Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter eleven - Krutá realita

Jeanie a Jasper byli nuceni všem převyprávět svůj příběh. Nakonec vyprávěla hlavně Jeanie, protože to byla právě ona, kdo zachraňoval členy rodiny, sledoval je z povzdálí a hlídal. Cullenovi byli jejím příběhem tak nadšeni, že se dožadovali absolutně nepodstatných drobností, tedy hlavně Esme. Takže si nikdo nevšiml, že jsem se vypařila.

Byla jsem nespíš hodně unavená, protože když jsem se ráno probudila, byla jsem stále oblečená. Všichni byli pryč. Vyděšeně jsem prohledala celý dům, abych nakonec roztřesenými prsty vytočila číslo Jeanienina mobilu. Zvedla to hned po prvním zazvonění.

„Co se děje, drahoušku?“ zeptala se. V pozadí byl slyšet smích.

„Kde sakra všichni jste? Probudím se a dům je prázdný, nikde ani řádka, zmizeli i Jane a Demetri…víš ty vůbec jak jsem se bála?“ vykřikla jsem téměř hystericky.

„Klid!! Jsem u Cullenových, vzpomínáme s Jasperem na náš lidský život…Jane a Demetri jeli navštívit tu rodinu v Denali…mám přijet??“ zeptala se nakonec s jistou obavou v hlase.

„Ne, to je v pořádku, bavte se dobře“ uklidnila jsem jí a zavěsila.

Poté co jsem se najedla a vysprchovala, zalezla jsem si do postele se svou oblíbenou knihou. Četba mě úplně pohltila a tak jsem přeslechla i klepání. Teprve když se rány ozývaly celým domem, tak jsem se probrala.

Seběhla jsem schodiště a zprudka otevřela dveře. Vida, nezvaný host, dokonce pěkně namíchnutý. Ustoupila jsem z cesty a on se protáhla dovnitř, jen aby se schoval před nepříjemným deštěm. Zamířil do kuchyně a tak jsem zavřela a šla za ním.

„Promiň, ale musím s tebou mluvit“ řekl na vysvětlenou. Snažila jsem se skrýt své rozpoložení a tak jsem mu nabídla něco teplého.

„Pokud máš čaj, pak klidně…“ přijal a tak jsem začala připravovat čaj. Aspoň jsem nemusela přemýšlet, co s rukama.

„Same?...“ zeptala jsem se po chvíli, kdy mě jen mlčky pozoroval.

„Ano??“

„Proč jsi tady? O čem chceš mluvit?“

Chvíli mlčel a pak nakonec promluvil. Jeho slova se do mě zařezávala jako nože, zvláště poté, co vyslovil jeho jméno.

„Proč mu takhle ubližuješ? Co tě nutí obětovat lásku k němu za věčné prokletí?? Víš vůbec co to se Sethem udělá??“

„No já…co ti na to mám říct?“

„Řekni mi důvod, ten pravý důvod! To, kvůli čemu jsi zlomila Sethovi srdce… Chci ho znát, chci vědět, že Seth netrpí jen tak pro nic za nic…“

Zarytě jsem mlčela. Copak mu můžu říct ten jediný pravý důvod, proč chci být jedním z upírů? Nemohu, to přece nejde…Nemohu se jen tak svěřit Samovi Uleyovi.

„Seth od tvé poslední návštěvy nejedl, nepromluvil, téměř se nepohl, chodí jen na toaletu…Mám o něj starost, je bledý a smutný, často prý brečí, říkala Leah. Kdybys ho viděla, myslím, že by tvé srdce nevydrželo…ten pohled je nesnesitelný…“ řekl.

Mlčela jsem, šokovaná jeho upřímností a tím, že ten, koho nadevše miluji, takhle trpí. Sam mě pozoroval, jako bych měla své tajemství napsané na čele a on to slovo nemohl pochopit. Na mysl se mi procpala Sethova tvář a moje srdce udělalo kotrmelec.

Pokus opravdu tak trpí, má můj život větší smysl než jeho štěstí? A co by zvolil on, smrt nebo zatracení?

„Ptám se naposledy, proč??“ vyštěkl Sam nedočkavě. V jeho hlase byl osten nenávisti. Jak by taky nebyl, já byla příčinou bolesti jeho přítele. Praštil pěstí do stolu a hněvivě si mě měřil. Čaj, napůl vypitý, se převrhl a zmáčel ubrus i rukáv Samova trička. Ignoroval to. Vstal a měl se na odchodu.

Poslední šance. Moje poslední šance najít někoho, kdo by mě mohl chápat. Sebrala jsem veškerou svou odvahu. Sam už stál u dveří.

„Same?!“ křikla jsem za ním. Zastavil se a vyčkávavě se na mě podíval. Roztřásla se mi brada. Mám, nemám, mám, nemám, mám, mám, mám…honilo se mi hlavou.

Znovu vykročil, schopen mě tam nechat trpět samotnou.

„Same…co ti říká pojem…“

Zabodl do mě své černé oči.

„Co ti říká pojem….“ zkusila jsem znovu.

Čekal. Moje odvaha slábla.

„Pojem??“ zeptal se.

Neměla jsem dost odvahy to slovo říct nahlas.

Musím, musím se přeci někomu svěřit.

Slzy se mi kutálely po tvářích.

„Co ti říká pojem leukémie??“ vyhrkla jsem z posledních sil a pak jsem se podél zdi sesunula k zemi. Nechala jsem své pocity, aby mě plně pohltily.

Plakala jsem. Mým tělem zmítaly záškuby. Trhaně jsem ze sebe vydávala vzlyky.

Sam stál u dveří a nevěřícně mě pozoroval. Byl zaražený, nejspíš mu realita připadala příliš krutá. Po chvíli ke mě váhavě přistoupil a zvedl mě do náruče.

„To myslíš vážně?“ zeptal se vytočeně.

„Smrtelně…nechtěla jsem to Sethovi říct, jak by se vyrovnal s tím, že každý den, každá minuta, může být má poslední?? Já umírám Same, už rok a půl…ale Setha miluji…“ vzlykala jsem v jeho náruči. Jeho dech byl přerývavý, právě si uvědomil všechna fakta…

Že nemám jinou možnost než milovat Setha navěky, ale nemoct být s ním, nebo si užívat po jeho boku poslední dny a zemřít hodně mladá…Pochopil mě a snažil se mě utěšit…