«  Kapitola sedmá – Lov

Hleděl jsem na to bezchybné stvoření přede mnou. Byla nádherná. Krásnější, než předtím, když byla člověk. Na sobě měla obyčejné bílé tričko, ale i tak zdůrazňovalo její překrásné křivky. Dále měla tmavě modré džíny. Obyčejné. Úplně obyčejná, ale přitom výjimečná.

Její vlasy se jemně pohupovali na jejích ramenech. Doslova zářili. Překrásná tvář.

Všiml jsem si té malé změny. Barva jejích očí se změnila. Byly studeně bílé. Přesto z nich vyzařovala krása. Kolem ní se povznášela jemná bílá mlhovina. Bylo to jako z obrazu, na kterém byl svatý člověk. Ale tisíckrát hezčí. To, co mě nejvíc udivilo, bylo to, na co jsem nepomyslel, i když mě to mělo být jasné. Křídla.

To bylo to, co dokončovalo její už tak velkou krásu. Bílá jako sníh. Na pohled tak sametově hebká. Nádherné peří ji jemně třepotalo, když se pohnula. Rozpětí jejích křídel bylo snad dvoumetrové.

Nemohl jsem se na ni vynadívat.

Hleděla na mě tak laskavě, tak zamilovaně. Bylo vidět, že se velice bavila tím, jak mi čte myšlenky.

„Tak ty si myslíš, že jsem krásná?“ zeptala se mě láskyplně.

„Bello, já si to myslel vždycky, ale teď jsi ještě krásnější, nedokáži ani uvěřit, že je to možné.“ Odpověděl jsem ji.

„Edwarde, já… už musím jít. Neboj se, vrátím se.“ Řekla mi.

Náhle mě rozhodil zvuk otvírání dveří. V nich stál Emmett. Letmo jsem pohlédl na místo, které ještě před chvíli kypělo pod nádherou Belly. Už tam nebyla. Jaká škoda…

„Edwarde, už to nevydržím, přece tu nebudeš sedět jak trubka navždy!“ křikl na mě. Stále jsem pozoroval to místo.

„Haló, Edwarde! Chytáš příjem? Na co tak hledíš, sakra?“ zeptal se a pohlédl stejným směrem jako já. Když neviděl nic zajímavého, otočil se zpátky ke mně.

„Už toho mám dost Edwarde, všem nám je to moc líto, ale musíš to prostě přejít a žít dál. Půjdeme na lov a nechci slyšet ne.“ Vyhrkl na mě. V jeho myšlenkách však putovalo černé svědomí z toho, jak to na mě vybalil.

„Ano, Emmette, máš pravdu, potřebuji jít na lov. Hned.“ Třeba to zažene na chvíli mé myšlenky. Teď, když už tu nebyla, mě připadalo jako by to byl jen sen. Jako by se to nestalo a já si to jen vymyslel. Ne. Musím věřit. A především ji musím chtít vidět a slyšet.

Pohlédl jsem na něj a následoval ho ze dveří pryč. Prošli jsme rychle halou, ale i tak jsem zachytil starostlivý pohled Carlisle a ještě starostlivější pohled Esme. Stále mě litovali. Sakra, proč mě? Já nebyl ten, koho by museli litovat. Pocítil jsem nutkání jim říct, co jsem před chvílí zažil.

Ne. Nechám si to na později. Až si budou myslet, že už jsem v pořádku. Teď by mi možná nevěřili.

Na lovu jsem se nesnažil moc přehánět, chytil jsem to, co mi přišlo pod ruku. Pár srnek a jednoho losa. Uspokojilo to moji žízeň, to bylo důležité. Úsměvně jsem pozoroval Emmetta, jak si užívá boj s medvědem. Vypadalo to, že ještě chvíli bude bojovat – trochu jsem zalitoval toho medvěda, že mu Emmett nedopřeje rychlý konec.

Zachytil jsem vůni nějakého jelena a běžel vstříc té vůni. Ale to, co jsem uviděl, mě okamžitě donutilo se zastavit, ať už jsem cítil cokoliv.

Seděla tam, na velkém balvanu a usmívala se na mě. Její záře v tmavém lese byla jako nejvýraznější hvězda uprostřed noční oblohy. Krása z ní šlehala na desítky metrů daleko.

Ani jsem si nevšiml, že za mnou stojí Emmett. Zíral na stejné místo jako já. Že by ji taky viděl? Taky proč ne, když můžu já, tak proč ne on.

„Můžeš mi, sakra, už konečně říct, kam se pořád čumíš, Edwarde? To tě ten balvan tak oslňuje?“ Aha, takže ji neviděl, ale ona tam byla, stále na mě hleděla s tím svým láskyplným pohledem.

„Já… to nic, Emmette. Jen jsem nad něčím přemýšlel.“

„Hmm, tak už nech toho civění a pojď. Už bychom se měli vrátit.“ Řekl mi.

„Jo jasně, jdeme.“ Stále jsem se na ni díval. Náhle se její překrásná křídla začali pohybovat – tak ladně jako motýlovi. Nakonec jimi začala rychleji mávat a ladně se vznesla do vzduchu. Neříkala náhodou, že neumí pohnout křídly? Letěla vzhůru k nebesům. Chvíli jsem ji pozoroval a pak následoval Emmetta, který už netrpělivě čekal.