NOV

Autorka: Bitris

Kapitola IV.

Přestala jsem vnímat čas a jenom si užívala Edwarda. Nemám ponětí, jak dlouho mě kolíbal. Ale najednou za námi přišli naše maminky, Reneé a Esme. Obě byly dojaté, Reneé se usilovně snažila potlačovat slzy, moc se jí to ale nedařilo. Ale překvapilo mě, že byla šťastná. Moje maminka byla šťastná, že se budu vdávat. Vždycky byla proti tomu, abych se vdávala brzy. Byla jsem šťastná, zcela nečekaně jsem však pocítila velký zármutek. Budu se vdávat, ale nebude u toho můj tatínek, k oltáři půjdu sama, bez tatínka.

Za chvíli dorazili všichni Cullenovi. Díky Alici už o všem věděli. Nadšení z nich kypělo. Alice hned začala plánovat, jaké budu mít šaty a jaká bude hostina atd… Přidělila jsem jí funkci „hlavní organizátor“. Z čehož měla ohromnou radost. V pokoji vládla příjemná, radostná atmosféra a nebylo to díky Jasperovi.

Najednou se ale maminka zarazila a povídá: „Já si ale vůbec nedovedu představit, jak to teď všechno bude. Já mám dovolenou už jen tři dny a ty tady, Bello, sama zůstat nemůžeš, asi přece jen se mnou zítra poletíš domů na Floridu.“

„Ale mami, já tady přece nebudu sama, vždyť tu se mnou bude celá moje budoucí rodina, do které se už brzy přivdám.“

Edward se taky přidal: „No, to je samozřejmě pravda, Bella sama rozhodně nebude. Může bydlet u nás. My máme doma ještě spoustu místa.“ A zakřenil se na mě.

„Tak to rozhodně nepřichází v úvahu,“ rozčílila se Reneé „před svatbou bude bydlet doma.“

„Ale vždyť to přeci není žádný problém, bude bydlet tady a pořád tu s ní někdo bude. Já se klidně obětuji.“ Přidala se Alice a ušklíbla se na mě.

Maminka ale rozhodně nevypadala, že by se jí tohle zamlouvalo. „Bello, prostě zítra se mnou odlétáš na Floridu a budeš to se mnou a Philem muset vydržet až do svatby. To je moje poslední slovo.“

„Mamí, prosím, já musím zůstat tady. Vždyť i kvůli škole.“

„Ale Bello, se školou není žádný problém. Než jsem odletěla, přihlásila jsem tě do jedné dívčí školy, určitě se ti tam bude líbit.“

Na tohle jsem už nic říct nemohla, věděla jsem, že by to stejně nemělo cenu.

Slzy se mi draly do očí. Věděla jsem, že to už více nedokážu zadržovat, tak jsem odešla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Lehla jsem si na postel a začala plakat. Myslela jsem na tatínka. Tolik let jsem bez něj dokázala žít, ale teď mi tolik chyběl. Kdyby tu tak byl se mnou, všechno by bylo jako dřív. Žádné stěhování, žádná nová škola a žádné odloučení od Edwarda. To na tom všem bylo to nejhorší, stěhování i novou školu bych přežila…. ale bez Edwarda… maminka si asi neuvědomuje, jak moc se chystá experimentovat s mým zdravím.

Slyším klepot na dveře a do pokoje vchází Edward.

„Bello, lásko, vždyť přece nemusíš vůbec plakat. Slibuji ti, že všechno zařídíme, jak nejrychleji to půjde. Ani se nenaděješ a poletíš zpátečním letadlem.“

„Doufám, Edwarde, že máš pravdu, protože mám pocit, že bez tebe nevydržím ani jeden jediný den.“

„Já vím Bello, taky mám ten pocit. Ale musíme to zvládnout, pak spolu strávíme celou věčnost. Možná je to takhle správně, alespoň si ještě užiješ maminku.“

„Asi máš pravdu, budou to moje poslední dny strávené s maminkou, až mě přeměníš, nejspíš maminku už neuvidím.“

Edward nad mými slovy posmutněl.

„Bello, doufám, že v tomhle se velice pleteš. Nechtěl bych, abys kvůli mně přišla o maminku. Člověk by neměl opouštět své rodiče, pokud to není nutné.“

„Ale Edwarde, v tomhle případě to přeci nutné je, vybrala jsem si život po tvém boku a na tom se nic nezmění. Každý musíme něco obětovat. Já v tomhle případě musím obětovat společnost mé maminky.“

Až jsem se sama svým slovům podivila. Do té doby mi to moc nedocházelo, ale vlastně je opravdu dost možné, že to budou mé poslední dny strávené s mojí milovanou maminkou. Najednou jsem pocítila velký zármutek. Předtím jsem byla smutná, že několik dnů nebudu s Edwardem, teď jsem se na vše dívala jakoby jinýma očima. Budou to nejspíš mé poslední dny prožité s maminkou a já si je musím co nejvíc užít, abych na ně mohla vzpomínat celou věčnost.

„Bello, moc mě to mrzí, kdyby to šlo jinak…“

„Ale jinak to nejde, netrap se tím“, skočila jsem mu do řeči.

Sotva jsme domluvili, vešla do pokoje maminka.

„Bello, měla by sis sbalit, abys toho neměla po ránu moc.“

„Dobře mami.“

Vytáhla jsem z pod postele cestovní tašku a začala do ní skládat nejnutnější věci, nechtěla jsem si toho brát moc, doufala jsem, že se, co nevidět, vrátím. Sice jsem chtěla být s maminkou, ale asi bych nevydržela moc dlouho odloučení od mé lásky, smyslu mého bytí. Sbalila jsem si tedy jen mé nejoblíbenější oblečení, které nosím, když je ve Forks výjimečně teplo a samozřejmě jsem přibalila svou tašku s hygienickými potřebami. Zavřela jsem tašku a posadila se na postel. Za chvíli si ke mně přisedl i Edward. Byla jsem smutná, vůbec jsem si nedokázala představit, že budu muset být bez Edwarda byť jen jediný den, natož pak nejspíš týden. Vlastně možná ještě déle. Edward mi můj smutek vyčetl v očích a snažil se mě uchlácholit. Ubezpečoval mě, že, co nevidět, budu zpátky a že mi bude denně volat. Ale moc mě to neutěšilo. Viděla jsem na něm, že i jeho trápí odloučení, snažil se to na sobě nedát znát. Jenže já ho měla už prokouknutého a poznala jsem, když je opravdu smutný.

Šla jsem se ještě vysprchovat, abych si mohla co nejdříve lehnout, byla jsem z celého dne tolik vyčerpaná. Vlezla jsem si do sprchového koutu a pustila na sebe proud teplé vody. Sprcha měla blahodárné účinky na můj organismus. Uvolnila mé ztuhlé svaly a dala mi zapomenout na mé chmurné myšlenky z odloučení. Měla jsem zavřené oči a jen si užívala sprchu. Neměla jsem ponětí o čase. Najednou se ale teplá voda začala měnit v čím dál chladnější. Uvědomila jsem si, že se musím sprchovat dost dlouho, protože jsem vyplýtvala všechnu teplou vodu v bojleru. Vypnula jsem vodu a vylezla ze sprchového koutu, celá koupelna byla v páře. Uvažovala jsem, jak mě Charlie vždycky huboval, když jsem vyplýtvala všechnu vodu, že takhle nikdy neušetříme. Pocítila jsem další vlnu bolesti. Opět bolest z odloučení, ale na odloučení od tatínka jsem nebyla připravená, navíc to bylo trvalé odloučení a nedobrovolné.

Proč jen nemůžu být se všemi, které miluji?!

Teď budu nějakou dobu s Reneé, ale zase budu bez Edwarda. A potom budu celou věčnost s Edwardem a jeho rodinou a já budu součástí té rodiny.

Vyšla jsem z koupelny a zamířila si to do svého pokoje. Otevřela jsem dveře a na posteli už čekal On. Rychle jsem zavřela dveře a vběhla mu do otevřené náruče. Pevně si mě k sobě přitiskl, že jsem mohla sotva dýchat, ale vůbec mi to nevadilo. Věděla jsem, že tohle mi bude opravdu chybě, zvedla jsem hlavu a naše rty od sebe dělily pouhé milimetry. Zrychlil se mi tep, zapomínala jsem dýchat. Edward se mi zhluboka zadíval do očí a líbezně se na mě usmál. Pak jsem zavřela oči a upadla do extáze. V tu chvíli pro mě neexistovalo nic víc, než já a On. Dala  jsem do toho polibku veškerou lásku, kterou k Edwardovi cítím a on mi ho stejnou mírou opětoval. Tento polibek byl tak jiný od všech předešlých. Byl to polibek na rozloučenou.

Ráno mě probudil Edward polibkem na čelo a slovy: „Krásné ráno, miláčku, jsou 4 hodiny, v 8 odlétá letadlo ze Seattlu, máš nejvyšší čas. A tady máš snídani.“ Na podnose mi přinesl hrníček s horkou čokoládou a těmi nejlepšími povidlovými buchty. Dokonce se na podnos vešla i bílá lilie, moje nejoblíbenější květina. Úžasem jsem nemohla ani promluvit. Jen jsem na něj zůstala civět s pusou dokořán. Edward se mému výrazu zasmál.

„No tak, Bello, posaď se, aby ses mohla nasnídat.“

Neměla jsem slov. Nevěděla jsem, jak mám slovy vyjádřiv, co cítím. Někdo by namítl, že je to jen snídaně, ale kdo to nezažije, ten nepochopí.

Edward se mému výrazu nepřestával smát.

„Edwarde…“ vydechla jsem.

„Bello, prosím tě, už nic neříkej a posaď se už.“

Tak jsem ho poslechla, sedla jsem si na jednu půlku postele a nadzvedla peřinu. Edward mi položil snídani na nohy a během zlomku vteřiny seděl vedle mě pod peřinou. Dala jsem si doušek horké čokolády, Edward vzal do ruky jednu buchtu a začal mě krmit. Byla jsem v sedmém nebi, byla to ta nejhezčí snídaně v mém životě.