10. - Remíza

„Ach, o něho si nedělej starosti, Bello,“ ujistil mě Carlisle. „Dokáže se o sebe postarat. Jsem si jistý, že ho Nathan ani neuvidí.“

„Ne, zatraceně!“ vykřikla jsem. „Nathan šel po Emmettovi celou dobu!“

A než měli čas zpracovat moje slova, vytrhla jsem se z Edwardova sevření a odběhla do lesa. Jak jsem se prodírala lesem, slyšela jsem, jak na mě Cullenovi volají, ale ignorovala jsem je.

Zastavila jsem se na malé mýtině, abych se uklidnila a abych mohla zachytit jejich pach nebo zaslechnout jejich hlasy. Nathan možná byl stavěný pro pohyb v tajnosti, ale Emmett rozhodně nebyl.

Někdo zastavil těsně vedle mě. Pohnula jsem se bez rozmýšlení, prudce jsem se otočila a kopla do něho. Ale jakmile se moje noha pohnula, ta osoba uskočila.

„Ježiši Isabello, uklidni se.“

„Nepřibližuj se ke mně takhle, Demetri,“ vynadala jsem mu. „A zmlkni. Snažím se poslouchat.“ Demetri ihned zavřel pusu a přestal dýchat a umožnil mi tak nerušeně poslouchat.

Několik set metrů od nás se pohnuly listy… ale byla jsem si jistá, že to byl jenom vítr. A potom… smích. Je tichý, jako by byl hodně daleko. Kdybych byla o pár mil blíž, byla jsem si jistá, že tenhle smích by se proměnil v Emmettův známý veselý výbuch. Bez jediného slova směrem k Demetrimu – jeho reflexy byly dost rychlé na to, aby mě stihl následovat – jsem vystřelila mezi stromy.

Demetriho tiché kroky byly slyšet velmi blízko za mnou, přesně jak jsem věděla, že budou.

„Ááá, to si děláš srandu!“ zaduněl lesem Emmettův hlas.

Neslyšela jsem žádnou odpověď, ale Emmett se kvůli něčemu znovu rozesmál. „Ale, no tak. Nemůžeš mi ublížit.“ Tenhle hloupý, arogantní přístup ho zabije. Nathan mu může ublížit.

Ale jeho hlas byl hlasitý a já jsem věděla, že už nemůžou být daleko.

Byli tady. Demetri a já jsme se zastavili pár set stop od kraje lesa.

„Nathane!“ řekla jsem hlasitě. Otočil se a ušklíbl se na mě. „Takže to bylo jenom divadlo?“

Narovnal se ze své pokrčené pozice a pokrčil rameny. „No, musím přiznat, že jsem doufal alespoň v trochu akce,“ řekl stydlivě. „Hlavně jsem doufal, že přinutím tu tvoji hračku, aby se zbláznila žárlivostí.“

„Moji hračku?“

„Ano, myslím, že mu říkáš Edward,“ odpověděl. „Neboj se, až budu hotový s tímhle, budu pokračovat s ním.“

„Edwarda. Se. Nedotkneš.“ zasyčela jsem. Vyhrožovat Edwardovi znamenalo překročit hranici. „Z tohohle ho vynecháš. Chceš mě, fajn, ale nech Cullenovi na pokoji.“

„Mm-mm,“ vložil se do toho Demetri. „TO, že chce tebe, není fajn. Pokud si myslíš, že tohle všechno proměníš na nějakou hloupou věc o sebeobětování hrdiny, tak na to zapomeň. Nevzdáš se mu. Nehodlám si nechat nakopat zadek, až se vrátím ke Cullenovým bez tebe. Anebo k Arovi, když už jsme u toho.“

Usmála jsem se. Tohle byl Demetriho způsob jak mi říct, že mu na mně záleží moc na to, aby mě tu nechal samotnou.

„Opravdu dojemné.“ Nathan zněl otráveně. „Můžeme se vrátit k práci? Musím zabít pár upírů.“

Emmett se pousmál. „Hele, vždyť jsem ti už říkal, že mě nezabiješ.“

„Emmette, zmlkni,“ vyhrkla jsem. Věděla jsem, že můj hlas zní naštvaně, a viděla jsem ublížený výraz na Emmettově tváři, když jsem to řekla. Ale nemohla jsem zastavit, abych se mu omluvila. Omluvím se později. Zrovna teď mám pár naléhavějších záležitostí.

Žilami mi pulzoval adrenalin a všechna nešikovnost byla ta tam, když jsem se odrazila a udělala salto před Nathanovu hlavu. Přistála jsem přímo před Emmettem, čelem k Nathanovi.

„Páni, kde ses to sakra naučila?“ Emmett byl užaslý, asi z toho, že jsem dokázala zvládnout něco tak těžkého bez toho, abych zakopla nebo upadla.

Nathan s úšklebkem na rtech pomalu zatleskal. „To bylo působivé. Cvičila jsi.“

„Samozřejmě, že jsem cvičila,“ řekla jsem a přikrčila se. Nemyslím si, že jsem někdy ve svém životě vypadala víc jako upír. „Musela jsem trénovat, abych tě mohla zabít.“

Napodobil mou pozici. „Jsem dojatý, že jsi toho kvůli mně tolik podstoupila. JE mi líto, že tě musím informovat, že to všechno bylo na nic. Ty mě nemůžeš zabít.“

„Jsem si naprosto jistá, že to zkusím,“ zavrčela jsem. Koutkem oka jsem viděla, jak Demetri udělal krok dopředu.

„Ne!“ vykřikla jsem. „Zůstaň stát, dokud ti neřeknu nic jiného, Demetri. Jsem si jistá, že tomu rozumíš; tohle je něco co musím udělat sama.“

Demetri s porozuměním přikývl. „Bože, miluju tohle pozorovat.“

Zaútočila jsem na Nathana. Ve vzduchu mě chytil za ruku a hodil mě do jednoho stromu. Ten se zlomil a já jsem skočila zpátky, náraz mě vůbec netrápil.

Provedla jsem další obdivuhodné salto a přistála za ním. Chytila jsem ho za ruku a bolestivě mu ji zkroutila za zády, přitlačila jsem mu tak tělo k zemi.

„Je škoda, že nemůžu být Buffy, přemožitelka upírů, co?“ zavtipkovala jsem. „Bylo by to o moc lehčí, kdyby stačilo probodnout ti srdce. Pokud tedy nějaké máš. Osobně si to nemyslím.“

Skrz stromy dorazil Edward a zbytek Cullenových a zastavili se vedle Demetriho. Vzhlédla jsem. Nathan toho využil, odhodil mě ze sebe a utekl.

Narazila jsem do Edwarda a oba jsme spadli. Oba jsme si povzdechli, když jsme jeden druhému pomohli na nohy.

„Fuj,“ zanaříkala jsem. „Opravdu, opravu ho nenávidím.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se rychle Edward a jeho oči skenovaly mé tělo a hledaly sebemenší známku poranění.

„Je mi fajn, Edwarde,“ ujistila jsem ho. „Jsem v naprostém pořádku. Vážně.“

„Měli bychom se vrátit,“ vložil se do toho Demetri. „Musím zavolat Arovi – říct mu o tvé nové schopnosti. Bude nadšený.“

Neodolala jsem a obrátila oči v sloup. „Ach ano. Náš aspirant na otce bude u vytržení.“