Angels
Autorka: Janna
Od mé
nehody uplynul už týden. Každý den jsem se vídala s Edwardem a každý den
jsme si povídali. Každá chvíle s ním mě naplňuje štěstím. To samé cítí
on.
I když…
každý jsme měli už nutkání se navzájem sebe dotknout. Nejde to, je to
něco, co opravdu nikdy nepůjde.
Samozřejmě,
že jsem se na to ptala Lori. Ta mi řekla, že je možné někdy dosáhnout
toho, aby mě svěřenec slyšel, výjimečně viděl, ale nikdy, nikdy se mě
nemůže dotknout.
On žije
v jiném světě než já – on, i když to možná netvrdí, je živý. Kdežto já –
já jsem mrtvá. Ne až tak docela samozřejmě, řekněme, že jsem
nadpřirozená, prostě něco, co v realitě neexistuje…
Edward se
už choval lépe, nebyl pořád jen zavřený v pokoji, už normálně
komunikoval s rodinou a hlavně – už nepotřeboval, aby ho někdo hlídal
před sebevraždou.
Jsem ráda,
protože sama vidím, jak jsou všichni Cullenovi šťastnější – ano, sice je
pořád hlodají myšlenky na mou „nehodu“, ale je to lepší. Opravdu.
***
Venku se
stmívá. A já tu zase stojím a dívám se láskyplně na Edwarda, na lásku
mého lidského i andělského života.
Po tom
týdnu si už ani nemáme co pořádného povídat, a tak na sebe po většinou
jen hledíme a občas si zašeptáme ty krásné dvě slůvka. Miluji tě.
Ale nikomu
to nevadí. Ten pohled na toho druhého nás naplňuje mnohem víc než hodiny
povídání.
„Bello?“
Prolomil z ničeho nic Edward ticho. „Ano?“ reagovala jsem.
„Zítra
jdeme na lov, všichni. Asi pojedeme někam dál. Bude to takový rodinný
výlet.“ Řekl a usmál se jeho neodolatelným pokřiveným úsměvem.
Ale pak se
v jeho očích objevilo cosi jako – strach. Velmi mírný, přesto
poznatelný. „Víš, no, já jsem se chtěl zeptat, jestli ty-,“ „Budu tam
s tebou, Edwarde, neboj.“ Nenechala jsem ho doříct větu. Usmál se a já
na něho. „Poletíš?“ zeptal se opět se svým úsměvem.
„Asi ano,“
řekla jsem. „Jak jinak bych tě mohla stíhat?“ usmála jsem se na něj.
„Díky, Bello.“ Zašeptal.
„V
podstatě, je to moje práce, Edwarde.“ Zasmála jsem se nad svou
myšlenkou. Ta nejkrásnější práce ze všech – ochraňovat bytost, kterou
miluji. Chvíli se smál se mnou, pak nás ovšem něco vytrhlo z naší
konverzace.
To
vypadá, jako by si povídal s Bellou!
Oba jsme
slyšeli tuto myšlenku. A oba, já i Edward jsme sebou trhli. Alice nás
poslouchala (tedy spíš Edwarda, mě nemohla slyšet) – jaktože jsme ji
neslyšeli už dřív? A jaktože ji Edward necítil? Asi jsme byli příliš
zaneprázdnění samy sebou.
Edward na
nic nečekal a rychle otevřel dveře. V nich stála Alice s nevěřícným
pohledem na tváři.
„E-Edwarde,
já-já-,“ začala koktat. Musela jsem se usmát. Upír a koktat? To tu ještě
nebylo. „Co chceš, Alice?“ zasyčel na ni Edward.
„Edwarde,
nebuď na ni tak hrubý, nic neudělala!“ okřikla jsem ho.
Proboha
mlč! Prolétlo jeho hlavou. Sklonila jsem hlavu na bok a slastně se
na něj podívala. Pochopil.
Ach,
vlastně tebe ona neslyší, promiň. „No mě se teda omlouvat nemusíš.“
Pohlédla jsem na něj pronikavě. Opět pochopil.
„Promiň,
Alice, nechtěl jsem na tebe tak vyjet.“ Otočil se k Alici. „Co
potřebuješ?“ zeptal se jí s o poznáním lepším tónem.
„Můžeš mi
vysvětlit, proč trpíš samomluvou a kam se to sakra pořád díváš? Jak
kdybys tam něco viděl, vždyť tam nic ne-,“ její hlas se zastavil. Alice
hleděla na mě. Ano, opravdu na mě!
Věděla jsem
na co myslí, a vůbec se mi to nelíbilo. Edward taky nevypadal zrovna
nadšeně.
Chvíli na
mě zírala a já se modlila, aby opravdu neviděla to, co jsem viděla
v jejích myšlenkách.
„Bello?!“
vydechla stále zírajíc na mě…
