NOV

Autorka: Bitris

Poznámka: Bezprostředně navazuji na konec Nového Měsíce:

Edward mě jemně stiskl. „Jsem tady.“

Zhluboka jsem se nadechla.

To byla pravda. Edward byl tady, objímal mě pažemi. Dokud to tak bude, dokážu se postavit všemu na světě. Narovnala jsem ramena a vyšla vpřed, abych čelila svému osudu, se svým vyvoleným pevně po boku.

Kapitola I.

Vešla jsem do domu a uviděla Charlieho, ještě nikdy jsem ho neviděla tak rozzuřeného, byl rudý od hlavy až k patě a strašně nadával. „ISABELLO, MŮŽEŠ MI LASKAVĚ VYSVĚTLIT, CO DĚLÁ TA ČERVENÁ MOTORKA PŘED NAŠÍM DOMEM, O KTERÉ JACOB TVRDÍ, ŽE JE TVOJE?!“

„No víš tati…já se moc omlouvám, ale…“

„ALE! PRO TOHLE ŽÁDNÉ ´ALE´ NEEXISTUJE! JSI NA TOMHLE SVĚTĚ JEDINÉ, CO MÁM, KDYBYCH ZTRATIL TEBE, ZTRATIL BYCH VŠECHNO!“

Když mi do obličeje z plných plic řval poslední slovo, na poslední slabice se mu zlomil hlas, podlomila se mu kolena a on se sklátil na podlahu.

V tu ránu mě zachvátila vlna zoufalství, okamžitě jsem se snažila Charlieho probrat, ale nedařilo se mi to. Celá bezradná a zoufalá jsem rozhlížela, kde je Edward. Stál u telefonu a mluvil strašně rychle, pochopila jsem, že mluví s Carlislem. Zaklapl telefon a v tu samou chvíli už držel Charlieho. Pohled, jakým se na mě podíval, byl zničující, v očích mu plála bezmocnost, soucit a žal.

„Bello, Charlie musí okamžitě do nemocnice, už ho tam čekají.“

Nedokázala jsem si v hlavě poskládat, co se právě stalo. Jen jsem tam tak stála, nemohla jsem se ani pohnout. Edward už stál u svého Volva a pokládal Charlieho na zadní sedadlo.

„Bello, pospěš!“, křikl.

Najednou mi všechno do sebe zapadlo a vylítla jsem z baráku, jakoby mi za patami hořelo, šlo přece Charliemu o život. Naskočila jsem na místo spolujezdce, ještě jsem ani nezabouchla dveře a už jsme jeli. Edward jel nebezpečně rychle, v životě jsem s ním tak rychle nejela, ale ani jsem to nevnímala. V tu chvíli pro mě existovalo jen jedno, Charlie, můj tatínek, právě kvůli mně bojuje o život. Byla jsem si vědoma, co se právě stalo, ale přesto mi to připadalo neskutečné, jako nějaká noční můra, při které si nejste jistí, zda sníte nebo bdíte. Najednou jsme zastavili a já si uvědomila, že už jsme před nemocnicí. Rychle jsem vyskočila z auta, to už Carlisle pomáhal Edwardovi položit Charlieho na připravená nosítka. Vedle stál ještě jeden doktor a dvě sestry. Rychle odnášeli Charlieho do nemocnice a Carlisle mu kontroloval puls.

„Ztrácíme ho, pospěšte si, ztrácíme ho!“

Ještě nikdy jsem u Carlislea neviděla takový výraz. Pohlédl na mě, měl to být utěšující pohled, ale byla v něm pouze beznaděj. Donesli Charlieho na sál a zavřeli dveře. Dál jsem nemohla. Zachvátila mě hysterie, slzy se mi nekontrolovatelně řinuly po obličeji, ucítila jsem železné objetí Edwardových rukou a najednou byl tma… Otevřela jsem oči, můj první pohled patřil Edwardovi. Díval se na mě očima plnýma bolesti.

„Bello, Bellinko moje.“ Kdyby mohl, snad by se rozplakal.

„Co se stalo?“

„Omdlela jsi.“

„Co je s Charliem? Co je s mým tatínkem?“

„Bello, je mi to moc líto.“

„Né, to né! Proč? Proč zrovna můj tatínek? A všechno je to moje vina, všechno to je kvůli té zatracené motorce.“

„Bello, ty za nic nemůžeš, není to tvoje vina, vůbec si to nesmíš vyčítat. Kdybych tě tenkrát neopustil, tak bys vůbec neměla potřeba jezdit na motorce a riskovat život. Je to moje vina.“

Nevěřila jsem vlastním uším. „Edwarde, to snad ani nemyslíš vážně, to je naprostá blbost, ty za nic nemůžeš,“ rozčilovala jsem se.

Nastalo ticho, oba dva jsme cítili vinu, za to, co se stalo. Edwardovi ovšem nikdo nic vyčítat nemůže. Můžu za to já, byla jsem hrozně sobecká, myslela jsem jenom na to, abych slyšela Edwardův hlas, a proto jsem začala jezdit na motorce. Vůbec jsem nedomýšlela následky. Když jsem nad tím takhle přemýšlela, nedokázala jsem se ubránit dalšímu hysterickému záchvatu. Utápěla jsem se v slzách, v Edwardovo železném objetí.

Asi po pěti minutách neutěšitelného vzlykání se mi podařilo alespoň prozatím zastavit proudy slz, které se mi řinuly z očí. Přišel k nám Carlisle, něžně mě vzal za ruku, podíval se na mě očima plnými soucitu a řekl mi: „Bello, je mi to moc líto, dělali jsme, co jsme mohli, víc se už udělat nedalo.“ Po těchto slovech jsem se opět rozplakala. „Carlisle, mohla bych ho vidět?“ Edward hodil po Carlislem vystrašený pohled plný obav. Carlisle však tento pohled jakoby přehlédl. „Samozřejmě, že můžeš, pojď se mnou.“ Edward mě s přehnanou opatrností postavil na zem a ovinul své ruce kolem mého pasu. Vešli jsme na operační sál, kde na posteli ležel můj tatínek přikrytý bílým prostěradlem. Při tomto pohledu jsem se celá rozklepala. Edward mě sevřel ještě pevněji a věnoval Carlislemu starostlivý pohled. Carlisle se na mě také starostlivě podíval. „Bello, jestli chceš, můžeme se vrátit.“

„Ne, já to dokážu, chci ještě naposledy vidět svého tatínka.“

„V tom případě můžeme jít,“ řekl Carlisle.

Došli jsme až k posteli. „Jsi připravená?“ zeptal se Carlisle. Zakývala jsem hlavou na znamení souhlasu, ale přitom jsem věděla, že připravená nejsem. To snad totiž ani není možné, připravit se na to, že uvidím bezvládné tělo svého tatínka, kterému už nikdo nepomůže. Už nikdy se na mě nepodívá tím starostlivým pohledem plným otcovské lásky. Už nikdy neuslyším své jméno vyslovené tatínkovým hlasem. Už nikdy se mě nezeptá, jak bylo ve škole. Také mě už nikdy nepochválí za mé kuchařské dovednosti. Až vejdu domů, tak už nikdy neuslyším, jak se mě ptá: „Bello, jsi to ty?“

Pak Carlisle odkryl prostěradlo a já jsem uviděla mého tatínka. Byl snad bělejší než Edward, překvapil mě však klid, jaký vyzařoval z jeho obličeje. Naklonila jsem se na něj, naposledy jsem ho pohladila po tváři a dala mu pusu na čelo. Otočila jsem se k Edwardovi s očima plnýma slz. Edward mě pevně objal a políbil mě na čelo, pak jsme odešli.