«  Kapitola osmnáctá – Brána do Pekel

Lori mě táhla pryč z paláce. Byla jsem jako malé dítě, nemohla jsem se dočkat, až zase uvidím Edwarda. Mou lásku, moje bytí, můj život, mé všechno – prostě můj Edward.

Budu s ním, i když to znamená žít v zatracení. Je mi to jedno. Hlavně, že budu s Edwardem.

„Zavři oči,“ špitla Lori. Uposlechla jsem ji. Cítila jsem, jak se přenášíme, ale tentokrát, čím jsme se víc blížili k cíli, tím na mě padala větší úzkost. Byl to strašný pocit.

Otevřela jsem oči a uviděla to. Všude bylo bílo, ale uprostřed té nicoty byla veliká brána a za ní nic, jen černota. Pochopila jsem, že ta úzkost vychází z druhé strany. Bolest a bezpráví, to na mě čeká na druhé straně. Ale je to jedno. S Edwardem bude pro mě i Peklo Rájem.

Lori mě chytla za ruku. „Bello,“ pronesla tiše ke mně. „Nechceš si to rozmyslet? Nechci tě ztratit…“ „Ne, Lori, ne. Tohle je správné, musím to udělat.“ Řekla jsem ji a odstrčila její ruku. Zůstala stát na místě. Pomalými kroky jsem se blížila k bráně. Doslova mě táhla k sobě. S každým krokem jsem cítila, jak křídla těžknou čím dál víc.

Peří se začalo lámat a vypadávat. Každé upadlé pírko mi dělalo bolest, která byla tisíckrát horší, než kdyby do mě bodaly nožem. Pírko po pírku. Krok za krokem. Blíž a blíž k věčnému zatracení. Blíž k Edwardovi.

Donutila jsem se podívat za sebe. Lori na mě smutně hleděla. V jejích bílých očích byl žal a strach. A pak najednou zmizela.

Zbývalo pár kroků. Brána táhla mé vnitřní já k sobě, ale křídla jakoby chtěli opak, chtěli se dostat od brány co nejdál.

Po celém těle se mi rozhostil oheň. Spaloval mě zevnitř i zvenčí. Já ale nepřestávala. Další krok. Dalších tisíc nožů, další hoření.

Zbývaly tři kroky. Má křídla jakoby zasáhla vichřice. Silně se třásly a táhly mě zpět. Ne. Já jim neustoupím. Já budu pokračovat. Já jdu za Edwardem. Myšlenka na Edwarda mě donutila udělat další krok. Už zbýval jen jeden, a já cítila jak mě celé tělo žádá, ať se obrátím a uteču, dokud můžu. Silně jsem stiskla zuby k sobě a zvedla nohu, připravená k dalšímu kroku.

Cítila jsem to. Bylo to, jako by do mě píchaly jehly. Jako by mě řezali na kousíčky. Jakoby mě upalovaly zaživa. Mě je to jedno. Postoupila jsem i druhou nohou. Teď  se můj nos dotýkal černé blány, která dělí dva světy.

Svět dobra bez Edwarda a svět zla s Edwardem. Druhá možnost pro mě byla prioritou.

Pro Edwarda cokoliv.

Uvolnila jsem své tělo a nahnula jsem se dopředu. Cítila jsem, jak se mé nohy odlepují od země a já padám. Kolem mě jen tma a já padám, padám, padám, padám…

Křídla zmizela. Zbyly po nich jen dvě černé jizvy na mých zádech. Už nejsem anděl. A už nikdy nebudu.

Všude kolem mě byla tma. Cítila jsem úzkost. Strašlivou úzkost. Připadalo mi, jako by moje hlava měla každou chvíli prasknout. Působil na mě strašný tlak a já stále padala tou temnotou.

Přemýšlela jsem, jak dlouho bude trvat, než někam dopadnu. Prosila jsem, aby to bylo co nejdřív. Abych mohla být co nejdřív s Edwardem. Prosby tu ale nebyli k ničemu platné.

Zdálo se to jako věčnost. Věčné padání. Věčná úzkost. Věčná bolest. Ať už to skončí.

Jakoby mé přání bylo vyslyšeno, já dopadla na něco neidentifikovatelného, jelikož byla všude tma a já nic neviděla. Deprimující tma všude kolem mě. Zvedla jsem se na nohy. Cítila jsem se jakoby po několikahodinové túře bez přestávky, ale ještě mnohem hůř. Tápala jsem slepě ve tmě, nevěděla jsem kam jít.

Najednou jsem v dálce uviděla červené světýlko. Malinké, téměř nešlo vidět, ale bylo tam. Maličká tečka na horizontu. Vydala jsem se tím směrem.

Cítila jsem, že jsem musela už ujít několik desítek mil, mé nohy to chtěly vzdát, ale mé srdce bojovalo. Jen tak se nevzdá. Řekla bych, že tečka byla stále stejně velká, vůbec mi nepřipadlo, že se přibližuje.

Šla jsem dál, bolest nebolest.

Myšlenka na Edwarda mi dodávala sílu. Být u něho. To jediné co chci.

Zdálo se mi, že už pochoduji několik dní. Bez přestání, bez odpočinutí, stále. Světlo se malinko přiblížilo. Šlo už lépe rozpoznat, bylo to jako dlouhý nekončící tunel.

Už jsem se blížila k cíli. Po měsíci věčného pochodu jsem konečně dorazila k světlu.

Byla to velká červená koule, z které sršela energie do všech stran. Úplně mě přitahovala k sobě. Natahovala jsem k ní ruce, dělilo mne od ní pouhý metr, když najednou…

„NE, Bello!“ zahřměl nade mnou hlas. Poznala jsem ho, byl to hlas Boží.

„Nesmíš se ji dotknout, jinak nikdy nenajdeš cestu ke své lásce. Slyšíš?“ „Ano,“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem. Jakoby to ta koule věděla, přitahovala mě stále blíž. Ne. Nesmím se nechat ovlivnit. Nesmím.

„Musíš to vydržet a ovládnout se, pak bude tvá cesta volná.“ Zahřmělo. Vydržet. Jistě, ale jak dlouho? „To se ukáže.“ Zahřmělo ještě jednou nade mnou a pak byl klid. Ticho. Černota, prázdnota, já a kole plná přitahující energie.

Cítila jsem, jak se mě snaží ovládnout. Chtěla mě. Nesmím to dovolit.

S každým mým sebezapřením se koule více snažila. Její síla byla teď stokrát větší, než když jsem sem před několika dny došla. Seděla jsem na zemi schoulená v klubíčku a čekala až nastane čas. Vzpomínala jsem na všechny ty skvělé osoby v mém životě. Na Renée, tu nejlepší mámu, kterou jsem kdy mohla mít, na Charlieho, který při mně vždy stál, na Alice a to její nakupování, Rosalie, Esme, Emmetta, Carlisle, Jaspera… Na Angelu, Mika, Jessicu, Bena, Erica, Jacoba… Na všechny, s kterými jsem prožila krásné chvíle mého života, při kterém nade mnou ještě poletovala Lori a já o ni ještě tehdy neměla ani zdání…

Ano, Lori, ten krásný anděl, který chránil můj život.

Neměla jsem čas se se všemi ani rozloučit, poděkovat jim za to, že jsem s nimi mohla být. Že mě dělaly šťastnou.

„Děkuji vám všem,“ šeptala jsem, i když mě nikdo nemohl slyšet. „Děkuji vám, a jestli jsem vám něco někdy udělala špatného, promiňte mi a odpusťe mi to prosím. Já vám všem odpouštím.“ Znělo to tak dojemně. Cítila jsem ale, že to musím říct. Bez těchto slov bych neměla čisté svědomí.

Stále tu byla ještě jedna osoba, pro kterou bych udělala první poslední, osoba, pro kterou dělám to co právě dělám. Edward. Má láska, můj smysl života i posmrtné existence. „Děkuji ti, že jsi mě udělal šťastnou, jelikož jen po tvé boku jsem se tak vždycky cítila. Prosím, odpusť mi, že jsi kvůli mně zemřel. Prosím, odpusť. Miluji tě, Edwarde. Víc než sebe samu. Víc než cokoliv a kohokoliv. Odpusť mi.“ Ta slova ze mě vycházela sama, ani jsem nad němi nemusela přemýšlet.

Byla jsem tak ponořená do myšlenek, že jsem si nevšimla, jak síla koule slábne. Vůbec už na mě neměla ten silný účinek. Byla to už jen obyčejná svítící koule. Nic víc, nic míň.

Najednou jsem upadla do bezvědomí, cítila jsem se tak uvolněně, čistě. Nic mě nezatěžovalo. Moje duše byla svobodná.

Mé oči byli zavřené a já jsem si představovala tu nejdokonalejší bytost, kterou jsem kdy v životě potkala. Pomalu jsem otevírala oči. Ne, myslím, že stále sním. Vidím ho totiž, jak se sklání nade mnou a to není možné. Nechci se probudit z toho krásného snu. Jak můžu vlastně snít s otevřenými oči?

Nebo… to není sen?