NOV

Autorka: Bitris

Kapitola III.

„Co…????“, vydechla jsem, na víc jsem se nezmohla. Tohle byla rána pod pás, tohle jsem v žádném případě nečekala. Vlastně nevím, co jsem čekala, bylo jasné, že tahle chvíle musí přijít, chvíle, kdy se rozhodne, jak to se mnou bude dál. Ale vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Nemohla jsem přece čekat, že mě moje starostlivá maminka nechá bydlet samotnou v tatínkovo a mém domě, ale rozhodně jsem nečekala, že by můj život ve Forks skončil, že bych se vrátila k mamince a žila s ní na Floridě. Na slunné Floridě, kde by se mnou nemohl být Edward. Edward, při myšlence na něj jsem sebou trhla, nemůžu přece opustit Edwarda, to by byla moje smrt. Právě jsem ztratila tatínka, nemůžu přece teď přijít i o Něj, o smysl mé existence. S hrůzou v očích jsem se podívala na Edwarda, byla jsem plná očekávání, co uvidím v jeho očích. Neviděla jsem však v nich nic, co bych čekala. Vpíjel se do mě pohledem plným vroucí lásky a očekávání. A najednou udělal něco naprosto nečekaného. Vytáhl z kapsy malou krabičku, poklekl přede mě na jedno koleno, rozevřel krabičku, ve které byl ten nejnádhernější prstýnek, zlatý kroužek s maličkým diamantem, který, odrazem světla, hýřil všemi barvami. Nejspíš jsem se tvářila dost polekaně, Edward totiž na malou chviličku jakoby zaváhal a nevěděl, jak a jestli vůbec má pokračovat. Rozhodl se ale, že pokračovat bude.

„Bello, vezmeš si mě?“, řekl tím nejlíbeznějším andělským hlasem a z očí mu vyzařoval jen jeden cit a to láska, horoucí láska.

Nevěděla jsem, co mám udělat. Byla jsem si jistá, že pokud odmítnu, budu muset odletět s maminkou na Floridu. Ale není jediný důvod, proč bych měla odmítat, Edward je láska mého života, je smyslem mého života a bez něho by můj život neměl žádný smysl, chtěla jsem s ním strávit celý život a možná i věčnost. Nikdy mě nenapadlo, že bych se mohla vdávat tak brzy, bylo to tím, že mojí mamince by se to nikdy nelíbilo. Ale v této chvíli přeci nejde o maminku, jde o mě a Edwarda. A já ho miluji celým svým srdcem. Uvědomila jsem si, že tohle je právě to, po čem jsem vždycky toužila. Bez dalšího zaváhání jsem vykřikla „Ano!“ a vrhla jsem se Edwardovi kolem krku. Na chvíli jsme zapomněli na celý svět a užívali si jeden druhého. Byla to jedinečná chvíle. Věděla jsem, že Edward po nikom netouží tolik, jako po mně a on zase věděl, že já po nikom netoužím tolik, jako po něm. Edward mě obdaroval tím nejvroucnějším polibkem, jakého je upír vůči člověku schopen, pevně mě k sobě přitiskl a něžným, sametovým hlasem mi vdechl do obličeje: „Děkuji.“ To jsem už neustála, podlomila se mi kolena a začaly mi téct slzy, byly to slzy štěstí. Edward mě chytl do náruče a začal mě kolébat. V tu chvíli jsem byla ten nejšťastnější člověk na světě a Edward vypadal jako ten nejšťastnější upír na světě. Pak jsem si najednou uvědomila, že nejsme sami, rozhlédla jsem se, ale maminka ani Esme s námi nebyli. Dopřáli nám soukromí, v této vzácné chvíli, v duchu jsem jim za to děkovala. Chtěla jsem teď být jen a jen s Edwardem, s mojí životní láskou, bytostí, se kterou chci strávit celý život. Přitiskla jsem se k Edwardovi ještě pevněji, on mě kolíbal a pobrukoval si nějakou neznámou, ale tolik líbeznou melodii.