Angels
Autorka: Janna
I když jsem
stále hleděla na Edwarda, tedy spíš na jeho mrtvé tělo, viděla
jsem se v myslích ostatních. Byl to strašný pohled.
Byla jsem
jako hrouda neštěstí a hlavně, má křídla… byla… černá. Už to nebyla ty
nádherná bílá křídla. Ne. Zářili temnou černotou. Černé jako noc. Vím,
co to mělo znamenat. Zklamala jsem. Nedokázala jsem splnit můj úkol.
Nedokázala jsem ho ochránit.
Nevěděla
jsem, co mě teď čeká, ale bylo mi to jedno. Ať mám trpět sebevíc,
zasloužím si to. Nenávidím se. Jsem ta nejhorší zrůda!
Viděla
jsem, jak ke mně všichni mají lítost. Tak odporné, to si nezasloužím.
„Nelitujte
mě, vždyť umřel mojí chybou!“ vykřikla jsem.
„Bello,“
promluvil ke mně Carlisle a snažil se zachovat klidný tón, i když se mu
to moc nedařilo. „Není to tvoje ch-,“ „Sakra, je to moje chyba, Carlisle!
Je! A vy všichni to víte, tak mě přestaňte litovat! Já si to rozhodně
nezasloužím! Vidíte má křídla? Jsou černá, že? Víte, co to znamená?!
NE?! To znamená, že jsem to všechno totálně pokazila! A nikdo mě už
nezachrání!! Tak už mi konečně dejte pokoj s lítostí!!!“
Všichni na
mě zírali, nechtěla jsem slyšet jejich myšlenky, takže jsem svoji
schopnost vypnula. Nezasloužili si, abych na ně tak křičela. Oni mi
chtěli pomoct, ale já to odmítla. Bohužel jsem se ani nedokázala
omluvit. Jen nenávist sama k sobě mě zevnitř užírala.
Myslela
jsem, že to nejhorší, co mě kdy potkalo, bylo to, když mě Edward
opustil. Ale to bylo úplné nic proti tomu, co jsem cítila teď.
Předtím
jsem věděla, že žije, a alespoň jsem si myslela, že je šťastný. A taky,
hlavně, svítila ve mně neustále jiskřička naděje, že se vrátí.
Ale teď…
nebylo nic, co by mi dalo naději… sama, opuštěna navždy…
„Sbohem,“
špitla jsem, ale věděla, že to všichni slyšeli. „Měla jsem, mám i budu
vás mít navždy ráda, sbohem.“ Řekla jsem a s posledním slovem zavřela
oči. Cítila jsem, jak se přenáším tam, kde to všechno začalo.
