«  Kapitola osmá – První let 

Nemohla jsem tomu uvěřit – on mě viděl! Byla jsem tak šťastná, už jen tím pocitem jsem si připadala, že se vznáším.

Hleděl na mě a v hlavě mu běhaly obdivné myšlenky. Myslel si, že jsem nádherná, připadala jsem mu hezčí než dřív, ani ty oči mu nepřišli škaredé. Nejprve si měřil čistě jen mě, ale pak se zahleděl na má křídla. Zdály se mu krásné.

Hleděla jsem na něj laskavě a zamilovaně. Dokonce jsem si všimla, jak přemýšlí nad tím, že jsem mu teď četla myšlenky. Musela jsem se nad tím usmát.

„Tak ty si myslíš, že jsem krásná?“ zeptala jsem se ho s laskavostí v hlase.

Pohlédl na mě trochu zaraženě. „Bello, já si to myslel vždycky, ale teď jsi ještě krásnější, nedokáži uvěřit, že je to možné.“ Řekl mi a bylo vidět, že to myslí vážně.

Náhle jsem si uvědomila, že jsem ještě někam chtěla zajít. Potřebuji se podívat za Jacobem.

„Edwarde, já… už musím jít.“ Řekla jsem mu a uviděla jeho zděšení ve tváři. „Neboj se, vrátím se.“ Rychle jsem dodala.

V tom do pokoje vtrhl Emmett, rychle jsem využila toho, že se Edward ohlédl k němu a zmizela jsem pryč.

Jen jsem ještě slyšela, jak se baví o lovu. To je dobře. Edward už ho potřeboval.

Byl tu ten samý problém. Jak se dostat do La Push? Dojít pěšky tam přece nemůžu. Tedy vlastně mohu, ale trvalo by to dlouho a já jsem chtěla být zase co nejdřív s Edwardem.

Štvalo mě, že nedokáži použít svá křídla.

Teď mi mohl pomoct jen jediný člověk. Eh, vlastně anděl. Lori.

***

Stačilo pomyšlení a už jsem stála před ní. Byla jsem ráda, že začínám všechny mé vlastnosti dobře ovládat, ale chtěla jsem zvládnout i tu poslední – let.

„Ahoj Lori!“ řekla jsem. Ona se na mě usmála a pozdrav oplatila. „Ahoj,“

„Promiň, že jsem ti ještě nestihla poděkovat. Díky moc,“ promluvila jsem k ní. „Ty mi děkuješ?“ zeptala se mě udiveně. „A za co, prosím tě?“

„Za to, že jsi mi řekla, jak udělat to, aby mě Edward slyšel – a, teď, dokonce i viděl.“ Usmála jsem se na ni.

„Ale na to jsi přece přišla sama, já jsem jen poskytla malou nápovědu.“ „Já vím, Lori, ale bez té nápovědy bych to nikdy nezjistila.“ Říkala jsem. Dívala se na mě nevěřícně. Bylo mi jasné na co myslí. „No dobře, dobře. Tak možná, že bych na to časem přišla i sama.“ Odpověděla jsem jí na nevyslovenou otázku.

Šibalsky se usmála, bylo to to, co chtěla slyšet.

„Jestli se nemýlím, tak jsi mi chtěla asi ještě něco říct, ne?“ zeptala se mě.

„Ach ano. Já, chci se tě na něco zeptat -,“odmlčela jsem se na chvíli. Hleděla na mě a nedala ve svém obličeji nic znát. „Já… potřebuji vědět, jak můžu pohnout s křídly. Snažila jsem se, ale nejde mi to. Prosím, poraď mi! Přece nebudu jako anděl chodit pěšky.“ Řekla jsem ji. Pousmála se nad mojí žádostí.

„Bello, problém je v tom, že ty si myslíš, že s křídly hýbáš jako s ostatními částmi těla. To není pravda. Křídla se rozpohybují tvou myšlenkou. Možná ti to bude připadat povědomé, ale musíš chtít ve své mysli s nimi pohnout. Pak je to jen krůček k tomu, abys vzlétla.“

Chtít. Zase to chtít.

„Ale já chci s nimi hýbat, ale ony mě neposlouchají!“ „Musíš to zkoušet, znovu a znovu.“ Usmála se na mě. Mě to tedy moc úsměvné nepřišlo.

„Díky,“ řekla jsem. „Nemáš zač, Bello, nemáš zač.“ hlesla a zmizela. A já tam znovu stála v té bílé prázdnotě.

Jedno pomyšlení a už jsem byla zase na Zemi.

***

Přesvědčila jsem se, že jsem na opuštěném místě. Bože, vždyť můžu být kdekoliv a nikdo mě neuvidí. Teda vlastně jeden člověk ano. Ale ani ten tu nebyl.

Civěla jsem na svá křídla. Dívala jsem se na ně jak na děti, které nechtějí poslouchat.

Myslela jsem na to, že chci aby se pohnuly. Silně jsem se soustředila. Ovšem ony se jen opět trochu zahoupaly. Bylo to frustrující.

„Prosím, já chci letět,“ procedila jsem přes zuby a úpěnlivě se soustředila na chtíč pohnutí křídel.

Výsledek byl o trochu lepší. Křídla několikrát zamávala a jemně mě nadnesla do vzduchu. Ovšem jen tak asi do dvou metrů nad zem. Byla jsem z toho totiž tak překvapená, že jsem se okamžitě přestala soustředit. Hned jsem byla zase na zemi.

„Uf, tak ještě jednou,“ řekla jsem si pro sebe.

Ovládla jsem svou mysl a nemyslela na nic jiného, než jak chci letět. Křídla mě poslechla. Začala sebou mávat a já jsem cítila jak stoupám od země pryč. Stále jsem se soustředila. Nechtěla jsem, abych zase spadla.

Pomalu jsem začínala chápat, co musím dělat. Věděla jsem přesně, jak musím myslet, abych letěla. K mému údivu jsem neměla ani problém s ovládáním letu. Dokázala jsem ho lehce korigovat.

Letěla jsem tam, kam jsem přesně chtěla. Do La Push. Netrvalo to ani pět minut a já jsem stála před Jacobovým domem. Prošla jsem dovnitř a viděla akorát Billyho, jak se dívá na fotbalový zápas. Snažila jsem se mu číst myšlenky, ale on přemýšlel jen nad zápasem.

Prošla jsem každý pokoj. Jacob tu nebyl.

Byla jsem naštvaná – jasně, mohla jsem to čekat, ale vyvedlo mě to z míry. Ještě jsem si vzpomněla, že by mohl být třeba v garáži. Okamžitě jsem vyrazila, ale on tam nebyl. Štvalo ě to čím dál víc.

Musel být někde v lese, zřejmě je teď přeměněný ve vlkodlaka.

Řekla jsem si, že nemá cenu ho hledat. Kdo ví kde lítá, a já už jsem se chtěla vidět s Edwardem.

***

Už jsem skoro pomyslela na přesunutí, když jsem si uvědomila, že bych ho mohla překvapit. Kdybych se přesunula pomocí mysli, hned by mě uviděl.

Opatrně jsem vzlétla a mířila zpátky k Forks. Věděla jsem, že je někde na lovu s Emmettem. Cítila jsem, jak kdyby uvnitř mě byl nějaký kompas, který ukazuje Edwardovým směrem. Vůbec jsem ho nemusela hledat. Letěla jsem podle svého smyslu.

Z výšky jsem viděla, jak pozoruje Emmetta, který právě zápasil s medvědem. No jo, Emmett a ti jeho medvědi. Musela jsem se tomu usmát.

Sletěla jsem k zemi a sedla si na balvan, který čněl uprostřed lesa. Nevšiml si mě, stále hleděl na Emmetta. I když byl ode mě asi 300 metrů, slyšela jsem jeho myšlenky. Najednou zpozorněl, zachytil vůni jelena. Otočil se a rozběhl se za vůní. Neběžel dlouho.

Zastavil se hned jak mě uviděl. Jen na mě zíral a slyšela jsem, jak mě v mysli obdivuje. Kdybych mohla, tak teď zčervenám jak rajče.

Ani si nevšiml, že za ním stojí Emmett. Díval se směrem ke mně. Ale já v jeho myšlenkách viděla, že on mne nevidí. Pak na Edwarda promluvil: „Můžeš mi, sakra, už konečně říct, kam se pořád čumíš, Edwarde? To tě ten balvan tak oslňuje?“ Emmett vždycky uměl dodat tu nejlepší větu. Usmála jsem se ještě víc. Myslím, že si toho Edward všiml.

Náhle si začal vymýšlet nějakou výmluvu. „Já… to nic, Emmette. Jen jsem nad něčím přemýšlel.“ Vypadlo z něj. No jistě, že přemýšlel. Přemýšlel nad mou krásou. Lichotilo mi to.

„Hmm, tak už nech toho civění a pojď. Už bychom se měli vrátit.“ Řekl mu nevrle Emmett. „Jo jasně, jdeme.“ Řekl Edward, ale nespustil ze mě oči.

Náhle jsem pocítila nutkání se trochu předvést. Začala jsem pohybovat křídly. Bylo vidět jak na mě nechápavě zírá. Usmála jsem se. Pak jsem vzlétla a letěla vzhůru. Ještě chvíli na mě civěl a pak už se otočil k Emmettovi a rozběhli se k domovu.

Byla jsem zaplavena euforií štěstí.