«  Kapitola devátá – Vize

I když je to už týden, je to pro mě stále těžké. Bellina nehoda a… Ne, nechtěla jsem na to myslet, už jen kvůli tomu, aby se Edward nemohl trápit mými myšlenkami.

První dva dny po nehodě byly otřesné. Viděla jsem všechno, co chtěl Edward udělat. Nemálokrát jsem ho viděla ve svých vizích, jak stojí před Volturiovými a žádá je o smrt. Ale po dvou dnech… Jako by nastal převrat. Už víckrát nepomyslel na smrt.

Ano, z jedné strany jsem z toho byla šťastná – ale z druhé… co ho vedlo k tomuto náhlému rozhodnutí? Sledovala jsem každou jeho budoucí sekundu života-existence.

Nevím co to je, ale často ho ve vizích vidím, jak stojí ve svém pokoji a mluví, i když tam nikdo není. No, vlastně jsem párkrát ve vizích zahlédla takovou nepatrnou bílou mlhu.

Nechápu, co to znamená.

Proto jsem se hodlala využít situace, když šel s Emmettem před několika dny na lov. Jakmile odešli, proplížila jsem se do jeho pokoje.

Byla jsem ale zklamaná. Nic jsem tam nenašla, žádné známky něčeho neobvyklého. Grrr, však já na to příjdu, Edwarde! Přede mnou nic schovávat nebudeš!

Tehdy jsem tu vizi, která se mi před očima už promítá téměř denně viděla poprvé.

Edward a Bella. Stojí vedle sebe na nějakém hodně světlém místě. Usmívají se. Usmívají se na sebe. Něco je jinak, jejich oči… a taky… co to mají na zádech?!

Dneska se chci konečně dozvědět, co to znamená. Edward mi to bude muset říct, jako že se Alice Cullenová jmenuji.