Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter nine - překvapivá návštěva

Jeanie přijela v pátek kolem osmé večerní. Musela jsem v tu dobu vypadat skutečně příšerně, protože šok v její tváři, když jsme se srazily na schodech, byl jen těžko přehlédnutelný. Vytřeštila oči a několik vteřin na mě mlčky zírala.

„No tak, Jeanie, to nebude tak zlé, ne?“ pokusila jsem se jí přivést na jiné myšlenky.

Nepromluvila, leč pohnula se. I to je dobré znamení, pomyslela jsem si. Popadla mě za ruku a táhla do koupelny. Postavila mě tam, kde jsem ode dne, kdy jsem to řekla Sethovi, nestála. A teď jsem se dívala na svůj odraz v zrcadle a nemohla jsem tomu uvěřit.

Pod očima jsem měla temně fialové kruhy, moje tváře byly pobledlé a znatelně hubenější, oční víčka a nos zarudlé a napuchlé. Trochu jsem vypadala jako upír, a taky jsem to Jeanie hned řekla. Zpytavě se na mě podívala a odvětila.

„Trochu jako upír, ale mnohem víc jako někdo, koho ranila láska…“

V mysli mi prolétl obraz Sethovy tváře a do očí mi vhrkly slzy. Nemohla jsem se udržet, musela jsem to pustit ven. Jeanie mě objala a po chvíli dokonce přenesla na pohovku v obývacím pokoji. Ležela jsem tam, hlavu v jejím klíně a tiše jsem vzlykala. Bez slz, ty už mi došly. Hladila mě po vlasech a šeptala uklidňující slova, ale moc to nepomáhalo.

Celý víkend probíhal v podobném stylu. Jeanie mě utěšovala a nehnula se ode mě ani na krok. Moje aktivity byly pestřejší, buďto jsem spala, nebo pila kakao, což byl jediný příděl potravy, jaký jsem byla schopna pozřít, občas jsem poslouchala hudbu, nejčastěji No Promises nebo Reaching for Heaven, spala jsem a ze všeho nejvíc plakala. Jakákoliv myšlenka na něj bolela silněji než ta předchozí.

Jeanie odjela a já musím zítra do školy, fuj. Vůbec se netěším. Přesto jsem si připravila potřebné učebnice a čisté oblečení. A pak jsem šla spát, ač jsem věděla, že se mi bude zdát o něm…

Odporné drnčení!! Budík jsem shodila ze stolku, jen aby mlčel. Vhrabala jsem se z postele a při pohledu na hodiny jsem si uvědomila, že musím pohnout.

Nuda, nuda, nuda!!! To snad není možný, jak moc hrozí ve škole obyčejnému člověku smrt unuděním. Neuvěřitelné.

Vypotácela jsem se z jídelny a zamířila na parkoviště. Bylo téměř prázdné, stálo tu jen pár lidí. Vlastně upírů, člověk tam stál jen jeden - Bella Swan.

Celá Cullenovi famílie stála kolem ní v bojovných postojích a vrčeli na dva další upíry, kteří si z ní chtěli udělat nejspíš oběd. Rosalie Hale si mě všimla první.

„Zmiz odsud dokud můžeš!!“ sykla na mě, čímž upoutala pozornost ostatních. Všichni se na mě podívali a já poprvé viděla tvář toho blonďatého. Byl tak moc podobný Jeanie.

A pak jsem spatřila ty dva cizí upíry. Dívku a kluka. Já je znala a oni mě.

„Jane!! Demetri!! Tak ráda vás vidím!!“ vykřikla jsem a rozeběhla se k nim. Skočila jsem Demetrimu kolem krku a on mě pevně sevřel v ledové náruči. Když mě pustil, což bylo asi po dvou minutách, rozhlédla jsem se kolem.

Cullenovi tam stáli jako opaření a Isabella se div nesložila, Jane se šťastně usmívala.

„Jsem moc rád, že jsi v pořádku…i když vypadáš příšerně…“ prohlásil Demetri a pevně mi stiskl ruku. Objala jsem i Jane a pozvala je k nám domů.

„Moment!! Já už tě někde viděl…někoho mi připomínáš…“

V tu chvíli se veškerá pozornost soustředila krom mě také na Jaspera, blonďatého upíra od Cullenů. Rychle jsem odvrátila tvář.

„Tady ne…přijďte večer ke mě domů, najdete to snadno…“ řekla jsem spíš asfaltu než jim.

 Pak jsem popadla Jane, Demetri nás následoval, a táhla je k jejich autu, černé limuzíně s tmavými skly. Nasedli jsme a hned se vydali k nám. Demetri řídil a tak jsem se věnovala hlavně jemu, navigovala jsem.

Doma jsem se nejprve převlékla do večerních šatů z černého saténu, které pro mě koupili na Caiusův příkaz. Slušely mi, tedy aspoň podle Demetriho. Jane se jako obvykle moc nevyjadřovala, jen lehce mrkla. Byla jsem šťastná. Spravila jsem je o svém stavu, o Jeanieně životě v Port Angeles i o své zrazené lásce. Samozřejmě fakt, že je Seth vlkodlak a že tu není jediný, jsem zatajila.

Jane zavolala mé opatrovnici a vynutila si na ní slib, že se dostaví už ve středu, čímž nám zajistila dva dny pro sebe.

Kolem osmé někdo zaklepal na dveře. Šla jsem otevřít. Za dveřmi stála Bella Swan a za ní celá Cullenovic rodina. Stála jsem tam ve dveřích a zírala na to nadělení.

„Tebe jsem nepozvala…“ neodpustila jsem si jedovatost na Bellinu adresu. Edward zavrčel. Zasmála jsem se a pustila je dovnitř.

V obývacím pokoji už byly přistavěné židle z kuchyně, ti, co se nevešli, si posedali na zem. Emmett měl na klíně Rosalii, Jasper nahrazoval pohovku Alici, já s Demetrim a Jane jsme zabrali pohovku, Carlisle, Esme, Bella a Edward obsadili kuchyňské židle…

Spát jsem mohla jít až nad ránem, když jsem všem vypověděla, jak jsem se setkala s Jeanie, jak jsem navštívila Volterru, jak jsme jely do Forks kvůli Cullenovým…atd… 

Jane osobně požádala Carlisle, aby mě proměnil, přede všemi, ale on zdvořile odmítl. Nezná prý skutečné důvody, natož aby byly tak závažné, že by mě měl změnit na věčně zatracenou. Jane to pochopila a pak už dala pokoj. Pochopitelně jsem své důvody utajila, nebylo potřeba je prozrazovat přede všemi, ač jsem věděla, že se to jednou stejně dozví.

Skutečně mě zaskočila jediná otázka položená Jasperem. Zeptal se mě, odkud pocházím a jak zní mé celé jméno. Neodpověděla jsem hned.

Věděla jsem to, nejsem hloupá. Jasper byl jedním z mých příbuzných, z příbuzných Jeanie. Ale ani jeden z nich nevěděl o tom druhém. A já jim to nehodlala říkat. Pěkně si počkám, až se ti dva potkají, nejlépe někde před Cullenovými.

Když odcházeli, zastavila jsem Edwarda.

„Jmenuju se Amënthya Whitlocková Teagueová…ale nech si to prosím, pro sebe, aspoň prozatím…“ vyhrkla jsem a doufala přitom, že pochopí. Záblesk intuice v jeho očích přišel velmi rychle. Přikývl a já konečně zavřela dveře.

Jane a Demetri se vydali v noci na lov, samozřejmě zvířat, jak se dohodli s Cullenovými.

A já měla čas přemýšlet…