Anděl smrti

Autorka: Imala

Prolog

Milovala jsem běh. Milovala jsem, když mi vítr čechral vlasy a hladil mě po tvářích. Milovala jsem tu rychlost. Ten pocit, že stačí párkrát máchnout pažemi a můžu vyleťet k oblakům. Milovala jsem to vzrušení z blížícího se startu závodu a opojnou radost z vítězství. A teď jsem v jednom závodu běžela o život. Kdybych běžela o svůj život, užívala bych si každou vteřinu, každý odraz od země, ale ani to mi nebylo dopřáno. Já běžela o život své rodiny, svých přátel a své jediné lásky.

1.část

Bella Swanová:

Užívala jsem si slunce ještě před začátkem vyučování. No vyučování se tomu ani říkat nedalo, protože teď tři dny před letními prázdninami se stejně nikdo z kantorů neobtěžoval snažit se do nás něco nahustit. Beztak by to bylo zbytečné. I kdyby se mu to povedlo, všichni studenti by to spolehlivě vytřepali z hlav za jediný den dvouměsíčního volna. Je mi šestnáct, mám dlouhé tmavé vlasy a čokoládově hnědé oči. Jmenuji se Isabella Swanová, přátelé mě oslovují Bello. Tak jako například teď.

„Bello! Bello! Nevíš kde je dneska Alice? Ráno jsem se pro ni stavovala doma, její máma mi řekla, že přijde za chvilku a tak jsem na ni čekala na autobusové zastávce, ale ona nepřišla. Nebere mi telefon a doma o ní nic neví!“ sdělovala mi překotně moje kamarádka Lucy. Začala jsem se o svoji nejlepší přítelkyni – Alici Brandonovou vážně docela bát. V poslední době se kolem šířila spousta poplašných zpráv. V televizi, v novinách i ve škole nás varovali před neznámými vrahy, kteří hromadně zabíjejí ve Phoenixu. Vraždy byly bez zjevného smyslu rozeseté po celé rozloze našeho města.

„Nemluvila jsem s ní od včerejška.“odpověděla jsem rozechvělým hlasem.

„Myslíš, že by...“ Lucy se to neodvažovala vyslovit ale věděla jsem s jistotou, že myslí ty vraždy. Já jen mlčky pokrčila rameny. Zůstaly jsme roztřeseně mlčet. Naše pochmurné myšlenky přerušilo až zvonění. Vyběhly jsme bok po boku do třídy, ale já jsem během jediné sekundy získala pořádný náskok. Lucy se mnou nedokázala držet krok, ostatně jako nikdo na téhle škole. Jediným skokem jsem zabrzdila před učebnou, otevřela dveře a nechala jsem supící Lucy proběhnou kolem mě, než jsem sama vletěla dovnitř a zabouchla jsem dveře téměř před nosem paní Tarseové. Už jsem se usazovala na místě když paní Tarseová vstoupila do třídy. V rukou nesla jakousi videokazetu a dost se u toho šklebila. Předtím než film pustila udělala nám kázání o slušném chování a významně přitom probodávala pohledem Lucy a mě. Už už jsem se chtěla tvářit trochu zahanbeně, ale nakonec jsem jen nasadila výraz neviňátka a mile jsem se na naši profesorku angličtiny usmála. Krátce se na mě zamračila a pak už konečně zmáčkla tlačítko play a nechala mě v klidu přemýšlet. Z filmu jsem zaznamenala sotva první dva tři tóny znělky.

Rozhodla jsem se napsat Alici smsku. Opatrně jsem se rozhlédla po paní Tarseové, ale tu naprosto pohltil výjev na obrazovce. Vypadalo to, že ten koho film nejvíc zajímá je právě ona. Výborně z téhle strany mi nebezpečí nehrozí. Rychle jsem se shýbla a vytáhla jsem si z tašky mobil. Pro jistotu jsem vypnula zvonění a naťukala jsem krátkou zprávu Alici. zmáčkla jsem tlačítko odeslat a vyčkávavě hleděla na displej. Konečně vyskočilo očekávané Zpráva byla odeslána. a já jsem si oddechla. Schovala jsem mobil do kapsy kalhot a čekala jsem na jeho nejmenší vibraci, která by mi oznámila příchod odpovědi. Čekala jsem dlouho. Mnohokrát jsem mobil znovu vytahovala a kontrolovala jsem jestli mi to neušlo. Byla jsem čím dál tím víc nervóznější. Nakonec jsem dokonce začala pochybovat o funkčnosti svého telefonu. To bude určitě ono!  Můj mozek nebyl ochoten připustit si, že by se Alici něco přihodilo i když v hloubi duše jsem věděla, že se stalo něco zlého. I tahle naděje mi byla vzata když mi došla zpráva, ale ne od Alice, ale od Lucy, která se na mě šklebila z rohu učebny. Ušklíbla jsem se na ni zpátky, ale neuklidnilo mě to. Nejdřív jsem nemohla chvíli zůstat v klidu. Všichni dokonce i ti spolužáci, kterým bylo video naprosto ukradené po mně vrhali vyčítavé pohledy. Bylo mi to jedno. Musela jsem se vrtět. Stále jsem hledala další a další naprosto nesmyslné náměty na přemýšlení, aby se ke mně nemohli dostat představy o tom co se mohlo stát Alici. Nakonec byla moje obrana prolomena a já zamrzla do naprosté nehybnosti s vyjímkou mělkého dechu a čím dál prudších úderů srdce když mi hlava bůhvíproč musela ukazovat ty hrůzostrašné obrázky. V tu chvíli jsem nebyla sto pohnout ani palcem u nohy. Ne to ne. Viděla jsem Alici ležící na zemi, nepřirozeně bledou, po pás dlouhé tmavé vlasy rozhozené kolem bezvládného těla. Ne...Viděla jsem nezřetelnou postavu jak se nad ní sklání. Ne to ne...Postava se zvedá a já vidím, že na Alici je spousta krve a... NE to se NESTALO!!! Tohle mi vlilo do těla novou energii, takže když zazvonilo byla jsem pevně odhodlaná vypátrat kde Alice vězí.

Do konce školního roku se už Alice ve škole neobjevila a já zůstala bez jediné zprávy o ní.

Alice Brandonová:

Zazvonil budík. Proč mě musí rušit zrovna teď? Zdál se mi tak krásný sen. Viděla jsem překrásného muže. Jeho kůže odrážela paprsky slunce v tisících odlesků. To byl dobrý efekt. Musel mít na sobě nějaký světlo odrážející krém Usmál se na mě a odhalil při tom dokonalé bílé zuby. Jeho černé oči mě drželi v zajetí a tak když mi ukazováčkem naznačil ať jdu k němu bez protestů jsem vykročila... Vzdychla jsem. Proč jsem nemohla spát o chvilku déle? Sjela jsem budík vzteklým pohledem, ale jen do chvíle než jsem uviděla kolik hodin ukazuje. Už bylo hrozně pozdě! Vyletěla jsem jako čertík z krabičky. Nejvyšší možnou rychlostí jsem na sebe naházela svršky popadla jsem tašku a letěla jsem dolů do kuchyně. Mámu jsem ani nevyvedla z míry. Byla na takovéhle tornádové přeháňky z mé strany zvyklá. S klidem mi oznámila, že se tu pro mě stavovala Lucy. Prý počká na zastávce. Zaklela jsem, popadla jsem z košíku čerstvou housku, obula jsem se a vyběhla jsem ze dveří. Před domem jsem se zarazila v půli kroku. Na rohu ulice stál on. Ten muž ze snu. Kůži jsem mu neviděla. I v tak horkém dni jako byl ten dnešní měl na sobě tlustou vrstvu oblečení pokrývající každý centimetr jeho pokožky, na měl hlavě měl čepici s obrovským kšiltem a navíc si přes ni ještě přetáhl kapuci své tlusté pruhované mikiny. Usmál se na mě a odhalil při tom dokonalé bílé zuby. Jeho černé oči mě drželi v zajetí a tak když mi ukazováčkem naznačil ať jdu k němu bez protestů jsem vykročila. Vedl mě dlouho. Kličkoval spletitými uzoučkými uličkami dokud mě nezavedl do jedné slepé. Pak se ke mně otočil čelem, usmál se na mě ještě víc, ale teď bylo v jeho úsměvu i něco jiného. Hrozba. Vyděšeně jsem o krok ustoupila a otevírala jsem pusu abych mohla křičet. Chtěla jsem ječet na celý Phoenix jen ať se dostanu co nejdál od něj, ale už jsem to nestihla. Ucítila jsem prudký náraz a pak silnou bolest na pravé straně krku. Pomalu jsem ztrácela vědomí. V polobdělém stavu jsem slabě ucítila další náraz a pak hádku dvou sametových hlasů.

„...copak nevidíš její talent, ty předpoklady?“syčel rozčarovaně ten hlubší z nich.

„Takových jako ona už po světě chodilo! Proč mě nenecháš najíst?“skočil mu do toho se zavrčením druhý mnohem hrubší hlas.

„Protože pomoc potřebujeme hned! Potřebujeme se dostat k ní a ona nám v tom může hodně pomoct! S jejím darem  ji snadno vlákáme do pasti!“odpověděl ledově chladně první hlas. V jeho tónu byla nevyslovená výhružka. Víc jsem z rozhovoru neslyšela. Zabránil mi v tom oheň. Oheň šířící se z rány na mém krku do každičké buňky mého těla. Myslela jsem, že uhořím. Neuvědomovala jsem si, že mě někam přenášejí. Chtěla jsem jen pryč od toho ohně, od té strašlivé bolesti než mě spálí na uhel. Křičela jsem a ječela, abych dostala alespoň malou část toho plamene stravujícího mě zevnitř pryč ze svého těla. Plakala jsem, prosila ať mě někdo zabije, zmítala jsem sebou a pořád dokola, ale vůbec nic nepomáhalo. Byla jsem absolutně bezmocná. Ležela jsem a nechala temnotu ať mě obklopí. Nevím kolik času uběhlo. Nebyla jsem schopná soustředit se na nic jiného než na bolest. Po době, která mi připadala jako věčnost jsem ucítila, že oheň se začíná stahovat z konečků mých prstů sice pomalu, ale jistě. Pak dál ustupoval z rukou i nohou, ale o to silněji jsem ho cítila ve svém srdci, které zběsile tlouklo na poplach.Když bolest opustila i spodní část břicha, Měla jsem pocit, že se mi srdce musí rozskočit na kusy, ale ono se stále drželo a i když nepravidelně a kolísavě, stále bilo. Když se oheň zcela stáhl jen do srdce, myslela jsem, že už to nevydržím. Chraplavě jsem žebrala o smrt. Po celé nekonečné minutě moje zdivočelé srdce párkrát vynechalo a pak přestalo bít úplně. A pak jsem otevřela oči.