«  Kapitola šestá – Rozhovor 

Čekala jsem na tu vhodnou chvíli. Doufala jsem, že na to pomyslí – okamžitě bych toho využila.

Zdálo se, že na to nepomyslí. Chtěla jsem to zkusit!

Bylo mi jasné, co Lori myslela. Když mě uslyšel, bylo to kvůli tomu, že předtím myslel na to, že mě chce slyšet. A já jsem taky chtěla, aby mě slyšel. V podstatě to chci pořád, samozřejmě. Jenže on neví, že jsem s ním, on neví, že mě může slyšet! Ale musí chtít! Musí vědět, že mě může slyšet!

Ale nevěděla jsem to jistě, byla to jen teorie, kterou jsem chtěla vyzkoušet.

Byl tu háček – on ani jednou nepomyslel na to, že by mě chtěl slyšet.

Přemýšlel nad tím, jak mě měl zastavit, jak měl se mnou být, ale to, co jsem potřebovala, na to nepomyslel.

Stála jsem tam, trvale hledíc na něj. Hodiny utíkaly. Nespouštěla jsem z něj zrak a snažila se co nejvíc vnímat jeho myšlenky.

Už jsem to chtěla vzdát, když mě vytrhl z mého přemýšlení.

Kdybych ji tak mohl ještě jednou vidět, podržet její tvář v dlaních a říct ji, jak ji miluji! Tak moc bych to chtěl!

Znělo v jeho myšlenkách.

Přestože to nebylo to, co jsem přesně potřebovala, okamžitě jsem se chopila šance. Musím to zkusit.

„Edwarde?“ opatrně jsem promluvila. Vyšlo to!

Zvedl hlavu a rozhlížel se. V jeho mysli byla nechápavost. Pak udělal něco, co mi velmi pomohlo.

„Prosím, řekni ještě něco!“ Řekl potichu. Cítila jsem, že nevěří tomu, že by mě mohl ještě jednou slyšet, já mu to ale dokázala.

„Slyšíš mě, Edwarde? Tohle se ti nezdá!“ řekla jsem s pohledem upřeným na něj. On svůj zrak propíral přes mě na stěnu, co byla za mnou. Ano, slyšel odkud se hlas ozval, ale neviděl mě.

„Ano.“ Promluvil tiše.

„Jsem tu s tebou Edwarde! Musíš ale chtít mě slyšet! Jinak mě neuslyšíš.“ Opatrně jsem mu řekla.

„Jistě, já chci.“ Odmlčel se. „Bello?“ promluvil. Věděla jsem, co mi chce říct, ale nechala jsem ho, ať to poví sám.

„Miluji tě. Stále tě miluji a nikdy nebudu nikoho milovat tak, jako tebe. I když už se mnou nejsi.“ Řekl a smutně pohlédl na své ruce.

„Taky tě miluji Edwarde. Ale já tu s tebou jsem, pořád. Celé ty dva dny. Ty mě ale nevidíš. Je zázrak, že mě vůbec slyšíš, žádnému andělovi se tohle nestalo.“ Odpověděla jsem mu vroucně.

„Andělovi?“ zeptal se s trochou nedůvěry v hlase. „Ano,“ promluvila jsem. „Teď jsem anděl, tvůj anděl, Edwarde. Jsem tu od toho, abych tě chránila a pomáhala ti.“

„Ne.“ Jeho odpověď mne trochu zmátla. „Proč ne? Ty mě nevěříš, Edwarde?“

„Ty jsi byla vždycky můj anděl, nestala jsem jím až po tvé… tvé… smrti.“ To slovo řekl s takovým smutkem a žalem. Opět jsem ho litovala.

„Ani nevíš, jak jsem, Edwarde, šťastná, když mě můžeš slyšet, když si s tebou mohu promluvit. Bylo to jako peklo, ty dva dny, kdy jsem tu byla a viděla tě tak zničeného. Snažila jsem se tě dotknout, promluvit na tebe, ale ty jsi nereagoval. Byly to pro mě muka.“

Se smutkem hleděl na podlahu. „Ano, ale pro mě… pro mě to bylo ještě horší, Bello. Já tě ani neviděl, ani neslyšel, nic. Mimochodem stále tě nevidím, ale tvůj hlas mě tak uklidňuje…“ Vykládal.

„Můžu tě o něco požádat Edwarde?“ zeptala jsem se ho. „Ty? Ty můžeš všechno, Bello. Cokoliv chceš.“

„Nikdy už prosím Edwarde nemysli na to, že se zabiješ! Slib mi to! Já… já už nevydržím poslouchat všechny tvé pesimistické myšlenky! Strašně mě to ničí…“

Prázdně hleděl na stěnu. P5emýšlel nad něčím, co jsem mu zapomněla říct. Sakra.

„Ty slyšíš mé myšlenky?“ Zeptal se a stále zíral na tu zeď. „Ano, Edwarde. Každý anděl slyší lidské myšlenky. Teda v mém případě upíří.“

Lehce se usmál. Pro mě to byla euforie štěstí. Tak dlouho jsem ho neviděla se usmát!

Ty čteš moje myšlenky, já normálně myšlenky taky čtu, ale tvé jsem nikdy neslyšel. Jak ironické…

„Hmm, tak aspoň ses konečně mezi námi dočkal čtení myšlenek. I když z druhé strany.“ Řekla jsem úsměvně.

„Ale teď  Edwarde, prosím, slib mi to, o co jsem žádala.“ Řekla jsem mu pevným hlasem.

Slibuji. Znělo v jeho hlavě.

„Ne, Edwarde, tohle mi řekneš nahlas, myšlenkový slib za pravý nepovažuji.“

„Slibuji, Bello. Vše, co chceš, jen tu zůstaň se mnou. Prosím.“ Žádavě mi odpověděl.

„O to mě ani nemusíš žádat Edwarde. Pro mě je to samozřejmé. Jsem tvůj anděl strážný.“ Teď už mi to znělo líp, když jsem věděla, že se s Edwardem můžu bavit. Kypěla jsem štěstím.

Díky, Bello.

Pak jsem mu začala vše vyprávět, vše o tom, jak jsem se přeměnila, o Lori, zkrátka o všem. Pozorně mě poslouchal, občas mi odpověděl, buď nahlas – nebo v myšlenkách. Bylo vidět, jak se nám oběma ulevilo, když jsme si povídali. Strávili jsme tím celé hodiny. Pak se mě ještě zeptal na něco.

„Jak to, že tě Alice neviděla?“ řekl nechápavě. „Možná, že já jsem ti myšlenky nečetl, ale Alice tě přece vždycky viděla…“

„To zařídila Lori. Nechtěla, aby to Alice viděla. Muselo se stát to, co mělo.“ Cítila jsem, jak v něm tyto slova zasela semínka nenávisti vůči Lori. Myslel si, že kdyby to neudělala, teď bych ještě žila.

„Ne, Edwarde, nežila bych. Byl to osud. I kdyby to Alice viděla, stejně bych zemřela. Nemůžeš změnit to, co je dané. Důvod, proč to Lori udělala, by ten, že nechtěla, aby jste si ublížili vy. Věděla, že byste se mě snažili zachránit. Možná si myslíš, že to není možné, ale vám se mohlo něco stát. To bych ale nesnesla já.“

„Hmm,“ zamumlal. S touto odpovědí se moc nespokojil.

Náhle jsem si něčeho všimla „Pane bože, Edwarde, už je ráno!“ Celou noc jsme propovídali. Chtěla jsem se podívat ještě za jedním člověkem, kterého jsem neviděla od mé smrti. Jacob.

„Edwarde, já… budu muset na chvíli odejít. Něco si zařídit.“ „Ale vrátíš se, že ano? Uslyším tě ještě někdy?“ řekl starostlivě.

„To záleží na tobě, Edwarde. Ty to musíš chtít.“ „Chci tě slyšet pořád!“ „Pak mě uslyšíš.“

Zvedl hlavu a podíval se mým směrem. Strnul. Vypadalo to, jako by se díval na mě. To není možné. On mě přece nevidí. Zarazila jsem se - neříkala jsem tohle už někdy o něčem jiném?

„Edwarde, co vidíš venku?“ Připadlo mi totiž, že se možná dívá za mne, kde bylo vidět prosklenou stěnou ven.

„Venku?“ zarazil se Edward. Nadechl se a řekl: „Bello, já vidím tebe!“