Apríl

Autorka: Anika

No tak Apríl je ještě celkem daleko… ale co. Možná jste čekali, že to bude víc praštěný… Ale bavilo mě to psát, tak vás to snad bude bavit číst… Je to psaný z pohledu hodně ‚lidí‘, ale většinou jsou to spíš kratší úseky(ale Carlisle má nejdelší :D)

Emmett:

                Už se to blíží! Nejlepší den na světě! Ano, ano mám na mysli Apríl. Jediný den, kdy si můžu ze svojí rodinky DOOPRVADY vystřelit. A z Belly samozřejmě taky, tu do rodiny počítám. Všechno dokonale promyšlené, do posledního detailu. Jen u Alice samozřejmě ‚váhám‘. Já se TAK STRAŠNĚ MOC těším na zítřek!

Bella:

                Apríla jsem nikdy neměla zrovna v lásce. Pokaždé mě někdo napálí, ale já nikoho. To je tak nefér! Ale na Edwarda něco vymyslím, tedy alespoň se pokusím... Seděla jsem na posteli, když mě to zrovna napadlo. JO! Dobře, moc hezké to nebude, ale trochu poškádlit ho musím. Holt ke mně do pokoje bude muset přijít až zítra k ránu...

Rosalie:

                A jé. Všichni Cullenovic, třeste se! Přichází Emmett a jeho vtípky! Pomoc! Děsím se toho, co zase vymyslí. Jeden by řekl, že ta tak dlouhou dobu, asi tak pár desetiletí, mu už konečně dojdou nápady. Ale to ne. Ale letos bude pomsta za všechny ty léta. Jen počkej...

Edward:

                Ach ano. Emmetovy myšlenky směřují k zítřku, ale nic konkrétního. Taky by mi mohl něco prozradit! Vsadím se, že Alice taky nic nevidí, musí jí to vážně štvát. Ale i všichni ostatní myslí na Apríla. Tedy kromě Carlislea a Esme, ti nejsou tak ztřeštěný. No a samozřejmě je tu Bella, u té můžu jen tušit, na co myslí. Už na mě určitě něco vymyslela – je chytrá, bystrá, krásná, úžasná.... a moje. Možná jsem trochu majetnický, dobře určitě jsem. Ale je úžasné, že si vybrala mě. Jenže teď nevím, co mám dělat.  Co si na ní mám vymyslet já?

Alice:

                Emmett mě dohání k šílenství. Už vím, co chystá pro ostatní, ale co provede mě, to mi zůstává utajeno. Ach jo! Dost lituju Jaspera, vážně. To si nezaslouží! Ale co, zase nemůžu zkazit Emmettovi radost. Akorát tedy myslím, že u Belly to přežene, tohle by jí neměl dělat. Jestli se něco stane, tak mu s radostí zakroutím krkem. A co mám já pro Jaspera? Sama nevím....

Bella:

                Edward seděl u nás v kuchyni a nepřítomně se díval z okna. „Děje se něco?“ zeptala jsem se s obavami. „Hm?“ ozvalo se od něj. „Edwarde! Co se děje?“ zopakovala jsem otázku, tentokrát důrazněji. Najednou stál vedle mě a šeptal mi do ucha. „Vůbec nic.“ Zdálo se mi to nebo jsem z jeho hlasu slyšela pobavení? Nebylo pochyb, z čeho to pramení. Děsím se toho, co mi zítra provede. „Ale ty vypadáš ustaraně...“ poznamenal. Vážně? Pomyslela jsem sistrem k němu, ale nahlas jsem to neřekla. Byl čas začít můj miniplán. „Edwarde, mohl bys dneska přijít později? Někde po půlnoci...“ požádala jsem ho. „Ale to už nebude dneska!“ skočil mi do řeči a vypadal zklamaně. „Detaily... Tak mohl bys? Budu pro tebe mít překvapení... Tedy pokud dřív neusnu.“ Dodala jsem a snažila jsem se přitom nedat důraz na slovo ‚neusnu‘. Nad jeho výrazem jsem se musela pousmát, vypadal tak...frustrovaně? Možná. „Neboj...“ uklidňovala jsem ho, ale v duchu jsem mu říkala něco jiného – Boj se, jen se boj! Musela jsem se zachechtat. Na příjezdovou cestu přijelo auto – znamení, že bychom se měli chovat civilizovaně. Věnoval mi ne zrovna malý polibek a sedl si zpátky na svojí židli.

Den D

Edward:

                Vyhověl jsem Bellinému přání, i když se mi nelíbilo. Vlezl jsem do jejího pokoje hned po půlnoci, snad vteřinu. Už spala. Uchichtl jsem se – no, to je pěkné překvapení. Zasedl jsem do křesla jako obvykle a čekal, až mě nechá alespoň trochu pohlédnout do svého utajeného světa. Promluvila brzy. „Edwarde...“ jako vždycky mě polila vlna štěstíčka. Jenže pak to pokračovalo. „Ne, Edwarde, běž pryč... Miku , kde jsi? Miku?“ Měl jsem chuť do něčeho praštit a zároveň jsem mi chtělo plakat. Tohle není pravda, že ne? Už nemluvila. A pak se začala hrozně smát. „A-apr-íí-l!“ vydala ze sebe mezi záchvaty smíchu, které byly tak hlasité, že jsem se bál, jestli to neprobudí Charlieho. Mračil jsem se na ní. To nebylo hezké. „No tak, Edwarde“ domlouvala mi, ale tvářila se skoro provinile. Nemohl jsem, prostě se nešlo jejímu výrazu nezasmát. Oddychla si. Přešla ke mně a sedla si mi do klína. Pevně jsem jí ovinul pažemi. „Snad jsi vážně nemyslel, že bych dala přednost nějakému Newtonovi před tebou“ zamumlala mi do hrudi. Věnoval jsem jí polibek do vlasů. „Ne nemyslel, ale žárlil jsem!“ doznal jsem se. Cítil jsem, jak má napnutou čelist, aby udržela rty u sebe a nezačala se smát. Stejně se nakonec neudržela. „Ale neboj, já se ti pomstím...“ zahrozil jsem jí. „Ale ne teď“ dodal jsem k tomu ještě a přitiskl jsem svoje rty na ty její. Zase se neovládla a začala hazardovat se svým životem, chvíli jsem jí při tom nechal, konec konců, zlepšoval jsem se. Odtáhl jsem jí obličej, byla nenasytná, tentokrát jsem se neubránil úsměvu já. „Asi bych tě měla zlobit častěji...“ poznamenala a uvelebila se pohodlněji. Jo, možná bys měla, pomyslel jsem si s úsměvem.

Emmett:

                Uskutečnit můj plán na Edwarda bylo pochopitelně jednoduché – zase strávil celou noc u Belly, blázen. S Rose to bude horší – bude jí něco muset zdržet ve škole – hlavně nenápadně! Alice – tak u té to samé. Jasper – tak toho si jdu právě podat. Alice se od něj na chvíli vzdálila, to je jedinečná příležitost. „Ehm, Jaspere? Já vim, že otravuju, ale Alice se mi s něčím svěřila…“ začal jsem svojí špinavou hru. „S čím?“ zděsil se okamžitě. „Klid. Není to nic hrozného, jen se stydí ti to říct… prostě chce, aby sis na sebe vzal něco růžového, třeba košili, nebo tak něco. Růžová prý letos letí…“ bránil jsem se záchvatům smíchu a doufal jsem, že mě neprokoukne. Nepovedlo se mu to. JO! „Vlastně jsem našel ve skříni jednu košili… Divím se, že mi nevrazila do ruky a nedonutila mě k tomu, abych si jí na sebe hned vzal“ přiznal po chvíli – samozřejmě, že ji našel, dal jsem ji tam já. Vylítnul nahoru, aby si košili oblékl. Potěšeně jsem si mnul ruce.

                Odešel jsem ze školy o 2 hodiny dřív, jinak to nešlo stihnout – nakoupit, připravit, stavit se u Belly doma… Všichni se na mě naštvaně a zároveň zděšeně dívali – no jo, bojej se a maj proč… Teda, Jasper se nedíval, ten už si svou potupu užil. Když seběhl dolů v růžové košili, všichni se váleli po zemi smíchy… kromě něj pochopitelně. Neodpustil jsem si to a zařval na celý dům: „APRÍÍÍL!“  Jsem zvědavý, jak budou reagovat ostatní, na moje žertíky namířené na jejich adresu…

Bella:

                Emmett odešel ze školy dřív. Neudělal nic vtipného na mojí adresu, takže se celkem bojím… vážně pochybuju, že by mě ze své zábavy vynechal. Edward mě ‚vyhodil‘ před mým domem s tím, že za chvíli přijde. A jé. Další důvod se bát… Charlie ještě nebyl doma, takže jsem se rozhodla jít k sobě do pokoje relaxovat. A všimnu si, že na posteli mi leží dopis. Co dělá proboha dopis na posteli? Na obálce se vyjímal nápis: Bella. Hm, to je nečekané… A co tam bude? Nic? Prázdná obálka? To by sedělo…  Zvědavě jsem nakoukla dovnitř. Překvapilo mě, že tam byl opravdový dopis. 

Milá Bello,

                je mi líto, že ti musím tohle psát, ale nedokázal bych ti to říct do očí. Já, prostě, už s tebou nemůžu být, nechci být. Vzpomínáš na Tanyu? To je ta z Aljašky… Říkal jsem ti, že projevila zájem. Ale co jsem ti neřekl bylo, že já taky. Promiň, ale miluju jí

Edward

Nedokázala jsem zadržet slzy. Každá věta, každé slovo pro mě byly jako rány bičem, ne bylo to horší. Tohle byla psychická bolest… Znovu se objevila ta díra v hrudi, jako tehdy, když mě poprvé opustil. Schoulila jsem se do klubíčka a vzlykala. Pak jsem uslyšela vrznutí okna. Kdo to ksakru je?! Možná Alice, přišla mě utěšit. „Bello? Co se stalo? Bello!“ třásl se mnou Edward. Co tady proboha ještě dělá? Nechápala jsem to, zněl opravdu vyděšeně. „Ty se ještě ptáš?!“ vyjela jsem na něj. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem chuť vmést mu do tváře všechny nadávky, které mě zrovna napadnout. Neudělala jsem to – zatím! Mrskla jsem po něm papírem a dobelhala se k posteli, kde jsem se zachumlala do deky a rozhodně jsem nehodlala vstát. Edward zavrčel, dost hlasitě. „TAK TOHLE VÁŽNĚ PŘEHNAL!“ zařval, byl opravdu naštvaný. Cože? Jak to myslí? Ucítila jsem, jak se mě snaží vymotat z deky. Bránila jsem se, ale naprosto zbytečně. Vzal si mě do náručí, jako malou holku a pohupoval mě. Už vypadal klidnější. „Ach Bello. Mě je to tak líto. Přísahám, že jakmile se dostanu k Emmettovi, tak mu urvu hlavu!“ z jeho hlasu byla slyšet jasná hrozba, myslel to vážně. A mně to došlo. To je vtip. Ten celý dopis, je jen pitomej vtip! „Promiň“ zamumlala jsem, „mělo mi to dojít.“ „Prosím tě, proč se omlouváš?“ Neodpověděla jsem. „Co provedl tobě?“ zeptala jsem se, abych se vyhnula tématu ‚Bella na to skočila‘. „Nic hrozného… Chtěl jsem si pustit Debbusyho, ale on mi nějak vyměnil cédéčka. Na celý dům se rozeřvalo Tokio Hotel…“ odpovídal nevzrušeně a upřeně mě pozoroval. Při představě Edwarda, jak si sedá v klídku na gauč a dálkovým ovládáním si zapíná Hifi-věž, aby ho hudba klidnila, ale místo toho se rozeřve na celý dům něco kapku ostřejšího, jsem se neudržela a vybuchla smíchy. Bylo znát, že se mu ulevilo, ale vypadal trochu zmateně. Já sama jsem nechápala svoje chování – doteď jsem brečela a najednou se směju, až se za břicho popadám… Byla jsem taky naštvaná, na Emmetta, hrozně moc. Co bych mu jen provedla? Hlavou mi prolétl spásný nápad. Edwardovi se líbit nebude, ale mě se prostě líbí…

Alice:

                Uf. Tak tohle bylo o fous. Málem ho vyhodila. Já toho Emmetta vážně zaškrtím… Vešla jsem do svého pokoje, ale tam mě čekal šok. „OH, PANE BOŽE!“ vyjekla jsem. Všude ležely cáry oblečení, skříň prázdná – nečekaně, když všechno oblečení bylo na cucky. „EMMETTE!“ zařvala jsem a začínala vidět rudě. Emmett se tam objevil a tvářil se jako neviňátko. „CO TO SAKRA JE?“ řvala jsem na něj. „Ehm, tvoje oblečení…“ řekl a pořád měl na tváři ten výraz andělíčka. Pak na setinu sekundy zmizel. Objevil se s náručí plnou MÉHO oblečení. Cože? Já to nějak nepobírám… „Apríl!“ řekl jen s úsměvem – dobře byl to spíš škleb, protože se snažil zadržet smích. „Snad sis vážně nemyslela, že bych vztáhl ruku na TVOJE oblečení. To by byla sebevražda…“ vysvětloval a když mi vrazil do rukou tu obří hromadu, začal se hrozně chechtat. A mě to došlo. „Odkud je to oblečení?“ tázala jsem se. „Z hrabáku.“ A zmizel. Emmette ty jsi vážně případ…

Rosalie:

                Otevřela jsem dveře do pokoje a zalapala po dechu, ačkoliv jsem dýchat nepotřebovala. Tohle nemohl být můj pokoj! Byl tu zelený koberec (nesnáším zelenou!), v každém rohu místnosti byly mety, uprostřed pokoje byla položená baseballová pálka. Tak tohle si Emmett vypije! „BROUKU? MŮŽEŠ NA OKAMŽIK?“ zavolala jsem. „Ano?“ zjevil se. Můžeš mi říct, kde jsou moje věci?“ zeptala jsem se chladně. „V našem společném pokoji, vždyť víš, vždycky jsem chtěl takovýhle pokoj… No uznej, baseballové hřiště v domě…“ rozplýval se. Dobře řekl sis o to, je řada na mně… Vylítla jsem do jeho – teď už našeho pokoje a popadla z police míček, který podepsal nějaký hráč první ligy, ani nevím, jak se jmenoval. Doběhla jsem zpátky na ‚hřiště‘ a vzala i ten, míček, co byl vedle pálky, uprostřed. „Emme? Zlato? Ty máš tenhle míček hodně rád viď?“ ukázala jsem na ten podepsaný. „Tak si ho chyť!“ Vyběhla jsem ven, on v těsném závěsu za mnou. Vymrštlila jsem míček do dálky a onm se za ním pochopitelně rozběhl, vážně si ho hrozně vážil. V té rychlosti si ovšem nevšiml, že jeho oblíbený míček svírám v druhé ruce a hodila jsem ten obyčejný.  Chudáček. Aspoň se proběhne…

Carlisle:

                Tohle jsem vážně vychoval? Tuhle upíří smečku? To snad ani není možný…

Jasper:

                Pro Alici jsem nakonec nic nevymyslel a svěřila se mi, že ona pro mě taky ne. Jsme zkrátka na stejné vlně. Spřízněné duše.

Bella:

                „Edwarde? Co bys řekl malé pomstě Emmettovi?“ zeptala jsem se, napnutá jestli bude souhlasit. „Jaké?“ opáčil podezíravě. „Jasper podlehl mé krvi…“ řekla jsem jenom. Nepochopil to, zděsil se. „Nevyšiluj… uděláme to jenom jako. Alice se vyřádí, až mi bude malovat ránu, jako od upířích zubů… ale musíte Emmetta dostat z domu, nejspíš lov by byl nejlepší…“ vysvětlovala jsem a s úsměvem sledovala, jak mu spadla brada. „Bello! Ty jsi génius!“ vykřikl nadšeně. S tím jsem nepočítala, myslela jsem, že se naštve. Popadl telefon. „Alice? Válečná porada – ty, Jasper a Rose. Řekni Carlisleovi a Esme, ať zadrží Emmetta doma. Sraz u Belly. Hned!“ do telefonu div nekřičel, byl hrozně potěšený, že se může bratříčkovi pomstít, myslím, že hlavně za mě. Jmenovaní se dotavili v minutě. „O co jde?“ zajímal se Jasper. „O pomstu Emmettovi – ty budeš v hlavní roli, Alice se vyřádí a Rose… se prostě jen pomstí spolu se mnou a Bellou.“ Vysvětlil a zazubil se. Alice si znuděně odfrkla, věděla, co se bude dít, neměla náladu na vysvětlování, ale obličej jí svítil vzrušením. „Nechápu…“ zamumlal Jasper. „Takže jde o to, že ostatní  Emmetta na lov a já s tebou zůstaneme sami v domě. Až se vrátí, budeš mě držet v náručí, já se nebudu hýbat. Alice mi ‚zfalšuje‘ ránu od toho, jak si mě ‚kousl‘. Stačí?“ zeptala jsem se Jaspera, když jsem se pokusila o vysvětlení. Rosalie i on na mě užasle zírali. „To jsi vymyslela ty?“ zakoktala se Rose. Zrudla jsem. „Wow. Já jen… je to úžasný! Kdy začneme?“ pokračovala. „Teď hned. Alice, postarej se o to, aby Bella vypadala důvěryhodně. Jaspere, ty zůstaň taky. Rose, jdeme. Jakmile se objeví doma Alice, vyrážíme na lov. Jaspere, Bello, pak bude řada na vás. Okamžitě jedete k nám domů a nacvičujete divadélko. Jo a Jaspere? Až tě chytnu pod krkem, nelekni se…“ rozdal všem Edward příkazy, věnoval mi malou pusu na čelo a spolu s Rosalií zmizel. „Tak jdeme na to…“ vypískla Alice nadšeně, popadla mě za ruku a mířili jsme bůhví kam.

                Potom, co jsme nakoupili barvy a tak, mě Alice posadila v mém pokoji n postel a začala. Jasper to sledoval z povzdálí. Alice byla hotová během minuty a já musela uznat, že to vypadá fakt opravdově. Nechutné. „Tak já mizim!“ rozloučila se s námi a utíkala se připojit k ostatním…

Emmett:

                Nechápal jsem, co se děje. Nejdřív Rose, Alice i Jazz zmizeli a pak byli najednou zase zpátky – tedy jen Rose, ale přidal se k ní Edward. „Co to-“ začal jsem, ale Edward mě přerušil. „Jde se na lov brácha! Carlisle, Esme? Pojďte taky… Za chvíli se připojí i Alice…“ drmolil, vypadal netrpělivě. Alice se objevila. „Ahoj! Jdeme?“ ozvalo se od ní. Co se to děje? „My asi nepůjdeme…“ omluvila se Esme. „Ale no tak! Malý rodinný lov! Co vám to udělá?“ žadonila Rose. Mám v hlavě totální guláš. „No tak dobře…“ souhlasil nakonec Carlisle.

                Lov byl takový…divný. Nejdřív se odpojili Edward a Carlisle, pak se zase vrátili a zmizel Carlisle s Esme. Opravdu rodinný lov…

                Vraceli jsme se zpátky k domu, překvapilo mě, že se tam svítí. Tázavě jsem se podíval na všechny přítomné, ale všichni se tvářili stejně překvapeně jako já. Vešel jsem dovnitř jako první a zděsil jsem se. Byl tam Jasper, sklánějící se nad Bellou. Ona byla mrtvolně bílá. Edward se na Jaspera okamžitě vrhl a přirazil ho ke stěně, držel ho pod krkem. Stíhal u toho ještě zuřivě vrčet. Otrhl jsem od nich pohled a povíval se zase na Bellu – byl u ní Carlisle a poukzoval na ranku na krku. „Vysál jí úplně!“ zasténal. „Edwarde je mi to líto…“ promluvil k němu konejšivě. „NE! Carlisle to prostě nejde!“ řval jako smyslů zbavený a zesílil stisk pod Jasperovým krkem. A pak se stalo něco zvláštního.

Edward:

                Musel jsem uznat, že to hrají vážně dobře. Carlisle byl vážný, Esme a Alice měly ve tváři masku zděšení a Rose drtila Emmettovi ruku. Jasper měl zuřivý, pološílený výraz a Bella se ani nehla. Nakonec to ale byla ona, kdo to nevydržel jako první. Propukla v hurónský smích a ostatní se pak museli přidat. Pustil jsem Jaspera, chudáka, málem jsem ho uškrtil a začali jsme se smát taky. Emmett se tvářil naprosto nechápavě. „APRÍÍÍÍÍÍL!!!!!!“ zakřičel jsem společně s Jasperem a Alicí současně, Bella, Carlisle a Esme zněli jako naše ozvěna. Celým domem otřásal smích. Emmett vypadal, jako by měl každou chvíli vybuchnout, ale na rozdíl od nás ne smíchy, ale vztekem. Vyletěl nahoru do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi. No jo, dali jsme mu ochutnat jeho vlastní medicínu, to dokáže naštvat…  Bylo neuvěřitelné, jak jeden den dokázal zlepšit vztah mezi Bellou a Rose. Teď jí moje blonďatá sestra vyzvedla nad hlavu a skandovala její jméno, ostatní včetně mě se museli přidat. Bella byla pochopitelně rudá jako rajče. „Víš ty co Bello?“ oslovila ji Rose potom, co jsme jí tak půl hodiny oslavovali. „Ne nevím Rose.“, odvětila Bella trochu překvapeně. Rosalii to přišlo hrozně vtipné, pokračovala. „…Apríl je odteď můj nejoblíbenější den!“ vypadlo z ní a všichni jsme se znova zasmáli. Bela však reagovala, ačkoli s ní souhlasila nejspíš z jiného důvodu: „To můj taky Rose, to můj taky…“

KONEC