«  Kapitola třetí – Výčitky

Seděl jsem v rohu pokoje. Ne, ne, ne! Proč ona? Proč Alice nic neviděla? Nemohla to přede mnou ukrýt, vidím její vidiny, ona skutečně nic neviděla… ale jak to?

Proč jsem ji nechával samotnou? Proč, k sakru proč? Byla to moje vina. Neměl jsem ji spouštět z očí.

Od doby co Bella… - nedokázal jsem myslet na to strašné slovo - od toho co měla tu nehodu, už uplynuli dva dny.

Když jsem ji viděl, jak tam leží… mrtvá… - otřásl jsem se pod tíhou toho slova – moje myšlenky se okamžitě stočili k jediné věci. Itálie, Volterra. Samozřejmě, pozdě. Alice okamžitě uviděla, co hodlám udělat – a tohle sakra viděla? – a okamžitě mě Emmett s Jasperem zadrželi. Drželi mne jako rukojmí. Hlídali mne, abych neutekl. Z jedné strany jsem je chápal – nechtěli, abych vyvedl něco, co by jim ublížilo, ale na druhou stranu – má cenu žít, když se mnou není Bella? Je to jako chybějící část puzzlí. Chybí několik dílků.

Důležitých dílků.

Nikdy v mém skoro-životě jsem netoužil tolik spát, chtěl jsem usnout a nechat se ponořit do říše snů – třeba by se mi zdálo o Belle. Ale to se nestane. Já nespím. Nikdy. Sny jsou pro mě jen něco nemožného.

Tak moc bych chtěl být člověkem… Měl bych tolik možností, jak ukončit svůj život! Nebyla by tu jen ta jedna jediná, o kterou jsem se už jednou pokusil, i když tehdy to bylo špatně, tehdy jsem to neměl dělat.

Začal jsem litovat, že jsem od Belly odešel. Už po několikáté litovat. Mohl jsem být s ní o takovou dobu déle!

Bez Belly… to nemá cenu. Žádnou…

Začal jsem přemýšlet o tom, jak mne žádala, abych ji přeměnil. Proč jsem to neudělal? Teď tu mohla být se mnou… sice ne člověk, ale… NE! Na tohle jsem neměl právo, nemohl jsem ji vzít duši! Hlodalo mne svědomí. Jak jsem mohl na něco takového jen pomyslet? I když ona sama to chtěla… ne! K sakru, to by nebylo správně!

Začal jsem se soustředit na něco jiného. Cítil jsem Emmetta, který stál přede dveřmi. Stál tam celý den, ale očividně mu to nevadilo. A jako naschvál stále myslel na něco, co nemohlo upoutat moji pozornost. Přemýšlel o tom, jak se bude líbit Rose jeho dárek. Chystali znovu svatbu. Chtěli to akorát Belle říct, až dojede k nám… Píchlo mne u mého mrtvého ledového srdce. Bella. Už nikdy…

Nechtěl jsem v tomto pokoji strávit zbytek věčnosti. Musím se odsud dostat. Nepustí mne pryč. Věděl jsem, že bych možná dokázal někoho přeprat, ale neodpouštěl jsem si, že bych někomu měl ublížit… ne to ne, radši tu budu trčet.

Tak moc jsem ji chtěl alespoň ještě jednou vidět, políbit její horké rty… Ona tu ale není, jsem už zase sám…

„Jsem tu s tebou, Edwarde.“ Napřímil jsem se jako bych spolknul pravítko. Ten hlas. Bella! Rozhlídl jsem se po celém pokoji.