«  Kapitola jedenáctá – Vidět nebo nevidět?

Stál jsem jako socha a očima těkal mezi Alice a Bellou.

„Alice, prosím, řekni mi upřímně, jestli opravdu vidíš to, co já vidím, že si myslíš!“ šeptal jsem nevěřícně.

Alice se otočila na mě. „Edwarde, přece vím co vidím, a hlavně vím, že ty ji asi vidíš už mnohem déle a nikomu si to neuráčil říct! Mě si se přece mohl svěřit, že Bella-,“ nedořekla větu. Otočila se k Belle, ale už ji neviděla. Viděl jsem to v jejích myšlenkách. Ale Bella tam pořád stála a dívala se střídavě na mě a Alice.

„KAM ZMIZELA?“ vykřikla Alice. „Stále tu stojí, Alice. Ty ji jen nevidíš.“ Řekl jsem ji to jako by to bylo prosté konstatování.

„Edwarde, ale já ji viděla! Tak proč ji nevidím?“ Bezradně jsem se na ni díval. To já nevím. Podíval jsem se tázavě na Bellu. Usmívala se. „To jsem udělala já, Edwarde. Nechci, aby mě viděla. Bylo by to pro ni nebezpečné.“ Říkala mi láskyplně.

„To Bella,“ zašeptal jsem. „Co, Bella?“ křičela Alice. „Ona… nechce, abys ji viděla, Alice. Bylo by to pro tebe nebezpečné.“ Slyšel jsem jak si v duchu odfrkla.

Pro mě a nebezpečné? To je hloupost. Myslela si. Upřímně, sám jsem nechápal, jak by ji to mohlo ublížit.

Alice postoupila o krok blíž k Belle. Myslel jsem si, že ji zase uviděla, ale její myšlenky utvrzovali, že ji nevidí.

„Bello?“ zašeptala s napětím v hlase. „Bello! Já vím, že jsi tu a že mě slyšíš! Prosím, ukaž se mi!“

Bella se na mě podívala. Nebyla si jistá, jestli to má dopustit. Její tázavý pohled mě prohlodával. Já proti tomu nic nemám Bello, jestli ji to řekneš. Pomyslel jsem si a věděl, že ona to určitě slyšela.

„Dobrá, jak myslíš.“ Odpověděla mi. „V tom případě se ji ukážu.“ Řekla.

„Alice,“ oslovil jsem Alice. Ani na mě nepohlédla – stále sledovala to místo, kde by měla vidět Bellu. „Co, Edwarde?“ řekla. „Bella se rozhodla. Uvidíš ji.“