Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter six - ošetřující lékař

Se Sethem jsme si hodně rozuměli, náš vztah nebyl pouze fyzický, což jsem oceňovala. Často jsme spolu seděli na pláži a povídali o takových banalitách jako jsou hudba, film, knihy, škola… Párkrát jsem před Sethem ztratila vědomí a on se začal vyptávat. Jeho otázky mi byly nepříjemné a tak jsem na ně neodpovídala. Štvalo ho to a zuřil, dokonce jsme spolu po jedné hádce dva dny nemluvili. Nakonec jsem ovšem skončila v jeho náruči. Nedalo se tomu odolat, tomu jak se mě dotýkal, jako porcelánové panenky, která se může kdykoli rozbít. Nedalo se odolat takové míře oddanosti a zbožňování. Prostě to nešlo, byla jsem slabá.

Vstala jsem a můj pohled zabloudil jako každé ráno k oknu. Moc se toho nezměnilo, na obloze byly těžké dešťové mraky ze kterých se táhly k zemi provazce vody. Zase pršelo a moje nálada o kousek níž poklesla. Do školy jsem si i přesto vzala bermundy a tričko s potiskem. Moje nálada se hned o kus zlepšila.

Po snídani jsem zjistila, že mám nejvyšší čas vyjít a tak jsem uzamkla dům a zamířila ke škole. Po několika desítkách metrů se mi mírně zamotala hlava a já, ač bych měla, jsem to přehlédla bez povšimnutí. Poslední dobou jsem omdlévala čím dál častěji a hlava se mi motala v jednom kuse, takže už mi to bylo jedno. Do školy jsem dorazila sice s mírným zpožděním, ovšem dříve než učitel, tudíž jsem byla ušetřena napomínání.

První tři hodiny jsem přežila s notnou dávkou přemáhání, biologie mě sice bavila, jenže dnes byla jaksi nezáživná, trigonometrie a zeměpis pro mě byly jako odpočinkové aktivity. Přestávka před čtvrtou hodinou byla zlomová. Stalo se co se stát muselo, ztratila jsem vědomí, přímo před očima Belly Swan a Edwarda Cullena.

Je zázrak, že jsem se vůbec probrala. Ovšemže dost pozdě. Skláněla se nade mnou postarší žena v uniformě zdravotní sestry. Ležela jsem na posteli v malém pokoji. Stěny i lůžkoviny byly bílé, vedlejší postel prázdná. Všechno to mělo takový stísňující pocit, prázdné noční stolky s oprýskanou barvou, zakaboněná tvář sestřičky, obrovská okna do chodby částečně krytá polámanými dřevěnými žaluziemi, prostě všechno. Zamrkala jsem, do očí se mi draly slzy. Musí to se mnou být hodně špatné, když jsem se dostala až do nemocnice. Sestra se na mě chápavě zadívala, ač nemohla vědět co mi je a pak vyšla z pokoje. Dveře klaply a já byla sama. Ne na dlouho, z chodby byl slyšet nejdřív hovor, poté spěšné kroky. Dveře se otevřely a v nich stál…

Edward Cullen!! Co ten tu dělá? problesklo mi hlavou. Nevšímal si mého odmítavého výrazu a s úsměvem od ucha k uchu přešel přes pokoj k mé posteli.

„Tak jakpak se máme??“ zeptal se mě zvesela. Nechápavě jsem na něj zírala, ale on to přešel mávnutím ruky. A dal se do vysvětlování.

„Omdlela jsi mi přímo do náruče, tak jsem tě sem donesl…předpokládám, že víš, co jsem zač…“ dodal po malé odmlce a já přikývla. Jo, dávno jsem věděla, že je upír, tak proč to tajit?

„Budeš mít tady takovou protekci, tvůj ošetřující lékař bude můj otec…zavolal jsem mu, že jsi moje kamarádka a že mám o tebe strach…prý mám u tebe zůstat dokud nepřijede, což musí být každou chvíli…“

„Proč jsi to udělal? Vždyť mi nejsme kamarádi…“ zeptala jsem se, protože tuhle věc jsem skutečně nechápala. Přiznal se bez výmluv, což jsem ocenila úsměvem.

„Protože mě zajímáš. Jistě víš, že někteří upíři mají zvláštní dar…já umím číst myšlenky. U Belly to z nějakého nepochopitelného důvodu nefunguje…a u tebe taky ne…nechápu to a proto tě chci mít pod dohledem…“

Jakmile to dořekl, dveře se znovu otevřely a vešel muž v lékařském plášti. Měl blonďaté vlasy a milý úsměv ve tváři. Jakmile mě ale spatřil, ztuhl a vytřeštil oči. Byl bledý ve tváři a měl ladné pohyby, na první pohled upír.

„Proboha!!“ zalapal po dechu a vypadalo to, že mu oči každou chvíli vypadnou z důlků. Edward se ušklíbl.

„Taky ti tolik připomíná Jaspera? Z toho si nic nedělej, tohle je zajímavý…já…nemůžu jí číst myšlenky…“ vychrlil na něj Edward.

„Dobrý den, Carlisle. Nebo pane doktore?“ pozdravila jsem ho způsobně. A on…vytřeštil oči ještě víc.

„Jo, a ví toho o nás víc než by normální člověk měl…a taky ví o vlkodlacích a o úmluvě – o  hranici…“ přidal Edward další informace ohledně mé osoby. Teď jsem naopak vytřeštila oči já! Odkud ví, že tohle všechno vím?

Doktor Cullen přešel pomalu k mé posteli. Díval se hluboko do mých očí, jako by chtěl vidět až na dno mé duše. A držel mě při tom za ruku. Možná čekal, že mi budou jeho chladné doteky nepříjemné, ale já měla Jeanie a byla jsem zvyklá, možná chtěl, abych se bála, ale to by bylo totéž jako by se pavouk bál pavučiny. Nemohl mě zastrašit, ale já mohla konečně vyřešit svůj problém.

„Carlisle? Mohl byste mě, prosím, proměnit?“ vychrlila jsem ze sebe spontánně. A tím jsem jim oběma málem způsobila infarkt. Kdyby nebili upíři, ten infarkt by měli určitě, ač jsou mladí a plní síly.

„Ne! Jistěže ne, proč bych to proboha dělal? Jsi mladá, jednou si omdlela a to nic není, byla jsi jen silně dehydratovaná… Neproměním tě, nemám nejmenší důvod…Navíc máme smlouvu s vlkodlaky a oni by ublížili mé rodině…a pokud se nemýlím, jeden z nich je tvůj partner, vypadá to, že tě skutečně miluje… Nemohu a nechci to udělat…“

„Prosím!! Copak chci tak moc?“

„V žádném případě! NE!! To je moje poslední slovo…“

„Já se doprošovat nebudu!!“ křikla jsem za ním ještě, než stihl prásknout s dveřmi. Edward se na mě podíval takovým nechápavým a zklamaným pohledem a pak také opustil pokoj.

Kolem sedmé večer mě přišel vyzvednout Seth. Byla jsem propuštěna do domácího léčení, ani nevím proč. Seth mě hned na přivítanou políbil a ujistil mě, že už zavolal Jeanie a že přijede další den brzy ráno. Zatím měl zůstat u mě a hlídat mě, což jsem přijala bez námitek. Ve tváři jsem mu viděla, že má spousty otázek, které ho trápí, ale prozatím mě nechtěl rozrušovat. Nenechal mě jít po svých, vzal mě do náruče a do auta mě donesl, stejně tak i z auta do našeho domu.

Poté, co jsem opustila sprchu a rozehřátá jsem se zachumlala do peřin, přišla řada na otázky. Seth měl v očích skryté něco důležitého, a já, ač dokážu vyčíst v očích celé romány, jsem najednou nic nenašla.

„Ty nejsi úplně v pořádku, že ne? Něco ti je…“ zahájil dlouho očekávanou konverzaci.

„Sethe já-“ pokusila jsem se ho včas zarazit, ale přerušil mě.

„Řekni mi co se děje, prosím…miluju tě… Ty jsi nemocná? Prosím, řekni něco, cítím se hrozně, protože vím, že o tom nechceš mluvit, ale ještě hůř se cítím, když tě vidím bezvládně někde ležet a nemůžu ti pomoct…“

Proboha, kam jsem se to dostala? Nechci mu lhát, ale musím. Proč musí být život tak těžký? Proč se na mě valí neštěstí ze všech stran? Proč já?

„Nechci o tom mluvit…ne teď, ne tady a ne s tebou…promiň…“

S těmi slovy jsem se otočila čelem ke zdi a zavřela oči. Chtěla jsem spát, ale nešlo to. Edward Cullen nemůže číst mé myšlenky, proč asi? Já důvod tuším a na devadesát procent mám pravdu, ale proč mu to říkat, že? Ze stejného důvodu, z jakého jsem to neřekla Carlisleovi Cullenovi, já se za to stydím a zároveň se toho bojím. Mám strach vyslovit to nahlas, protože bych se akorát ujistila, že je to všechno pravdivé, že to není jen zlý sen. A moje realita bolí…

Po půl hodině, kdy se mi hlavou honily takovéhle myšlenky, jsem ucítila, jak se moje přikrývka nadzvedla. Seth si lehl těsně vedle mě, oba nás přikryl a po vteřinovém zaváhání mě pevně objal. V jeho teplé náruči jsem se cítila bezpečně. A tak jsem si stihla jen uvědomit, že je do poloviny těla nahý, než jsem se ponořila do uklidňující říše snů. Nikdy jsem sny neměla, ale tuhle noc se mi jeden zdál a byl velice prorocký… a zmatený…