NOV

Autorka: Bitris

Kapitola II.

Vyšli jsme z nemocnice, nasedli do auta a Edward nastartoval.

„Bello, myslím, že by bylo dobré, kdybys strávila dnešní noc u nás. Máš něco proti tomu?“

Zavrtěla jsem hlavou.

Dojeli jsme ke Cullenům domů, tam na nás už všichni čekali, samozřejmě věděli, co se stalo. Jako první ke mně přišla Esme. Objala mě. „Bello, moc mě to mrzí, kdybys cokoliv potřebovala, víš, kde mě najdeš.“ V jejím hlase byla slyšet bolest.

Ještě stále jsem nebyla schopna slova, tak jsem jenom zakývala hlavou a pokusila se o úsměv, moc se mi ale nepovedl.

Postupně mě objali všichni, dokonce i Rosalie a dokonce i na ní byl vidět zármutek, přestože se ho snažila skrýt. Pak mě Edward doprovodil do jeho pokoje. Vzal mě do náruče a pohodlně se uvelebil na válendě.

„Máš hlad, miláčku, mám ti něco donést?“

Opět neschopná slova jsem jen zavrtěla hlavou. To poslední, co bych právě chtěla bylo, aby mě Edward nechal, byť jen pár vteřin, samotnou. V jeho objetí jsem se cítila mnohem lépe. Edward mě kolébal a přitom si pobrukoval mojí Ukolébavku. Já jsem jen tiše vzlykala, pořád jsem měla před očima tatínkovo bezvládné tělo. Nemohla jsem se toho obrazu zbavit.

Ani nevím, kdy jsem usnula, ale najednou bylo ráno. Edward mě pořád držel v náruči, ale už mě nekolíbal. Jen se na mě díval svýma topazovýma očima, ve kterých se objevil záblesk obavy. Bylo na něm znát, že se bojí, jak se budu chovat.

Chtěla jsem ho ubezpečit, že není čeho se obávat.

„Dobré ráno,“ pokusila jsem se o úsměv.

„Dobré ráno, miláčku. Jak ses vyspala?“ Obava z jeho očí se vytrácela.

„Výborně, žádná postel se tvé náruči nevyrovná.“ Usmála jsem se, tentokrát bez přemáhání.

Edward se také usmál a políbil mě na čelo.

„Máš hlad? Esme ti nachystala snídani.“

„Ještě ne.“

Chtěla jsem si ještě užít Edwardovu náruč a popravdě, moc se mi nechtělo setkat se s ustaranými pohledy ostatních.

Ještě chvíli jsme zůstali v Edwardově pokoji. Pak se ale Edward zvedl a nesl mě do kuchyně. Říkala jsem mu, že klidně půjdu sama, ale on to ignoroval a nesl mě dál. Já jsem byla samozřejmě ráda, v jeho náruči jsem se cítila tak bezpečně a bylo mnohem snazší nepřipouštět si tu hroznou skutečnost.

Došli jsme do kuchyně, kde mě čekala přímo královská snídaně. Ale nikdo jiný tam nebyl.

„No páni, tohle všechno sama nikdy nespořádám.“

Edward se usmál. „Esme chtěla, by jsi měla na výběr. Nemá velký přehled o tvých chuťových buňkách.“

Musela jsem se také usmát. Edward mě usadil na židli, nalil mi do hrnečku čaj a já se s chutí zakousla do bábovky. Až teď jsem si uvědomila, jaký mám hlad, vždyť mé poslední jídlo byl včerejší oběd.

Dojedla jsem první sousto a zeptala se: „Kde jsou všichni?“

„Emmett, Rosalie, Jasper a Alice jsou ve škole. Carlisle v práci a Esme jela pro tvou maminku na letiště.“

Při posledních slovech jsem sebou trhla. „Pro Reneé?“

„Ano, Carlisle jí včera volal a ona letěla prvním možným letadlem. Každou chvíli dorazí. Byla jsem ráda, že po dlouhé době maminku uvidím, ale věděla jsem, že o mě bude mít hroznou starost  toho jsem se upřímně děsila.

Edward, přestože nedokázal číst mé myšlenky, očividně poznal, co se mi honí hlavou.

„Bello, je dobře, že tvoje maminka přijede. Uvidíš, bude to tak lepší.“

„Asi máš pravdu.“

Sotva jsem dosnídala, otevřely se dveře a v nich byla Reneé.

„Mamí,“ rozběhla jsem se k ní.

Padli jsme si kolem krku.

„Bello, drahoušku.“

Obě jsme se rozplakali, už je to tak dlouho, co jsme se viděli naposledy. I když jsem se snažila moc si to nepřipouštět, hodně mi chyběla.

Edward přišel také přivítat Reneé, podal jí ruku. „Dobrý den, rád vás zase vidím,“ usmál se.

„Já tebe také Edwarde.“

Přestože ho neviděla poprvé, bylo na ní znát, že ji Edward zaskočil, jak svým vzhledem, tak svým chováním.Dívala se na něj pohledem plným obdivu.

Musela jsem se usmát, Edward se také usmíval. On navíc dokázal Reneé číst myšlenky…

Rychle jsem se vrátila k Edwardovi a ten mě objal svým železným sevřením a vlepil mi pusu na čelo.

Bylo to velice šťastné shledání, škoda jen, že bylo za takových smutných okolností.

Esme řekla Reneé, ať se posadí a nabídla jí kafe. Pak jsme si dlouho povídali v kuchyni u stolu. Esme s Edwardem nás chtěli nechat o samotě, ale to jsme obě zásadně odmítli. Byla jsem ráda, že i maminka se cítí dobře v jejich společnosti. Povídali jsme si o všem možném, jak se mi daří ve škole, jak se má Phil.

Maminka říkala, že Phil chtěl přijet také, ale že ho právě čekají dva velmi důležité zápasy pro jeho kariéru, které si nemohl dovolit zmeškat, ale moc mě pozdravoval. O tatínkovi nepadlo ani slovo. Byla jsem za to ráda. Ještě to moc bolelo, než abych o tom dokázala mluvit.

Pak se maminka zvedla. „Bello, už půjdeme domů. Mockrát vám za všechno děkuji Esme, jsem vaším dlužníkem.“

Zhrozila jsem se, cítila jsem se u Cullenů tak dobře a domů se mi vůbec nechtělo.

Edward i  Esme si toho všimli, Edward mě sevřel ještě pevněji a Esme povídá: „Kampak byste chodili, můžete zůstat tady.“

To ale Reneé zdvořila odmítla a připravovala se k odchodu. Já jsem se však ani nepohnula.

„No Bello, pojď už přece.“

„Mami, prosím, já bych tady radši ještě zůstala.“

„No tak dobře, stejně ještě musím něco zařídit.“

Esme se nabídla: „Ráda Vás kamkoliv zavezu, stejně nemám nic na práci.“
“To byste byla moc hodná,“ usmála se vděčně maminka.

Tak naše maminky odešli a my jsme s Edwardem zůstali o samotě.

„Tak, co bys chtěla dělat, Bello?“

„Zahraješ mi prosím něco na klavír?“

„Bude mi potěšením,“ usmál se Edward a odtáhl mě do obýváku.

Sedli jsme si ke klavíru a Edward začal hrát ty nejkrásnější melodie, na konec si nechal moji ukolébavku. Tiše dohrál poslední tóny, pak přestal úplně. Opět mě vzal do náručí a kolébal mě, jen jsme se na sebe tiše a zamilovaně dívali. Byla to nádherná chvíle. Nechtěla jsem, aby skončila, vydržela bych takhle až do konce věků. Včerejší události byly najednou tak vzdálené. Vychutnával jsem si tuto chvíli plnými doušky. Ztratila jsem pojem o čase. Najednou se do pokoje vřítil Jasper s Alicí a Emmett s Rosalií. Pozdravili nás s úsměvem na rtech, všichni se posadili, kam se dalo, Jasper využil svojí schopnost a místností se táhla příjemná atmosféra. Všichni na mě byli hrozně milí a snažili se mě rozptýlit, tak vyprávěli, co se dělo ve škole. Z vyprávění bylo zřejmé, že zažili jen další nudný školní den, ale dokázali to podat takovým způsobem, že jsme se nakonec všichni smáli. Samozřejmě jsem i nadále cítila smutek kvůli tatínkovi, ale v tuto chvíli bylo tak snadné nepřipouštět si ho. Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme se takhle bavili, pak ale přišla Esme s maminkou. Obě byli velmi smutné, není se co divit, právě zařizovali všechny možné věci kolem tatínkovi smrti. V maminčiných očích byl údiv z toho, jaká v pokoji panuje atmosféra, ale také úleva a radost, byla ráda, že se neužírám tím, co se stalo.

„Bello, drahoušku, už bychom měli jít.“

Úzkostně jsem se na maminku podívala, bála jsem se chvíle, kdy budu jen s maminkou doma, kde mi bude úplně všechno připomínat tatínka. Věděla jsem však, že tato chvíle nastane, ať chci nebo ne. Neochotně jsem se tedy zvedla a se všemi se rozloučila. Edward nás odvezl svým volvem domů. Já jsem seděla vepředu vedle Edwarda a maminka seděla vzadu. Cestou jsme všichni mlčeli, cítili jsme úzkost z toho, co přijde.

Edward zastavil před domem, maminka mu poděkovala a rozloučila se. Počkala jsem, až zavře dveře.

„Edwarde, přijde ještě dneska?“ prosebně jsem se na něj podívala.

„Samozřejmě miláčku, hned jak půjdeš spát.“

Pokusil se o povzbudivý úsměv, ale pokazila ho obava, které se zračila v jeho očích.

„Miluji tě Edwarde.“

„Já tebe taky, Bello. Víc než si dokážeš představit.“

Pak jsme se políbili a já už musela za maminkou, která na mě netrpělivě čekala.

Došli jsme ke dveřím. Zhluboka jsem se nadýchla, pak je otevřela. Vešli jsme dovnitř. Šli jsme do obýváku a posadili se na gauč. Tam to na mě všechno dolehlo. Veškerý smutek, který jsem v sobě celý den dusila. Rozplakala jsem se. Po tvářích se mi nekontrolovatelně řinuly proudy slz. Kamkoliv jsem se podívala, všude jsem viděla tatínka. Maminka si ke mně sedla, snažila se mě utěšit, místo toho se však také rozbrečela. Takhle jsem strávila další tři dny. Přes den vždycky maminka vyřizovala všelijaké papíry kolem tatínkova úmrtí. Esme jí se vším ochotně pomáhala. Já jsem trávila veškerý čas s Edwardem. Každý večer jsme však osaměli doma a brečeli jsme. Pak jsme šli spát. Maminka spala v obýváku na gauči a já ve svém pokoji, kde se mnou byl vždy celou noc Edward, moje jediná útěcha. Ani jedna z nás se neodvážila vejít do tatínkovi ložnice. Čtvrtý den měl tatínek pohřeb v místním kostele, odkud jsme ho v průvodu doprovodil na hřbitov. Průvod byl obrovský, sešlo se snad celé městečko. Mého tatínka, jakožto policejního náčelníka Swana znal každý a určitě každému bude alespoň trochu chybět. Na pohřbu byli samozřejmě také všichni Cullenovi a přišli i obyvatelé La-Push. Když Edward uviděl Jacoba, měla jsem dojem, že ho zabije pohledem. Očividně ho vinil z toho, co se stalo. Kvůli Jacobovi se přece tatínek dozvěděl o té motorce. A Jacob si toho byl vědom, tvářil se velmi ztrápeně, až mi ho bylo líto. Ale já jsem Jacobovil rozhodně nic nevyčítala, věděla jsem, že je to má vina. Já jsem Jacoba přemluvila, aby mě naučil na té motorce jezdit a byla jsem mu za to vděčná.

Po pohřbu byla u nás taková menší hostina, byli tam Cullenovi a pár tatínkových nejbližších přátel. Obyvatelé La-Push samozřejmě chyběli, kvůli Cullenovým. Byla jsem ráda, že tam nejsou, nechtěla jsem se dívat na Jacobův ztrápený obličej. V tuto chvíli mi stačilo mé vlastní trápení. Pak všichni odešli, zůstal jenom Edward s Esme. Za těch pár dnů se s mojí maminkou dosti sblížily. Byla jsem ráda, že ještě zůstávají. Věděla jsem totiž, že jestli teď odejdou, tak na mě zase všechno dolehne. Všechno jsme uklidili, a pak jsme si sesedli u stolu. Maminka mi povídá: „Bello, doufám, že si dneska stihneš sbalit všechny svoje věci. Ráno v osm odlétáme domů na Floridu.“