«  Kapitola sedmnáctá – Bůh

Seděla jsem tam, ani nevím na čem, jelikož tam nebyla ani podlaha, stočená do klubíčka a brečela. Silné andělské slzy mi pálily obličej. Cítila jsem oheň, horší a bolestivější, než když mě kdysi kousl James. Bylo to tisíckrát horší.

Ale já si tu bolest zasloužila. A to černé peří to dokazovalo.

Cítila jsem, jak mě Lori položila ruku na rameno. Bylo to uklidňující, jelikož jsem od mé smrti necítila ničí dotek. Stála vedle mě a mlčela. To bylo ještě horší. Bylo to, jako by opravdu souhlasila. Ano, ty jsi ta největší mrcha Isabello. Alespoň někdo mě nelitoval.

„Bello?“ opatrně ke mně promluvila. Zmýlila jsem se. V jejím hlase byla cítit lítost. Sakra, proč mě musí každý litovat? „Bello?“ zeptala se mě ještě jednou, když viděla, že ji neodpovídám.

„Já tě slyším,“ procedila jsem skrz zuby. „Nelituj mě, zasloužím si to.“

Mlčela a mě to užíralo ještě víc.

„Sedíš tu už tři dny, Bello.“ Tři dny? Připadalo mi to jako před hodinou, co se stalo… to. Nesmím na to myslet. No a co? Vlastně, mám fůru času, tak proč tu tři dny nesedět a neoplakávat svou lásku? Nic jiného už jsem nemohla dělat.

„Chce s tebou mluvit.“ Promluvila ke mně. COŽE? Ty slova mě totálně probudila z transu. Edward se mnou chce mluvit? On se mnou může mluvit? Já se s ním můžu potkat? Lori viděla mou udivenou tvář a pochopila na co myslím.

„Promiň, Bello, nemyslela jsem Edwarda.“ Moje naděje opět upadla. Samozřejmě, jak jsem si sakra mohla něco tak bláhového myslet? Jsem idiot. „Kdo teda chce se mnou mluvit?“ zeptala jsem se Lori, ale i ona poznala, že mě to vlastně vůbec nezajímá.

„Na to se nedá odpovědět,“ mluvila a já na ni udělala nechápavý obličej. „Myslím tím, že lidé ho nazývají různě, ale stále je to ten jeden jediný stejný. Říkej si mu jak chceš - Bůh, Alláh, Hospodin, Budha… Jemu je to docela fuk. Už si zvykl na spoustu jmen.“ Řekla a zamrkala na mě. „Bůh?“ nevěřícně jsem zírala do bílé nicoty. „Proč?“ otočila jsem se tázavě na Lori.

„To ti já říct nemůžu, Bello.“ Hleděla na mě. „Prosím, zavři oči.“ Požádala mě a já její přání bez okolků splnila.

Pocítila jsem, že se zase přenáším. Ale trvalo to nějak dlouho. „Už je můžeš otevřít.“ Zašeptala mě Lori do ucha.

Opatrně jsem zamrkala očima. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stály jsme před nádherným palácem. Byl obrovský, nikdy jsem větší neviděla. Vznášel se uprostřed té bílé nicoty. Viděla jsem, jak všude kolem poletují ostatní andělé. Bylo jich tisíce. Nádherný pohled. Ale bylo tu něco nepříjemného. Všichni na mě civěli. Jasně, zapomněla jsem, že jsem tady asi jediná s černými křídly. Ušklíbla jsem se sama pro sebe.

„Pojď“ řekla Lori a šťouchla do mě. Vedla mě do toho krásného paláce. Procházely jsme hlavní branou, která byla vyzdobena sochami andělů. Jako by jich tu nebylo dost živých, pomyslela jsem si.

Došli jsme do obrovského sálu, na jehož konci byl mohutný trůn. Všude poletovali andělé a hleděli na mě. Bylo mi to nepříjemné. Lori mě doslova táhla k tomu trůnu.

Seděl tam, ten jehož opravdové jméno nikdo nezná. Byl nádherný. Ale neměl křídla. Trochu mi vrtalo hlavou proč. Byla jsem v rozpacích, nevěděla jsem, co mám dělat. Lori to viděla a tak začala mluvit první.

„Jsem ráda, že tě zase vidím,“ promluvila k němu. „Potěšení je na mé straně, Lori a Bello“ řekl milým hlasem. Uvědomila jsem si, že jsem ještě ani nepípla. „Dobrý den,“ pronesla jsem. Nic lepšího mě nenapadlo, to jsem mu měla říct ‚dobrou věčnost‘? Zasmál se a s ním i několik andělů kolem nás.

„To by asi taky nebylo zrovna nejvhodnější.“ Usmál se na mě. Cože? On mi čte myšlenky? „Ano,“ promluvil ke mně. No jistě. Já jsem pitomá. On je Bůh, je všechno, může všechno. Mělo mi to docvaknout. „To jsem jako neslyšel,“ řekl s úsměvem a zamrkal na mě. Usmála jsem se taky. Nevím proč, ale najednou jsem měla potřebu se usmát.

Dívala jsem se, jak z toho byli přihlížející udivení. To je dobře. To znamená, že oni mé myšlenky neslyší.

„Proč jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptala jsem se. „Asi sis všimla, že tvá křídla změnila barvu. Chci vědět, co si myslíš, že se to stalo.“ Hleděla jsem na něj nechápavě. Vždyť mi čte myšlenky, tak to musí vědět, ne?

„Já,“ začala jsem. „Myslím si, tedy spíš jsem přesvědčená, že je to kvůli tomu, že… jsem… jsem… ne-nedokázala o-ochránit E-,“ koktala jsem, ale nedokázala větu doříct. Zlomil se mi hlas a sesunula jsem se na podlahu. Brečela jsem. Zase ten oheň, co mě zevnitř i zvenčí upaloval.

„Bello,“ promluvil ke mně, ale já ho nevnímala. „To není kvůli tomu.“ Co? Nechápala jsem to. Proč by jinak zčernaly? Copak to není tím, že jsem nesplnila úkol?

„Ne, Bello, ne.“ Řekl rozhodným hlasem. „Tak proč?“ zašeptala jsem mezi vzlyky.

„Zčernaly ti, jelikož si měla k Edwardovi silné pouto, a tak tě jeho smrt zasáhla mnohem víc, než jakéhokoliv anděla, kterému svěřenec zemře. Je to smutek, co přeměnil tvá křídla. Tvá bolest. To proto se změnily. Ne proto, že jsi ho neuchránila. Každý svěřenec jednou zemře, i když je to upír.“ Při tom posledním slově, které vyslovil, se sálem roznesl znechucený šum. Ale mě to je jedno, je mi jedno, co si kdo o upírech myslí. Mě záleží na mém názoru a ten se nikdy nezmění. Vždyť jsem chtěla být jedna z nich!

Najednou mě napadlo něco šíleného. Nedávala jsem si moc naděje, ale musím to zkusit. Musím. Má poslední šance.

„Mohu ho vidět?“ opatrně jsem zašeptala. Najednou bylo ticho. I špendlík, který by upadl by byl slyšet na míle daleko. Všichni na mě civěli. Nevnímala jsem je, a dívala se mu zpříma do očí s odhodlaným výrazem.

„Bello,“ řekl zaraženě. „On… on není v našem světě. Ano, sice je ve stejné realitě jako jsme my, ale na druhé straně. Bello, ač to nerad říkám, protože vím, že ti to ublíží, ale on byl upír – to znamená, že se nemůže stát andělem a hlavně se nikdy nedostane do Ráje.“ Mluvil ke mně. Ne, já se ještě nevzdám. „Kde je?“ zeptala jsem se trochu ostřeji. „Tam, kde všichni upíři.“ „Ale on nebyl jako ostatní! On nepil lidskou krev!“ křičela jsem. „Ale ano, pil, Bello, a ty to víš. Víš, že bylo období, kdy zabíjel lidi.“ „Ale to byli jen ti špatní-,“ pomalu jsem se vzdávala nadějí. „Ano, ale on neměl pravomoc zabíjet. Ani ty špatné.“

Napadlo mě ještě něco. „Co uděláte s Carlislem až umře? Ten nikdy nikoho nezabil, tak co s ním bude?“ řekla jsem.

„Bello, toho se děsím každým dnem. Je upír, takže nesmí do Ráje, ale zase nikoho nezabil, což znamená do Ráje volnou cestu. Nevím, Bello. Ani Bůh není vševědoucí.“ Usmál se na mě. Tentokrát jsem mu to ale neopětovala.

Z ničeho nic mě napadlo ještě něco šílenějšího.

„Chci se vzdát andělství.“ Pronesla jsem v klidu a očima sledovala ostatní v sále. Jestli bylo ticho před tím, tak teď byla úplná hluchota.

„Cože?“ zeptal se mě. „Proč?“

„Nechci být andělem, stejně se už jako anděl ani necítím. Nedokážu být to co jsem, pokud někde Edward trpí. Je mi jedno, kde je. Je mi jedno, co mám pro to udělat, ale chci být s ním. Ať to znamená pro mě cokoliv. Jestli je to potřeba – budu trpět taky, je mi to jedno. Hlavně, abych byla s Edwardem. Na ničem jiném mi nezáleží.“

Myslela jsem to vážně. Chci být s Edwardem, ať je kdekoliv. Chci trpět jako on, jestli je to potřeba. Hleděl na mě nechápavým pohledem.

„Prosím, řekni mi, kudy jít.“ Pronesla jsem pevným hlasem.

„To… Bello, k tomuto se ještě nikdo neodvážil. Ty bys skutečně udělala vše pro to, abys s ním byla?“ zeptal se mě nechápavě. „Ano,“ řekla jsem. „Všechno.“ To slovo jsem pronesla s velkým důrazem.

„Pak ti nemůžu bránit, Bello. Vydej se za ním. Ale upozorňuji tě, že se nikomu nepovedlo dostat zpátky. Jakmile jednou přejdeš na druhou stranu, není cesty zpátky.“ „To mi vůbec nevadí.“ „Dobrá, Lori půjde s tebou.“ „NE!“ vykřikla jsem. „To je moje věc, Lori se mnou nepůjde.“ „Ale, Bello,“ promluvila ke mně Lori. „Ne, Lori, já nedopustím, abys měla trpět se mnou, na to tě mám moc ráda.“ Řekla jsem ji a objala ji. Byl to nádherný pocit. „Bello, já myslel, že tě Lori jen doprovodí k bráně na druhou stranu, pak samozřejmě musíš pokračovat sama.“

„Dobrá.“ Řekla jsem rezignovaně. „S tebou,“ řekla jsem místo sbohem. Věděl, co jsem tím myslela. Usmál se. „Semnou,“ řekl.

„Bello, je čas jít.“ Promluvila ke mně Lori. „Ano,“ odpověděla jsem ji. Je čas.

Edwarde, lásko, mířím za tebou!