Angels
Autorka: Janna
Cítil jsem,
jak mě krk pálí. Ale ne žízní. Měl jsem ho rozdrásaný. Umíral jsem.
Cítil jsem to.
Můj anděl
se vznášel nade mnou. To jediné mi dávalo sílu tu ještě chvíli být.
„Edwarde, miláčku, prosím prober se!“ slyším ten andělský hlas. Ale něco
není v pořádku. Pláče. Neplakej, Belo! Jsem tu s tebou! Najednou jsem
ucítil, že se ztrácím. Musel jsem ji rychle ještě něco říct.
Bello,
miluji tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu. A kdybychom se už
nikdy neviděli, sbohem…
Má mysl se
ztrácela v temnotě. Slyšel jsem útržky z jejích slov…
„Taky tě
miluji lásko! Jen mě prosím neopouštěj…“ dál jsem to neslyšel. Bello,
udělal bych pro tebe všechno na světě, ale tohle ti asi nemůžu splnit.
Moje duše se odlepovala od těla. Cítil jsem to.
A najednou…
byla tma. Nic. Nicota. Prázdnota. Umřel jsem. Přes sto let jsem žil,
nemohl jsem si stěžovat, ale vím, že něco mi bude chybět. Někdo. Můj
anděl. Moje všechno. Moje Bella.
***
Cítil jsem
bolest. Užírala mě. Spalovala mě. Byl to můj osud. Trpět za své hříchy.
Věčně trpět, v temnotě, sám.
Ale
jakákoliv bolest nebyla horší než ta, že jsem ztratil Bellu. Moji Bellu.
Mého anděla.
Přemýšlel
jsem, co s ní asi teď je. Dostala někoho nového, kterého bude
ochraňovat? Závidím tomu, kdo to bude.
Trápil jsem
se v bolesti. Už to bylo dlouho. Věčný oheň, věčná bolest, řekl bych,
že už je to aspoň měsíc. Možná víc, nevím.
Odpykávat
si své hříchy není zrovna slastné. Vciťuji se do každé své oběti, kterou
jsem kdy zabil ať byla sama o sobě sebehorší. Cítím jejich pocity.
Jejich strach, úzkost. Požírá mě to. Je to ale bolest, kterou si
zasloužím. Neměl jsem dělat to, co jsem dělal. Byl jsem zrůda, monstrum,
jedním slovem… upír.
To
nejstrašnější stvoření. Nenáviděl jsem se. Byl jsem si sám sobě odporný.
Cítil jsem,
že se jim musím omluvit, prostě musím. „Omlouvám se!“ křičel jsem do
tmy, která dělala vše ještě horší. „Prosím, odpusťte mi to! Prosím…“
chraptěl jsem. Zničující. Bolest. Smutek. Žal. To vše mě naplňovalo. A
ještě k tomu ty vzpomínky – na Bellu, jak jsem s ní trávil každou noc,
jak jsem byl štěstím bez sebe, když jsem ji měl vedle sebe, její vůně…
její nádherné hluboké hnědé oči… S představou o Belle ta bolest nebyla
tak hrozná. Obraz před mýma očima mě naplňoval nadějí, že to zvládnu.
Zvládnu ten strašný osud, osud určený mě, zrůdě.
„Miluji tě,
Bello…“ zašeptal jsem do tmy. Najednou bolest začala ustupovat. Nechápal
jsem to. Pocítil jsem únavu. Úplně jsem zapomněl, jaké to je – být
unavený. Víčka se mi klížila a já pomalu, ale jistě usínal.
***
Zamrkal
jsem. Kde to jsem? Všude byla oslepující běloba. Chtěl jsem zase zavřít
oči, ale něco mě donutilo to neudělat.
Uprostřed
té nicoty bylo malé jezírko. Ale nebyla v něm voda, jenom nějaká bílá
mazlavá hmota. Trochu to připomínalo sliz. Třpytilo se to.
Opatrně
krok za krokem jsem přistupoval blíž k té podivné tekutině. Když jsem
konečně na to pohlédl zblízka, uviděl jsem v té kapalině Bellu.
Nebyla
šťastná. Byla schoulená do kuličky a vzlykala. Všiml jsem si ještě
něčeho. Neměla křídla. Jak to, že můj anděl je bez křídel?
„Bello!“
křičel jsem na obraz Belly. Neodpovídala. Neslyšela mě. Tohle bylo ještě
horší, Bella se trápila a bylo jisté, že je to kvůli mně! Jsem takovej
bezcitnej hajzl! „Bello, prosím, já tě miluji…“ šeptal jsem. Cítil jsem,
že mi z očí pomalu tečou slzy. Ostré a pálivé mi stékaly po obličeji.
Moje Bella… NE!!!
Chtěl jsem
ji pomoct, ale jak?
„Čekej!“
ozval se hromový hlas. Zaburácel nade mnou tak silně, že jsem si
reflexivně zakryl uši, i když mi bylo jasné, že to rozhodně nepomůže.
Jak ji můžu
pomoci tím, že budu čekat? „Však uvidíš,“ zahřměl hlas nade mnou.
Uvidím. Dobrá.
***
Seděl jsem
tam, před tím jezírkem a nespouštěl z Belly oči. Najednou promluvila.
Tiše. Myslela si, že ji nikdo neslyší. Ale já ano. Děkovala. Nechápal
jsem to, komu děkuje? Ale bylo to určené více lidem. Pak po nich chtěla
odpuštění, jako kdyby něco někomu provedla. Já bych měl žádat o
odpuštění. Sama potom všem odpustila, ach Bello, jak moc bych chtěl být
u tebe!
A pak řekla
něco, co mě hodně zasáhlo. „Děkuji ti, že jsi mě udělal šťastnou,
jelikož jen po tvé boku jsem se tak vždycky cítila. Prosím, odpusť mi,
že jsi kvůli mně zemřel. Prosím, odpusť. Miluji tě, Edwarde. Víc než
sebe samu. Víc než cokoliv a kohokoliv. Odpusť mi.“ Mluvila tiše.
„Odpustit?
Za co, Bello? Nebyla to tvoje chyba! Já jsem nezemřel kvůli tobě! Bello,
prosím tě, já tě taky miluji, jestli chceš, tak ti všechno odpouštím,
všechno, i když nemám co, jelikož ty jsi byla to nejlepší, co mě kdy
potkalo! Nikdy jsi mě nic neprovedla! Miluji tě…“ ta poslední slova mi
vyzněla z úst tak smutně.
Nechci, aby
trpěla. Kvůli mně. NE! Prosím, já jsem ten, co má trpět, ne ona…
Najednou se
ozval ten burácivý hlas: „Správně, Edwarde, udělal jsi to, co jsi měl,
klidně by jsi se pro ni obětoval… Je vidět, že ji opravdu miluješ a ona
miluje tebe. Nemohu držet od sebe takové bytosti, jako jste vy dva. Ne.
Vy patříte k sobě. Navždy.“
Nevěřil
jsem svým uším. Bella a já? Navždy spolu? Že by se přece jen splnil můj
sen? Najednou mi začali padat víčka únavou, nemohl jsem se proti tomu
bránit…
***
Opatrně
jsem otevřel oči. A kde to jsem zas teď? Ležel jsem na posteli v nějakém
domě. Sakra, kde to – najednou moji pozornost upoutalo něco jiného.
Bella.
Ležela vedle mě a spala. Pocítil jsem euforii štěstí a abych se
přesvědčil, že se mi to nezdá, natáhl jsem k ní ruku a opatrně ji
pohladil po její heboučké tváři. Zamrkala, hleděla chvíli na mě a pak
znova zavřela oči.
Ona…
nechtěla mě vidět? Pocítil jsem bolest. Nechce mě.
Civěl jsem
prázdně do zdi, když jsem ucítil, že se Bella pohnula.
