«  Kapitola pátá – Charlie

Stály jsme zase tam – v místě bez stropu, zdí a podlahy. Všude bílo. Nicota. Lori na mě hleděla ustaraným pohledem.

„Jak to, Lori? Jak mě mohl slyšet? Já si to prostě nedokážu vysvětlit! Nemůže to být nějakou výjimečnou schopností! Vždyť nemohu stále ještě ani pohnout křídly, což se naučí každý anděl!“ Zírala jsem na ni.

Přemýšlela. Bylo vidět, že od mé přeměny byla trochu roztržitá, podle mě to bylo tím, že už mi nemohla číst myšlenky. Byla jsem do sebe vždy hodně uzavřená, ale ona jediná mě vždycky slyšela. Ale teď už ne.

„Už jsem ti to řekla – ve výjimečných případech…“ „Ne, Lori, to není možné, ty to víš! Po dvou dnech bych to nemohla dokázat!“ oponovala jsem jí. Jsem tak paličatá…

„Mám jistou teorii…“ odmlčela se a pohlédla mi do očí. „Ale musíš na to přijít sama, dám ti malou nápovědu, popřemýšlej podrobně nad tím, co se dělo před tím, než tě uslyšel. Ale nevím jestli je to tím, jenom si to myslím.“

„Cože?“ Nechápala jsem na co naráží. Chtěla jsem se ji ještě na něco zeptat, ale už byla pryč. Náhle jsem byla v té prázdnotě sama.

Zavřela jsem oči a silně pomyslela na Edwarda.

Opatrně jsem otevřela nejdřív jen pravé oko. Ano! Povedlo se! Stála jsem v jeho pokoji.

Byla jsem spokojená, začínala jsem lépe ovládat svoji mysl. Dřív jsem musela pomyslet i třikrát, než jsem se přenesla.

Ta drobná euforie z mého zlepšení okamžitě opadla. Stačil jeden pohled do kouta pokoje – na Edwarda.

Stále byl ve stejné pozici a stále myslel na to samé. Nevěděla jsem, jak mu pomoct.

Chtěla jsem se konečně podívat na Charlieho. Naposledy jsem ho viděla, když jsem byla ještě živá. Ale jak to mám udělat, když nemohu létat? Rozhodla jsem se, že to prostě vezmu po starém způsobu dopravy – pešky.

Opustila jsem Cullenovic dům a šla lesem směrem k našemu domu. Cestou jsem přemýšlela o tom, co mi řekla Lori.

Popřemýšlej podrobně nad tím, co se dělo před tím, než tě uslyšel.

Znělo mi to stále dokola v hlavě.

Probírala jsem každý detail, všechno jsem si znovu přehrávala v hlavě. Stále jsem na to nemohla přijít. Znova jsem přemýšlela nad tím, jestli nejsem výjimečná. Ne. To nebylo možné.

Bylo to snad tím, jak se litoval – tak moc, že zkrátka potřeboval slyšet utěšující hlas? Tato myšlenka se mi zalíbila. I když, to by mě pak slyšel i podruhé, ne?

Stále v dalších otázkách jsem konečně došla domů. Charlieho policejní auto stálo před domem. Je doma. Přidala jsem si odvahy a prošla do domu.

Byl to zničující pohled – seděl na sedačce v obýváku, v ruce fotografii. Byla to fotka, na které jsem byla já a on – vyfotil ji asi před měsícem Edward.

Něčím mě fascinoval – nad ničím totiž nepřemýšlel! Stále jen hleděl prázdně na fotku. Nic. Žádné myšlenky.

Vyšla jsem do svého pokoje. Nic se tam nezměnilo. Všechno bylo tak, jak jsem to tam nechala, než jsem nastoupila do auta nečekajíc co se stane.

Na monitoru počítače blikala zpráva. Máte 5 nových e-mailů od renee.dwyer@jacsonville.us.

Automaticky jsem se natáhla po myši, abych mohla kliknout na tlačítko přečíst, ale moje ruka přístrojem jen prázdně projela.

Byla jsem rozčílená. Chtěla jsem vědět, co mi Renée píše. Mám takový sžíravý pocit, že to ještě neví… Snad ji to Charlie řekl, ne?

Zanechala jsem počítač za sebou a sešla dolů. Charlie nezměnil pozici. Jen občas nad něčím přemýšlel. Smutek zlost, lítost. To vše se mu honilo v hlavě.

Nevím proč, ale náhle jsem si zase vzpomněla na to, co mi Lori řekla. Najednou mě to napadlo. Přišlo to z čista jasna jak rána z nebes. Pochopila jsem, co Lori myslela. Musím si to okamžitě ověřit.

Soustředila jsem se na něj, musím se k němu, co nejdřív dostat. Asi to bylo tím stresem, protože jen co jsem na něj pomyslela, stála jsem před ním. Před ním, odhodlaná potvrdit svoji teorii.