NOV

Autorka: Bitris

Kapitola V.

Po snídani jsem se šla zcivilizovat do koupelny. Umyla jsem se, učesala a vlasy svázala do culíku, oblékla jsem si moje nejoblíbenější široké kalhoty, tričko a na to mikinu s kapucí. Chtěla jsem se cítil co nejpohodlněji přece jen mě čekala dlouhá cesta.

V kuchyni na mě všichni už čekali. Byla tam úplně celá rodina Cullenů a Reneé.

„Tak Bello, rozluč se se všemi, za chvíli odjíždíme,“ připomněla mi maminka.

Postupně jsem se se všemi rozloučila, s Emmettem, Rosalií, Carlislem, Jasprem a nakonec s Alicí, ta byla poněkud zaražená: „Šťastnou cestu sestřičko.“ a usmála se, ale jakoby mě ani pořádně nevnímala. Rychle se otočila na Edwarda a ten se zatvářil poněkud znepokojeně.

„Alice, co se děje?“

„Ale nic, nic se neděje. Šťastnou cestu a užij si maminku.“

Šla jsem tedy za Edwardem, chytla ho za ruku a táhla ho k jeho volvu. Za námi šla Reneé a Esme. Esme byla pro tuto chvíli naším řidičem a Edward samozřejmě nesměl chybět.

„Edwarde, co se děje? Co viděla Alice?“ zeptala jsem se, když jsem si byla jistá, že mě Reneé nemůže slyšet.

„Vůbec ni se neděje Bello. Nemusíš se znepokojovat.“

„Tak když to není nic vážného, tak mi to snad můžeš říct, ne?“

Edward se na chvíli zamyslel….

„Bello, jde o to, že Alice neviděla nic, tvoje budoucnost je nejasná a ještě není daná.“

„Edwarde, ale co to znamená?“ vyděsila jsem se.

„Nejsem si jistý, ale tvoje budoucnost závisí na rozhodnutí někoho, koho Alice nezná. Od jeho rozhodnutí se bude odvíjet celá tvoje budoucnost.“

Tato slova mě opravdu vyděsila. Co to má znamenat?!

Nepamatuju si, že by se Alici stalo někdy něco podobného.

„Ale Bello, nemusíš se znepokojovat. Nemusí to být nic závažného. Zapomeň na to. Prostě si jen užij maminku a Phila a nezapomínej na mě. Budu tu na tebe čekat. Miluji Tě!“

Tato slova byla balzámem pro mou duši.

„Blázínku, jak bych na tebe mohla zapomenout! Taky Tě miluje.“ A políbila jsem ho.

„No no no, to si nechte na letiště,“ neodpustil si Emmett.

Nasedli jsme do auta, Esme řídila, vedle ní seděla René a vzadu já s Edwardem. Naposledy jsme všem zamávali a rozjeli jsme se. Cesta byla poklidná, nikdo moc nemluvil. Každý se zaobíral vlastními myšlenkami. Já jsem měla hlavu položenou na Edwardovu rameni a nasávala jsem jeho úžasnou vůni. Přemítala jsem, jaké mám štěstí, že se Edward zamiloval právě do mě. Musím vydržet to odloučení, když s ním pak strávím celou věčnost.

Na letišti jsme museli čekat necelou hodinu. Jen tak jsme seděli na lavičkách a pozorovali dění kolem sebe.

Pak nadešlo loučení. Edward podal ruku Reneé a popřál ji šťastnou cestu. Esme mě objala, popřála mi hodně štěstí a slíbila mi, že tu svatbu zařídí co nejdříve, abych se co nejdříve mohla vrátit.

Pak se rozloučila i s Reneé a já s Edwardem.

Přestože jsem věděla, že se zanedlouho uvidíme, nemohla jsem udržet slzy a rozplakal se. Edward mě k sobě pevně přitiskl a do vlasů mi všeptal: „Miluji Tě.“

Ta dvě slova mi zněla v hlavě cestou do letadla. Ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala od místa loučení do letadla, ale najednou jsem seděla na svém místě a vedle mě byla Reneé.

Po chvíli přišla letuška, zkontrolovala nás, jestli jsme dobře připoutaní a zeptala se, jestli si nedáme něco k pití. Obě dvě jsme se zdvořilým „Děkuji, ne.“ odmítli.

Vzala jsem si mp3 a pustila si mojí oblíbenou skupinu – Placebo. Pak jsme vzlétli. V uších mi právě zněla písnička „Follow The Cops Back Home“, myslela jsem na Edwarda a po tvářích mi stékaly slzy. Už jsem se ani nepokoušela zadržovat je. Nemělo to cenu.

Pak jsem usnula…..

Probudilo mě až kymácení letadla. Docela mě to vyděsilo, tak jsem radši vypnula mp3, abych náhodou nepřišla o nějaké informace ohledně toho, co se děje. Za chvíli nám opravdu letuška oznámila, že se nemusíme strachovat, že jsou to jen turbulence. To mě uklidnilo, turbulence, to přeci není nic neobvyklého.

Turbulence ale nepřestávaly, ba naopak ještě se zhoršovaly. Začínala jsem pochybovat, že to jsou jen turbulence. Lidi kolem mě začínali pomalu panikařit, nikdo nevěděl, co se děje.

Najednou jsme se začali řítit k zemi neskutečnou rychlostí.

Všichni měli hrůzu v očích, někteří i ječeli. Měla jsem hrozný strach.

Ozvala se obrovská rána.

A bylo černo….