její mysli.
„Samozřejmě – balí
pro všechny, viď?“ zeptala jsem se. Alice měla svůj vlastní
způsob, jak se ujistit, že všichni měli víc věcí, než by
kdy mohli potřebovat.
„Ano,“ odpověděl
lehce. „Už si v duchu stěžuje, že nemůže zabalit i tobě, protože
u nás nemáš žádné oblečení. Ale neboj se, to hodlá během našeho
pobytu v Itálii změnit.“ Usmál se na mě. „Nejhezčí a nejdražší
oblečení se zřejmě dělá v Itálii.“
Zasténala jsem. „Ale
já nepotřebuju žádné další oblečení,“ naříkala jsem. „Demetri
a Aro se už ujistili, že ho mám o hodně víc, než
potřebuju.“
„To mě nezastaví!“
zavolala odshora Alice a vysloužila si tak ode mě další
zasténámí a úšklebek od Edwarda.
*
„Stojím si za tím, co
jsem řekla předtím, je to naprosto zbytečné,“ zasyčela jsem na
Demetriho, když jsme jeli směrem k soukromému nouzovému letišti.
Dřív tu nebylo; Aro ho tu nechal zařídit, když jsem se rozhodla
nastoupit na univerzitu. Rád na mě utrácel peníze, stejně jako
Alice.
„Mě to nezajímá a Ara
taky ne, tak toho nech,“ odpověděl bez zájmu.
Zafuněla jsem a
otočila se od něho. Demetri se mi stal něčím jako starším
bratrem, stejně milujícím, ale i stejně otravným. Vlastně byl
trochu jako Jake, až na to, že Jake do mě byl zamilovaný, to
Demetri nebyl.
Můj vztah s Jacobem
byl teď dost zvláštní, ale naštěstí nebyl nepříjemný. Jacob
věděl, že ho miluju, ale také věděl, že to je jenom jako láska
sestry k bratrovi. Nikdy se nepokusil mě přesvědčit, abych
změnila názor, protože věděl, že byl neměnný. Stejně tak jako
to, že on nebyl schopný mě přestat milovat. Pořád doufám, že
někoho potká a že se otiskne. Zaslouží si lásku a štěstí, které
bych mu já nikdy nedokázala dát. Mé srdce vždycky bylo a vždycky
bude až příliš patřit Edwardovi.
„Bello? Bello?“
Párkrát jsem zamrkala a všimla si, že mi Edward mává rukou před
obličejem. „Bylas úplně mimo. Jsi v pořádku, lásko?“
Vždycky se tolik
staral o ty nejbezvýznamnější věci. Lano, Edwarde, jen
přemýšlím.“
„Jsi v pořádku?“
ujišťoval se.
Vzala jsem jeho ruku
do své a přikývla. „V naprostém, akorát možná trochu
podrážděná.“ Ruku v ruce jsme nastoupili do letadla.
*
Let byl dlouhý a
kvůli naší neschopnosti usnout byl tím nudnější. Rosalie a
Emmett času v letadle využili tím, že se přesunuli do určitých
soukromých prostor.
Carlisle strávil
většinu času telefonováním a konzultováním s doktory z aljašské
nemocnice. Cítila jsem se hrozně, že jsem ho vytáhla z práce,
ale asi to takhle bylo lepší. Alice byla stočená na Jasperově
klíně a vypadala naprosto spokojeně. Esme si četla a Edward
pozoroval mě. A já? Já jsem přecházela letadlem sem a tam.
„Isabello, já tě
prosím, sedni si. Bolí mě z tebe hlava!“ prosil Demetri.
„Ujišťuju tě, že všechno bude v pořádku.“
„Všechno nebude
v pořádku,“ řekla jsem mu. „Většina Volturiových mě naprosto
nenávidí. Nedovedu si představit proč. Nikdo z nich se mě nemůže
díky mým schopnostem ani dotknout a co my uděláme? Přivedeme
Cullenovi! Co jsem si to sakra myslela?!“
„Bello, Bello,
uklidni se.“ Edward se zvedl ze svého sedadla a chytil mě oběma
rukama za ramena. „My se o sebe dokážeme postarat. Slibuju, že
všechno bude dobré.“
Temně jsem se na něho
podívala. „Beru tě za slovo,“ zamumlala jsem a konečně se
posadila.
*
Okolo poledne jsme
přistáli v Itálii na jednom soukromém letišti, majetku
Volturiových. Byla tam Jane, aby nás přivítala.
„Děláte si ze mě
srandu, do prdele?“
Musela jsem potlačit
výbuch smíchu, když na mě Cullenovi zůstali nevěřícně zírat –
sprostá slova přicházející z Belliných nevinných úst!?
„Proč jsi tady,
Jane?“ zavrčela jsem na ni.
„Byla jsem poslaná,
abych vás eskortoval zpátky do Volterry,“ řekla sladce, ale jsem
si jistá, že nikdo nevěřil, že by byla tak nadšená, že tu musí
být.
„Tak o tom
pochybuju,“ odpověděla jsem. „Aro není tak hloupý.“
„On mě poslal,“ řekla
Jane a já se rozhodla, že se s ní nebudu hádat. Protočila jsem
oči směrem k Demetrimu a on mi můj pohled vrátil s mlčenlivým
varováním, abych se chovala slušně.
