Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter eight - první rozpor

Sethovy otázky byly stále dotěrnější a mě stále víc trápilo, že mu musím lhát. Ale jinak to nešlo. Viděla jsem, jak se rozzuřil, když jsem mu oznámila, že mě napadl upír. Copak jsem mohla riskovat a prostě mu říct, že budu jednou z nich? Mohla bych ho ztratit a to bych asi nezvládla.

Zatímco já jsem se každé dopoledne mořila ve škole a odpoledne trávila se Sethem, Jeanie byla někde v Port Angeles a kdoví co tam dělala. Doufala jsem, že se nedala na špatnou cestu, protože jsem už párkrát dostala názornou ukázku jak je těžké odolat lidské krvi. Například když mi Jeanie mávala před nosem tabulkou hořké čokolády, kterou přímo zbožňuju, a já v té době držela přísnou dietu.

Edward Cullen nejspíš neustále přemýšlel o mém výstupu v nemocnici, při němž jsem požádala jeho otce, aby mě přeměnil, ovšem stylem, jako bych žádala o něco k pití. A také se mi vyhýbal. Dost úspěšně, řekla bych. Vídali jsme se jen na parkovišti a na obědech, ovšem on se díval kamkoliv jinam, jen ne na mě.

S mým zdravotním stavem to také nebylo zrovna nejlepší, omdlévala jsem stále častěji a ve stále nebezpečnějších situacích. Seth byl pozorný a často to byl právě on, kdo mi dělal v takových chvílích společnost. Ptal se stále častěji, až jsem to prostě nevydržela.

Seděli jsme zrovna na pláži v La Push a v němém objetí jsme sledovali východ slunce. Seděla jsem Sethovi na klíně, opřená o jeho široký hrudník, skrytá v jeho teplém medvědím objetí. Bylo to docela výjimečné, obě školy, v La Push i ve Forks byly z technických důvodů zavřeny a tak jsme se rozhodli získaný čas strávit společně. V jednu chvíli jsem tam seděla a užívala si jeho blízkost a v další chvíli jsem z nepochopitelných důvodů upadla do bezvědomí.

Probrala jsem se asi po deseti minutách. Ležela jsem v prohřátém písku, nohy mi omývaly vlny přílivu. Seth se nade mnou skláněl, ve tváři měl bolest a velké zklamání. Obvykle mě v takových případech držel za ruku a vyptával se, dnes to bylo jiné. Dával si velký pozor, aby se mě nedotýkal ani kouskem svého těla, když jsem se posadila, ucouvl.

„Sethe, já…“ začala jsem, ale zavrtěl záporně hlavou. Píchlo mě u srdce, tolik to bolelo.

„Co ti je?? Ty jsi nemocná, viď??“ vyštěkl na mě, v tu chvíli zněl jeho hlas tak cize.

Vstal a odcházel. No tak, Thyo, jsi přece Whitlocková!!, napomínala jsem sama sebe, musíš o svou lásku bojovat!! Nevzdávej to, řekni mu pravdu, zaslouží si ji znát!!

Moje svědomí na mě křičelo, ale já nebyla schopná ničeho jiného, než se slzami v očích sledovat jeho široká záda, pomalu se vzdalující. Šel domů, nebo aspoň směrem k vesnici. Ten pohled spaloval mé srdce, bolest byla nesnesitelná.

„Sethe!!“ křikla jsem za ním v posledním návalu naděje.

Zastavil se, ale neotočil. Další nával bolesti mi vzal hlas a tak jsem mlčela. Aniž by se ke mě obrátil čelem, řekl jasným vysokým hlasem:

„Nemůžu věřit někomu, kdo má přede mnou tajemství. Promiň, ale ty mi viditelně nevěříš, že bych tě dokázal milovat i kdyby ses mi svěřila, vztah bez vzájemné důvěry pro mě nic neznamená…“

Zamrazilo ve mně. Opravdu tohle řekl…? To snad ne, tohle mi nemůže udělat!! Vždyť já tě miluju, chtělo se mi křičet, ale nezmohla jsem se na slovo. Ze Setha mi zůstala jen ozvěna jeho hlasu v mé hlavě. Zmizel. Zůstala jen nesnesitelná bolest v okolí srdce a hořkost v ústech. 

Domů jsem se potácela asi hodinu, protože mi stačila jediná myšlenka na něj, abych se zhroutila na zem a poddala se nekonečnému pláči. Tolik to bolelo, nemohlo to jen tak skončit. Moje svědomí mi to ještě ztěžovalo, můj vnitřní hlas dával Sethovi za pravdu, protože jsem mu měla říct pravdu už dávno. Fakt, že jsem mu všechno zatajila, byl důvodem toho, že jsem ho teď ztratila.

Doma jsem si dala teplou sprchu, proud teplé vody bičoval mé tělo asi hodinu, než jsem se dokázala uvolnit. Do postele jsem si donesla velký hrnek horké čokolády a potom jsem kožíšek svého medvídka smáčela hektolitry slz. Nakonec jsem usnula, mohlo být asi půl dvanácté. Venku výjimečně pálilo slunce, ale to mi nebránilo v tom, abych se odebrala do říše snů. V mém případě hororových výjevů plných krve a násilí.

Vzbudila jsem se až v noci. Venku byla tma, kterou narušovala jen stříbřitá záře měsíce, na budíku se skvěl čas dvě hodiny padesát tři minut. Spala jsem tedy celý den a skoro celou noc, pláč mě hodně vysílil.  

K velmi časné snídani jsem si dala kakao a perník. Poprvé jsem využila rádio v kuchyni a pustila jsem si písničku Reaching for Heaven, která mi znovu vlila krev do žil. Na celou situaci jsem se najednou dívala z jakéhosi nadneseného pohledu a po chvíli jsem přesně věděla, co mám udělat. Sethovi řeknu pravdu, ale ne celou. V půl třetí jsem se zase oddávala slasti, když mi téměř vařící voda omývala tělo.

Tohle prostě miluju. Miluju horkou čokoládu, sprchu, gumové medvídky, fantasy knížky, nestea, řízky s bramborovým salátem a samozřejmě Setha, toho nejvíc. Jeho miluju úplně nadoraz.

Ve tři jsem opustila koupelnu prohřátá a voňavá, s čerstvě umytými vlasy. Až do půl osmé jsem si pečlivě promýšlela, co přesně mu řeknu. Řeknu mu o proměně, ale důvod si nechám pro sebe. Řeknu mu jak moc ho miluju a řeknu mu o - ne!! To mu rozhodně nesmím říct. Stydím se za to, stydím se za věc, kvůli níž jsem nucena stát se jednou z nesmrtelných.

Pak jsem vyrazila. Nejdřív jsem šla hrdě, plná jistoty, že mě pochopí, ale čím blíž jsem byla, tím víc se mi vnitřnosti stahovaly a moje kroky byly pomalejší a nejistější, nakonec jsem se zastavila a chtěla jsem se vrátit. Bylo pozdě, Seth mě nejspíš viděl jak nejistě postávám kousek od jeho domu a najednou stál vedle mě.

„Přišla jsi mi to vysvětlit? Konečně mi říct pravdu?“ zeptal se jízlivě. Trochu nejistě jsem přikývla. Otočil se směrem k pláži a vykročil. Šla jsem za ním, mlčky a dost pomalu, takže našeho místa na pláži dosáhl dřív. Už seděl a tak jsem zaujala místo vedle něj.

„Víš proč jsem tady ve Forks? Proč jsem sem přijela?“ zeptala jsem se potichu.

„Ne, proč?“

„Jsem tu kvůli Cullenovými, přijela jsem za nimi…“

„Kvůli těm upírům? Proboha proč?!!“ vyhrkl ze sebe, oči údivem vykulené.

„Chci, aby mě proměnili, co nejdřív…Chci být jednou z nich, budu upír…“ zašeptala jsem a čekal na jeho reakci. Nemýlila jsem se, když jsem odhadovala, že vybuchne.

Vyskočil na nohy a zlostně si mě měřil, z očí mu metaly blesky.

„Cože??!! A to mi říkáš jen tak? Že budeš jednou z nich? Z mých nepřátel?? Jen tak si přijdeš, vetřeš se mi do života, obrátíš ho naruby a pak mi s klidem oznámíš, že brzo budeme stát na opačných stranách hranice?!!!!“

„Nemám jinou možnost…nechtěla jsem se ti vetřít do života, jenže jsem se zamilovala… nemohla jsem proti tomu bojovat…“ hlesla jsem.

Popadl mě za ramena tak pevně, až to zabolelo a násilím donutil postavit se na nohy. Fyzická bolest mi nic nedělala, téměř jsem jí nevnímala. Díval jsem se do jeho zoufalých očí plných ztracené naděje. Věřil mi a já mu teď řekla tohle.

„Já tě miluju…ale…teď už s tebou nemůžu být…mohl bych…mohl bych k tobě víc přilnout a pak by to moc bolelo…Doufám, že to chápeš….“

A pak mě políbil. Zuřivě a nenasytně, v tom polibku byla všechna jeho bolest. Vracela jsem mu se stejnou vervou. Jako by se mi snažil všechno rozmluvit, jako by chtěl, abych to vzdala a zůstala s ním jako člověk.

Z ničeho nic mě pustil a odešel. Prý bezbolestné loučení, ha. To mi nenamluví. Bolelo to. Moc, ale přinutila jsem se to nedat najevo. Řekla jsem mu pravdu a on mě přesto opustil, v lidském životě mě už nic nedrží.

Doma jsem zavolala Jeanie a všechno jí pověděla. Podle mě by to měla vědět. A přestože chtěla hned přijet, abych nebyla sama. Ubezpečila jsem jí, že všechno zvládnu a hned poté si šla lehnout.

Těsně před usnutím jsem si vzpomněla na Caiuse a na svůj slib, že mu pošlu každé dva týdny dopis. Slib jsem porušila, nenapsala jsem mu už dva měsíce. Jenže teď bylo pozdě… Věděla jsem, co bude v nejbližších dnech následovat…