Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter seven - výlet do Los Angeles

Cítila jsem, jak moje teplo mizí. Nahradila ho ledová náruč a hlas Jeanie.

„Jen ať spí, má to těžké i tak…“ řekla a Seth si jen povzdych.

„Jdu se domů vyspat…pak mi prosím dej vědět…“ zašeptal a chtěl odejít, ale Jeanie ho zarazila. Její slova mi doslova vyrazila dech.

„Tak si lehni dole na gauč, je dost velký a aspoň jí budeš nablízku a nebudeš se unavovat běháním…až se probere, tak tě bude potřebovat…“

„Proč to děláš? Jsi upírka a v klidu trpíš vlkodlaka ve svém domě…Musí to být pro tebe těžké, tak proč mě prostě nevyženeš?“ zeptal se jí Seth ve dveřích.

„Protože vím, jak moc je k ní osud krutý a jak se cítí…Chci, aby byla šťastná, navíc upíři a vlkodlaci spolu dokážou žít na jedné hromadě, pokud mají stejný cíl. My oba chceme, aby se cítila lépe a byla šťastná, proto si navzájem nevadíme…ty se v mé přítomnosti neklepeš, všiml sis?“ odpověděla mu s ledovým klidem.

Možná se s ní Seth ještě chvíli hádal, ale to už jsem nevnímala, chtěla jsem jen spát. Další sny se mi naštěstí nezdály a tak jsem se cítila skvěle, když jsem se další den ráno probudila.

Vyběhla jsem z pokoje tak rychle, že jsem nestačila před schody přibrzdit a málem jsem z nich sletěla. Jakmile jsem škobrtla, vykřikla jsem, pochopitelně, akce a reakce. O několik vteřin později stáli oba pod schody, připravení mě chytit. Když jsem je viděla vedle sebe, musela jsem se smát. Byli tak odlišní, jako oheň a led, a přitom tak stejní. Rozesmál mě výraz v jejich tvářích, oba měli vykulené oči a pusu dokořán, vyděšení až na smrt, zda se mi něco nestalo. První u mě byl Seth, vyběhl schody příliš ladně, na to jaký byl velký, a sevřel mě v náručí.

„Proboha!! Thyo, nesmíš mě takhle děsit, nebo dostanu infarkt…“ zašeptal mi do ucha a pak mě vzal do náruče, nesl mě lehce, jako bych byla peříčko, a sešel se mnou dolů. Snad abych skutečně neupadla doopravdy. Donesl mě až do obývacího pokoje a tam mě posadil vedle sebe na pohovku. Jeanie si sedla naproti do křesla a podala mi misku skořicových cereálií s mlékem, do které jsem se hned hladově pustila.

„Thyo, je sobota…“ začala Jeanie. Přikývla jsem na znamení souhlasu a ona pokračovala.

„Je sobota a ty patří nám dvěma, bez Setha…tak jsem naplánovala výlet do L.A. Co ty na to?“

Vytřeštila jsem oči a pak přikývla tak horlivě, až mi jedno sousto zaskočilo. Prudce jsem se rozkašlala a pomohla mi až Sethova “mírná“ ráda do zad. Jeanie moje scéna vykouzlila na tváři mírné pousmání, Sethovi starostlivý úšklebek.

Vyrazily jsme hned po snídani. Zatímco Seth se šel proběhnout ven s ostatními, já nasedla do našeho Opelu a nechala se Jeanie odvézt do nádherného velkoměsta.

Společný výlet do takovéto metropole znamenal jen jediné, nákupy a zábavu. Za celý den jsme stihly dvě filmová představení, jeden film byl dosti sadistický horor o upírech, přičemž nic nebyla pravda, ale to jsem věděla jen já a Jeanie, a druhý byla muzikálová romantika High School Musical.

Jeanie mě obdarovala temně rudými plesovými šaty s černými výšivkami zvláštních ornamentů a korunkou do vlasů z krvavých granátových kamenů. Když jsem se viděla v tom všem v zrcadle, musela jsem uznat, že když si k tomu všemu vezmu černé střevíčky, granátové náušnice a náhrdelník, na ruce černé sametové rukavice nad lokty a do vlasů rudé perličky, tak vypadám skutečně skvěle.

Krom toho jsem si koupila taky plyšového medvídka Me to You, abych se večer v posteli necítila sama. Medvídka jsem si vybrala proto, že tyhle zvířátka miluju a taky proto, že tenhle svíral v pacičkách velké plyšové srdce.

Na chvíli jsme se s Jeanie rozdělily a to byla chyba. Někdo mě popadl v pase ledově chladnou rukou a zatáhl mě na veřejné toalety. Teprve v přítmí modrého světla jsem se mohla neznámému podívat do tváře. První, čeho jsem si všimla, byly karmínové oči, které mě toužebně sledovaly. Hned poté se můj zrak zaměřil na upírova ústa, která se pomalu přibližovala k mému hrdlu. Nebyla jsem schopná slova, ale tenhle handicap trval jen chvíli. Už ho od mé teplé krve dělil pouhý centimetr, když jsem znovu dostala dar mluvit.

„Být tebou tak to nedělám!“ sykla jsem ledovým hlasem, až mě to samotnou překvapilo.

„Proč by ne? Jsi jen člověk…“ ušklíbl se na mě a chtěl pokračovat, ale má další slova ho spolehlivě zarazila.

„Jsem pod ochranou Caiuse Volturi… Moje smrt ti neprojde…“ zašeptala jsem tiše.

V tu chvíli se zarazil a pak ode mě couvl, jako by se spálil. A skutečně, na jeho levé tváři se skvěla spálenina ve tvaru amuletu, který jsem dostala v sídle upíří královské rodiny. Rozzuřilo ho to a vrhl se na mě. V poslední chvíli jsem stačila uskočit, ovšem zranila jsem se i tak. Na mokré podlaze mi podklouzla noha a já jsem špatně dopadla na umyvadlo.

Ucítila jsem prudkou bolest a krev, která mi stékala od rána k zápěstí. Vykřikla jsem a začala plakat. Upír se na mě znovu vrhl, ale ani tentokrát mu nebylo dovoleno okusit mou krev. Jeanie se vynořila prakticky odnikud, ale najednou tam stála a zuřivě trhala neznámého upíra na kusy. Když skončila, popadla mě do náruče a běžela se mnou do nejbližší nemocnice, nedbaje na to, že by mohla odhalit svůj druh.

Definice mého zranění zněla otevřená zlomenina vřetenní kosti. Mladý sympatický lékař mi kost vrátil na původní místo a pak mě poslal do sádrovny, zatímco Jeanie mu vysvětlovala, jak jsem k takovému zranění přišla.

Napadl mě upír, letělo mi hlavou. Napadl mě upír a já se ani nebála. Samozřejmě, nejsem normální, protože normální člověk by křičel a utíkal.

Nakonec jsme se domů vrátily kolem půlnoci, já unavená a přepadlá, Jeanie naopak plná elánu a čilá. No jo, upírům holt spánek nechybí...

Sotva jsem se odštrachala do pokoje. Byla jsem úplně mimo a tak jsem si ani nevšímala Jeanie, jak vesele pobíhá po mém pokoji a uklízí mi do šatny nové oblečení, kterého byla spousta. Sevřela jsem v náruči svého prvního plyšového kamaráda a přenesla jsem se do nezvykle děsivého snu…