NOV

Autorka: Bitris

Kapitola VII.

Poté, co jsme si zaskotačili s lesní zvěří a dosyta se najedli, nebo spíše napojili krví, vrátili jsme se do Jesseho překrásného sídla.

Velký gotický dům stál na samotě v údolíčku, daleko od lidských obydlí. Kdyby nebyl tak honosný, myslela bych si, že jej kdysi postavil nějaký poustevník. Ty vysoké stropy, velká okna do tvaru sepnutých rukou působily na mě tak vznešeně. Měla jsem zato, žes maminkou ve Phoenixu bydlíme v krásném domě, proti tomuto to však byla obyčejná chatrč. Při vchodu do domu na mě dechl duch 13. století. Všechny ty starožitnosti, na první pohled by člověk nevěřil, že je v jednadvacátém století. Nikdy jsem si moc nepotrpěla na starožitnosti, byla jsem spokojená, v jaké době žiji, ale tohle bylo natolik úchvatné.

Vešli jsme do jednoho z nejmenších pokojů, Jesse zapálil oheň v krbu a posadili jsme se na zdánlivě nepohodlný gauč, ve skutečnosti takové pohodlí neskýtal ani náš gauč ve Phoenixu.

Povídali jsme si o upířích vlastnostech. Byla jsem nadšená tím, jak rychle dokážu běžet, jak jsem silná, jak výborně slyším… Už jsem nebyla ta stará nemotorná Bella.

“Jesse, vyprávěj mi svůj příběh. Jak dlouho jsi upírem? Jak ses jím stal? Kdo tě přeměnil? Proč žiješ sám? Jak jsi přišel k tomu, že piješ zvířecí a ne lidskou krev?“ Při poslední otázce jsem se otřásla, přišlo mi tolik nechutné, že bychom se opravdu mohli živit lidskou krví, ale z Jesseho poučování jsem věděla, že nám voní daleko lépe než zvířecí, naštěstí jsem ještě neměla tu možnost, abych to sama posoudila.

„Tak tedy, narodil jsem se v roce 1969 ve městě Allos na jihu Francie.

Mimochodem, jestli ses divila, že jsem tě zavedl právě do Francie, tak teď už snad chápeš. Francie vždycky byla a bude mým domovem, miluji svou zemi.

Narodil jsem se do chudé rodiny. Má matka po porodu zemřela  a já jsem žil jen se svým otcem. Velmi jsem si s ním rozuměl, byl skoro jako můj starší bratr, kterého jsem nikdy neměl. Nebyl na mě přísný a nepamatuji se, že by mě kdy uhodil, také jsem mu nedával příčinu. Jeho rodiče zemřeli za války a po maminčině smrti měl jen mě a já zase jen jeho.

Můj otec byl velký muzikant, uměl hrát na harmoniku a housle a také krásně zpíval. Mě naučil hrát na harmoniku, housle jsem rád neměl. Když jsem dospěl, chodili jsme každý páteční a sobotní večer vyhrávat do tamní hospůdky. Jednu páteční noc, když jsme se z hospůdky vraceli domů, napadl nás jeden upír. Mého otce zavraždil a mě stihl jen kousnout, pak ho něco nebo někdo vyrušil. Zachvátila mě hrozná bolest, připadalo mi, jakoby mě někdo upaloval zaživa. Věděl jsem však, že na ulici zůstat nemůžu. Sebral jsem své poslední síly a doplazil se domů, kde jsem v hrozných mukách upadl do bezvědomí. Nevím, po jaké době jsem se probudil, ale cítil jsem se výborně, vůbec nic mě nebolelo. Vyšel jsem ven a ucítil lidskou krev, měl jsem hroznou žízeň a ten člověk tak krásně voněl. Připadal jsem si, jakoby mě opustil rozum a ovládla mě ta nesnesitelná žízeň, žízeň po lidské krvi. Chybělo málo a opravdu bych toho člověka zabil. Vzpomněl jsem si ale na svého otce, na to, jak ho ten upír vysával, viděl jsem jeho rudě žhnoucí oči a pusu celou od krve, od krve mého otce. V tu chvíli jsem si uvědomil, čím jsem se stal a bylo mi ze mě samotného na nic. Připadal jsem si jako nestvůra. Rozběhl jsem se, chtěl jsem utéct sám před sebou. Najednou jsem si uvědomil, že všechno kolem mě je jedna velká rozmazaná šmouha. Vyděsil jsem sám sebe a rychle zastavil. Byl jsem v nějakém hlubokém lese. Ucítil jsem sladkou vůni krve, nebyla tak sladká, jako toho člověka, ale přesto se opět ozvala žízeň a já se rozeběhl. Než jsem si stačil cokoliv uvědomit, sál jsem teplou srnčí krev. Tak jsem poznal, že přestože jsem upír, nemusím být nestvůra.

Od té doby už 20 let bloudím sám po světě. Na svých toulkách jsem narazil už na řadu upírů, ale všichni se vždycky živili lidskou krví. Já jsem jim byl pro smích a mě se z nich zase dělalo špatně.

Ta samota mě ničila, procestoval jsem velký kus světa, ale nenarazil jsem na nikoho, kdo by měl stejné morální zásady jako já. Mnohokrát jsem přemýšlel, že bych přeměnil nějakého člověka, ale nikdy jsem nenalezl dost dobrou odpověď, kterou bych odůvodnil svůj čin. Nikdy jsem nikoho nechtěl připravit o jeho lidský život.

Až jsem uviděl tebe, něco mě na tobě strašně přitahovalo a věděl jsem, že tvé dny v lidském těle jsou sečteny.“ Na chvíli se odmlčel. „Bello, je ti líto, že jsem tě přeměnil? Ale buď prosím upřímná.“

„Ne Jesse, jsem ráda, že jsi to udělal. Jsem moc ráda, že tu teď můžu být s tebou.“ A přitulila jsem se k němu.

Zůstali jsme takhle dlouho, oba jsme přemýšleli o tom svém. Já jsem nejdříve dumala nad Jesseho životem, který mi právě vylíčil. Pak jsem přemýšlela o sobě, o svém novém já, také o svém lidském životě, konkrétně o té části, kterou jsem si nepamatovala. Jak je to asi dlouhá doba? Nenastal v mém životě nějaký zásadní zlom? Pak jsem se podívala na svou levou ruku. Na prsteníčku jsem spatřila snubní prsten. Začala jsem rychleji dýchat, Jesse mi věnoval tázavý pohled. Vzpomněla jsem si na jeho první slova po mé přeměně: Nevěděl jsem, kam tě mám schovat. Cítil jsem z tebe vůni upírů.

„Jesse, já se musím vrátit na místo té nehody, musím vědět, co se stalo za tu dobu, kterou si nepamatuji. Proč mám na prstě snubní prsten? A proč jsi ze mě cítil vůni upírů? Jesse, já se musím vrátit!“