«  Kapitola první – Trápení

Ta myšlenka mne trápila. Tak dlouho jsem ji znala – ač ona mne vůbec. Jak se mám smířit s tím, že přijdu o svého svěřence? Osud byl dán, karty byly vyloženy. Nedalo se to změnit. Mohla jsem jen čekat a těšit se z jejího zbytku pozemského života. Byla tak mladá, dost mladá na to, aby umřela. Bella tvrdě spala. Netušila co ji další den přinese. Ještě víc jsem se děsila rozhodnutí, které bude muset udělat. Znala jsem na něj odpověď už teď, a právě proto jsem se bála. Bát se? Copak se může anděl bát? Zakroutila jsem hlavou a sněhobílá křídla na mých zádech se jemně zatřepotala.

Hleděla jsem do jeho tváře. Jako by tušil… Copak ten kluk mohl vědět, že Bella zítra umře? Díval se na ni tak zamilovaně. Každou noc tu byl, byl u ní. Dnes to bylo jiné, jeho pohled byl na ni upřený, trochu zmatený, vypadalo to, že se bojí. Ale on nemohl nic vědět. Ani jeho schopnost číst myšlenky mu nebyla nic platná. Ti upíři…

Vzpomněla jsem si na jeho sestru – Alici – ta dokázala předpovídat budoucnost. Ale v této situaci ani její schopnost nic nezmůže. Věděla jsem, že by se snažili Bellu zachránit před jejím osudem, nebylo by jim to nic platné, proto jsem nechtěla aby jim to ublížilo. Proto jsem zařídila, aby Alice nic neviděla. Vše bude tak jak má.

Podívala jsem se na něj. Díval se na mne... Ach, co to plácám. Nikdo mne nemůže vidět, slyšet ani cítit, jak by jen on mohl? Kam se teda ale díval? Otočila jsem se a podívala za sebe. Vše bylo tak, jak má, nic zvláštního. Copak mne mohl vidět? Nejspíš jen nepřítomně upíral jeho ostrý zrak na zeď. Aspoň doufám.

Když jsem ho pozorovala, jak strnule na ni hleděl, s tím jeho pohledem, co by zdi dokázal zbořit, začala jsem ho litovat. Nikdy jsem k upírům lítost necítila. Nebylo taky proč. Vždyť upíři byli krvechtivá monstra… ale byli výjimky. Jedna z nich seděla v křesle přede mnou. Jako důkaz posloužili jeho oči – zlatohnědé jako med.

Opět ve mne udeřila ta strašná myšlenka – až si bude Bella vybírat. Zahnala jsem myšlenku do ústraní a upjatě pozorovala, co se Belle zdá.

Edwarde, Edwarde.

Jak jinak, než o něm. Její sny byli už měsíce stejné. Byl pro ní všechno…

Číst myšlenky bylo velmi užitečné. I když všichni andělé dokázali číst myšlenky pouze lidem, upíři byli před námi zavření. To byl jeden z důvodů, proč jsem byla trochu neklidná, nedokázala jsem uhodnout, co si ten kluk myslí.

S Bellou jsem byla odmalička, vybrala jsem si ji za svého svěřence, už když byla malé dítko. Byla jsem s ní v každém okamžiku jejího života. Dělala jsem vlastně jen to, co každý anděl strážný.

Zítra ovšem o Bellu příjdu a už nebudu mít žádného dalšího svěřence. Jakmile Belle vše vysvětlím, odletím tam, kam všichni andělé, co splnili svůj úkol. To místo by mělo být nádherné – přesto mi trochu nahánělo strach. Přece jenom, síla zvyku, že s Bellou prožívám každý okamžik jejího života byla silná. Přestala jsem přemýšlet a hleděla střídavě na ni i na něho.