«  Kapitola čtvrtá – Slyšíš mě?

Ne, to není možné! On mě přece nemohl slyšet! Nebyla jsem vidět, slyšet, cítit, nic. Dokonce i jeho upírské schopnosti byli krátké. Nebyla jsem živá bytost, aby mě mohl vnímat.

Jaktože mě slyšel? Tu větu jsem pronesla tak potichu. Ach, na co myslím, mohla jsem ji přece i křičet! Neměl by mě slyšet, ale stalo se to, jak to?

Viděla jsem ho, jak se rozhlíží. Chudák. Hledal mě. Možná, i když jsem si to nedokázala přiznat, mě slyšel, ale bylo jisté, že mě neviděl.

Připadala jsem si tak bezmocná. Chtěla jsem ho obejmout, políbit a říct mu, že jsem tady. Nešlo to. Byla jsem jako vzduch.

Za ty dva dny, co jsem byla proměněná, jsem se nespočetněkrát pokoušela Edwarda dotknout. Pokaždé jsem jen projela jeho tělem, jako by byl vzduch. Oprava. Já jsem vzduch. Nic. Nicota. Prázdnota.

Chtělo se mi brečet. Opět to nešlo. Nebyla jsem člověk, nemohla jsem brečet.

Nedokázala jsem uvěřit, jak je přeměna v anděla jednoduchá. Mé oči byli zavřené pouhý okamžik. Hned jsem je otevřela. Nevěřila jsem tomu. Na sobě jsem měla obyčejné bílé triko a rifle – na tom nebylo nic zvláštního, ale na zádech jsem cítila jistou přítěž. Křídla, nádherná, bílá jako… Edwardova kůže… to přirovnání mi bylo hřejivým pocitem. Ještě něco se ale změnilo. Mé oči. Už nebyli hnědé, tak jak se líbili Edwardovi. Ne.

Změnily barvu. Byli bílé, bělejší než křídla, bělejší než cokoliv bílého. Byli studené. Celá ta andělská proměna byla nádherná, ale ty oči jsem nesnášela. Věděla jsem, že Edwardovi se líbili moje hnědé oči, hřejivé studánky.

Povzdechla jsem. Byli to už dva dny a já stále nepochopila, jak můžu Edwardovi pomoci. Něco bylo ale zvláštní, ani Lori mi to nedokázala vysvětlit. Já jsem Edwardovi myšlenky slyšela. Slyšela jsem všechny myšlenky upíří rodiny. Lori to hodně udivilo. Tvrdila, že je to asi tím, že jsem se za života s upíry hodně stýkala a taky tím, že jsem si vybrala upíra za svěřence. Připadlo mi, jako by trochu žárlila. Ne, to není možné. Andělé nežárlí. Andělé jsou přece… andělé. Nemohou mít špatné vlastnosti.

Nebyla jsem si jistá, jestli se nevymykám pravidlům.

Ale stále tu byla ta otázka, jak jsem dokázala, že mě Edward slyšel? Lori mi něco malinko naznačovala, že v určitých situacích dokáže anděl udělat něco, co normálně nezvládá. Ale většině andělům se to nepodařilo za celou jejich existenci. Mě se to stalo po dvou dnech.

Ne, nemohla jsem tomu uvěřit.

„Edwarde, slyšíš mě? Jsem tady, lásko!“ promluvila jsem, s nadějí, že mě uslyší. Nic. Ani se neohlédl.

Nevím co bylo horší – jeho myšlenky na sebevraždu nebo myšlenky na to, jak si namlouvá, že se mu ten hlas jen zdál? Přemýšlela jsem. Je lepší, že Edward hned zavrhl možnost, že bych to skutečně řekla já. Ale nechci, aby myslel na to, jak se zabije. Ne, Edwarde, to nedělej! Já tě miluji, nechci abys umíral! Jak bláhové.

Stále jsem ho oslovovala a snažila se ho dotýkat. Žádná reakce. Bylo to - jak by řekl sám - hrozně frustrující.

Zadívala jsem se do jeho očí. Začínali mu černat. Měl by jít na lov, co nejdřív, v tomhle stavu, kdo ví, aby někomu neublížil.

Chtěla jsem si dát facku. Ne, to by Edward neudělal. Neublížil by nikomu. To ne.

Uvědomila jsem si, že celé ty dva dny jsem tu byla s Edwardem. Nevylezla jsem z tohoto pokoje. Jako anděl jsem konečně pochopila, jaké to je, nikdy nespát.

Letět. Mohla bych, ale ještě jsem se k tomu nedokázala odvážit. Nevěděla jsem jak donutit křídla aby se rozpohybovali. Byli pro mne jen tíhou na zádech, byla to jediná bolest, kterou jsem cítila.

Soustředila jsem se. Důkladně jsem myslela na to, jak se mi pohybují křídla. Efekt se nedostavil. Jen pravé křídlo se mírně zahoupalo. Frustrující. Dočista frustrující.

Nemusela jsem nikde otvírat dveře, takže jsem jednoduše prošla zdí do vedlejšího pokoje. Teda v případě Cullenovic domu to spíš byla hala. Emmett stál hned za dveřmi. Tak jako celé ty dva dny. Stále myslel na Rose.

Připadlo mi, že jsem zase všem způsobila potíže. Emmett se chtěl zase s Rose vzít. Kdyby nebylo mé nehody, Edward mi tu takto netrucoval a Emmett by ho nemusel hlídat. Mohl by uspořádat s Rose krásnou svatbu. Zase já. Proč všem musím činit problémy?

Pohlédla jsem na pohovku, na které vedle sebe seděli Carlisle a Esme. Oba byli strnulí jako sochy a stále o něčem přemýšleli. Nesnažila jsem se je poslouchat. Věděla jsem i bez toho na co myslí.

Alice s Rose tu nebyli, jeli na lov a vrátí se až večer.

Vyšla jsem z domu, můj pohled se okamžitě zastavil na Jasperovi, který si něco dělal s autem. I když byl jeho výraz silně soustředěný na auto, bylo vidět, že myšlenkami je jinde.

Tedy spíš pro mě, bylo slyšet.

Stejně tak, jako blokoval jeden z východů Edwardova pokoje Emmett, tak druhý východ – okno, hlídal Jasper. Edward by zřejmě i tak dokázal utéct, ale nechtěl nikomu ublížit.

Být andělem mělo ještě jednu velkou výhodu – stačilo silněji pomyslet na vašeho svěřence a už jste byli u něho, ať byl kdekoliv, a ať jste byli kdekoliv vy.

Netrvalo to ani setinu sekundy a už jsem zase stála v Edwardově pokoji. Stále měl stejné myšlenky. Litovala jsem ho.

Stále mi ale nešlo z hlavy, jak mě mohl slyšet. Musím se na to zeptat Lori.

Jako bych tou myšlenkou vyslovila kouzelné slůvko, okamžitě jsem se objevila tváří v tvář Lori.