Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter five - Jeanin kompromis

„Jak moc ho miluješ?“ zeptala se mě smutně. Mlčela jsem.

„Amënthyo Teagueová Whitlocková, odpověz na mou otázku…!“ zavrčela a podívala se mi do tváře. Její rysy se změnily ze strhaných na vyděšené. Svou přirozenou rychlostí vstala a došla ke mě. Setřela mi slzy z tváří. Ani jsem si neuvědomila, že moje zoufalství přeteklo.

„Thyo…“ zašeptala, „nechci, aby ses trápila… miluješ ho a já to chápu, ale on je vlkodlak a já upír, nemůžeš mít nás oba… pochop mě, prosím… tohle komplikuje nejen naše soužití, ale zároveň to narušuje náš plán… tvoje přeměna je nezbytně nutná a musí se uskutečnit co nejdříve, jenže ty jsi se teď zamilovala do někoho, kdo bude po tvé přeměně… kdo…“

„Kdo bude můj úhlavní nepřítel? To jsi chtěla říct?“ zeptala jsem se ochraptěle a ona přikývla. Bolelo to, hodně. A taky mě to dost štvalo, musela jsem si vybrat. Nebo taky ne.

„To odmítám.“ řekla jsem rozhodně a snažila jsem se, aby se mi hlas netřásl.

„Co odmítáš?“ zeptala se Jeanie nechápavě.

„Odmítám si mezi vámi vybírat, přece existuje nějaké řešení, jak bych mohla být s tebou i s ním…alespoň do proměny. Teď se pokus pochopit ty mě, jsi jako moje sestra a mám tě moc ráda, ale jeho šíleně miluju…nevím čím to je, snažila jsem se s tím bojovat, ale jsem příliš slabá…miluju ho…“ a pak, pak jsem se nanovo rozbrečela. Celé tohle stresování a dohadování nakonec odneslo moje vědomí, prostě se vypnulo.

Pokusila jsem se otevřít oči, ale nějak to nešlo. Povedlo se mi to asi po třech minutách vytrvalého snažení. Ležela jsem ve své posteli a cítila jsem se jako po ráně palicí. Hlava mi třeštila a bolela mě levá ruka. Nemám moc času, problesklo mi v myšlenkách. Vedle postele seděla Jeanie a starostlivě mě pozorovala.

„Thyo, kolikrát už…“ nedopověděla, hlas se jí zlomil.

„Já nevím, párkrát, dvakrát nebo třikrát…“ hlesla jsem. Můj hlas byl chraptivý, měla jsem vyschlo v krku. Jeanie, jako by věděla na co myslím, mi podala sklenici jablečného džusu. Vyprázdnila jsem jí třemi loky a pak se znovu podívala na ní. Měla o mě velký strach, bylo jí to vidět v očích i ve strhaných rysech. Povzdechla jsem si.

„Na něco jsem přišla, ale bude to složité…“ začala ze sebe pomalu soukat. Tak tohle bude na dlouho, pomyslela jsem si. A bylo, ale když ze sebe Jeanie vyklopila všechno, pochopila jsem, jakou oběť mi přináší. Co mi nabízí. A bez okolků jsem souhlasila.

Hned ráno jsem běžela ne pláž a odtamtud k Sethovi domů. Přestože jsem si cestu docela pamatovala, musela jsem se dvakrát ptát kudy dál.

Konečně jsem stála před vchodovými dveřmi Sethova domu. Chvíli jsem přemýšlela nad klasickou otázkou, mám-nemám, ale nakonec jsem přeci jen zaklepala. Otevřela mi ta dívka z pláže. Strnula jsem, jakmile jsem si uvědomila, že má na sobě jen tenkou průsvitnou košilku. Bylo opravdu možné, že ona a… Seth?

Ve chvíli, kdy mi jeho jméno prolétlo myslí, se z hloubi domu ozval jeho hlas. Byla jsem ráda že je doma, ale jeho slova se do mě zabodla jako nůž.

„Leah? Tak kde sakra jsi??“ zakřičel. Dívka sebou trhla.

„Už běžím, jen malý momentíček…“ pak se obrátila na mě, „potřebuješ něco?“ zeptala se s naprosto nevinným výrazem ve tváři. Z očí mi vytryskly slzy. Otočila jsem se a utekla odtamtud.

Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Mě popletl hlavu a zatím měl tamtu holku… Ne! To nemůže být pravda!! Se slzami ve tvářích jsem vběhla do domu. Jeanie byla jako obvykle v kuchyni a připravovala mi oběd. Jakmile viděla můj výraz, a že musel být hodně děsivý, nechala pánvičku pánvičkou a šla mě utěšit.

„Co ti provedl? Takhle bys nemohla plakat kdyby souhlasil…“ řekla po chvíli.

Seděla jsem jí na klíně a ona mě hladila po vlasech. Přemýšlela jsem o tom všem. Co na mě vlastně mohl Seth vidět? Tutéž otázku jsem položila Jeanie.

„Víš, Thyo, ty se nevidíš v tom pravém světle… já tě vidím docela jinak než když se podíváš ty do zrcadla…“ odpověděla mi.

„A jak mě vidíš ty? Co vidíš když se na mě podíváš??“ zeptala jsem se jí a vstala jsem. Šla jsem k zrcadlu v chodbě, ve kterém jsem se mohla celá vidět, Jeanie mě následovala. Stoupla si za mě a spustila tichým jemným hlasem.

„Vidím tady patnáctiletou dívku s křehkou postavou jakou mívají elfové v pohádkách, vysokou a štíhlou, žádné dítě. Má jemné ruce a její hlas je jako pohlazení vánku. Vidím krásné dlouhé blonďaté vlasy do pasu, které na slunci tvoří zlatavý závoj. Vidím svůdně tvarované plné rty a obličej hodný princezen, kterému vévodí výrazně velké temně zelené oči…Vidím v tobě Ellenie, krásu a upřímnost, porozumění a spoustu lásky, kterou jsi až do teď v sobě dusila...To vidím, když se na tebe podívám…“

Povzdechla jsem si. Zatímco mluvila, já jsem se pozorovala v zrcadle. Teď jsem musela chtě nechtě přiznat, že má pravdu, ve všem. Když dodala, že v sobě mám i odhodlání a odvahu jejího ztraceného bratra, pochopila jsem. Chránila svůj rod, protože jsme potomky jejích nedražších. Připomínáme jí je a já teď byla poslední. Konec linie rodu Whitlocků. Poslední článek rodiny. A ona byla přesto schopná ustoupit a podělit se o mě se svým úhlavním nepřítelem, jen abych zažila lásku a štěstí.

Objala jsem jí. Ano, hodně jsem riskovala, protože Jeanieniny oči byly dnes černé jako inkoust, ale moje emoce se prostě nedaly dusit uvnitř. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na Setha a znovu mě ovládl smutek. Plakala jsem.

„Dobře, co ti vlastně provedl?“ zeptala se Jeanie znovu. A já jí to vyklopila.

Utěšovala mě celé dopoledne a pak jsme se rozdělily. Ona šla na lov a já nakoupit do města. Přestože jsem věděla, že bude doma tak jako tak rychleji, pospíchala jsem. A to jsem ještě nevěděla, jaký mě bude čekat šok.

První co jsem uviděla, když jsem vystoupila ze zatáčky, byla Jeanie. Stála na verandě a s někým se hádala. Postava neznámého návštěvníka mi byla povědomá. Seth. Nakonec si sedli na schodiště, oba měli hlavy sklopené. Potichu jsem se k nim plížila, skrytá křovím kolem domu. Když jsem byla na doslech, Jeanie právě mluvila. A já poslouchala, celý rozhovor.

„Tak dobře, vyklop proč jsi tady…“ hlesla sotva slyšitelně Jeanie.

„Hledám Amënthyu, dnes jsem jí čekal na pláži, ale nepřišla…“

„Co všechno o ní víš?“ zeptala se Jeanie a její hlas hořel zvědavostí. Chtěla vědět zda jsem mu svěřila své tajemství. Seth po malém zaváhání odpověděl.

„Nic moc, vím kde bydlí, vím jak se jmenuje, vím kam chodí do školy, vím že se nebojí vlkodlaků a upírů, vím, že jí na vás-“

„Tykej mi, jsem Jeanie“ přerušila ho. Zalapala jsem po dechu. Tykej mi? vážně mu to řekla?

„-že jí na tobě záleží a hlavně vím, že jí hrozně moc miluju. Když jsem na ní dnes marně čekal na pláži, málem se mi rozskočilo srdce, měl jsem strach že se jí něco stalo…to bych nepřežil… nevíte - nevíš náhodou proč nepřišla??“ zeptal se nakonec z úzkostí v hlase.

Věděla. A taky mu během pár minut všechno vylíčila, co jsem si pomyslela, když jsem slyšela jak mluví s tou dívkou, jak jsem se domů vrátila zoufalá a zlomená a jak jsem plakala. Seth byl rázem ve tváři bledý.

„Proboha…“ spíš zavyl než řekl. Podíval se na Jeanie a pochopil, že čeká na vysvětlení. A já čekala taky.

„Leah je moje sestra. A i kdyby nebyla, Thyu bych nikdy nedokázal podvést, na to jí moc miluju. Šíleně jí miluju. Špatně si to vyložila, tohohle bych nikdy nebyl schopen, i když nevěřím, že mě Thya skutečně miluje. Ona je příliš dokonalá, než aby byla pro mě…“

A bylo to venku. Jsem husa, já myslela že… Je to jeho sestra, jsem vážně pitomá. Zatímco ho Jeanie přesvědčovala, jak čistá je moje láska k němu, já jsem se vrátila na cestu a s klidným výrazem jsem šla k nim. Seth mě zpozoroval jako první a hned stál na nohou. došel až ke mě a pevně mě objal. Přes jeho rameno jsem viděla, jak se Jeanie usmívá. Celou dobu věděla, že tam jsem a poslouchám.

„Všechno jsem slyšela… miluju tě, zoufale moc…“ zašeptala jsem, když se Seth nadechoval, aby mi vše řádně vysvětlil. Chtěl něco namítnout, ale nedala jsem mu šanci. Políbala jsem ho, protože jsem po tom toužila vlastně celý den. A on můj vášnivý polibek opětoval.

Přerušila nás Jeanie, když podotkla.

„Takže můj návrh na společné soužití platí. Se Sethem budeš přes týden a mě se budeš věnovat od pátečního odpoledne do pondělního rána. Seth může klidně někdy o víkendu zajít, to je pouze na vás dvou. Mě vadit nebude, se soužitím s vlkodlaky nemám nejmenší problém… snad i on mě přežije…“

Sethovi blýsklo v očích nadšení a sevřel mě tak pevně, že jsem chvíli nemohla dýchat. A pak jsme se jen líbali, samozřejmě že ne venku, ale na posteli a u mě v pokoji. Já miluju jeho a on mě, co víc si přát??...Nezemřít…