Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter two – setkání v la push

Když jsem se probudila, za oknem ubíhaly nekonečné lesy. Asi půl hodiny jsem sledovala ubíhající zeleň, než se mi začaly oči zase klížit. Malátně jsem sledovala zelenohnědé šmouhy, dokud mě neprobralo náhlé zpomalení vozu. Jeanie prudce přibrzdila, div že jsem nevylítla z popruhů. Před námi se objevila cedule Welcome in Forks.

„To už jsme tady? Tak brzo?“ zeptala jsem se rozespale. Jeanie jen přikývla. Dojely jsme k malému domku na hranici Forks a rezervace La Push. Náš nový domov na dalšího půl roku. Od půl šesté jsem nedělala nic jiného, než že jsem vybalovala své věci. Jeanie kolem osmé zmizela s tím, že jede nakoupit nějaké oblečení do školy a já jsem v osm hodin usoudila, že už mám nejpotřebnější věci vybalené. Zamkla jsem dům a zamířila mezi stromy za domem. Bloudila jsem mezi kmeny a pak se přede mnou otevřel krásný pohled. Stála jsem na kraji pláže, rozléhající se široko daleko, pomalu přecházející v mořskou hladinu. Na obzoru mělo nebe sytě rudou barvu žíhanou s temně modrou. Západ slunce mě vždycky fascinoval, ale nikdy jsem ho nesledovala z pláže. Bylo to skutečně nádherné. Šla jsem kousek blíž, až k moři. Sundala jsem si tenisky a bosa jsem brouzdala ve vlnkách. Po chvíli mi prohřátá voda omývala stehna.Krátké džínové kraťasy jsem si namočit nechtěla, tudíž jsem se otočila s úmyslem vrátit se na břeh.

Jenže tam už někdo stál. Bylo jich osm, sedm kluků a jedna dívka. Dívka stála vzadu a měřila si mě stejně nenávistným pohledem jako kluci. Ti byli vysocí a ramenatí, hotoví rambové. Měli černé vlasy, střižené na krátko a snědou kůži. Hned mi bylo jasné, s kým mám tu čest. Indiáni, kteří žijí tady v rezervaci. Šest kluků vypadalo na třiadvacet, dívku a nejnižšího z nich bych tipovala na sedmnáct.

Vylezla jsem z vody a sedla si do písku, abych si mohla na mokré nohy nandat tenisky. Chtěla jsem co nejdřív zmizet, prostě odejít a nechat je tam jen tak stát, ale ten největší mi v tom zabránil. S tvrdým výrazem na tváři mi zastoupil cestu.

„Kam si jako myslíš, že teď jdeš?“ zeptal se mě výhružně. Ostatní kolem mě utvořili kruh.

„Domů…jsem unavená a nesmím se nachladit…“ odsekla jsem napruženě.

„Jsi upír?“ zeptala se bez nejmenšího studu ta holka, čímž mě lehce vyvedla z rovnováhy. Přelétla jsem všechny pohledem, přičemž jsem musela mít hlavu zakloněnou, abych na ně viděla. Sálalo z nich neuvěřitelné teplo, během půl minuty jsem toužila po ledové vodě. Vyčkávali mou odpověď. 

„Vidíš na mě snad něco, co by naznačovalo, že jsem upír? Nejsem upír… pokud jsem tak cítit, pak to bude nejspíš tím, že žiju s upírkou…“ utrhla jsem se na ní. Z toho vedra mi bylo na omdlení. Ten nejmladší kluk si toho nejspíš všiml, protože mi i přes nesouhlasné pohledy ostatních ustoupil, abych mohla odejít. Šla jsem pomalu a trochu nejistě. Bála jsem se, že mě znovu zadrží. Když jsem stála mezi prvními stromy tak jsem se otočila. Zachránce mého vědomí mě sledoval černýma očima. Usmála jsem se na něj, pravda, trochu plaše. Oplatil mi úsměv a počkal, až ostatní odejdou. Potom ke mně přiběhl.

„Ahoj…“ řekl prostě. A já jsem omdlela. On s tím neměl nic společného. Poslední, co mě napadlo bylo, že moje volba se musí naplnit co nejdřív.

Probrala jsem se v neznámém pokoji. Cítila jsem se absolutně dezorientovaná. Pokusila jsem se vstát, ale něčí teplá ruka mě přitlačila zpátky na polštář. Byl tam.

Seděl vedle postele a starostlivě si mě prohlížel. Topila jsem se v jeho černých očích. Rozhlédla jsem se kolem, byli jsme sami. Nečekaně důvěrným gestem mě pohladil po tváři.

„Jak se cítíš? Trochu jsi mě vyděsila, byla jsi jak hadrová panenka…“ jeho hlas byl trochu hrubý. Vzpomněla jsem si na Jeanie. Bude mít strach. Odstrčila jsem ruku svého strážného anděla a posadila jsem se.

„Klid…“

„Ráda bych byla v klidu, jenže nemůžu. Jak dlouho jsem byla mimo? Půl hodiny, hodinu, dvě? Jeanie bude mít starosti…Víš co taková rozzuřená upírka dokáže?...“

Němě přikývl. V tem moment jsem pochopila.

Byli to indiáni, ty se přeci Volturiovi snažili vyhladit, protože se měnili ve vlky. Vlkodlaci - celá ta skupina jimi byla. On také. Proto byl tak horký na dotek, proto věděli o upírech. Právě proto, čím byli, dokázali cítit pach Jeanie. Cítili ho i ze mě.

Páni, jak jsem na sklonku života, tak jsem nehorázně pitomá. Myslí mi to pomalu, musím se vzchopit. Prudce jsem vstala. Chtěl mě zadržet, ale nedala jsem se. K úniku mi pomohla i dívka z pláže, která zrovna nakoukla do pokoje.

„Sethe? Jsi tady? Sam chce s tebou mluvit...“ Můj zachránce se po ní otočil a já se chopila své šance. Vstřelila jsem z postele, nevšímajíc si slabé závratě, a mířila jsem ke dveřím. Nedbale jsem odstrčila vyjukanou dívku, proběhla dveřmi a následně chodbou, abych se u hlavního vchodu zastavila a otočila. Stáli oba ve dveřích, dívka si mě nevěřícně prohlížela, můj anděl vypadal, že se chystá probrat z překvapení a běžet za mnou.

„Děkuji ti, Sethe...“ šeptla jsem. Věděla jsem, že mě slyšel. Pak jsem nepozorovaně prošla Quileutskou vesnicí na pláž, odkud jsem cestu domů našla snadno.
V domě byla tma a ticho. Trochu mě vyděsila představa, že se Jeanie ještě nevrátila z města, protože mě nikdy nenechávala samotnou déle než dvě hodiny. Vykoukla jsem ještě před dům, pro jistotu. Auto stálo na příjezdové cestě. Vrátila jsem se dovnitř.

„Jeanie? Jsi doma??“ křikla jsem, přestože by mě slyšela i když bych šeptala.

„Jsem tady nahoře, ve tvém pokoji...pojď sem...“ ozvalo se odkudsi.

Vyběhla jsem schody do podkroví, kde jsem měla svůj pokojík a vlastní koupelnu.

Jeanie seděla na mojí posteli a četla si knihu, prohlížela si prsten, který se v naší rodině dědil už od dob její prababičky. Vzhlédla.

„Thyo... musíme si vážně promluvit... ubíhá nám čas...“ řekla temným hlasem, v němž byla skrytá staletá bolest.