Linie Rodu

Autorka: Aniqay

Chapter one – naděje na smrt

Zatímco mi Jeanie balila kufry, já jsem se rychle snažila naučit vzorečky na matiku. Naší další zastávkou bylo Forks, kde měla údajně žít rodina vegetariánských upírů. Jeanie doufala, že by mě mohl změnit někdo z nich, o rodině Cullenových se povídala spousta zajímavých historek. Hlavní postavou byl většinou Carlisle Cullen, "otec" a Edward Cullen, jeho první proměněný, který miloval lidskou dívku. To všechno jsem se dozvěděla od členky ochranky královské rodiny, Jane Volturiové. ona se se mnou, ač jsem stále člověk, bavila jako se sobě rovnou, čehož nebyli Aro ani Marcus schopni. Caius se na mě díval zvláštním způsobem, jako by mi chtěl pomoci, ale nemohl, protože se bál, že by mě mohl zabít. Ve spoustě upírů jsem vzbuzovala obdiv pro svou odvahu a lítost pro můj osud. Právě Caius za mnou poslal Jane se vzkazem, abychom navštívili Forks nebo Denali. Protože představa Aljašky mě moc nenadchla, dostalo Forks přednost. Byla to moje volba a Jeanie jí respektovala.

„Jsi připravená?“ Jeanin hlas mě probral ze zamyšlení. Horlivě jsem přikývla a o pár vteřin později jsem už hledala svůj školní batoh.

„Jeanie? Kde mám bágl? Nemůžu ho najít...“ křikla jsem směrem ke schodišti, na kterém moje opatrovnice před chvílí zmizela. Svému projevu jsem se musela zasmát, protože hledat batoh v bytě, který momentálně tvořily tři místnosti bez vybavení, vlastně jen holé stěny, bylo skutečně směšné. Odpovědí mi bylo, že můj milovaný báglíček už si hoví na předním sedadle našeho Opelu Frontera. Auto jsem vybírala taky já. Seběhla jsem schody a rychle naskočila. Veškerý náš majetek se vešel do auta, oblečení jsme měly všeho všudy každá troje, na novém místě jsme si nové jednoduše koupily. Staré oblečení, ač drahé a značkové, jsme většinou věnovaly dětským domovům nebo ústavům pro postižené děti.

Jeanie nastartovala dřív, než jsem vůbec stihla zavřít dveře na své straně. Na místě spolujezdce jsem neměla strach, Jeanie neměla nikdy nehodu a při jejích reflexech to ani nehrozilo. Já, přestože křehký a snadno rozbitelný člověk, jsem neměla strach prakticky z ničeho, jen z toho, že mě nikdo nepromění v upíra. Chtěla jsem být jako Jeanie vegetariánkou, ačkoliv jsem věděla, že těsně po proměně se stejně neovládnu a zmařím pár lidských životů. Napadení upírem mi nehrozilo, byla jsem pod ochranou domu králů, respektive nade mnou držel strážnou ruku Caius Volturi.

Cesta ubíhala neobvykle rychle a po několika hodinách mě přestalo bavit sledovat ubíhající krajinu. Sklopila jsem si sedadlo a zavřela oči. Jeanie si povzdechla, ale jinak mé počínání nekomentovala. Usnula jsem po několika minutách, jen co se z reproduktorů sterea ozvaly první tóny mého oblíbeného ploužáku No Promises. Vzhledem k tomu, že jsem nespala osmnáct hodin to nebylo tak divné. Jeanie nechápala, proč musím spát, jelikož jí jako upírce spánek vůbec nescházel.

Ale abych začala od začátku, jmenuji se Amënthya Whitlocková je mi patnáct let a tři měsíce. Moji rodiče zemřeli při autonehodě, byly mi tehdy tři roky. Nikdo jiný z rodiny už nežil a tak mě dali do dětského domova. Na oslavě mých čtvrtých narozenin se objevila velice krásná mladá dáma a hodně se o mě zajímala. Už tehdy jsem věděla, že je odlišná, vždycky jsem byla chytřejší než mí vrstevníci, například teď, přestože bych měla okupovat lavice deváté třídy, nastupuji do třeťáku. Slečna Jeanie Teagueová, tak mi jí tehdy představili. Vypadala na dvacet devět a přitom by mohla chodit na střední, kam by zapadala mezi maturanty. Dva roky mě chodila pravidelně navštěvovat každý víkend a jednou za měsíc si mě půjčovala na sobotu. Trávila v dětském domově spoustu času, ale ještě víc na úřadech. K pátým narozeninám jsem od ní dostala Teorii kritiky od dob Platonových a nabídku vypadnout z dětského domova a žít s ní. Chtěla se stát po zbytek mého dětství mou opatrovnicí a já byla moc ráda, že si zvolila zrovna mě. O rok později jsem opouštěla brány dětského domova s vědomím, že už se sem vrátím pouze jako návštěvník. Moje geniálnost se prokázala už na základce, kdy jsem přeskočila nejdřív pátou a poté i osmou třídu. Jeanie mi velmi brzy odhalila celou pravdu.

Bylo mi deset, když jsem jí načapala, jak saje krev nějakého špinavého psa. Rasou byl pouliční směska, ale kdyby se umyl, byl by to krásný voříšek. Tehdy jsem s ní týden nemluvila, ale nakonec jsem jí dovolila, aby mi vše vysvětlila. Ve skutečnosti se nejmenuje Teagueová, ale Whitlocková, jako já. Je jednou z mých předků. Já jsem poslední z našeho rodu, jsem věrná kopie mé přímé předkyně, její sestry Ellenie. Jejich rodiče nabyli moc šťastní, syn šel do války a nikdy se už nevrátil, Jeanie změnili na upírku, tudíž musela zinscenovat vlastní smrt a Ellenie spáchala sebevraždu poté, co jejího muže zabili v téže válce jako bratra. Od té doby hlídá Jeanie potomky své sestry a jejich potomky a celý náš rod. Jenže já jsem teď poslední a pokud nebudu mít děti, náš rod vymře. Takže vím všechno o upírech, byla jsem čestným hostem ve Volteře, Caius, nejnevlídnější člen Nočních patronů umění, mě pojal za svou svěřenkyni a tak mu musíme každý měsíc posílat zprávu a mém životě mezi upíry. Ale Volterra následovala až po důležitém objevu, po kterém zůstala jen volba, smrt nebo život jako upír? Tuto volbu jsem dostala ve čtrnácti a zvolila jsem věčné zatracení. A od té doby hledáme s Jeanie upíra, který by byl ochotný mě změnit, vzít mi život, zbavit mě lidství a strachu ze smrti a dát mi věčnost. Takže teď míříme do Forks.

Jeanie říká, že naděje umírá poslední. Taky zastává názor, že bez boje se nedá vyhrát. Mám sotva rok na to, abych bojovala. Pak zemřu a se mnou i naděje Jeanie na odpuštění. Vlastně mě hlídá a vychovává proto, aby se vypořádala se svým černým svědomím. Pokusím se jí nezklamat...