Angels
Autorka: Janna
„Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!“
Můj křik se nesl vzduchem. Všichni mě slyšeli, ale mě to bylo jedno.
Moje láska, moje všechno, nee!!!
Ještě než
jsem dolétla k Edwardovi, byli všichni novorození mrtví. Během setiny
sekundy jsem dodala všem Cullenům tolik síly, že novorození nestačili
ani mrknout, než je Culleni zabili.
Ano,
všichni novorození byli mrtví, ale s nimi tu umíral můj anděl, moje
všechno, má láska, můj svět! Ten, bez kterého nechci ani existovat!
„Edwarde,
miláčku, prosím prober se!“ Sladce jsem na něj šeptala. Dodávala jsem mu
tolik psychické energie, ale byla k ničemu.
Ano, mohla
jsem dát bytostem na zemi energii, to bylo to, jak jsem jim mohla
pomáhat. To bylo to, na co se mě snažila Lori navést. Nemůžu hýbat
s věcmi. Můžu ale ovládat jisté energetické pole. Uvědomila jsem si to
až při boji. Najednou jsem se cítila, jak kdyby ve mně byla sopka, která
chrlí energii. Rozdávala jsem ji všem v mé rodině. Všichni bojovali seč
jím síly stačily.
Ale já to
pokazila, já a jen zase já! Jak já se nesnáším. Já se nenávidím! Ne, já
nechci, aby kvůli mým chybám trpěli nevinní.
Nedokázala
jsem Edwarda uchránit. Nesplnila jsem to, k čemu jsem byla určena.
Ochraňovat. Za každou cenu. A já to zvorala! Totálně zvorala!
„Prosím,
lásko, neopouštěj mě! Prosím, já nechci být bez tebe. Edwarde, prosím!“
prosila jsem ho, jak kdyby se dokázal sám vrátit k životu.
Slyšela
jsem jeho poslední myšlenky.
Bello,
miluji tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu. A kdybychom se už
nikdy neviděli, sbohem…
„Taky tě
miluji lásko, jen mě prosím neopouštěj, podruhé už to nesnesu!“ Plakala
jsem. Ano, andělé nepláčí, ale já jsem byla vždy výjimka. Mé andělské
slzy tekly proudem. Byly mnohem silnější než lidské. Byli větší a pálily
mě do obličeje. S každou slzou jsem si připadala jako v ohni, ale
nevadilo mi to. Jediné, na co jsem myslela, teď umíralo přede mnou.
A najednou…
cítila jsem to. Opustil svět živých. Přede mnou leželo jen mrtvé tělo
lásky mé existence. Někoho, kdo mě učinil v životě tak šťastnou. Kdybych
mohla, spáchala bych teď sebevraždu. Problém je v tom, že já už jsem
mrtvá a nemůžu se znova zabít.
Už ho nikdy
neuvidím, už nikdy nespatřím jeho okouzlující pokřivený úsměv, už nikdy
se nepodívám do jeho nádherných topazových očí. Už nikdy…
„Ach, Bello,“
vytrhla mě z mých myšlenek Alice. „Je mi to tak líto. Vím, jaké to pro
tebe musí být.“
„Ne, Alice,
ty nevíš jaké to je!“ zasyčela jsem na ni. Nezasloužila si to, takové
chování ode mě, ale já se nedokázala ovládat. Rychle jsem se snažila
omluvit. „Promiň, já – nechtěla jsem být na tebe hrubá.“ Mumlala jsem.
„To je v pořádku, Bello, chápu tě.“ Byla mi oporou, tou nejlepší
kamarádkou, kterou jsem si kdy mohla přát. Jenže žádný soucit mi nevrátí
Edwarda.
Slyšela
jsem, jak Esme a Rose vzlyká. Bez slz, ale vzlyká. Carlisle, Emmett a
Jasper hleděli na Edwardovo mrtvé tělo. Všem se honilo v hlavě tolik
myšlenek, že jsem radši svou schopnost potlačila, abych neslyšela ten
hrozný řev překřikujících se myšlenek.
Připadalo
mi to jako věčnost, ale stále jsem se na něj dívala. Ostatní ho také
pozorovali. Všichni truchlili.
Ucítila
jsem to hrozné nutkání. Teď už všem musím povědět pravdu. Všichni se
musí dozvědět, co jsem.
Soustředila
jsem se na to, aby mě mohl každý uvidět. Po chvíli jsem viděla sama sebe
v šesti různých myslích.
